Nikita a její přání k Vánocům

Touha experimentovat aneb zkoušení nových pozic a nástrojů

Po minulé klidnější návštěvě ve VIPD jsem se rozhodla odvážit se trochu zaexperimentovat. Nevím jak to máte vy ostatní nezbedníci s tím, o co a jak si paní vychovatelce dokážete říct. Mně se s ní výborně povídá, ale požádat pěkně z očí do očí, že bych chtěla „přitvrdit“, zkoušet nové věci, nástroje a pozice? Zas tak smělá se všemi těmi rákoskami kolem sebe a atmosférou samotného VIPD teda nejsem 🙂 A tak jsem napsala e-mail. Přece jen, za obrazovkou je člověk troufalejší.

A přišel den D. Ráno typická připomínací sms: Ahoj Nikito, dnes v 11.30 se na tebe moc těším. Napadlo mě zaprovokovat s nějakou vtipnou odpovědí, ale neudělala jsem to. Aaa že by strach? Zasmála jsem se sama sobě.

Příchod do VIPD by vydal na celou stránku. Odhadnout dopravu, dobře zaparkovat, rozvrhnout si chůzi a včasný příchod nemluvě o tom, že jsem před návštěvou ještě sháněla vánoční stromek 🙂 Navíc kvůli vyřizování pracovních sms málem nestihnu včas zazvonit. Ufff podařilo se a-ko-rááát. Scházím ze schodů a už Ji vidím. Paní Vychovatelku ve svém monumentálním postoji, zpříma hledící, vyzařující osobitou vnitřní sílu superhrdinek. V uších mi zní soundtrack ze Star Wars :), přitom vlastně „jen“ stojí a zdraví mne tradičním Tak tě tady vítám! Pozdravím rádoby kurážně se snahou být milá, ovšem srdce mi bije jako napoplach. Uff začátek je nejhorší! Zvyknu si někdy?

Posaď se. To že si paní Vychovatelka připravuje nástroje je jedna věc, ale, že jsou vyskládané na stole i na gauči?? Rákosky, různé plácačky, smyčky, ďáblík, kartáč..No páni.

Tak ty bys ráda vyzkoušela nějaké další nástroje a pozice? Já jsem si dnes pro tebe připravila takovou speciální lekci. Můžeme to nazvat spankingovou edukací. A když máme ty Vánoce, tak ti toho nadělím víc, ať nepřijdeš zkrátka. Jsem normálně spíš zdravě sebevědomá žena, umím jednat, zpříma hledět do očí. Ale tady najednou znejistím, mozek jede na tisíc obrátek, snaží se z toho vybruslit a zatáhnout za záchrannou brzdu.

Nooo to jste moc laskavá, ale já myslela spíš postupně, třeba dnes přidat jeden dva nástroje na ukázku, nějakou novou pozici pro pestrost..soukám ze sebe jako ve třetí třídě!? Paní Vychovatelka mě přeruší Také ses zmiňovala, že si nepamatuješ jestli jsem na tebe minule použila ďáblíka. Tak já ti ho připomenu. Usměje se s tou svou typickou jiskrou v oku. A dávej si pozor na to co odpovídáš, „jo“ už dneska tolerovat nebudu. Právě začínáme. Běž se připravit.

 

OTK

Protože nevím, co vše mě tuhle lekci potká, jdu skoro bezstarostně do známé pozice. Je to má oblíbená. Jenže pověstné zahřátí je pro mne fakt vždycky výzva. Vždycky to bolí, pálí, štípe. Vždycky si po chvíli nadávám, proč jsem zase tady a vždycky se mi to k tomu všemu líbí 🙂 Není mi pomoci. Ještěže má paní Vychovatelka k té své železné smečařské ruce i cit pro situaci a přestane vždy ve chvíli, kdy už málem nemohu.

Tak já ti budu teď jasněji demonstrovat, čím přesně dostáváš, ano? Tohle je kartáč. S králem anglických spankingových „domestic discipline“ povídek jsem se už dlouho chtěla seznámit. Cítit je tedy znatelně, trochu se kroutím. Nechtěla bych absolvovat víc než je ukázka. Následuje plácačka. Štípe také obstojně, ale dá se vydržet, mám čas se nadechnout. No a tady máme ďáblíka. Tak co vzpomínáš si? Rytmicky energicky sází hezky na levou, na pravou, na levou, na pravou. Hmmm. Mumlám, kývu hlavou. Intenzita se zvyšuje. Neslyšela jsem odpověď. Zapamatuješ už si ho? Přísně na mě paní Vychovatelka. Joo! Vyklouzne ze mě a v tu chvíli se mi snad zastaví srdce?! Jo?! A přistane mi jich pár svižných za sebou. Tady se odpovídá Ano paní Vychovatelko! Vztyk! Vydýchávám se, trochu se mi motá hlava. To je adrenalin!

 

Ohnutá s rukama opřenýma o gauč naproti zrcadlu

Stoupni si naproti zrcadlu, ohni se a ruce opři o gauč. Ty voleeeee křičí moje nitro, když se ohýbám a zahlédnu se v zrcadle. Okamžitě zavírám oči. Slyším: Krásná pozice, co? Budu hodná, kalhotky si můžeš nechat. A vytahuje mi je a upravuje, aby byla prdelka co nejvíce holá. Rozkroč se, nohy mírně od sebe. Bože můj, umřu studem! Po očku zahlédnu paní Vychovatelku jak se nade mnou tyčí s řemenem. Tenhle pohled moje spankerská fajnšmekerská část musí ocenit. A už slyším švihnutí. Auu, vydechnu. Bolí co? To je úžasná pozice, doufám, že se koukáš. Ani nemuknu, dýchám a hlavně se na sebe nekoukám! Stydím se, uff, tohle je otřesné. Paní Vychovatelka se naštěstí soustředí na kvalitní rány. Počítáš to? Ano devět. No vidíš, tak příště nahlas, teď už to dopočítám sama. Tak a máme poslední. Ale ty se nekoukáš?! Tak šup! Přidám ti dvě! Hrozně se chci podívat a ukončit tenhle běs, ale něčemu ve mně se prostě nechce. Tak další dvě! Slyším nekompromisní hlas. Už se koukám!! Naléhavě zvolám a umírajíc studem se teda koukám na tu poslední výchovnou. Sssvist! Ufffff. Vztyk! A je to za mnou! Chceš se napít? Kývám hlavou. Mám pauzu na to se vzpamatovat.

 

Wheelbarrow!!! Trakař!

Přines támhle tu stoličku. Wheelbarrow asi znáš z těch svých povídek co čteš, viď? Zamlží se mi před očima. Asi jsem se přeslechla. Podotýkám, že jsem si opravdu původně myslela, že v téhle lekci zažiju jednu maximálně dvě pozice navíc. Například ohnutá o židli nebo s rukama na stole. Když to teď sepisuji, nechápu, jak jsem to mohla vše absolvovat. Kalhotky si můžeš nechat, zahlásí jak z ampliónu a vytrhne mě z kóma. Znovu mne polévá takový ten typický spankerský stud. Tuhle pozici jsem upravila, aby byla pro mé nezbedníky pohodlnější. Ohni se přes stoličku, nohy dej na gauč. A už si mě přitahuje pěkně k sobě. Tak tohle se mi nebude líbit. A vyplácí mě řádně s komentářem, jak je tahle pozice ostudná a jak na mě pěkně dosáhne. Ruku má pádnou, nejraději bych „uplavala“ někam dopředu, ale když se o to pokouším, přitáhne si mě hezky zpátky. Nezvedej se na lokty, zůstaň hezky ležet, upozorňuje mé pokusy o únik paní Vychovatelka. Nevím, jestli byla tato část rukou nebo i jinými nástroji. Raději nebudu polemizovat, ať se mi to příště zase nepřipomene 🙂

 

 

 

Ohnutá přes židli

Přines si sem židli. Ohni se přes opěradlo, ruce si opři. Stoupne si za mne a pomalu mi stáhne kalhotky. Uff. V téhle pozici je to samozřejmě jak? Na holou! A vezmu na tebe GG. Koncentruji se a zvolna dýchám. Snažím se nějak připravit, ale mohu jen čekat. Přiletí první. Vydatná. Dýchám a soustředím se. Nemusím počítat. To je milost 🙂 Udržet bez pohybu tuto pozici mi dělá problémy. Snažím se občas trochu prohnout, uhnout, pokrčit si nohy, ale mám pocit, že už z principu to tahle forma nedovoluje. Ani nevím jak, ale je to za mnou. Vztyk! Jsem jak splašené hříbě, které objevuje svět. Střídavě jsem šťastná, mám záchvaty smíchu, střídavě se hroutím a chci utéct. Tenhle mix mě baví.

 

Intermezzo

Celá lekce se nesla v duchu seznamování se s novými pozicemi a nástroji. Na tabuli se nepsalo nic. Mohlo mne napadnout, že jsem tím pádem totálně vydaná na milost paní Vychovatelce co se týká výběru a počtu nástrojů 🙂 Bylo skvělé, že jsem se mohla soustředit na prožitek. Když to ale nyní píši, vlastně netuším, kolik ran jsem dostala a čím.  Což je vlastně jeden z důvodů, proč chodím do VIPD, zresetovat hlavu. Asi se paní Vychovatelky zeptám, jaké nástroje byly ty hlavní. Ale zas bych nerada, aby mi je pak příště nějak citelně edukativně připomínala, že? 🙂 Jedeme dál, protože tahle lekce začala slušně nabírat grády. Kdyby mi bylo předem konkrétně řečeno, co je připraveno, tak asi uteču :))

 

Na stole ohnutá přes spankingový polštář

Přesuneme se ke stolu. Pojď. A bere ten velký spankingový polštář. Ajajaj tak tohle bude zajímavé. Pokládá ho na stůl se slovy Vyskoč hezky nahoru, ruce sem, ohni se, ať je zadeček pěkně vyšpulený. Váhám. No šup. Samozřejmě vím, teoreticky, co přesně je tohle za pozici, ale vidět fotky nebo číst příběh je teda milion světelných let od toho vylézt na ten zatracený stůl a položit se sama přes polštář. Tuhle pozici a tu následující si jen mlhavě pamatuji. Vůbec nevím, jaký nástroj úřadoval. Byla jsem vděčná, že nemusím počítat. Veškerou energii jsem věnovala tomu, abych se vyrovnala s úplně novýma pocitama, se studem, s ranami, které svištěly někdy v tempu, jindy s pauzami. Průpovídky paní Vychovatelky zaznívaly někde zdálky. A to jsem si myslela, že je tahle pozice vrchol všeho! Jsem já ale naivní 🙂

 

Na stole nohy za hlavou!! Uff

Po další pauze na pití, která mi pomůže se vzpamatovat slyším Teď se posaď obráceně.. Nevěřícně a nechápavě na paní Vychovatelku koukám. No takhle, naznačuje mi, když pochopí, že netuším. V tu chvíli mi začne do mysli probleskovat poznání, o co zřejmě půjde. Krve by se ve mně nedořezal. Ajaaaaj. No. Teď se zaseknu anebo hned musím nahoru. Nemysli dopředu. Splň to. Trochu odvahy ne? Povzbuzuje mne má průzkumnická část spankerské duše. Snažím se vnitřně se odhodlat. A už jsem nahoře. Nohy pěkně za hlavu. Držíš si je? Ano, odvětím. Ano, paní Vychovatelko snad! A zasviští první rána. To je ale nepříjemná pozice viď? Hodně ostudná. Polévá mě horko, zima, stydím se až na půdu. Potřebuji si schovat hlavu do dlaní, ale musím držet nohy, to je prekérka. Rozhodně vím, že tohle už nechci zažít. Je to příšerný. Čím to proboha dostávám? Štípe to dost pronikavě. Zas mám co dělat, abych zůstala na místě a někam neutekla 🙂 Naštěstí celá eskapáda po nějakém čase končí a já seskakuji dolů jak namydlená střela. Tak co? Nelíbilo? Směje se paní Vychovatelka. Strašněšíleněpříšerný odvětím překotně s úlevou a také se směji.

 

Kozlík!

Paní vychovatelka se potutelně usmívá. Doprostřed místnosti posunuje kozlík. Neeeee! To jsem zvědavá jak se budeš cítit teď. Vylez nahoru. Svádím vnitřní boj. Chtěla bych uposlechnout, ale jakoby ve mně narostla nějaká hradba, přes kterou ne a ne se dostat. Vykročím ke kozlíku, ale zastavím se, váhám. Tak šup..i když je pravda, že to i jiným docela trvalo 🙂 Podotkne paní Vychovatelka a shovívavě mi dopřává čas. Buď vylez nahoru nebo 20 svižných rákoskou, co ty na to? Pěkně děkuju, to je fakt danajský dar. Křížím ruce na hrudi a kroutím hlavou nad tou marností. Kalkuluji. Dvacet rákoskou, to jsou známé vody, spíš divoké a zákeřné 🙂 I když netuším, co mě přesně čeká, vyhnout se rákosce je momentálně dostatečnou motivací, abych vylezla na kozlík a položila se na něj. Tak to je velmi speciální pocit. Vařím se v intenzitě studu a s ním spojených emocí, moje kontrolka bliká na stupnici 212 °Fahrenheita 🙂 A paní Vychovatelka pronáší nahlas ty své typické poznámky o tom, jak je výpraskový kozlík úžasný, co vše se na něm dá zažít a kolik prostoru má na rozmáchnutí. A ty, kteří nezvládnout držet v klidu při exekuci, na něj s radostí připoutá. To člověku zrovna nepřidá. Nemluvě o ostudnosti téhle ponižující pozice. Přistane první rána. Auu! Vydechnu. Prší další. Nic nepočítám, jen jsem. Držím se úporně a křečovitě rukama nohou kozlíku. Pouštím do nich bolest. Jsem jen já, mé vzdechy, svištění ran, komentáře paní Vychovatelky. Přestávám bojovat. Ale ne na dlouho 🙂

 

Pozor na svá přání, mohla by se splnit 😈

Tak co, máš nějaké vánoční přání? Je něco, co bys ještě chtěla vyzkoušet? V žilách mi jako divoká řeka pulsuje adrenalin a všechny myšlenky na logiku se rozplývají. Rozumné by myslím bylo poprosit o mastičku a sbalit si fidlátka. Teda paní Vychovatelka by si sbalila fidlátka a já bych se vrhla do vřavy vánočních trhů 🙂 Jenže s jídlem roste chuť. Posílena vědomím, co vše jsem dneska zvládla, navrhuji, že bych si ráda „užila“ v přístavu známé pozice u stolu. Uvnitř se hlásí ke slovu má nezbednická část. Já to ale ještě nevím 🙂

 

Klasika v kleče na židli ohnutá přes stůl

Paní Vychovatelka bere do ruky řemen. Krásný kousek 🙂 Nevím, jak to dělá, čím to je, že se dokáže napojit na člověka způsobem, který mi připadá téměř nadpozemský. Jako by odhadla, co potřebuji, dříve, než to vím já sama. To je ten pověstný šestý smysl, který tvoří jedinečnou atmosféru ve VIPD. Každému na míru ušije osobitý zážitek, přesně jaký si zaslouží.

 

Budeš počítat?

 

Zde by to mohlo jednoduše navazovat, v duchu spankerské etikety, odpovědí: Ano, samozřejmě, paní Vychovatelko.

 

Dreamscape

V mém snovém světě, v říši nekonečné fantazie, kterou často a ráda obývám zní fanfáry a filmový soundrack. Ústřední hrdinkou jsem JÁ :)) Jsem paní svého osudu a odpovídám: Ale nikoli, přece se nebudu namáhat. Odpočítejte to. Hezky přesně. Dnes si dám 20 řemenem, s milými pauzami na vydýchání a kdyby toho bylo moc, zastavím Vás. Díky :)))

 

Waking World = Realita

Ze zasnění mne vytrhne strohé a jednoduché: Tak já budu počítat. A začíná koncert. Taktovku v ruce pevně třímá paní Vychovatelka.

 

Jedna! Auu, ta je svižná.

Dva! Uff! Dělá si legraci?

Tři! Aaa! To stupňuje nebo co?

Čtyři! No a co, to nějak zvládnu.

Pět! Nechce se ti počítat?! Ne nechce 🙂 V duchu si tajně pomyslím.

Dva! Cooo? Ted mělo být šest!?

Tři! Tak jak se ti to líbí? Dělá si srandu?

Čtyři! Malá pauza a ticho které by se dalo krájet. Horečně přemýšlím jak z toho ven.

Pět! Ještě se ti nechce počítat? Ticho, které je čím dál hutnější.

Šest! Připadám si jak Don Quijote. Tohle je boj s větrnými mlýny. Karty jsou jasně rozdané. Je zřejmé, kdo tu velí a drží můj osud doslova ve svých rukou 🙂

Ale tak já začnu zas třeba od ..Jedna! Ty vole! Nee! Do háje!

Dva! Slyším v tom počítání pobavení?!

Tři! Dojde mi, že jsem totálně v háji. Čas se zastaví. Chce to rychlé rozhodnutí. Seberu svoji hrdost a odhodím ji hodně daleko.

 

Já budu počítat! Překotně a naléhavě ze sebe vysypu.

 

Čtyři! Co prosím?

 

Já budu počítat, paní Vychovatelko..

 

Ticho osudu. Mého.

 

Dobře mě poslouchej. Budeš počítat takhle: Jedna, prosím. Děkuji. Je to jasné??? A Začneš od začátku.

 

Ticho, kdy skládám zbraně. Ego úpí. A zkusí to naposled.

 

To jako u každé rány?

 

Samozřejmě. Chceš to víc vysvětlit?

 

Ne, ne, chápu.

 

 

 

 

 

A počítám. Hezky s prosím. Řádně děkuji. U deváté do mě zas něco vjede a řeknu děkuji, prý neuctivě. Dostávám dvě navíc a zase se usměrňuji do mezí mi určených. Ty jóó. Jak já nesnáším to počítání!

 

*  *  *

*  *

*

 

Dvacet, prosím. Děkuji.

 

Ticho vděku. Je to za mnou. Doufám.

 

Jsem si to rozmyslela. Přidáme dnes ještě i vařečku. Ráda preventivně domlouvám, abys věděla, jak se v budoucnu chovat.

 

Vyber si vařečku.

 

Cože? Ještě před chvílí jsem byla krotká jak beránek a teď mě ani nehne. Zarputile stojím. Ruce zkřížené na hrudi v tichém protestu.

 

Tak já vyberu sama. A bere jednu z těch větších, řekla bych poctivých. Ale co já o tom vím? 🙂

 

Ohnutá přes koleno paní Vychovatelky, která má nožku opřenou o gauč 🙂

Zakončíme dnešek touto pozicí, co říkáš? Já už raději nic neříkám, pomyslím si 🙂

Paní Vychovatelka si stoupne ke gauči, jednu nohu vyzdvihne a opře si o něj.

 

Tak pojď. Ohni se. No neboj. Udržím jiné váhy, s tebou si lehce poradím (jsem muší váha:) K mé smůle?

 

Dám ti jich deset na ukázku, oznámí mi. Ještě nevím jestli dohromady nebo na každou stranu 🙂 A vyplácí mě hezky razantně. Ty jooo to štípe, auu!

Tak co, bude ti to takhle stačit?

 Nechce se mi odpovídat. Bože to moje hráčské ego musí začít blbnout zrovna teď?!

Na mém po dnešku už dost bolavém zadečku přistane pár svižných pěkně za sebou.

Auu! vykřiknu a zalapám po dechu.

Na něco jsem se ptala?

Staccato pokračuje pěkně v tempu. O deseti to už není ani náhodou. Snažím se uhýbat, ale drží mě pevně. Kontrolka bliká. Tohle nevydržím!

Ano, stačí, paní Vychovatelko! Vykřiknu zoufale.

Neslyšela jsem ješ-tě ně-co.. a pokračuje ve vyplácení.

Děkuji, vehementně ze sebe vyklopím.

Však já tě naučím správně odpovídat. A přidá na závěr pár důrazných rukou.

Úlevou se usmívám. Paní Vychovatelka taky 🙂 To byla teda jízda!

Následuje ošetření tou naschválnickou mastí, kterou opět cítím aspoň hodinu 🙂

A pak si ještě příjemně povídáme. Jako by se nechumelilo.

Budu se znovu opakovat, ale jsem neskonale vděčná, že jsem objevila VIPD a paní Vychovatelku. Uvědomuji si, že není samozřejmost v dnešním světě najít osobnost, která se s láskou a s neuvěřitelným citem věnuje našim výstřelkům, je profesionálka, žena na svém místě. To, že existuje VIPD je výjimečná věc.

Ráda bych popřála všem nezbedníkům a nezbednicím, ať máte nový rok plný úspěchů, dobré energie a skvělých zážitků – jak ve VIPD, tak i mimo něj. Hlavně paní Vychovatelce Věrce a všem, kdo tohle místo dělají tak mimořádným.

 

Díky

Nikita