Konečně se blíží moje další lekce ve VIPD. Krásná jubilejní desátá. Čeká mě vlastně první lekce v takovém tom dovolenkovém uvolněném módu. První lekce „beze stop“, protože léto a koupání…

Prázdninový režim je krásný. Je to doba odpočinku, sluníčka, relaxace a taky čas, kdy si můžeme dopřát věci a aktivity, na které se jindy nedostane. V našem spanko světě je to ale i období charakteristické tím, že se nedějí větší provokace GANGU. Až na pár výjimek je na Forendors relativně ticho. Provokatéři „spí“ a čerpají síly a inspirace do dalšího školního roku. Takže to trochu připomíná školu o prázdninách a pohled na lavice, které v létě zejí prázdnotou. Tím se u mě prohlubuje těšení se na tu svoji letní lekci. Doba od červnové výchovné návštěvy VIPD mi připadá dlouhá jako týden do výplaty, a mám pocit, že se snad nikdy nedočkám. Akutně potřebuji nakrmit svoji spankerskou dušičku.

Můj den „D“ začíná tradičně v brzkých ranních hodinách. Blížím se k nádraží v našem městě a ve vzduchu cítím takovou hodobožovou atmosféru. Potkávám lidi, kteří jedou nejspíš do práce a vůbec jím nezávidím. Já tudy vlastně taky obvykle jezdívám do práce. Dnes na to ale nechci myslet, dnes je přece slavnostní den! Cérka jede do VIPD! Jsem natěšená jako malé dítě, kterému rodiče slíbili výlet do zábavního parku, do ZOO a nakonec obří pohár se šlehačkou až do stropu.

Vstupuji do nádražní haly. Všude to švitoří, nemůžu přeslechnout ani typické hlasy paní a pána, nádražních stars, kteří na střídačku hlásí informace v češtině a angličtině o tom, který vlak přijel na kterou kolej, nebo že má zpoždění. Už jen když slyším nádražní znělku a jejich hlasy, vím, že dneska je ten den, kdy dostanu na zadek… Jenom doufám a trnu, že pro mě nemají špatné zprávy, že nebudou hlásit zpoždění i mého vlaku. Nervózně se procházím po nádraží. Částečně abych se zahřála, protože na srpen to s teplotami po ránu není žádná hitparáda, a částečně z přemíry adrenalinu, se kterým nedokážu jen tak postávat na fleku. Pozoruji usmívající se lidi v kšiltovkách, kraťasech a ve sportovní obuvi s krosnami na zádech, kteří evidentně míří na nějaký čundr. Podle vzezření vypadají, že mají výlet teprve před sebou. To mě vrátí ve vzpomínkách o pár dní zpátky, kdy jsem byla na jejich místě a uvědomím si, že vlastně i díky tomu mám teď dobité baterky a jsem tolik natěšená na další zážitky.

Ještě se znovu v duchu pomodlím za dnešní cestu a celý den, protože jet někam vlakem, hlavně z Moravy do Prahy, je někdy trochu sázka do loterie. „Prosím, ať je vše v pořádku, ať se dnes žádný nešťastník nerozhodne ukončit svůj život jako Anna Karenina…“ Vlak přijíždí. Nasedám na své rezervované místo a rozjíždíme se. Ufff, zatím dobrý… Nejkritičtější úsek je kolem České Třebové a pak ještě okolo Pardubic. Jsou to totiž statisticky nejčastější místa, kde se něco podělá, a kdy má pak vlak na Prahu dlouho zpoždění. Českou Třebovou znám jenom jako železniční uzel. Pardubice jsou fajn město – mají hezké historické jádro a zámek. Ale na trati mi v minulosti už taky připravily horké chvilky a nervy v kýblu… Když rizikové Pardubice míjíme a vlak pořád jede, postupně mi ze srdce odpadává těžký kámen. Ufff!!! Teď už to snad do té Prahy nějak dojede…

Když je už pražské hlavní nádraží na dohled, cítím obrovskou úlevu, radost a vděčnost. Přece jenom jsem tu! A včas! Z okénka zahlédnu cedule u silnice, kde jsou směry na nejbližší pražské čtvrtě, mezi nimi i samozřejmě na ŽIŽKOV, který je od nádraží co by kamenem dohodil. Vždycky mi tady tak příjemně zatrne… „Děkuji!“, šeptnu k nebi při výstupu z vlaku a plná nadšení kličkuji davem cestujících. Jsem celá rozvrkočená. Dneska si totiž chci užít všechno, co k tomu patří. I ten čas před lekcí. To trnutí, stoupání adrenalinu, odpočítávání… A obnovím po delší době i tradici džusíku!

Konečně dorazím do parčíku, který pro všechny nezbedy představuje jakýsi klidný přístav. Je to místo, které je úplně nasáknuto těmi emocemi, které člověk prožívá pár okamžiků před lekcí. Nervozitu, očekávání, vzrušení, radost, trošku i výčitky a stud. Za účelem zvýšení adrenalinu jsem si dva dny před lekcí našla několik videí o Žižkově. Vřele doporučuji především těm z vás, pro které je vzácnost procházet se touto výpraskovou čtvrtí, a nemáte ji spojenou s každodenním životem. Zaručeně to funguje! Mezi videi byla i taková reportáž z Kostnického náměstí, kde mluvili o tom, proč tam parčík budovali a na co všechno slouží. A představte si, že tam vůbec nezmínili, že je to místo pro ty, kteří čekají na svůj okamžik ve VIPD!!!

Po meditaci v parčíku vyrážím ještě na pomerančový džusík jako za starých dobrých časů. Dnes jdu suverénně. Už jsem tady dlouho nebyla, a taky už mi asi začíná být trochu jedno, jestli mě zdejší obsluha prokoukla. Mám radost, že jsem zase na místě činu a můžu prožívat všechny tyhle emoce. Navíc džus je super věc před výpraskem. Američtí vědci zjistili, že jedinci, kteří si dají před výpraskem džus, ho zvládají mnohem lépe než ti, kteří si ho nedali.

Sedím u stolu v rohu, popíjím džusík a smskuji si s Veronikou, která si i uprostřed dovolené našla sama od sebe čas, aby mě podpořila a sdílela se mnou tyto jedinečné stavy mysli před lekcí, tento zásadní okamžik narůstajícího adrenalinu. Bavím se na celé kolo, jak mě zná, prý „za chvíli už budeš v žižkovské restauraci nad džusem přemýšlet nad nějakou pěknou drzou provokací a řešit dilema, jestli jo nebo ne“ (to, že byl na konci vyplazený jazýček raději říkat nebudu, aby jí to snad u Paní Vychovatelky ještě nějak neuškodilo!) A prý mám raději přijít včas… Nad pozdním příchodem jsem ani neuvažovala. Ale nějaká provokace by se šikla. Dneska mám provokativní náladu. Jsem odhodlaná být co nejvíc drzá, a špatně odpovídat, chci si to užít na maximum. Z domu provokuju v jednom kuse, jo, to jsem frajerka. Ale na místě mám malinkou dušičku, a když na mě Paní Vychovatelka nastoupí, mám tendenci se hned omlouvat a udělat všechno tak, jak chce a všechno vykecám. Dneska ale ne! Dneska budu hezky drzá a provokativní! A poženu to výš!

Můj velký okamžik se nachyluje. Je čas zvednout kotvy a vyjít vstříc svému osudu. Stoupám Řehořovou ulicí. Jsem rozechvělá, nervózní, a trochu se stydím. Zbývá 5 minut!!! Ufff!!! Je to taaak blízko… Už za chvilku… Ještě mi cinkne sms od Veroniky, která mi z letní túry klade na srdce, ať si to hlavně užijeme! Do toho mi přijde zpráva od Paní Vychovatelky v následujícím znění:

Ahoj Cérko, počítám, že už jsi v Praze a pomalu se psychicky připravuješ na to, jak mi vysvětlíš všechny ty jazýčky?! I ty v tom sáhodlouhém dopise. Myslíš, že ti to dnes projde?! A jistě nechceš dostat ani minutový výprask za pozdní příchod. Tak pokud jsi někde v okolí, nenech mě čekat a rovnou zazvoň! Už tě očekávám a těším se na tebe ty provokatérko

S úsměvem a rozbušeným srdcem dočtu zprávu a kontroluji čas… 11:57… Uffff… Tak se jde zvonit. Uklízím mobil do kabelky, a ještě než se vůbec stihnu přiblížit ke zvonkům, otevřou se vchodové dveře a v nich stojí Paní Vychovatelka… Jsem jak opařená. Na jednu stranu mám samozřejmě radost, že ji vidím. Zároveň jsem nečekala, že se potkáme takhle u dveří, jsem zvyklá na vstupenku do domu v podobě jejího hlasu z mluvítka. Ale souhra náhod tomu takto chtěla, a vlastně jsem ráda, ušetřila jsem si tím pádem ty nervy ze zvonění, a scházení po schodech… Pozdravíme se, Paní Vychovatelka se mile usměje a zve mě dál. Scházíme spolu do podsvětí Žižkova. Dýchám zhluboka, nasávám zdejší specifické klima, a čím níž sestupujeme, tím víc se mi zrychluje tep…

Po objetí na přivítanou a pár zdvořilostních neformálních větách mě Paní Vychovatelka vybízí posadit se na židli naproti sobě. Na stole už má připravený papír s mým jménem. Naskočí do role jak do rychlíku a už to jede: „Cérko, Cérko! Tak Ty si nedáš pokoj, že?! Stále hodně provokuješ a vůbec nepomáhá, že už jsem Ti za to tolikrát domlouvala! Kolik, že jsi zase použila těch jazýčků??!“ ptá se přísně a zároveň ji to fakt zajímá. V mailu jsem se Paní Vychovatelce zmínila, že jsem si jazýčky spočítala, a že jich je strašně moc, ale zatím jsem záměrně neprozradila přesný počet. Sedím a poťouchle se usmívám. Jsem nervózní, ale užívám si ten pocit, že já vím a Paní Vychovatelka ne. „Tak kolik??!!“, zopakuje už o kapánek rázněji. Tak a teď si chci zaprovokovat a nechat chvilku napětí! Strašně moc mě láká taková ta hra na spratka. Budu drzá, a když se bude ptát, nic neřeknu! Tak! Ale jsem měkká, nevydržím to moc dlouho. Před Paní Vychovatelkou až taková hrdinka nejsem, na to budu muset víc trénovat! V touze být dnes za provokatérku však nepolevuji: „Padesát jedna“, řeknu s úsměvem a takovým až skoro radostným tónem, ze kterého je cítit hrdost. „Prosím??!!! Kolik že??!!!“, Celý příspěvek →