Hazard aneb jak to šlo na prvním setkání s paní Vychovatelkou

HAZARD 

Po delší době na mě dolehla potřeba dostat zas jednou pořádný výprask. Nicméně paní Makima z Jablonce, která mi v podobných chvílích „vypomohla“ je dlouhodobě zaneprázdněná a tak mi nezbylo, než zkusit štěstí s inzerátem, ve kterém jsem hledal paní z Prahy a okolí, která ráda dává „velkým klukům“ důkladné výprasky na holou. Reakce ani odpověď ale žádná a dost mě překvapilo, že by se tu taková nenašla? No asi ne.

Nakonec jsem se rozhodl, že zkusím oslovit paní Vychovatelku z VIPD. Obratem jsem dostal odpověď, dohodli jsme se na přesném dni i hodině návštěvy, důvodu k mému potrestání i formě trestu. K tomu mělo ale dojít až za šest dní. Nevím, zda znáte ten pocit, čekat dlouho na to, až dojde na samotný výprask. Den za dnem se vleče. Přes den na to myslíte, představujete si, jak to vše proběhne a dopadne. Po nocích se vám o tom zdá. Den za dnem pomalu ubíhá a čím se čas zkracuje, tím jste nervóznější a nervóznější.

Ani se nedivím, když si to někdo ještě na poslední chvíli rozmyslí. I paní Vychovatelka chce proto ráno v inkriminovaný den poslat SMS, v které musím potvrdit, že opravdu přijdu.

Mysl a fantazie pracuje na plné obrátky, i strach dělá své, ale účast potvrzuji.

Na cestu ještě přibalím 40 cm dlouhé celuloidové pravítko, tak jak jsme se domluvili a vyrazím. Cesta mi trvá necelou hodinu, ale jsem na místě samozřejmě raději dříve, nerad bych si pozdním příchodem vykoledoval nějaký přídavek. Venku je horko, ale mám pocit, že bych se potil, i kdyby nebylo. Na místě mám být asi za deset minut. Zrovna když uvažuji o tom, že jsem tak akorát zralý na sprchu, vyruší mě z mých úvah právě příchozí SMS:

„ Pokud si někde poblíž, můžeš zazvonit na VIPD, už tě očekávám.“ Bylo to jak rána elektrickým proudem a dušička ve mě byla opravdu malá. Byl jsem opravdu nedaleko a tak jsem pomalu šel.

Zazvoním na zvonek a dostanu stručný povel, kam se mám dostavit. Ve dveřích mě vítá vyšší, mohutnější dáma středního věku v elegantních šatech a v botách na vysokém podpatku. Působí velmi přísně a vůbec mě nenechá na pochybách, kdo je tady pánem situace. Jsem pozván dovnitř, kde je mi předvedena pracovna paní Vychovatelky i všechny výchovné nástroje.

Pak se musím posadit na židli proti její katedře a zopakovat proč a z jakého důvodu jsem za ní přišel.

„Přišel jsem si pro výprask, protože utrácím peníze v kurzových sázkách a kvůli tomu mám i dluhy“

Paní Vychovatelka mě pošle k tabuli, kterou musím nejdřív smazat. (byl na ní samozřejmě výčet trestů předchozího návštěvníka)

A už je mi diktováno „ Důvod – HAZARD, rákoska 25, řemen I – 25, řemen II, také 25, zahřátí – ruka + pravítko.“

Akorát si výši trestu musím odsouhlasit a pak žádné otálení a jde se na věc.

Jsem vyzván, abych se svlékl do trenek, což urychleně udělám a následovně se musím položit paní Vychovatelce pohodlně usazené na pohovce přes kolena. Trenky mi byly ponechány však pouze proto, aby mi byly okamžitě staženy a paní Vychovatelka mě začala s opravdu velkou razancí vyplácet rukou na holou. Domluveno bylo, že jich bude nepočítaně. Sám jsem se snažil v duchu si to počítat, ale asi po 150, kdy si paní Vychovatelka vzala na pomoc pravítko, aby trochu ulevila ruce jsem se v tom už sám ztratil.

Při výprasku jsem mohl sledovat v zrcadle paní Vychovatelku, která mi v rychlém tempu sázela jednu za druhou a celou situaci k tomu ještě průběžně komentovala „ Jiříku, Jiříku, já ti dám hazard, já tě naučím, atd…“

Tu a tam mi zadek promnula, nebo pohladila jen proto, aby si na chvilku odpočinula a mohla ještě razantněji pokračovat. Ruka střídala pravítko a tak pořád dokola až jsme začal mít obavy jestli to vůbec někdy skončí, jak asi bude probíhat to další a zda to vůbec vydržím…

Přesný počet nevím, ale muselo to být dohromady tak kolem 350, když zazněl povel: „Vztyk!“

Vyskočil jsem jak na pérku a byl rád, že je konec… Nicméně to byl konec pouze zahřívacího kola….

Byl jsem hned vyzván, abych dal doprostřed místnosti tác s tvrdým hrachem, do kterého jsem si musel na 2 minuty kleknout. K tomu jsem ale dostal držet na natažených rukou jednu rákosku s kterou jsem měl dostat 10 ran a druhou tenčí jsme musel držet sevřenou mezi nařezanými půlkami, s tím, že jestli mi rákoska vypadne před limitem dostanu přídavek…

Povedlo se, i když zrovna nejlehčí úkol to nebyl a 2 minuty se mi zdály jako celá věčnost.

Zazněl opět stručný povel „Vztyk!“ a já myslel, že mě čeká výprask rákoskami.

Nečekal… Musel jsem se hluboce předklonit a opřít o kanape a čekal mě výprask prvním řemenem. Byly to pořádné rány, které už jsem si musel počítat a zadek už mě pálil jako čert, ale paní Vychovatelka mi přidala pět na vrch za to, že jsem neuměl řádně odpovědět a řekl: „hmm“, místo „ano!“ Takže 30.

Následoval výprask druhým, dvojitým řemenem. Musel jsem si kleknout na židli a položit přes katedru tak, abych měl zadek pěkně vystrčený. Výprask druhým řemenem pokračoval s ne menší razancí a ke všemu jsem si svojí nepřesvědčivou odpovědí, na otázku zda mám ještě chuť si vsadit, vykoledoval další přídavek a to 15 ran, takže druhým těžším řemenem to bylo celkem 40.

Takže ve finále řemeny nakonec 70 ran. Zadek mě bolel a pálil a to mě čekalo ještě klasických 25 rákoskami.

Docela jsem uvítal, že jsem byl opět poslán klečet. Tentokrát pouze na kobereček, nicméně opět s držením tenké rákosky mezi takto důkladně seřezanými půlkami. „3 minuty!“

Po nekonečných třech minutách měl následovat závěr 15 ran tenkou a 10 ran rákoskou „Vychovatelkou“ na holou, nicméně paní Vychovatelce přišli mé odpovědi ohledně sázení tak nepřesvědčivé, že plán trochu pozměnila. „Tenkou to bude 25 a silnější 10!“

Doslova mě polil studený pot, protože už předtím jsem si říkal, jak a zda vůbec vydržím 25 rákoskou na tak seřezaný zadek. V duchu jsem uvažoval, zda už proti tomu nemám protestovat, ale to už zazněl povel, abych se znovu přehnul přes katedru a já mohl jen počítat, jak jedna rána za druhou svištivě dopadá na můj zadek. Štípalo a bolelo to pekelně a ke konci 25 už jsem začal sykat a pocukávat nohami i chvějícím se zadkem. Ale vydržel jsem.

Závěrečných 10 silnější rákoskou jsem dostal v předklonu a měl jsem co dělat, abych to vydržel.

Byla to velká úleva, že je už všemu konec, ale nebyl…

Paní Vychovatelka úplně spokojená ale nebyla a tak mi ještě poručila ohnout se jí přes kolena a znovu jsem dostal nepočítaných rukou, prý na rozloučenou.

Konečně byl tedy konec a já byl rád, že jsem to vydržel a mám to za sebou.

Oblékl jsem se a po stručném rozloučení jsem odešel. Procházel jsem městem, čerstvě seřezaný zadek mě opravdu pěkně pálil a já míjel nic netušící občany a přemýšlel o tom, kdy si zase vsadím. J

Návštěva pracovny paní Vychovatelky je opravdu adrenalinový zážitek, který všem zlobivým „klukům ale i holkám“ vřele doporučuji.

Jirka.