Poprvé… (Ale určitě ne naposledy…)

Tak i já jdu s kůži na trh. Asi to i dlužím, vzhledem k tomu, jak ráda čtu spankingové povídky a kolik jsem jich v životě přečetla…

Můj příběh začíná podobně jako spoustě dalším. První náznaky se objevují už v raném dětství, tipuji, že Pohádka o Jelenovi, co dal Pacholíčkovi, co proto, protože ho neposlouchal, byla první vlaštovka 🙂 Následovaly Kopyto a Mňouk, kamarádka, co doma dostává vařečkou a já z ní mámím podrobnosti…

V té době, jsem si připadala jako trošku úchyl a teprve s prvním objevením internetu jsem narazila na podobně smýšlející lidi. Byl to skvělý pocit, že v tom nejsem sama. Moje kapesný často propadlo ze drahocenné minuty vytáčeného internetu 😀 Ať už na chatu nebo později na stránky typu Ayronův spankingový deník, divciny, bdsm.cz atd. S velkou opatrností, mazáním historie a podobnýma srandama. Pc jsme měli doma na společné chodbě 😀 Nikdy  jsem nenašla odvahu to realizovat, bála jsem se, na koho bych narazila. Pozdejš jsem svoje představy (aspoň částečně) naznačila postupně třem různým partnerům. Výpraskově nepolíbenými a ze začátku pro ně bylo nepředstavitelné, že by měli uhodit ženu. Nicméně tomu velmi brzy přišli na chuť a troufám si tvrdit, že to praktikují dodnes 🙂 Ale nebylo to úplně ono. Pro mě to kouzlo v tom potrestání, čekání, studu. Není to o bolesti, nejsem masochista. A taky mě nepřitahují nějak ty řetězy, dominy, latexy, roubíky apod. Takže nebylo to špatný, ale nebylo to ono. Až pak jsem narazila před pár měsíci na stránky VIPD. Nechápu, jak je možné, že mi zůstaly tak dlouho utajeny. Ale teprve po přečtení Vašich reálných příběhů a zkouknutí reálných fotek, začal červíček vrtat, abych to šla zkusit. Až jednoho dne jsem si řekla, jo a napsala mail Paní Vychovatelce. Odpověděla opravdu statim, naštěstí, jinak bych si to taky mohla rozmyslet, že 🙂 A domluvily jsme na na termínu na další týden.

Po dvoudenní práci v Praze jsem třetí den vyrazila ráno směr Žižkov. Poučena blouděním od ostatních, jsem jela s dostatečným předstihem, takže jsem byla na místě moc brzo. Prošla jsem bezmyšlenkovitě dva obchody a pak si dala v kavárně kávu a hlídala čas na mobilu. Popovídala jsem si tam s fajn pánem a pořád mi to připadalo úplně nereálné, že se to děje :)) Pak jsem vyrazila k oněm dveřím. Došla jsem asi 2 minuty před, tak s nenápadným postáváním kolem jsem číhala na přesný čas. Ve chvíli, kdy jsem zazvonila, zvonil mi taky mobil s neznámým číslem. Neměla jsem Paní Vychovatelku uloženou, takže jsem hned nevěděla, že je to ona, mohl to být kurýr nebo kdokoli, takže radši zvoním, aby to nebylo pozdě :)) Ozvala se Paní vychovatelka, že se moc omlouvá, ale potřebuje něco dořešit, jestli bych mohla 5 minut počkat. Říkám: „Ok, není problém.“ Paradoxně mě to uklidnilo, já byla připravená na strohý tón a ono milý hlas, co se mi omlouvá :)) Napodruhé zazvonění vyšlo a já stojím v té oné místnosti s tou onou slavnou Paní Vychovatelkou a pořád nějak nevěřím. Ale povídání od první vteřiny příjemné, strach nějak opadl, ale nervozita samozřejmě ne. Pořád nepředstavitelné, že bych za chvíli měla dostat na holou od úplně cizího člověka tady někde ve sklepě na Žižkově. Občas mi fakt ujede úsměv, když si tu absurditu uvědomím 🙂 No ale pak není už úplně čas. Domluvili jsme se na vyzkoušení řemenů, rákosek, vařečky, Ďáblíka no a jsem poslána sundat si svetr a džíny. Prý to nebudu potřebovat 🙂 Stud se snažím přebít pocitem jakože u doktora, kde je taky přece normální si odložit oblečení před člověkem, co ho neznám. No a už se mam položit sedící Paní Vychovatelce přes kolena a fakt se to začíná dít. Ruku má ráznou, ale hlazením se to to kompenzuje a jde to. Pak stažení kalhotek, aby pocit malé holky byl dokonalý, se stud dovršuje a pokračujeme. Vím, jak ruka rázná umí být, takže mě to úplně nepřekvapuje. Spíš mě překvapuje to, že se po 20 letech se konečně děje to, co jsem si někde milionkrát představovala.

Pak vztyk a na natažené ruce dostávám několik druhů řemenů – od lehčích až po nějaký oblíbený, prý 🙂 V poloze na gauči přes polštář(ano, je to fakt pohodlná pozice a můžu se vidět v zrcadle – hrůza) a poloze opřená přes gauč, že mezi nohama vidím svoji nahotu – to je hodně stydící moment. Ale není čas na přemýšlení. Mám dostat od každého pět, ale hned si vykoleduju pět navíc za nějaké to „joooo“ místo správné odpovědi. Ostatně jako ještě několikrát. Holt nepoučitelná, ale fakt to nebylo schválně. Zatím jsem se na provokace fakt necítila 😀 Počítání mi nevadí, naopak se mi líbí, ale ty odpovědi mi dělají potíž 😀 Stejně tak mám tendenci mluvit spíš potichu. Ty lehčí řemeny šly ustát, ten poslední byl už silnější káva a cítím, že zadek bude fakt modrý.

Rákosek jsem se hodně bála, zároveň po nich toužila. Po příkazu ohnout přes stůl úplně kulminuje moje spankerské srdíčko a zároveň se bojí a zároveň tu chvíli miluje. Rákosky šly od tenké, po tu na Holky až po Svobodu, kterou jsem dostala jednu ránu a stála za to. Nenápadně zkoumám zadek v zrcadle, dočervena přes to dvojproužek od rákosky, někde už tuším prosvítat modrou…

Vybírání vařečky vlastní volbou je týrání mozku v rozhodování, nakonec beru nějakou malou, i když původně jsem měla vyhlídnutou jinou. A tou to teda bolí fest, že skáču paní Vychovatelce z nohou. A jí se to líbí 🙂

Namazání mastičkou je palčivé až až a zároveň je někde v hloubi mě malý smutek, že už to končí a zároveň skvělý, že jsem to zvládla. Sezení už s kalhotami u stolu je teda dosti nepříjemný fyzicky, ale skvělý psychicky. Tam jsme zjistily, že jsme zapomněly na Ďáblíka a skoro už na odchodu, se mě paní Vychovatelka ptá, jestli chci. A já blbec souhlasím 😀 Asi bych si to pak vyčítala, kdybych odmítla. I když za chvíli lituju, že jsem chtěla 😀 Myslela jsem, že to bude jen před kalhoty, ale ono ne. Kalhoty dolů, ohnout a následuje fakt 10 hodně palčivých ran, při kterých už vidím tu fialovou, co na tom zadku za dva dny bude a vůbec nevím, jak to společensky budu skrývat 😀

No a už odcházím s tím známým euforickým úsměvem, bolavým zadkem a vím, že tu nejsem naposledy… 😉 Praskám pocity a nemám je komu sdělit, tak aspoň tady Vám, protože Vy mě určitě pochopíte 🙂