Příchod

Pomalu jdeme ulicí z mírného kopce dolů. Jdeme bez jediného slova, není mi do řeči a mám smíšené pocity. Přemýšlím, zda jsem to ve svých výrocích před týdnem nepřehnal. Vedle mne jde má manželka Jana, ta zaraženě nevypadá, do povídání mne nenutí, jen před chvilkou klidně pronesla „rozumně nám to časově vyšlo“ a uložila do kapsy mobil, na kterém před tím v rychlosti něco napsala. Došli jsme ke dveřím domu, tam Jana stiskla zvonek, ozval se bzučák zámku a z mikrofonu zaznělo „pojďte po schodech dolů“. Otevřel jsem dveře domu v polovině Řehořovi ulice.

Jak jsme se do Řehořovi ulice dostali?

Odpověď na otázku je velmi jednoduchá: autem. Ale na takovouto odpověď se jistě nikdo neptal …

Před nějakou, docela dlouhou, dobou do mé představivosti vstoupila oblast BDSM. Postupně představy směrovaly k výpraskům, a to přes různé intimní části těla. Sledovat výprask slečny na videu bylo vzrušující, ale touha zažít výprask na sobě vedlo ke zkoušení hrátek s plastovým pravítkem a později i plastickým křivítkem.

Již je to pár let, kdy jsem se po několika náznacích Janě svěřil a postupně jsme začali experimentovat s výprasky. Jana se k tomu moc neměla, protože – dle jejích slov – si nedovedla představit „bít svého manžela“ a také si nedokázala představit, že se mi „to může líbit“. Zkusili jsme také vyměnit si role, ale mnou udělený lehký výprask nevyvolal v Janě žádný zájem o tento typ her.

Moje představy a touhy byly postupně na silnější výprask, než mi byla Jana ochotna dát. I když jsme se vždy před začátkem dohodli, že to bude dnes hodně silné, vždy v určitou chvíli již přestala přidávat na síle. A takto jsme zažili několik krásných výprasků, i když jsem měl nakonec pocit, že bych rád silnější.

Jednou, když jsme si zase při hraní povídali o představách a nápadech jsem zmínil „tak mne vezmi někam, kde mi dají silný výprask a uvidíš, že to není problém“. Po pár dnech jsem zase provokoval, ale místo dotazů, co jsem zase provedl nebo rovnou výzvy, abych přinesl pásek, přišlo jen strohé odmítnutí. „Dobře, příští týden ti zajistím výprask, který si zasloužíš. A uvidíme.“ Za dva dny, v pátek, přišla s informací, že ji mám v pondělí odpoledne ve 3 vyzvednout v práci a pojedeme na výprask.  

V pondělí jsem vyzvedl Janu ve 3 v práci, dojeli jsme na Žižkov a zaparkovali v nějaké boční ulici směrem k Hlavnímu nádraží. Došli jsme mlčky kousek ulicí, zazvonili a dveře se otevřeli.

Ve prostorách VIPD

Pomalu jdu chladnou chodbou domu, o kterém jsem na internetu četl hodně a znám snad všechny na webu uvedené příběhy hříšníků, kteří touto chodbou prošli. Původní závist je pryč, mám sucho v puse, s napětím a trochu obavou jdu pár schodů nahoru a potom již jen dolu, kde je světlo z otevřených dveří. Jana mne cestou dolů předejde a pozdraví se s dámou, která stojí u otevřených dveří. Tykají si a oslovují se jmény, takže se znají. To je ale jasné, vždyť se nějak museli dohodnout na dnešní návštěvě.

„Pojďte dál, Jano posaď se, kde ti bude nejvíc vyhovovat. Ty se připrav tady“, řekne směrem na mne a odejde za Janou za roh. Já projdu dveřmi, zavřu a začnu se pomalu zouvat. Zouvám se a jako z dálky slyším, jak se paní s Janou baví. Nevnímám je, v hlavě se mi honí všechno najednou – co jsem o VIPD četl, co jsem si představoval, ale také co jsem viděl na videu s krvavými zadky přivázaných mužů prosících o konec výprasku a odvázání. Tak to snad ne, tam to snad Jana nenechá dojít. Ale ty moje „kecy“, že chci silně nařezat i se stopami co vydrží dny a nechci, aby přestala i když budu prosit … mi teď docházejí v novém aktuálním světle.

„Pojď za námi“ jsem slyšel z míst, kam jsem neviděl. Byl to hlas paní vychovatelky. Srovnal jsem boty, vyndal z velké tašky naše nástroje – vojenský pásek, jezdecký bičík a tenkou rákosku. S manželkou jsme se dohodli, že vezmeme naše trestné nástroje. Chce vidět, jak to s nimi vypadá silně.

Došel jsem za roh místnosti, za stolem seděla šarmantní dáma – paní vychovatelka a Jana seděla zjevně pohodlně stranou na nějaké sedací soupravě. Na stůl jsem položil tři nástroje.

Vzala si do ruky rákosku, co jsem položil na stůl, a zeptala se: „Proč jsi tady?“ Sucho v ústech a nečekaně jednoduchá otázka. „Mám dostat výprask“ jsem odpověděl, nic chytřejšího mne nenapadlo. „Ano, ale … ty neznáš pravidla tohoto Institutu? Ty jsi přišel bez přípravy? Snad víš, co znamená dostat výprask ve VIPD. Jdi zase zpátky a zkus přijít ještě jednou.“. Vím, co to je VIPD. Četl jsem toho hodně. Výprask se tam dává na holý zadek a při trestu je pán zcela nahý. Ale to je snad vtip. Čekal jsem, že přijdeme, budu si muset sundat kalhoty, stáhnou mi nebo si budu muset stáhnout slipy, dostanu výprask a zase půjdeme. Ale to, že bych měl jít k tabuli jsem nečekal. To snad nemůže Jana myslet vážně. Ale Jana seděla a s mírným úsměvem sledovala, jak jsem šel zpět k věšáku u vchodu. Nezasáhla, ani nic neřekla. Na můj překvapený pohled také ne.

Vrátil jsem se k věšáku a pomalu se svlékl. U slipů jsem váhal a přemýšlel, zda Jana opravdu dovolí, abych se svlékl před naprosto cizí ženou, kterou neznám a ona asi taky moc ne. Nechala mne klidně svléknout všechno a vrátit se zpět před stůl.

„Proč máš dostat výprask?“ Jasný dotaz, ale nečekal jsem diskusi na toto téma. Moje výprasky mají dost důvěrný důvod. „Jdi k tabuli, tam na tebe hezky obě uvidíme a probereme vše potřebné.“ Přešel jsem k tabuli a snažil jsem se stát co nejvíc tak, aby mi neviděla do mého, teď již zcela nekrytého, klína.

„Povídej. A než začneš, napiš první řádek – Přišel nepřipraven. Na konec se k němu vrátíme, protože jsi nás obě dost zdržel svou nepřipraveností. V tuto ch víli jsi již mohl dostávat na svůj krásně bílý zadek a ty zdržuješ.“ Tak to nebude moc hra. A moje představy o průběhu byly ten tam. Přece ale nebudu vykládat zcela nahý cizí dámě, které to ale hodně sluší a má dost přísný výraz, o tom, proč doma dostávám výprask. Ticho, jen dva upřené pohledy na mne u tabule.

„Mám dostat na zadek proto, že jsem dělal něco, co nemám“. Super, to je věta, to mi asi moc neprojde. A neprošlo.

Paní vychovatelka se zeptala dost stroze „co, konkrétně. Nejsi tady proto, abych z tebe dlouho dolovala, co jsi provedl. Máš dvě možnosti. První je – řekneš nám, proč si zasloužíš výprask, napíšeme to na tabuli, sečteme, vyplatíme a máš to za sebou. Druhá je asi trochu delší. Zeptá se tě rákoska, ty v průběhu výprasku řekneš, proč máš dostat, napíšeme to na tabuli, sečteme, vyplatíme a máš to za sebou. Ta druhá je asi o trochu delší, alespoň v oblasti, jak dlouho to budeš na zadku cítit. A ještě mám jednu otázku – proč musíš dostat výprask tady, a ne doma od své manželky?“

Game Over. Tento výraz znají nejméně všichni hráči počítačových her. Stojím nahý v místnosti se svou manželkou a paní vychovatelkou, která prý dokáže pěkně seřezat zadek, ale vždy spravedlivě a s rozumem. Mám se přiznat ke svým hříchům a mám dostat na zadek. OK.

Začal jsem pomalu, ale zkuste si to sami vžít se do mé situace, „Mám dostat výprask proto, že jsem dělal, co nemám. Máme takovou dohodu, že když je manželka doma, tak si ho nesmím honit. Pokud to poruším, mám dostat výprask, 25 za každý případ“. Překvapeně se na mne podívala a pouze konstatovala – „To snad ne. Jano, ty mu dovolíš opravdu hodně.“ Vrátila svůj pohled na mne „ty se postav rovně na přestaň schovávat toho, kvůli komu tady stojíš. Ještě mi řekni, proč jsi nedostal výprask doma?“

A je to tady. Druhé téma, proč tady stojím. Ale nemá cenu nic schovávat, protože se stydím a připadám si trapně již dost a dost. „Řekl jsem, že chci dostat pořádný výprask co bude hodně bolet a Jana se bála mi ho dát.“ A je to venku. Vůbec mi to nemyslí. Co si z toho ty dvě vezmou a k čemu to povede?

„Je to pravda?“ zeptala se paní vychovatelka směrem k Janě. Ta nic neřekla, jen pokývala hlavou. „Ty jsi se bála mu dát pořádný výprask? I za to, že si to dělá, když jsi doma?“ Obrátila se na mne s krátkým, ale jasným, dotazem – „Kolikrát?“. Moje strohá odpověď byla jasná – „Čtyřikrát, to je za sto“.

Došlo na rozhodnutí: „Nebudeme to protahovat. Sto je jasných. Jana ti vyplatí prvních padesát tak, aby na konci té padesátky to bylo maximální silou, co znáš. Dalších padesát ti dám já a můžeš přitom Janě povídat, jaké to je – pokud ti bude do řeči. Na tom, která z nás ti dá závěrečných 10 za nevhodný příchod se ještě s Janou dohodneme. Z každé padesátky bude vždy prvních 25 bičíkem a dalších 25 rákoskou. Jano, chceš ho přivázat nebo mu věříš, že ti neudělá ostudu?“ Jana se zamyslela. Chtěl bych, aby mne nechala přivázat, tak se dá výprask vydržet lépe. „Nepřivazuj, měl by to vydržet“ odpověděla Jana. „Jo, a nakonec ještě vyřešíme toho viníka, který ti teď napůl visí a stojí mezi nohama“ uzavřela tuto část paní vychovatelka.

Ukázala bičíkem na židli, která byla u jejího pracovního stolu opřená opěradlem. Pochopil jsem a pomalu si na židli kleknul a ohnul se o stůl. Podala bičík Janě a vyzvala jí, ať začne. Neviděl jsem to, klečel jsem na židli se zadkem vysazeným jako středobod mého těla. Slyšel jsem jen kroky za sebou.

Na zadku mi přistála první rána. Přijatelná. Přistála druhá, třetí, čtvrtá, pátá. „Tak to dál nepůjde“ zazněl hlas paní vychovatelky….