Výprask beze stop?! aneb Cérčin letní zážitek ve VIPD

Konečně se blíží moje další lekce ve VIPD. Krásná jubilejní desátá. Čeká mě vlastně první lekce v takovém tom dovolenkovém uvolněném módu. První lekce „beze stop“, protože léto a koupání…

Prázdninový režim je krásný. Je to doba odpočinku, sluníčka, relaxace a taky čas, kdy si můžeme dopřát věci a aktivity, na které se jindy nedostane. V našem spanko světě je to ale i období charakteristické tím, že se nedějí větší provokace GANGU. Až na pár výjimek je na Forendors relativně ticho. Provokatéři „spí“ a čerpají síly a inspirace do dalšího školního roku. Takže to trochu připomíná školu o prázdninách a pohled na lavice, které v létě zejí prázdnotou. Tím se u mě prohlubuje těšení se na tu svoji letní lekci. Doba od červnové výchovné návštěvy VIPD mi připadá dlouhá jako týden do výplaty, a mám pocit, že se snad nikdy nedočkám. Akutně potřebuji nakrmit svoji spankerskou dušičku.

Můj den „D“ začíná tradičně v brzkých ranních hodinách. Blížím se k nádraží v našem městě a ve vzduchu cítím takovou hodobožovou atmosféru. Potkávám lidi, kteří jedou nejspíš do práce a vůbec jím nezávidím. Já tudy vlastně taky obvykle jezdívám do práce. Dnes na to ale nechci myslet, dnes je přece slavnostní den! Cérka jede do VIPD! Jsem natěšená jako malé dítě, kterému rodiče slíbili výlet do zábavního parku, do ZOO a nakonec obří pohár se šlehačkou až do stropu.

Vstupuji do nádražní haly. Všude to švitoří, nemůžu přeslechnout ani typické hlasy paní a pána, nádražních stars, kteří na střídačku hlásí informace v češtině a angličtině o tom, který vlak přijel na kterou kolej, nebo že má zpoždění. Už jen když slyším nádražní znělku a jejich hlasy, vím, že dneska je ten den, kdy dostanu na zadek… Jenom doufám a trnu, že pro mě nemají špatné zprávy, že nebudou hlásit zpoždění i mého vlaku. Nervózně se procházím po nádraží. Částečně abych se zahřála, protože na srpen to s teplotami po ránu není žádná hitparáda, a částečně z přemíry adrenalinu, se kterým nedokážu jen tak postávat na fleku. Pozoruji usmívající se lidi v kšiltovkách, kraťasech a ve sportovní obuvi s krosnami na zádech, kteří evidentně míří na nějaký čundr. Podle vzezření vypadají, že mají výlet teprve před sebou. To mě vrátí ve vzpomínkách o pár dní zpátky, kdy jsem byla na jejich místě a uvědomím si, že vlastně i díky tomu mám teď dobité baterky a jsem tolik natěšená na další zážitky.

Ještě se znovu v duchu pomodlím za dnešní cestu a celý den, protože jet někam vlakem, hlavně z Moravy do Prahy, je někdy trochu sázka do loterie. „Prosím, ať je vše v pořádku, ať se dnes žádný nešťastník nerozhodne ukončit svůj život jako Anna Karenina…“ Vlak přijíždí. Nasedám na své rezervované místo a rozjíždíme se. Ufff, zatím dobrý… Nejkritičtější úsek je kolem České Třebové a pak ještě okolo Pardubic. Jsou to totiž statisticky nejčastější místa, kde se něco podělá, a kdy má pak vlak na Prahu dlouho zpoždění. Českou Třebovou znám jenom jako železniční uzel. Pardubice jsou fajn město – mají hezké historické jádro a zámek. Ale na trati mi v minulosti už taky připravily horké chvilky a nervy v kýblu… Když rizikové Pardubice míjíme a vlak pořád jede, postupně mi ze srdce odpadává těžký kámen. Ufff!!! Teď už to snad do té Prahy nějak dojede…

Když je už pražské hlavní nádraží na dohled, cítím obrovskou úlevu, radost a vděčnost. Přece jenom jsem tu! A včas! Z okénka zahlédnu cedule u silnice, kde jsou směry na nejbližší pražské čtvrtě, mezi nimi i samozřejmě na ŽIŽKOV, který je od nádraží co by kamenem dohodil. Vždycky mi tady tak příjemně zatrne… „Děkuji!“, šeptnu k nebi při výstupu z vlaku a plná nadšení kličkuji davem cestujících. Jsem celá rozvrkočená. Dneska si totiž chci užít všechno, co k tomu patří. I ten čas před lekcí. To trnutí, stoupání adrenalinu, odpočítávání… A obnovím po delší době i tradici džusíku!

Konečně dorazím do parčíku, který pro všechny nezbedy představuje jakýsi klidný přístav. Je to místo, které je úplně nasáknuto těmi emocemi, které člověk prožívá pár okamžiků před lekcí. Nervozitu, očekávání, vzrušení, radost, trošku i výčitky a stud. Za účelem zvýšení adrenalinu jsem si dva dny před lekcí našla několik videí o Žižkově. Vřele doporučuji především těm z vás, pro které je vzácnost procházet se touto výpraskovou čtvrtí, a nemáte ji spojenou s každodenním životem. Zaručeně to funguje! Mezi videi byla i taková reportáž z Kostnického náměstí, kde mluvili o tom, proč tam parčík budovali a na co všechno slouží. A představte si, že tam vůbec nezmínili, že je to místo pro ty, kteří čekají na svůj okamžik ve VIPD!!!

Po meditaci v parčíku vyrážím ještě na pomerančový džusík jako za starých dobrých časů. Dnes jdu suverénně. Už jsem tady dlouho nebyla, a taky už mi asi začíná být trochu jedno, jestli mě zdejší obsluha prokoukla. Mám radost, že jsem zase na místě činu a můžu prožívat všechny tyhle emoce. Navíc džus je super věc před výpraskem. Američtí vědci zjistili, že jedinci, kteří si dají před výpraskem džus, ho zvládají mnohem lépe než ti, kteří si ho nedali.

Sedím u stolu v rohu, popíjím džusík a smskuji si s Veronikou, která si i uprostřed dovolené našla sama od sebe čas, aby mě podpořila a sdílela se mnou tyto jedinečné stavy mysli před lekcí, tento zásadní okamžik narůstajícího adrenalinu. Bavím se na celé kolo, jak mě zná, prý „za chvíli už budeš v žižkovské restauraci nad džusem přemýšlet nad nějakou pěknou drzou provokací a řešit dilema, jestli jo nebo ne“ (to, že byl na konci vyplazený jazýček raději říkat nebudu, aby jí to snad u Paní Vychovatelky ještě nějak neuškodilo!) A prý mám raději přijít včas… Nad pozdním příchodem jsem ani neuvažovala. Ale nějaká provokace by se šikla. Dneska mám provokativní náladu. Jsem odhodlaná být co nejvíc drzá, a špatně odpovídat, chci si to užít na maximum. Z domu provokuju v jednom kuse, jo, to jsem frajerka. Ale na místě mám malinkou dušičku, a když na mě Paní Vychovatelka nastoupí, mám tendenci se hned omlouvat a udělat všechno tak, jak chce a všechno vykecám. Dneska ale ne! Dneska budu hezky drzá a provokativní! A poženu to výš!

Můj velký okamžik se nachyluje. Je čas zvednout kotvy a vyjít vstříc svému osudu. Stoupám Řehořovou ulicí. Jsem rozechvělá, nervózní, a trochu se stydím. Zbývá 5 minut!!! Ufff!!! Je to taaak blízko… Už za chvilku… Ještě mi cinkne sms od Veroniky, která mi z letní túry klade na srdce, ať si to hlavně užijeme! Do toho mi přijde zpráva od Paní Vychovatelky v následujícím znění:

Ahoj Cérko, počítám, že už jsi v Praze a pomalu se psychicky připravuješ na to, jak mi vysvětlíš všechny ty jazýčky?! I ty v tom sáhodlouhém dopise. Myslíš, že ti to dnes projde?! A jistě nechceš dostat ani minutový výprask za pozdní příchod. Tak pokud jsi někde v okolí, nenech mě čekat a rovnou zazvoň! Už tě očekávám a těším se na tebe ty provokatérko

S úsměvem a rozbušeným srdcem dočtu zprávu a kontroluji čas… 11:57… Uffff… Tak se jde zvonit. Uklízím mobil do kabelky, a ještě než se vůbec stihnu přiblížit ke zvonkům, otevřou se vchodové dveře a v nich stojí Paní Vychovatelka… Jsem jak opařená. Na jednu stranu mám samozřejmě radost, že ji vidím. Zároveň jsem nečekala, že se potkáme takhle u dveří, jsem zvyklá na vstupenku do domu v podobě jejího hlasu z mluvítka. Ale souhra náhod tomu takto chtěla, a vlastně jsem ráda, ušetřila jsem si tím pádem ty nervy ze zvonění, a scházení po schodech… Pozdravíme se, Paní Vychovatelka se mile usměje a zve mě dál. Scházíme spolu do podsvětí Žižkova. Dýchám zhluboka, nasávám zdejší specifické klima, a čím níž sestupujeme, tím víc se mi zrychluje tep…

Po objetí na přivítanou a pár zdvořilostních neformálních větách mě Paní Vychovatelka vybízí posadit se na židli naproti sobě. Na stole už má připravený papír s mým jménem. Naskočí do role jak do rychlíku a už to jede: „Cérko, Cérko! Tak Ty si nedáš pokoj, že?! Stále hodně provokuješ a vůbec nepomáhá, že už jsem Ti za to tolikrát domlouvala! Kolik, že jsi zase použila těch jazýčků??!“ ptá se přísně a zároveň ji to fakt zajímá. V mailu jsem se Paní Vychovatelce zmínila, že jsem si jazýčky spočítala, a že jich je strašně moc, ale zatím jsem záměrně neprozradila přesný počet. Sedím a poťouchle se usmívám. Jsem nervózní, ale užívám si ten pocit, že já vím a Paní Vychovatelka ne. „Tak kolik??!!“, zopakuje už o kapánek rázněji. Tak a teď si chci zaprovokovat a nechat chvilku napětí! Strašně moc mě láká taková ta hra na spratka. Budu drzá, a když se bude ptát, nic neřeknu! Tak! Ale jsem měkká, nevydržím to moc dlouho. Před Paní Vychovatelkou až taková hrdinka nejsem, na to budu muset víc trénovat! V touze být dnes za provokatérku však nepolevuji: „Padesát jedna“, řeknu s úsměvem a takovým až skoro radostným tónem, ze kterého je cítit hrdost. „Prosím??!!! Kolik že??!!!“,reaguje překvapeně a zároveň pohoršeně Paní Vychovatelka. Povytáhne obočí a spustí: „To Ti přijde v pořádku vyplazovat na ostatní jazýček?!!! Ty si nepamatuješ, že jsem Ti minule uložila podmínku a že jsi ji zase porušila?! Navíc 51 to je zatím nejvíc!“ Přikyvuji a tvářím se jako hrdá rekordmanka. Paní Vychovatelka mi slibuje, že si dnes rozhodně o jazýčkách pořádně promluvíme, ale přechází ještě k jednomu přešlapu, kterého jsem se od poslední lekce dopustila: „A zase jsi někam přišla pozdě?!!! Jak to?!!!“ vyzvídá. „Nooo, vyšla jsem pozdě z domu…“, odpovím pravdivě, nicméně Paní Vychovatelku to velmi pobouří: „Co prosím??!!! Zase jsi vyšla pozdě??!!! Kolikrát už to tady bylo??!!! A kolikrát jsi slibovala, že už si to pohlídáš??!!!

Je to neúcta k druhému člověku, chápeš to?!!“, promlouvá mi do duše. „Hmmm“, odpovídám. Taky se snažím o provokativní úsměv, abych jako ukázala drzost v celé své kráse. Paní Vychovatelka na to samozřejmě reaguje pohoršeně: „Jaké hmmmm???!!! Jak se tady odpovídá??!!!“ –„Ano, Paní Vychovatelko“, řeknu, nicméně už je pozdě…

Počáteční výchovný pohovor velmi rychle bere za své. Paní Vychovatelka vstává ze židle. Rozhodla se, že než budeme řešit další věci a rozebírat, jaký trest dostanu, je potřeba mě trošku usměrnit a srovnat do latě. Strašně se mi rozbuší srdce. Vtom mě už Paní Vychovatelka drží za ruku a táhne ke kanapi. Sedá si a mrštným pohybem si mě přehýbá přes kolena. Vyhrne mi šaty a s elánem sobě vlastním mě začíná rukou vyplácet. První rány mě svou intenzitou naprosto šokují. Jak je možné, že vždycky zapomenu, jaké to je?! Výdrž Paní Vychovatelky je obdivuhodná, a u toho pronáší: „Já jí dám!!“ Holce!!! Jedné!!! Nezbedné!!! Copak ses u mě ještě nic nenaučila?! Jak se správně odpovídá??!!“ a sází jednu za druhou. Nic neodpovídám, jen sebou šiju, pofňukávám a snažím se dopadům ruky uhýbat. „Tak jak se odpovídá??!!“ – „Ano, Paní Vychovatelko“… zakňourám. „Nahlas, neslyšela jsem Tě! Zase nějak kuňkáš!“, nepolevuje Paní Vychovatelka v ruční práci. „Ano, Paní Vychovatelko“, snažím se o lepší hlasitost. „Správně!“, souhlasí a konečně mi prdelku čelící výprasku, pohladí.

Na povel vyskočím z pozice a hladím si zadek. Paní Vychovatelka se natahuje po dřevěné obracečce, kterou jsem jí přivezla v červnu jako dárek. Přála jsem si ji vyzkoušet, což mi Paní Vychovatelka za několik okamžiků velice ráda splní. Podává mi ji do ruky a u toho pronáší: „Teď chci, abys mě pokorně a hezky slušně celou větou poprosila o výprask za to, že stále necháváš někoho čekat a tím prokazuješ velký nerespekt a že jsi stále tak zlobivá holka!“

V rukou svírám obracečku a mlčky si ji prohlížím, jako kdybych ji viděla prvně v životě. Paní Vychovatelka mě z gauče upřeně a přísně sleduje, a čeká, co ze mě vypadne. Já mlčím a stále upírám svůj zrak na onu obracečku s folklorním moravským motivem a fialovo-bílou kostičkovanou mašlí skoro jako bych se snažila z ní něco zajímavého vykoukat. Stydím se a cítím, jak se červenám. Stále přemýšlím, jak větu složit, aby se Paní Vychovatelce líbila. Ale pocit trapnosti mě poněkud brzdí. V tom to Paní Vychovatelka už zjevně nevydrží a začne mi vysvětlovat, jak to má se mnou těžké, protože tolik jazýčků si nikdo nedovoluje posílat, dokonce ani známá firma provokatérka Veronika :)) A že si prý celé dopoledne láme hlavu a přemýšlí, jak mě co nejdůkladněji a nejspravedlivěji potrestat, ale zároveň mě nepřizabít a dodržet slib ohledně stop. Mírně se uchechtnu, částečně z pocitu vítězství, že nade mnou nemá Paní Vychovatelka tentokrát skrze výběr nástrojů takovou moc a částečně z rozpaků. To však Paní Vychovatelku velmi pobouří a nastartuje: „Takže děvčeti je k smíchu, že si tady dávám práci a vymýšlím, jak ji vychovat??!!“, houkne přísně. Zatrne mi a úsměv je tentam. „A ještě je drzá! Tak to teda ne!!!“, a to už mě Paní Vychovatelka opět popadá za ruku a opět se ocitám přehnutá přes její kolena.

Vyhrne mi šaty a znovu mi ručně zpracovává prdelku. Najednou cítím, jak mi chytá okraj kalhotek a neúprosně mi je stahuje se slovy „aby ses alespoň trochu styděla!“ Teď už jsem opravdu připravená k výprasku. Paní Vychovatelce už nic nebrání v tom mi pořádně domluvit. A dělá to opravdu důkladně. Na holou prdelku dopadá rána za ránou. Chvílemi je to k zešílení, ale vnitřně si to strašně užívám…

Opět mám nařízeno vstát a dostávám další pokus poprosit si o výprask obracečkou za to, že chodím pozdě a prokazuji nerespekt ke druhým, které nechávám čekat. Neklidně držím obracečku a ze samé nervozity si s ní pohrávám. Mám knedlík v krku, který mi brání mluvit zřetelně a nahlas. I tak ale ze sebe pomalu sypu žádost o potrestání: „Paní Vychovatelko, prosím Vás o výprask obracečkou za pozdní příchod…“ Při oslovení Paní Vychovatelce pohlédnu do očí, ale hned uhnu a pak už do konce věty hypnotizuji na střídačku obracečku a podlahu. Stud mi nedovoluje delší pohled do očí. Paní Vychovatelka moji žádost doplňuje přísným dodatkem: „A za to, že stále prokazuješ nerespekt k ostatním a že jsi taková zlobivá holka! Ohnout!“ A pak už to zase frčí. Paní Vychovatelka mi obracečkou tancuje po zadečku až uhýbám, narovnávám se a fňukám. Mé pohyby se Paní Vychovatelce nelíbí a namítá, že se se mnou teda rozhodně dneska prát nebude! Obracečka bolí o dost míň než třeba kartáč nebo Ďáblík a také o něco míň než malá vařečka. I tak ale hezky štípe, obzvlášť, když dopady následují rychle po sobě. Toho, že pěkně štípe, si je vědoma i Paní Vychovatelka, která při výprasku vesele podotkne: „Je sice malá a tenká, ale moc hezky to s ní štípe, že Cérko?! Na Tvou prdelku je ta obracečka jak dělaná, neudělá moc velké stopy, ale připomene Ti, jak se máš chovat“. Pomocí obracečky se mi Paní Vychovatelka snaží vtisknout do paměti, jak je velmi neslušné nechat někoho čekat a že mně samotné by se to určitě taky nelíbilo a že mě teď za to musí potrestat. Stupňovaným fňukáním a naříkáním dávám najevo, že mě to bolí. Paní Vychovatelka oponuje: „Vždyť to ještě nic není, ještě jsem Tě ani pořádně nebouchla… Počkej, teď dám teprve pořádnou ránu…“ a skutečně poněkud přitvrdí. „AAAAA!!!“, vykřiknu spontánně. Dokonce si musím dát dozadu ruku, jak je mým zvykem. Paní Vychovatelka mi ji okamžitě chytne. Já se Paní Vychovatelky držím jako klíště, a pomáhá mi to lépe zvládat bolest, která přichází. Ani vám nedokážu říct, kolik ran jsem vlastně tou dostala. Řekla bych, že nepočítaně… Konečně rány i mé fňukání utichají, Paní Vychovatelka odkládá výchovný nástroj, a důrazně mě plácne se slovy: „Vztyk! K tabuli!“

Nesměle postávám v rohu učebny vedle katedry a zapisuji svůj tentokrát historicky nejstručnější zápis. Vždycky mám skoro celou tabuli popsanou. Dnes mám pouze dvě položky. Jako tradičně 1x pozdní příchod a ty nešťastné jazýčky! Na závažnosti to ale neubírá. Paní Vychovatelka se tváří přísně s tím, že i když nemůžu mít stopy, tak mi to dnes i tak pořádně osladí! Také si děláme takovou bilanci, zhodnocení mé docházky do VIPD. Společně se ohlížíme a hodnotíme, jestli se mé chování za ten už skoro rok zlepšilo, jestli jsem se někam posunula, zbavila nějakých svých nedostatků. Paní Vychovatelka moc dobře ví, že nejpedagogičtější je nechat mě ohodnotit se sama. Na první dobrou mám pocit, že vlastně ne, že jsem se naopak zhoršila. Dostávám čím dál větší výprasky, seznamuji se s pádnějšími nástroji, mám čím dál víc jazýčků a stupňuji provokace. Když se nad tím ale zamyslím hlouběji, zlepšení zde skutečně vidím. Ale je zapotřebí rozlišit osobní život a provokace. V osobním životě jsem se ze svého pohledu posunula hodně – už si daleko víc hlídám své povinnosti, abych je měla splněné včas. Pozdní příchody sice mám pořád, ale už průměrně jeden měsíčně. Na začátku to byly klidně i tři, před VIPD i více… Paní Vychovatelka to dokáže ocenit. Usmívá se a viditelně má radost, že její výchova alespoň částečně funguje, a dokonce mi k mému úspěchu zatleská. S provokacemi je to ale poněkud horší – zdá se, že ve své vysněné kariéře provokatérky, rostu, jazýčků přibývá a s GANGEM přitvrzujeme! Paní Vychovatelka to okomentuje: „No teď přes prázdniny je poměrně klid, ale těším se, co zase po létě, až se vrátí Nikita, společně vymyslíte!“ Když se ale připomenou jazýčky, zase ji to rozohní a najede na přísnou linku, ze které už do konce lekce nechce vystoupit.

Paní Vychovatelka zvyšuje hlas a péruje mě za ty proradné smajlíky a vysvětluje, jak je to nevhodné a neslušné, a že už neví, jak mě to má odnaučit a navíc, že prý poňoukám a strhávám ostatní nezbedy! Lehce se tomu zasměji. Jednak mi to přijde legrační, a taky mám pocit malého vítězství. Cítím se chráněná, protože dnes si na mě Paní Vychovatelka nemůže dovolit to, co obvykle. Nemůže použít ani Vervu, ani bič, ani rákosku, takže se cítím mít navrch. Paní Vychovatelce je líto, že se dnes musí krotit, že mě nemůže zmalovat dle libosti, a že se tím pádem musí omezovat na méně přísné nástroje. Ale neváhá mi připomenout, že to zase dokáže vyvážit jinak: „Však počkej, Cérko, dneska se budeš strašně stydět!! Protože za to, že posíláš jazýčky, a to dokonce i Paní Vychovatelce, se vůbec nestydíš! Takže dnes poznáš, jaké to je…!“ Trochu mi tuhne úsměv, ale snažím se zachovat dekórum a být nad věcí.

K pozdnímu příchodu si mám dopsat „25“. Protože ale dnes nemůže být rákoska, je třeba vybrat jiný nástroj. Docela mě zajímá, jaký Paní Vychovatelka vybere. To, že už jsem před tím dostala za ten jeden pozdní příchod obracečkou v otk na gauči ani nekomentuji. Když je prohřešků moc málo, Paní Vychovatelka to kompenzuje tím, že za ně trestá opakovaně. Aby mě pořádně vystrašila, nařizuje mi připsat si k té pětadvacítce zkratku ŘB, neboli řembič, protože moc dobře ví, že se mi to s ním nelíbí, a že ho nemám ráda. Zatvářím se nespokojeně, ale píšu, co mám. „A to, jestli ho opravdu použiju, si ještě rozmyslím“, říká s potutelným úsměvem Paní Vychovatelka. Ráda vyhrožuje a straší, to se hned pozná.

Opět se otevírá téma vyplazených jazýčků! Paní Vychovatelka mi dává najevo, že si dovoluji moc, když jsem se tak rozšoupla: „Veronice jsem minule chtěla dát za 68 jazýčků, a ona mě pak ukecala, že jich měla asi jen 15. Těch 68 jsem řekla schválně, abych ukázala, že jich je fakt moc, ale koukám, že Tobě by to problém nečinilo, skoro jsi je měla, 51 je daleko blíž k 68 než k 15!!!“

Neudržím se a spontánně se celé této situaci zasměji. Jenomže mou reakci Paní Vychovatelka považuje za drzost: „Tak Tobě je to k smíchu, Cérko nezdárná??!!! Pořád provokuje a posílá ty žluté obludy s vyplazeným jazykem, ale já jí dneska ukážu, že takhle teda ne!!! Kolikrát jsem Ti to už říkala?! Vysvětlovala?! Myslíš, že to dělám pro srandu králíkům?! Tady ale žádní králíci nejsou!!!!“, vyjede zhurta. Nic neodpovídám, jen se přiblble usmívám, a na střídačku koukám do země a na Paní Vychovatelku, která pochopí, že to se mnou nikam nevede, a tak se rozhodně výchovný rozhovor u tabule velmi rázně ukončit, a posílá mě na hanbu k bobíku. Ještě před tím si ale z nádoby bere malou vařečku, abych věděla, že ta si dnes taky přijde na své…

„Předkloň se a opři se rukama o bobík!“, přikáže mi Paní Vychovatelka, která si sedí pohodlně na výslechové židli před stolem. Jenomže lehké letní šaty mi samy nahoře nedrží. Zakrývají výpraskem zkoušenou prdelku a tím rozčilují Paní Vychovatelku: „Ne, moment! Opři se jen jednou rukou a tou druhou si ty šaty přidrž vyhrnuté. Chci, aby byl vidět ten červený zadek! Ale prvně si ho pořádně pohlaď!“ Potom už mám nařízeno si před bobík kleknout. Naštěstí jsem dnes otočená obličejem ke zdi, což velmi oceňuji, mám o něco větší soukromí. Najednou slyším, jak Paní Vychovatelka vstává a její kroky se ke mně pomalu, zato neúprosně přibližují. Přijde až úplně ke mně, nahne se a zlehka mě začne hladit po prdelce. U toho mi šeptá rozverným tónem do ouška. „Tak Ty jsi taková provokatérka?! A je Ti jasné, že Tě za to musím potrestat?! Jsme teprve na začátku. Vždyť jsi sotva zahřátá, to si ta prdelka ještě dneska užije…“ Přinese si vařečku, kterou následně pokládá na bobík a pronese rozhodně: „Chci, aby ses u toho na ni dívala“. Do toho se mě ještě snaží znervóznět: „Modré šaty, tak k nim by se taky hodila modrá prdelka, ne??!!“ Na to nic neříkám. Vím, že to dnes nepůjde a jsem relativně v klidu. Alespoň zatím. Paní Vychovatelka si nad touto skutečností zalamentuje, prý jak je škoda, že na mě nemůže vzít ani Vervu ani rákosku!

Opět se ode mě vzdálí, posadí se zpátky na židli a pokračuje ve výslechu: „Tak co mi řekneš, Cérko?!“ Chvilku přemýšlím, co by Paní Vychovatelka ráda slyšela. Hlavou mi proběhne, že omluva je jistota. Polohlasem ze sebe vyloudím ta dvě magická slova, která mají obrovskou moc měnit vztahy, situace i nás samotné: „Omlouvám se…“ Paní Vychovatelka na to zareaguje důrazně: „To není úplně ono…!“ Hmmm, lovím v paměti, jak to vylepšit. Už vím, tak se rozhodnu zkusit to ještě jednou: „Omlouvám se, PANÍ VYCHOVATELKO…“ –„Hmm, lepší, ale pořád to nestačí…“ Hlava mi jede na plné obrátky a srdce buší jako o závod. Pokračuji tedy o level výš: „Je mi to moc líto! Ehm, teda vlastně – Je mi to moc líto, PANÍ VYCHOVATELKO…“ –„Hmmmm, ještě lepší, ale pořád mi tam něco chybí…“ Nevzdávám se, zkouším to pořád dál: „Už to nikdy nebudu dělat. Už nikdy nebudu posílat smajlíky s jazýčkem…“, vychrlím ze sebe. Paní Vychovatelka ironicky namítne: „Tak tomu ani sama nevěříš!“ Má pravdu, nevěřím. Nevěřím tomu, že už bych nikdy neposlala jediný jazýček… „Nezní mi to ani přesvědčivě, ani pokorně!!! Ty prostě toho vůbec nelituješ! Vůbec se za to nestydíš! Ale já Ti říkám, že dneska se stydět budeš!

Vztyk!!!“, ukončuje rázně Paní Vychovatelka klečení na hanbě a opět mě vleče do mé nejoblíbenější pozice – otk na gauči!

Ležím Paní Vychovatelce přes kolena s tím, že ještě prý dnes nejsem dostatečně zahřátá, a tak to musí napravit. Velmi pádně mi domlouvá rukou a na pomoc si bere i obracečku s malou vařečkou z bobíku. „Kolik, že máš těch jazýčků? 51?“, zeptá se v kratičké přestávce. „Tak to bych Ti teď měla dát 51 ran, aby sis pamatovala, že…“ a to se už opět dává do vyplácení: „POSÍLAT!!! VYPLAZENÉ!!!! JAZÝČKY!!! SE!!! CO??!!!! NE-SLU-ŠÍÍÍÍÍÍ!!!!“ Fňukám, vrtím se a křičím. „A pořád je tam bude sázet a nepoučí se a nepoučí se!!!“, rozčiluje se nade mnou a neúnavně mi věnuje další a další rytmické údery. „Tak co mi řekneš?“, zeptá se klidnějším a tázavým tónem v malé pauzičce, kdy mě hladí a rukou zlehka přejíždí po bolavé prdelce. „Děkuji, Paní Vychovatelko?!…“, nejsem si úplně jistá, ale myslím, že poděkování je vždycky jistota. Poděkování Paní Vychovatelka také vyžaduje a určitě je slyší ráda. V tuto chvíli ale zatím netuším, že se celou dobu ze mě snaží dostat příslib, že „už budu hodná, Paní Vychovatelko!“ Na ten si bude muset počkat až na závěr lekce…

Když už se Paní Vychovatelce zdá prdelka dostatečně horká a červená, je čas na změnu pozice. „Vztyk!“, rozkáže a umisťuje doprostřed místnosti židli. Jsem celá rozcuchaná a lehce v šoku. „Stoupni si sem, přehni se a lokty se opři o židli“, dovysvětlí Paní Vychovatelka svoje pokyny a prstem ukazuje na místo před opěradlem židle. Ufff!!! Ne!!! Tohle je ta strašně vystrčená pozice, kterou už jsem tady zažila v lednu na své 4. lekci. Najednou jsou slova Paní Vychovatelky o tom, že se budu stydět, o něco konkrétnější a hmatatelnější. Moje zostuzení je blíž, než jsem si myslela! Do pozice se moc nehrnu. Váhavě se skláním a nahýbám přes židli jako bych stále čekala, že si to Paní Vychovatelka ještě rozmyslí. Nerozmyslí. Vypadá, že to myslela smrtelně vážně. Teprve, když se mé lokty dotknou polstrování židle, uvědomím si, že mi kalhotky sjely na můj vkus nějak moc dolů. Cítím se příliš odhaleně a zranitelně. Fakt, že je mi poněkud stydno, nemůžu teď dát najevo jinak než občasným pofňukáním. Paní Vychovatelka si však přítomný okamžik užívá naplno. Se zaujetím mě nechává čekat, chvilku si mě zezadu prohlíží, přejíždí po zadečku, potom si už sedá na gauč. V pozici nedržím moc ukázkově. Jsem trošku nahnutá, nejistě přešlapuji na místě a mírně se ošívám. Mám totiž dojem, že to trochu rozpustí ten pocit studu, snažím se, aby toho nebylo tolik vidět. Na to, že by teď mohlo dojít k další sérii výprasku vůbec nemyslím, a vůbec si to nepřipouštím. Tuhle pozici mám zafixovanou pouze jako poziční trest a Paní Vychovatelka ho určitě vybrala jenom proto, aby mě nechala pořádně vydusit. Jsem zcela ponořená do sebe, do pocitu studu, který mě ochromuje, a tak si vůbec nevšimnu, že si Paní Vychovatelka vzala do ruky vařečku a v momentě, kdy to nejmíň čekám, přiletí rychlá a pořádně štiplavá rána na to nejspodnější a nejcitlivější místo zadečku. „Au!!!“, vyjeknu. Strašně se leknu, a na neočekávanou bolest zareaguji prudkým vzpřímením a okamžitě si chytám a hladím zasažené místo. Paní Vychovatelka se na mě přísně podívá, jestli jako myslím vážně, že si dovoluji opustit pozici bez jejího svolení. Teď je mi to ale jedno. Jediné, co mě zajímá, je chránit si zadek. Trošku protestuji, do pozice se mi nechce ani za mák vracet. Demonstrativně si držím zasažené místo a na milisekundu zatoužím po revoltě. Nakonec ale z reakce Paní Vychovatelky pochopím, že tudy cesta nepovede, a tak se opět přehýbám přes opěradlo židle. Paní Vychovatelka mi po zadečku přejíždí vařečkou a ptá se teď medovým hláskem: „Tak co, Cérko? Kolik myslíš, že by sis teď zasloužila dostat v této pozici vařečkou za všechny ty svoje jazýčky??!!“ Neodpovídám hned, otázky tohohle typu nemám ráda. Buď řeknu málo, a dostanu ještě víc, nebo řeknu hodně, a taky to dostanu, a budu si pak nadávat, že jsem nebyla skromnější… Mlčím. Nedám se. Stojím v ostudné pozici s vystrčeným zadkem a doufám, že když se nebudu angažovat v odpovědi, Paní Vychovatelka to nakonec vzdá, a rozhodne se nějak sama. Paní Vychovatelka ale naléhá dál: „Tak kolik??!!“, řekne natolik důrazně, aby mi bylo jasné, že když Paní Vychovatelka položí otázku, očekává na ni odpověď! Něco si tam zahuhňám a pak nejistě pípnu: „Nevím, deset??!!“ A doufám, že desítka se bude Paní Vychovatelce zdát dostatečná, je to přece jenom jedna z takových těch klasických výpraskových číslovek. V hloubi duše ale tuším, že je to málo, že když jsem použila 51 smajlíků, měla bych říct minimálně 51 ran. Ale tolik teď dostat nechci. A už vůbec ne v téhle šílené pozici! Paní Vychovatelka s mou odpovědí, jak se dalo předpokládat, spokojená není a hned mi to vmete: „Jenom deset???!!! Takže deset?!“ A v tom mi je vpálí tak rychle po sobě, že se jen zachvěju a fňukám. Pak dodává trefně: „Nemyslíš, že když jsi jich použila 51, měla bys jich dostat 51??!!“ Je to jednoduché, taková přímá úměra. Mám pocit, že mi Paní Vychovatelka vidí až do mozku. „Ano, Paní Vychovatelko“, odpovím zkroušeně. „Však je ode mě ještě dneska dostaneš. Ale ne v téhle pozici. Vztyk!!!“ Docela si oddychnu, že můžu konečně pryč z téhle šílené pozice a vyletím z ní jak namydlený blesk. Paní Vychovatelka se rozvláčně prochází po učebně, teatrálně si bere do ruky řembič, lehce si jím poklepe o dlaň a prohlásí jako při novoročním projevu: „Rozhodla jsem se, že za těch 51 jazýčků musíš dostat tak, aby sis to pořádně pamatovala, a aby Tě to odradilo je dál používat… Víš co, běž si zase kleknout k tomu bobíku! A šaty si hezky drž nahoře…“

Klečím u bobíku s vyhrnutými šaty, staženými kalhotkami a s pohledem upřeným do zdi. „Co že Ti holky vytočily v kole štěstí?“, ptá se Paní Vychovatelka lehce pobaveným a naoko tázavým tónem. Záměrně píšu naoko, protože je moc dobře informovaná. Ajajaj, to není dobré, že teď vytahuje kolo štěstí. Moc dobře vím, kam tou otázkou směřuje. A když si to ještě spojím s výhružkou toho, že se dneska budu prý pořádně stydět, tak to pro mě nejsou vůbec příznivé vyhlídky… „Tak co Ti vytočily??!!“, vytrhává mě z mých hlubokých úvah už o poznání rázněji. „No… ehm… Svíčku…“, špitnu. „Hmm, svíčka, to je dost stydlivá pozice, Cérko… Tak víš co? Těch 51 za jazýčky dostaneš buď vařečkou ve svíčce, a tím si rovnou splníš úkol, nebo na bobíku s rukama na zemi, ale zato řembičem!“ Zní to tak, že si můžu vybrat. Nelíbí se mi ale ani jedna možnost, tak začnu smlouvat: „Ale já svíčku nechci… Právě jsem si říkala, že když mi ji holky vytočily, že bych si poprosila o tu penaltu…“ V zádech slyším rozhodnou odpověď Paní Vychovatelky: „Ale teď tu není žádná možnost penalty! Teď nejde o nějaké kolo, o nějakou hru, ale o Tvůj trest, chápeš??!!

Je to trest za jazýčky!!! Jenom jsem říkala, že bys mohla takhle zabít dvě mouchy jednou ranou, ale z trestu za jazýčky neustoupím! Můžeš si vybrat – buď méně pádný nástroj – Tvůj oblíbený – malá vařečka, ale v ostudné pozici svíčka s nohama nahoře, nebo na bobíku, což je taky ostudná pozice, ale pro Tebe méně, zato řembičem, tedy horším a bolestivějším nástrojem. Víc možností Ti nedám!“ uzavírá nekompromisně Paní Vychovatelka. Mlčím. Srdce se mi rozbuší tak moc, že mi možná každou chvilku vyskočí z hrudníku. Začínám se lehce potit a projíždí mnou horkost. Pochopila jsem, že jsem v háji. Vidím lehce rozmazaně. Hučí mi v hlavě a mám vyschlo v krku. Paní Vychovatelka ke mně přistoupí s oběma nástroji, které jsou teď ve hře, a pokládá mi je před obličej na bobík… „Třeba když se na ně budeš dívat Ti to pomůže v rozhodování“, konstatuje. Nechává mě opět samotnou na hanbě a přesouvá se zpátky na židli, kde má na moji zčervenalou prdelku dobrý výhled. Teď se musím rozhodnout jenom já sama. Jsem hlavní hrdinka tohohle příběhu a nikdo jiný to za mě neudělá. Dopadá na mě tíha reality a přítomnosti. Je přede mnou, jak Paní Vychovatelka trefně podotkne, Sophiina, vlastně CÉRČINA volba. Je ticho, které cítím v každém kousíčku svého rozechvělého těla. Občas ho však Paní Vychovatelka přeruší zopakováním obou možností, které mám, kdybych náhodou zapomněla, z čeho můžu vybírat. Chvilkama to připomíná kvízovou soutěž. Tak za A nebo za B?! A doplňuje další instrukce: „Až budeš vědět a budeš připravená, můžeš vstát, vzít nástroj, který si vybereš, přijít ke mně a požádat mě slušně celou větou o výprask za jazýčky.“

V kleče u bobíku stále zvažuji všechna pro a proti. Nechci nic uspěchat. Pozice na bobíku mi připadá více „friendly“, je ostudná, protože když dá člověk ruce na zem, je mu vidět opravdu všechno, ale obličej má dobře schovaný, tudíž se mi to zdá méně ostudné než právě svíčka. Při výprasku mám totiž pštrosí syndrom. Když mi není vidět do obličeje, není vidět ani nic jiného. Ve svíčce je však nešťastníkovi kromě jiného vidět krásně do obličeje, což považuji za vrchol potupy. Ale co ten nástroj?! Volit si mezi malou vařečkou a řembičem??! To je bez diskuze! Vařečku mám ráda, řembič od poslední červnové lekce, kdy jsem měla možnost se s ním seznámit, nesnáším!

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ: Ale pokud se už nemůžete dočkat a chcete zjistit co si Cérka vybrala a jak to vše dopadlo, můžete si přečíst celou povídku ZCELA ZDARMA na FORENDORS : Povídka – Cérka z Moravy a její Letní návštěva ve VIPD navíc se můžete podívat na videa fotky jiných výprasků a tím podpořit VIPD Děkuji a těším se v září na sekanou 🙂 A Cérce děkuji a těším se jak jí příště nebudu moci šetřit , když už zase zlobí! 🙂