První výprask paní Veroniky

Letní úlet – poprvé

Doba covidová každého ovlivnila jinak. Na někoho zapůsobila depresivně, někdo si odpočinul na homeofficu, jiný přibral na váze … a na mě zaúčinkovala spankingově. Ani nevím, jak mě napadlo jednoho dubnového dne zadat do vyhledávače slovo výprask. Byla jsem překvapená, kolik odkazů na mě vyběhlo. Polovina sice spadala do sportovní terminologie typu „Pardubice dostali výprask od Hradce“ (nebo opačně?), myšleno při fotbale nebo něčem podobném, další sorta článků byla psychologického rázu týkajících se negativního účinku fyzických trestů jako výchovného prostředku na vývoj dětí. Sportovní zprávy mě nikdy nebavily a své dítě jsem téměř nikdy neuhodila (jedině jeho puberta ve mně tu a tam probouzí násilnické sklony, ale to se snažím řešit dýcháním do břicha, počítáním do desítek a blokováním účtu na Netflixu…i když teď už mě kolikrát napadlo, že by použití metod paní vychovatelky nebylo úplně od věci). Pak tu bylo několik diskusních fór, kde lidé diskutovali pořád dokola, kdy a jak dostali jako malí nebo velcí, pak několik stránek, kde, když na mě vyběhly požadavky na nějaké odsouhlasení, tak jsem je zase rychle zavřela, a pak i stránky s videy na hranici porna, na mě už tvrdšího rázu, které mě spíš odrazovaly. A najednou, když se přede mnou na monitoru objevila ženská postava s rákoskou v ruce…zatrnulo mi.  No, co vám mám povídat, znáte to…😊. Měla jsem v životě několik období, řekněme fází duševního rozpoložení, a najednou začala další etapa  – spankingová😊. Zapadla jsem tak do statistik, které ukázaly zvýšenou návštěvnost stránek se sexuálním obsahem na internetu době pandemie.

Byla jsem docela překvapená, jak mě to ovládlo, přitahovalo. Nemohla jsem si pomoct a téměř každý den jsem na stránky paní vychovatelky zabrousila a postupně prohlédla jejich obsah, něco i několikrát, hodněkrát… Prostě úchyl, říkala jsem si. Samozřejmě, že jsem o této součásti své sexuality věděla už od dětství, ale nikdy se tak naplno neprojevila a vždy se odehrávala jen v rámci představ. Ale teď to už přesáhlo všechny meze! Jednoho červnového dne, když jsem zase docela dlouho trávila prohlížením „nestydatých“ stránek (což slušné dámy nedělají, že😊), jsem se na sebe už naštvala – oči mě bolely, byt jak po výbuchu, dítě se dožadovalo večeře, která nebyla ještě ani na plotně…- a řekla jsem si: Jestli zítra ty stránky zase otevřeš, tak napíšeš té paní vychovatelce, objednáš se a necháš si pořádně nařezat, aby tě to přešlo. No, nevím, jestli jsem opravdu věřila, že mě to přejde, ale dejme tomu. Abych se nemohla další den vymlouvat a odsouvat své rozhodnutí, objednávací e-mail jsem si pro jistotu napsala už dopředu a uložila mezi koncepty. Schválně, jak myslíte, že to dopadlo??? Přesně. Docela dlouho jsem držela myš nad tlačítkem „odeslat“ a hlavou mi běžely myšlenky, jako: ty ses zbláznila, co to děláš, ty nejsi normální…, ale pak jsem přepnula na autopilota a e-mail odletěl směrem k vychova-a-vyprask@seznam.cz.

Najednou jsem pocítila příjemně vzrušivé napětí, které mě neopouštělo ani druhý den v práci. Nevím, jestli jsem se víc bála, že mi paní vychovatelka odpoví, nebo možného zklamání, že neodpoví. Takže jsem se poprvé do e-mailu podívala až cestou z práce…a už tam svítí tučně nový e-mail od výchova-výprask. Srdce se mi rozbušilo, tep 180 minimálně. A už čtu:

Ahoj Veroniko, zajímavé 😉 Moc ráda tě provedu světem spankingu a udělím ti přísný výprask, ale pěkně postupně, ať máš představu, co někteří zažívají kvůli tomu, aby ses mohla podívat. … Pak informace o možném termínu, školném, telefon… moje představy se začaly nebezpečně posouvat směrem k realitě… Ale pozor, paní vychovatelka bude mít dovolenou zrovna v týdnu, který se mi zdál pro tuto příležitost nejvhodnější. Byl právě začátek prázdnin a naše dítě mělo odjíždět na tábor. Chtěla jsem … potřebovala jsem … mít na to klid mimo běžný chod rodinných a pracovních dnů. V práci to bylo zajištěno – začala letní okurková sezóna, šéfové a kolegové na dovolené. No, co se dá dělat, termín bude možný až další týden, návrat z tábora bude v úterý, takže jedině přichází v úvahu pondělí hned po návratu paní vychovatelky z dovolené. Tak paní vychovatelka bude odpočatá, tak to bude mít aspoň ty správné grády, snažila jsem se o spankingový humor, abych si dodala odvahu. Další, dost podstatný důvod pro pondělní termín byl docela praktický – za deset dní na to, jsme měli odjíždět na dovolenou, kde jsme se chtěli koupat  – a tady by mohl být problém. No deset dní snad bude stačit, aby už nebyly žádné následky vidět. Navrhla jsem tedy paní vychovatelce pondělí v 17 hod. Hned další den v e-mailu svítí odpověď: Dobrá to by šlo, dva dny před tím mi to prosím potvrď smskou… v 17.00 si tě píšu do diáře 🙂 a moc se těším na seznámení.

A dál nic. Tady jsem trochu zpanikařila…tak ale, jak to bude probíhat? Neuměla jsem si vůbec představit, jaká to může být bolest a co zvládnu. V hlavě mi běžela jedna věta z prvního e-mailu o tom, že mě paní vychovatelka udělí přísný výprask, ale pěkně postupně. Snažila jsem se pochopit, co to „postupně“ asi znamená. Nakonec jsem došla k závěru, že to je ta oblíbená salámová metoda, o které jsem četla ve všech zážitcích na webových stránkách: 25 ran tímhle, 50 ran tamtím, ještě 15 tudletím, 2x 30 oním a ještě 10 pro radost … až je z toho postupně 150. Tak tomu jsem musela zabránit. A napsala jsem paní vychovatelce e-mail, ve kterém jsem jí poděkovala za termín, ale že, i když mám důvěru v její zkušenosti, bych ráda věděla, co mám čekat. A zdůraznila jsem, že nemám se spankingem vůbec žádné zkušenosti a ani jako malou mě moji rodiče fyzicky netrestali. Pro jistotu jsem přidala svou představu přísného výprasku: 25 ran rákoskou, případně nějaký drobný doplňující trest, aby nebylo pochyb, v jakých dimenzích se pohybujeme. A týden se nic nedělo, žádná odpověď. No hezký, tak paní vychovatelka relaxuje někde u moře a já jsem tady napnutá jak kšandy, myslela jsem si. Nakonec v pátek před oním osudným pondělkem přišla odpověď, že: u tebe to bude ohnutí přes koleno a naplácáno rukou, a pak se uvidí, jestli to bude jen rákoska. Ale děkuji za důvěru a budu se snažit ji nezklamat, aby to pro tebe byl zážitek, jaký si představuješ 😉. Došlo mně, že mi asi nezbyde, než se svěřit paní vychovatelce do rukou a doufat, že to přežiju bez větších následků. Jedno bylo jasné – že zážitek to pro mě bude každopádně.

Víkend se táhl pomalu a zdálo se mi, že na pondělí ani nedojde. Koncentrovat se na něco jiného mi vůbec nešlo, cítila jsem vzrušivé napětí, ale, a to mě trochu zaráželo (protože v jiných situacích jsem dost bojácná), vůbec žádný strach. Někde uvnitř jsem cítila k té neznámé paní vychovatelce důvěru a byla jsem si jistá, že to povede tak, že to zvládnu. V hlavě jsem také měla větu z jejího prvního e-mailu, která mi přišla hrozně sympatická: Děkuji za projevenou důvěru.

Tak pondělí je KONEČNĚ tu. Takže zásadní otázka, co na sebe. Hlavně něco jednoduchého, co se nemusí moc svlékat😊. K tomu je léto ideální (pro ty, kdo se rozhodují pro první návštěvu, letní měsíce doporučuji, zvláště pokud se nechtějí svlékat jako já). Takže tílko, lehký svetřík, tenká letní sukně ke kolenům, pod tím jako vždycky😊. Vyrážím do práce a ještě po cestě znovu na přání paní vychovatelky potvrzuji, že s tím počítám. Naštěstí v práci je prázdninový poklid, řeším jen jednoduché věci, na které není potřeba se moc soustředit, protože, to mně opravdu nejde. Odpoledne najednou pípne sms z VIPD, jestli by to nešlo dřív než v 17h. Tak vzhledem k dovoleným to naštěstí jde, v práci mě nikdo nebude postrádat, když odejdu o půl hodiny dřív. Tak se domlouváme na 16:30.

Trasu do Řehořovy ulice mám načtenou z mapy.cz, jak mi jede MHD taky, i jak dlouho trvá, než dojdu ze zastávky tramvaje až na místo. Protože, jak jsem pochopila z příspěvků spolutrpitelů z webu, zásadní je nepřijít pozdě. Ale to se mně nemůže stát, protože já chodím všude vždycky naopak dřív. S tím jsem vyrazila z práce s pocity, které by se daly popsat jako poslední minuty před seskokem padákem. A samozřejmě na tom zpropadeném Žižkově jsem o 30 minut dřív. Kdyby tady byly alespoň nějaké obchody, kde by se dal smysluplně zabít čas. Tak to vezmu oklikou přes Sladkovského náměstí, ale zrovna moc minut neubylo, navíc se bojím, že se tady zamotám, protože tuhle čtvrť vůbec neznám. Obrátím to tedy správným směrem a cestou v ulici nedaleko Kostnického náměstí (už cítím to horko) jsem narazila na sympatickou malou kavárnu (doporučuju), kde trávím nad sklenicí vody poslední nadbytečné minuty. Zbývá 8 minut, jde se. Tak nevím, ty mapy.cz nedokážou ani odhadnout rychlost chůze, před domem č.p. 34 jsem v 16:26. Rozhoduju se, že půjdu ulicí ještě dál tak cca 2 minuty, protože stát před vchodem nápadně jako trubka teda nebudu, pak to otočím, půjdu zase 2 minuty zpátky a bude to akorát. Ono by to vyšlo, kdybych si hlídala čas na mobilu a nespoléhala se na mentální časomíru. Po dvou (odhadovaných) minutách se na křižovatce ulic zastavuju, pro jistotu ještě zkontroluju čas na mobilu (abych tam zas nebyla moc brzo) a nemůžu uvěřit svým očím – je tam 16:30! A do…prčic – mrazivě to ve mně zatrne a zároveň mě polije horko. Začala jsem sprintovat téměř prázdnou ulicí zpátky dolů, čímž snaha o to být nenápadná vzala za své. Před očima se mi míhala čísla domů a já měla pocit, že ty cifry snad nikdy nespadnou pod 40. Konečně vidím č. 34, brzdím na podpatku, vrhám se ke zvonkům a hledám ten správný (sms, kterou mi paní vychovatelka poslala nápovědu s názvem na zvonku, jsem samozřejmě vůbec nezaregistrovala). Naštěstí zvonek VIPD jsem objevila poměrně rychle, zvoním, dívám se na mobil – 16:31. Sakra. Pojď dál, ozve se, vchodové dveře povolují a já vcházím do chodby starého činžovního domu. Popadám dech, srdce mi bije o 106 a cestou po schodech do suterénu mi běží hlavou: teda jestli paní vychovatelka dodrží svoje zvyklosti, tak to začneme opravdu stylově! Ale to už scházím po druhých schodech a přede mnou ve dveřích vidím stát ženskou postavu – zvědavost v tu chvíli přebíjí ty nervy.

Tuhle chvíli si určitě všichni, kdo už VIPD navštívili, pamatují: první setkání očí, první dojem, pevný stisk ruky, typické „Vítám tě, pojď dál“. Vcházím, na vyzvání se zouvám a mířím k legendární židli uprostřed místnosti. „Posaď se“. A když mě paní vychovatelka míjela jen tak mimochodem pronesla: „a nepřišla jsi náhodou pozdě?“ Výraz v mém obličeji hovořil za mě, sama jsem v tu chvíli nebyla schopná vydat ani hlásku. Naštěstí paní vychovatelka moje faux-pas s pozdním příchodem velkoryse přechází, a už se k němu nevrací, čímž promarnila jedinečnou příležitost, jak mě v několika okamžicích dostat tam, kde mě potřebovala mít😊. A mně se upřímně ulevilo.

Sedím na koberečku před paní vychovatelkou, její oči mě s úsměvem pozorují, já jsem ve střehu, co přijde, a mám pocit, že se nacházím v nějaké virtuální realitě. Tak ty se díváš na výprasková videa? zahájila paní vychovatelka konverzaci. Mlčky přikývnu. A nikdy jsi nedostala, ani jako malá? Jak to? To jsi byla tak hodná holka? – Asi jo, na víc se nezmůžu. Hm, tak teď budeš mít možnost to zažít na vlastní kůži. Ale nejdřív tě musím upozornit na jedno – výprask opravdu bolí a není to nic příjemného, jako když se na něj koukáš na videu. A každý tu bolest cítí jinak a jinak na ni reaguje. A pak následovala prezentace možností, jak mě zrasovat, s úvodem do teorie spankingu. Při představování různých nástrojů, především rákosek, jsem si stále skutečně neuvědomovala, kde se nacházím a co bude následovat, a tak ani švihnutí Kleopatry do vzduchu se mnou nic neudělalo. Najednou se paní vychovatelka zeptala: Chceš se ještě na něco zeptat? – Ne, zavrtěla jsem hlavou – ne že bych už nemohla mluvit, ale po týdnech samostudia, jsem měla informací dost. Tak běž k tabuli. Tak teď jsem se teprve probudila a začalo mi docházet, že končí teorie a blíží se praktická ukázka, která se ovšem bude týkat mého pozadí.

Z tabule mažu děsný seznam předchozího hříšníka – moje tabula rasa se měla právě popsat. Už mám fixu v ruce, když se mě paní vychovatelka zeptá: Víš, že tady neplatí žádná stopka? Netuším, co je stopka. No, co bude napsáno na tabuli, tak to opravdu dostaneš, i kdybys nechtěla. Aha, to je novinka, ještě že jsem dopředu avizovala, že nechci žádné poutání – v nejhorším uteču. Tak si piš: ruka – to nepočítám, dál rákoska – 25, ale myslím, že bys sis jich mohla zkusit víc, třeba každých 5 ran jinou rákoskou. Píšu tedy 5+5+5+5+5, z těch pětek mi jde hlava kolem, snažím se dát dohromady malou násobilku, abych tam omylem nedala 5 navíc. Tak, a teď řemen – 10. No, nevím, jestli zkusíme i vařečku, ale jo, tak ještě 10. Myslíš, že ti to bude stačit? Horlivě kývu, protože i takto už je to skoro 100% nárůst oproti mojí původní představě přísného výprasku. Tak si běž sundat ten svetřík. Odcházím směrem k věšáku u vchodu, sundávám svetr a přemýšlím, kam dám brýle, což paní vychovatelku, která už mezitím zaujala pozici na kanapi, překvapí – a že prý nic neuvidím (to má pravdu) – pomyslím si, že to bude asi lepší, a brýle uklízím do pouzdra v kabelce.

Tak jestli jste měli trpělivost dočíst až sem, tak vás obdivuju. Určitě si říkáte, kdy to už konečně začne být zajímavé i pro milovníky spankingu. Asi Vás zklamu, ale tohle není erotická povídka (to jsem měla asi napsat hned na začátku), toto je příběh, jak se říká, based on the true story😊, a ty bývají často přízemně banální v porovnání s našimi představami, sny a fantaziemi. Navíc, jak jistě paní vychovatelka potvrdí, jsem dost velká stydlivka, takže mi dělá problém svěřit se se svými intimními zážitky i tajnému deníčku, natož je sdílet veřejně. A ještě navíc, výchovnou lekci u paní vychovatelky si pamatuji jen zčásti, některé chvíle si vůbec nevybavuju, jako kdybych byla v nějakém transu, jen něco se postupně se vynořovalo z paměti v následujících dnech a v podstatě celou dobu jsem byla nastavená v režimu „nepříjemný zákrok u doktora“. Tak teď můžeme pokračovat s těmi, kdo ještě mají trpělivost číst dál.

Tak pojď, ozvalo se za mnou netrpělivě. Nádech, výdech, otočím se a vykročím směrem k paní vychovatelce. Poslední, co si vybavuju je, jak stojím skoro před ní, a pak až jak už ležím přehnutá přes její kolena. Jak jsem se tam dostala, nevím. Myslím, že paní vychovatelka v této situaci aplikuje dálkově nějaká sedativa, protože jinak by se do této pozice snad dobrovolně nikdo nepoložil, zvlášť napoprvé. Nemám ale čas na nějaké rozjímání. Připravená? ozve se nade mnou. Tak jestli doteď ne, tak teď už mně to opravdu došlo. Polknu, napnu se až do konečku prstů a kývnu – ano. – Tady se odpovídá ano, paní vychovatelko, připomene mi paní vychovatelka rozdělení rolí, které doteď bylo na vedlejší koleji. Tak to mě totálně odbouralo, najednou se mi to vše zdálo tak neskutečně absurdní, ale situace mi nedovolala nic jiného, než zopakovat: Ano, paní vychovatelko – jen jsem to ze sebe nedokázala vyloudit s tou odpovídající pokornou intonací, spíš naopak. Prostě to nešlo. Ale pro začátek to paní vychovatelce stačilo a už cítím, jak mi vyhrnuje sukni, pohladí zadeček, pochválí a náhle mi přilítne prvních pár dost pádných ran. Než jsem stačila vzpamatovat, cítím, jak mi stahuje i kalhotky a zahřívací várka rukou pokračuje. Rány jsou dost citelné a čím dál víc, navíc v rychlém sledu, takže ta bolest se pořád stupňuje, ale vždy, kdy už toho začínám mít dost, tak paní vychovatelka akorát včas udělá pauzu, pohladí zadeček a já mám čas se zase nadechnout a připravit na pokračování. Zatím se držím, nijak se neprojevuju a koncentruju se jen na to, abych zvládala bolest a neprošvihla odpověď na všetečné dotazy, kterými paní vychovatelka o přestávkách zpestřuje exekuci. Při další otázce ano-ne, je mi opět připomenuto, jak se správně odpovídá, dopadne to ale jako před chvílí, takže mě paní vychovatelka pro dnešek osvobozuje od povinných replik i děkování😊. Naopak jsem dostala pochvalu, jak pěkně držím a že to překvapivě dobře zvládám. No, to asi neviděla, jak jsem se párkrát kousla do ruky, abych tu štiplavou bolest na zadečku přebila. Najednou ale zazní Tak vztyk! podpořené pořádným plácnutím. Rychle vyskočím a jsem ráda, že první zkoušku ohněm mám za sebou. Radost mi kazí jen to, že mnohem horší zážitky mě teprve čekají.

Židle je už přistavená ke stolu a paní vychovatelka mě vybídne k zaujmutí klasické pozice. Trochu váhám, ale pak přepínám na svého oblíbeného autopilota a už je mi všechno jedno😊, hlavně přežít. Jako klíště se držím desky stolu a čekám, co přijde na řadu teď. Paní vychovatelka bere do ruky jednoduchý pásek a upozorňuje mě, že si mám rány odteď počítat. Sekec začíná, ale kupodivu to není tak hrozné, takže se ani moc nevrtím a téměř klidným hlasem odpočítávám jednotlivé rány do deseti, i když v polovině dojde na střídání za silnější řemen. V duchu s úlevou odškrtávám další položku a začínám se připravovat na tu rákoskovou násobilku pěti. Paní vychovatelka došla k závěru, že nejtenčí rákoskou na mě nebude plýtvat a sáhne rovnou po Asistence (asi). Napnutě čekám, rákoska se dotkne zadečku a vzápětí ucítím štípnutí, bolest se mi ale daří držet od těla. Koncentruju se na jednotlivé rány, což paní vychovatelka občas ztíží změnou rytmu – někdy očekávaná rána nepřijde, ale zadeček už reaguje stažením, aby to hned vzápětí naprosto nečekaně štíplo. Paní vychovatelku tyhle nečekané reakce baví … takové zákeřnosti😊. Nicméně držím, což paní vychovatelka ohodnotí další pochvalou, a počítám více méně bez zachvění hlasu. Jen jsem upozorněna, že nemusím počítat pořád od jedničky, protože v tom by se asi nevyznala už ani paní vychovatelka, natož já. Skoro si nevybavuju změny rákosek a najednou se slyším, jak říkám 20. A přichází na řadu Vychovatelka, o které jsem četla celé ságy. Tak tedy první rána už byla o něčem jiném než ty předchozí, a prodleva mezi dopadem a vyslovením číslovky 21 byla znatelně delší. Hm… ozve se spokojeně za mnou, konečně to začíná mít ten správný účinek. Ale naštěstí zbývá už jen málo do 25 a světlo na konci tunelu se zase o něco přiblížilo.

Tak, teď si běž vybrat vařečku, přikáže mi paní vychovatelka. Vstávám a celá zmámená mířím k výklenku ve zdi, kde stojí nádoba se spoustou vařeček různých velikostí a i zdobení. Chvilku si je prohlížím a už mám jasno – vybírám tu nejmenší a podávám ji paní vychovatelce. Myslíš, že tou nejmenší to bude nejméně bolet? Tak uvidíme, škodolibě se usmívá paní vychovatelka. Přehýbá si mě přes koleno jen tak ve stoje. Už jsem nic zásadního nečekala, když už jsem přežila i rákosku, ale to, co následovalo, mi tedy vyrazilo dech. Paní vychovatelka mi v rychlém tempu vysázela všech deset ran s pěknou razancí, palčivá štiplavá bolest mě napnula jak luk a jediné moje štěstí bylo, že to rychle skončilo. Neumím si představit, že bych takhle dostala třeba dvojnásobek. Tenhle závěr tedy doslova přebil všechno, co předcházelo. Ale naštěstí je opravdu konec, s úlevou ještě přijmu ošetření zadečku pověstnou mastičkou i poslední plácnutí na cestu.

Chvilku si ještě s paní vychovatelkou přátelsky povídáme. Zážitek na mě zaúčinkoval jednoznačně euforicky, takže se neustále bezdůvodně směju a pořád nevěřím, že jsem tohle opravdu zažila (jen čím dál víc pálivý zadeček je důkazem). Navíc jsem opravdu nedokázala pochopit, že se mně ta bolest většinou nezdála tak hrozná, a pořád jsem měla ještě rezervu, i když mě paní vychovatelka jako úplného nováčka určitě šetřila. Po chvíli jsme se rozloučily a já jsem si nemyslela, že to ještě někdy zopakuju. Doma jsem měla možnost se zblízka podívat na to nadělení a upřímně jsem se zhrozila – bylo mi jasné, že i se zásobou Heparoidů to do dovolené nezmizí. Jenže v následujících dnech ve mně vše doznívalo v celé intenzitě a mně bylo jasné, že se za paní vychovatelkou ještě vrátím, přinejmenším abych prozkoumala, kde mám ty svoje spankerské hranice.

5 komentářů u „První výprask paní Veroniky

  1. Honza

    Přesné, vtipné a nápadité… Asi každý,kdo si šel někam pro první výprask si prošel podobnými pocity… A že je paní vychovatelka super a extratřída co se výprasků týče, o tom nejsou pochyby… Opravdu to umí, včetně té atmosféry a umění to nepřehnat s intenzitou!!! Skládám poklonu paní autorce, i paní vychovatelce….

  2. Vojtěch

    Tak to jsem se teda fakt dobře pobavil, respektive hezky si početl. Poutavý, skoro strhující příběh. A musím potvrdit, že podobné pocity jsem měl při první návštěvě i já, protože – stejně jako paní Veronika – jsem nemohl vědět, co bude následovat. Teď už to po mnohých návštěvách vím, prostě mne fascinuje si nechat pořádně rozsekat zadek od paní Vychovatelky, kterou to baví a která to snad považuje i za své poslání. Článek mne inspiroval k tomu, že se do toho ďáblova sídla a dračího doupěte opět budu muset objednat. K paní Vychovatelce a slečně asistentce Monice.

    1. Paní Vychovatelka Autor příspěvku

      Velmi děkuji a věřím, že to udělá radost i paní Veronice, která tu povídku napsala dle své pravdivé zkušenosti.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *