Nikity sedmá návštěva aneb Obr Vařečka na scénu!

INTRO

Tak dnes to bude peklo. Paní Vychovatelka mě v sms varovala, že mě čeká „sekec mazec.“ Na moji skromnou připomínku, že píše, jako bych sekec mazec snad ještě nezažila, odvětila, že nezažila 🙂 A ať se zeptám Veroniky. Vzpomněla jsem si na legendární provokaci, kterou vymysleli před časem Veru a Kaňour (koho to zajímá, povídka je na webu VIPD. A na https://www.forendors.cz/panivychovatelka je luxusní audio vřískající a prosící Veroniky pod palbou velmi rozlícené PV🤣).

Pod kotel jsme s GANGEM přiložily samy, když jsme poslaly naši mailovou konverzaci (Nikita, Veru a Cérka), kde tajně dohadujeme různé sázky a provokace –  OMYLEM – Paní Vychovatelce! To bylo nadělení! Cérka se překlikla, jak chvátala..a už to bylo. Peripetie kolem toho, jak jsme se bály a čekaly, jestli to praskne a PV nějak zareaguje, popíše určitě v nějaké své světové povídce Cérka. No.. odpověď přišla. Den před mojí lekcí. Skvělé načasování, jak jinak. To ráno, kdy přistál vzkaz ve schránce, zaznamenal seizmický radar ČR tři velké výkyvy ve chvíli, kdy Cérka, Veru i já jsme četly ten osudový výhružný mail od Paní Vychovatelky. Podotýkám, že k infarktu bylo hodně blízko 🙂

Tady je v celé své kráse:

Nazdar Gangu,

tak mi došlo, že zítra má lekci Nikita, která již posílá štěňátka a kajícné prosby o blahosklonnost a já stále nezveřejnila předposlední lekci Cérky po její Kajícné prosbě. Aby byla správně naladěná.

Vám se povedlo mě taky správně naladit – poslat PV email s názvem  „náměty na pranky a provokace aneb GANG útočí!!!“ 😜 je jako když jdete do arény s býkem celé v červeném a máváte kolem sebe červeným hadrem. A těch Jazýčků?!….. 😈 Co jsme si o tom na poslední lekci Cérko říkaly. Že posílat někomu, komukoliv vyplazený jazýček je velmi neslušné i v soukromé poště a tady jich je opravdu hodně!!! 

Každá si tady spočítá ty svoje! A navíc to bylo v době tvé podmínky Cérko, nemýlím- li se?!? 

Takže Niki jde zítra první na řadu?!?! To si na tu prdel týden nesedne. 🤣🤣🤣 A asi se PV pobaví u Pranku s velmi pěknou pozicí?! Třeba kolečko by mohlo dojet na poštu pro fiktivní pokutu. Já Vám dám děvčata! Co se do vás vejde! Tak zítra Nikita a příští týden mám ten zbytek! To zas bude pláče a křiku, ale co mám s vámi dělat?! Vždyť si nic jiného než řádně seřezat prdel nezasloužíte! Já vám ty Pranky z té vaší hlavy skrze prdel pěkně vyklepu nebo spíš vypráskám! 😈😈😈

Přeji všem krásný slunéčkový den

Paní Vychovatelka Věra, ředitelka VIPD 

Tak krásné slunéčkové dny pro nás v ten okamžik skončily. A zatáhlo se před velkou bouří.

PŘÍCHOD

Zvoním přesně na minutu. Mám tep dvě stě, srdce až v krku a kolaps mi dýchá na záda. Dlouho se nic neozve. Zmáčkla jsem zvonek pořádně? Nejsem si jistá. Nebo PV zkouší moji trpělivost? Třeba mě naschvál napíná? Co ji brutálně vyzvonit? Opakovaně, intenzivně, rychle za sebou! V takovém nervovém stavu jsem.  ALE ovládnu se a úplně na dálku vnímám, jak PV čeká, jestli začnu nervačit. Vydržím. Po drahné chvíli, kdy už už chci zmáčknout zvonek znovu, se ozve: Přesně načas koukám. Ano, ano, dobrý den, odvětím nervózně a když zabzučí otevírání dveří, zluboka nahlas si oddychnu. A teď ty schody. To je výzva. Každý krok, kterým sestupuji do VIPD je tichým příslibem nevyhnutelného osudu, co si na mě brousí zuby. Reflex velí otočit se a pelášit pryč. Nervy mám napjaté k prasknutí. Tak tě tady vítám, podáváme si tradičně ruku a s pozdviženým obočím a přísným pohledem mi PV pokyne ke dveřím učebny. Vcházím do arény:)

TABULE

Ocitám se u tabule a PV na mě se šibalským úsměvem, ale docela přísně: Tak Cérka mi omylem poslala celou vaši konverzaci, kde se domlouváte, jakou lumpárnu na mě uděláte?! To by mě zajímalo, zda to nááááhodou neudělala schválně? Nemohu si pomoci, ale ze vší té nervozity vyprsknu smíchy a odpovím: To učitě. 

Tak tobě je to k smíchu??? 

Ne, Paní Vychovatelko, vlastně ano. Omlouvám se. 

No to se ještě budeš omlouvat! 

Já opravdu nevím Paní Vychovatelko, Cérka z toho byla fakt špatná, špitnu. 

No však já si na ni za týden posvítím.

Co ty vaše jazýčky? A ta hecovačka s Milanem? Já ti to spočítám, že se nestačíš divit. Jste se rozjeli. Já se taky umím rozjet! Kolik jich máš celkem? A doufám, že sis spočítala i ty z vaší „tajné“ konverzace. Ha ha ha..

44 Paní Vychovatelko.

Ale ale, to je krásné číslo! 

Já ho takhle schválně zaokrouhlila, aby to bylo numerologicky magické.

Tak magické? Dobře dobře.Tak to magicky vynásobíme – napiš 44 x 5 = kolik to je?

Neee, prosím, krát 5 ne. Já jsem začátečník, PROSÍM..

Kolik je výsledek?!

220. Tak to hezky napiš. A co ten Milan, co Ti posílá? O co si máš poprosit? Protáčím oči, vzdychám, kroutím hlavou. Dnes je nějak horko u tabule.

Mám poprosit o 10 OV.

No vidíš, tak to připiš.

Pak ještě probereme mé přestupky v motivačním programu. Zkrátím to. Prostě opakovaně používám mobil, kde nemám. Třeba v práci jsem na Forendors nebo na mailu s holkami z gangu, víme :)) Nasbírala jsem 4 puntíky a PV se to vůbec nelíbí. 

Na tu tvoji závislost na mobilu se také podíváme. To se opakuje a takhle to nejde!

Sklopím oči a už ani nedutám.

OBRVAŘEČKA A VERVA NA SCÉNU

Stoupni si před gauč. Ohni se a ruce opři vedle těch polštářů. Neee bože, to jako rovnou takhle a bez zahřátí?? Ohýbám se a moje představy o milém postupném i když někdy důkladném zahřátí se rozplývají v nedohlednu. Paní Vychovatelka nechvátá a pomalu mi stahuje kalhoty ke kotníkům. Zase počká (já se asi zblázním!!!) a pak mi stáhne v klidu i kalhotky. Na tohle si nikdy nezvyknu. To je tak pokořující. Červenám se až na půdu. Ufff. Výprask je přece na holou! Rozléhá se učebnou. Podpadky klapou, je to hezký zvuk 🙂 Vzdalují se. Paní Vychovatelka se zastavila někde u katedry. Postává, pozoruje a nechá mě dusit se v tichu všeho, co dnes nastane. Propadám se studem a ponížením kamsi pod Řehořovu ulici. A to ještě není ani zas tak ostudná pozice, viď? Mlčím, kroutím hlavou a ošívám se. Teda ale v klidu moc nejsi, co? Ozve se někde za mnou. Ne nejsem..vzdychnu. Víš co, rozmyslela jsem si to, lehni si na gauč, ať je zadeček pěkně povolený. Uff, úlevně vydechnu. Jenže ono je to prašť jako uhoď, bolet to bude, tomu se nevyhnu. Ty vaše provokace Nikito, těch je teda. S Milanem, s gangem.. Teď dostaneš 10 obrvařečkou hezky rovnou bez zahřátí. Dáreček od Milana. Za ty vaše jazýčky. Slova do mě narazí jak úder blesku. Tušila jsem, co mě čeká, ale když je to tak citelně blízko, mají najednou jinou váhu. A co byla na Forendors před časem velká legrace, už mi teď zábavné moc nepřipadá. O obrvařečce jsem slyšela tolik! Je to legenda mezi nástroji ve VIPD. Snad jen bič ji předčí? Ale ten není podle PV zas tak výchovný. Jsem zvědavá, jestli má OV v rukou Paní Vychovatelky opravdu tak čarovnou moc, jak se vypráví. Nejednoho už donutila škemrat, prosit, spílat i vřeštět. Mám z ní respekt. Uff. Čas se vleče. Čekám. Dopadne první rána. Auuu, vyjeknu. A hned druhá. Auuu! Prodýchávám tu nepopsatelnou bolest. Tenhle nástroj je teda extra třída. Pak přistanou čtyři velmi pádné rychleji za sebou. Cítím je až do morku kostí, snažím se uhýbat. Tohle nedám. Ale PV si mě přidržuje, abych snad neutekla. Pauza. Zpracovávám bolest a vysoukám ze sebe. Neee prosím já už nechci. To sis měla rozmyslet dřív! Rána! Auuu! Než ses pustila do všech provokací. Rána! Auuu. Tak teď si snad budeš pamatovat ..rána! ..že je neslušné vyplazovat na kohokoli jazyk! Rána! Kolik že to máme?! Deset, odpovím a úlevně vydechnu, když tu přiletí další. Auuu, dotčeně se ozvu. Deset, paní Vychovatelko! Rozčiluje se PV. Auuu. A další! Ježíš, já zapomněla poděkovat! Děkuju, paní Vychovatelko! Vysypu ze sebe.

PV si sedne na gauč, poplácá na kolena, v ruce mega obrovskou vařečku VerVu = VV. Veru jako mám tě ráda, ale tohle, cos dotáhla do VIPD, to „nemělo spatřit světlo světa.“ Neee, prosím, já nechci tuhle velkou. Špitnu a couvnu. No pojď, pokyne PV. Ale takhle hned po obervařečce a ještě bez zahřátí, snažím se smlouvat. Má slova se odrazí od neprostupného výrazu kamsi do prázdna. Teda ale vůbec se mi nechce přiblížit tomu, co mě čeká. Uff. Krůček, dva.. a už mě PV stahuje za ruku do pozice OTK. Normálně je to má oblíbená pozice, ale když leží v blízkosti kartáč nebo vařečka, nenávidím ji. Provokovat, to by ti šlo. Ale nést následky! Domlouvá mi PV. Cítím se hrozně. Fakt se bojím. Vrtím se. Vzdychám. Hérečka dramatička. Chytám si hlavu do dlaní. To se nemohu chovat alespoň trochu důstojně a stoicky?! Jsem napjatá strachy jak struna. Chci i nechci už to mít za sebou. Aaaach tyhle spankerské rozpory! PV čeká a nechává mě v napětí. To jako schválně otálí se začátkem? A pak se to přižene. Rychle a překvapivě jako hodně prudká letní bouřka, která předčila na vesmíry má očekávání. Úvodních pár citelných dopadlo samostatně, připomínaje první těžké kapky před vydatnou průtrží. A pak se tak rozpršelo, že jsem nestihla naříkat, vzdychat, rozčilovat se, prosit, snažit se uhýbat a jakkoli uniknout. Počítat jsem to vůbec nezvládla a kdo ví, jestli PV 🙂 V jednu chvíli mi vyletěla ruka zachránit zadek před tou štiplavou nekonečností! Ale jen proto, aby mi ji PV bleskurychle přišpendlila za záda a ještě přidala na intenzitě s poznámkami o tom, že si zahráváme s ohněm, když na ni vymýšlíme lumpárny. Neee, prosím, vážně, auu, já už – mám – dost! Žadonila jsem jako o život. Na mé prosby PV vůbec nedbala a dál pokračovala ve svém výchovném tažení. Byly to horké chvilky, než naznala, že by to asi stačilo. A bouře ustala. Jenže jen na chvíli. Netušila jsem, že se stahují mračna na ještě výživnější. Jak jinak, že? 🙂

CORNER TIME

Vztyk. Stoupni si támhle čelem ke zdi. Poslušně jsem zaujala pozici. Uuuuff corner time! O tom jsem snila. Přišlo mi jako dobrý nápad, oddychnout si od té smršti, kterou PV umí nadělit. A sama jsem zmínila v mailu, že bych něco takového mohla zkusit. Tak to byl zas výmysl. Že já si nedám pokoj! Když Cérka tyhle chvíle „čekání na výprask“ tak krásně popisuje, že se u těch jejích povídek tomuhle kolikrát pobaveně směju. Jenže když přijde na věc, vůbec to NENÍ pohoda! Vře ve mně tolik pocitů! Ozývá se ego a popichuje. Stojíš na hanbě.. chacha.. S červeným zadkem po výprasku.. aaa před dalším 🙂 Ufff. Stydím se. Snažím se odklonit zahanbující myšlenky ega. PV mě pozoruje. No, prdelka je pěkně vybarvená. Jaké to je takhle bez zahřátí, co Nikito? Dostat vařečkami za jazýčky 🙂 Vrtím hlavou, stydím se, červenám se. Nic neříkám. Vůbec to není oáza klidu. Všemožně sebou šiju. A PV mě klidně nechá ještě chvíli vařit se ve vlastních pocitech. 

KOŽENÝ JEZDECKÝ BIČÍK

Tak pojď sem, zve mě zpátky ke gauči. Vzpomínáš si, co jsem napsala k příspěvku s Boženkou? Kouká se na mě přísně, v ruce kožený jezdecký bičík, se kterým si jakoby nic plácá do dlaně. Byl tam skrytý vzkaz pro GANG, viď?

No ona Cérka to myslím rozkódovala. Máte na mysli tu zmínku, že pěkně štípe, ale zadku neublíží? PV pokývá hlavou, zajiskří jí v očích a pokyne, ať se položím na gauč přes ten velký spankingový polštář. To je vlastně docela milosrdná pozice, napadne mě. I když ten vyšpulený zadek. 

Ty vaše jazýčky, tajné maily, spiknutí proti mně. Na poštu jste mě chtěly hnát?! Já vám dám! PV nabírá otáčky, což mi teď zrovna nehraje do karet. Dostaneš minutu, ohlásí verdikt. A já slyším, jak z těch hutných bouřkových mraků zahřmí a zablýská se. A spustí se prudká spankingová průtrž. Nezůstane na mně „nit suchá,“ respektive na zadečku místo, které by nebylo políbeno tímhle zdánlivě nevinným nástrojem. Přátelé to heslo „kdo seje vítr, sklidí bouři,“ roztočila PV do apokalyptických rozměrů. Naservírovala mi rovnou tajfun s tsunami! Auuu! Neexistovalo nic než štiplavá bolest, všude a napořád. Nebylo úniku. Už už jsem se zvedala, že „nevímcomětonapadlo,“ ale že nějak zmizím, když v tom mě dlaní zatlačí nemilosrdně zpět do polštáře a to ani nepoleví v tempu. Po chvíli se zase zvedám, chci uniknout, ale přisedla si ke mně ta naše bohyně nebo co? Se nemohu hnout?! Auuu vyjeknu..Auuu! Prosím! Ale drží mě pevně a mydlí hlava nehlava. Teda zadek nezadek 🙂 Moje spankerské předsevzetí, že tentokrát PV překvapím a budu držet vzorně pozici. Cha. Tak to ani ve snu. Tady šlo JEN o přežití. A PV si UMÍ pohlídat, aby proběhlo, co má. Tak doufám, že vám ty vaše provokace vyženu z hlavy! Jasné?! Ano, ano..Prosím dost..Děkuju. Prosííím! Sypu ze sebe překotně.

Tady někdo prosí i děkuje zároveň? Směje se PV a ustává ve staccatu. Tak co, už budeš hodná?

Ano, Paní Vychovatelko! Směju se úlevou, že je to za mnou. 

Klekni si ke zdi. Ouu neee.

KLEČENÍ S DOMLUVOU

Sunu se ke zdi. Poklekám. Čekám na pocity. No není to příjemné. Ach jo. Ale zas, mohu trochu vydechnout. Ošívám se, nemohu si pomoci. Je to tak divnozvláštně pokořující. Ego mi zase špitá super hlášky. Občas si povzdychnu jaké je to utrpení. Paní Vychovatelka ke mně přistoupí ze strany a já v její ruce zaregistruji rákosku. Naštěstí takovou tenkou. Co se stále ošíváš? Já se neošívám! A hned mě pár svižnými napomene. Ruce mi vyletí se ochránit. Vrať je do pozice! A dalších pár rychlých. Snažím se uklidnit a hlavně neodmlouvat!

RÁKOSKA U ZDI

Vezmu na tebe rákosku na holky. Stoupni si sem. Dlaně opři o zeď. A chodidla dál. Hezky vystrč zadeček. Tuhle pozici chci už dávno vyzkoušet, pomyslím si. V představě vypadá až lahodně. Docela pohodlná, ne tolik ostudná. Když ji zaujímám, zažívám směsici pocitů – stud, zvědavost, napětí, neznámo. Dostaneš jen 5, ale ani nezkoušej dát ruce ze zdi. Nebo začneme od nuly. To dám, říkám si pro sebe. Chce výzvu, má ji mít 🙂 Ty ruce neodlepím! Přisviští první. Cítit je 🙂 Druhá. Uff. Poklesnou mi ruce, ale vydržím. PV vyčkává. Což já fakt nesnáším. Mám to raději rychle za sebou. Teda vlastně, jak kdy 🙂 Třetí, čtvrtá! Aaaa vydechnu a ze strachu, abych neopustila přikázanou pozici, ruce vehementně tisknu do zdi. Pátá! Auuu. A je to. S úlevou už už skoro spouštím ruce ze zdi, ale něco mě osvítí :)) Děkuji, paní vychovatelko. Vzpomenu si. Můžeš dát ruce dolů. To bylo o fous, pomyslím 🙂

ŘEMBIČ

Tak co ten mobil? Čtyři puntíky? To mě chceš provokovat?

Nee to není provokace, paní Vychovatelko. Sjede mě přísným pohledem. Vážně. Přísahám. Mně to s tím mobilem teď prostě nějak nejde dodržet. 

To vidím. Je to stále dokola. Žádné zlepšení nebo snaha od minule. Mlčím. To se neovládneš??

Někdy jo a někdy ne. Šibalsky se usměju.

Tak někdy jo a někdy ne?! Pokyne ke gauči. Polož se zas přes polštář.

Ohýbám se. Čekám. Atmosféra houstne. PV se zastaví u stoličky s měkkými nástroji, řemeny, biči. Přemýšlí a vybírá. Jako nechci už moc vlastně další výprask. Bilancuji.

Tak doufám, že po dnešku si vzpomeneš, až budeš do ruky brát mobil, kdy nemáš!

Jsem zticha, nemám co na to říct. Svist. Přiletí první. Auuu! Ta teda sedla. Svist. Druhá. Co to je proboha?! Zeptám se dotčeně a otočím se na PV.  Řembič! Proboha?! Odpoví razantně PV, nadzdvihne obočí a už letí další. Dostaneš jich 20! Aby sis zapamatovala, že v pracovní době nebudeš prokrastinovat na mobilu. Rozumíš? Tak tohle bude mazec. Fakt to bolí. To nevydržím. Náhle přiletí jedna velmi ostrá, taková z jiné úrovně, úplný ohňostroj! A ze mě – šmarjápanenko – vypadne docela jadrné zaklení! – Auuu doprdele to fakt bolelo! – Čas se zastaví. Rány ustanou. Co prosím?! Krve by se ve mně nedořezal. Ani nedutám. Co jsem to slyšela?! Paní vychovatelka káravě. Mlčím. Svist. Auuu! Taková slova sem nepatří!! Ticho. PV Přidává na intenzitě úderů a bublá pod povrchem. Při další ráně naléhavě křičím: Promiňte, já se opravdu moc omlouvám! Mně to vyklouzlo! PV ustane. Tak víš co, začneme od nuly! Zní ortel. Neeee, prosím, to ne.., škemrám. A dostaneš 5 navíc. Ale ještě před tím se mi teď omluvíš celou větou a chci slyšet, že toho lituješ. Bože neeee! Tak šup. Svist! Neee já nevím jak! Tak ty nevíš jak?! Přidává na razanci.Tak – svist! Třeba takto. Svist. Paní Vychovatelko, je mi trapnééé a moc se omlouvám za tak neslušné slovo, které sem vůbec nepatří a které slušné dívky ne – po – u – ží – va- jí!!! Předříkává a do toho mne citelně vyplácí. Opakuj! Přikáže. Pní Vchvtelko, je mi trpnéé a moc s omlvááám za tk nslušné slvo, které sm vůbec nepatří a které „slušnédívkynepoužívají.“ Zadrmolím rychleji než Eminem. PV to naštěstí nekomentuje a soustředí se na výprask. Já si vnitřně zoufám a snažím se to celé nějak ustát. Teda uležet 🙂 Trest se odehrává v klidném, ale ostrém rytmu, rána za ranou. Snažím se držet pozici, nechci PV ještě víc rozzlobit. Po těch vařečkách a bičíku jsem už docela poučená a zdá se, že bych mohla i zkrotnout 🙂 Blížíme se pomalu do konce, odpočítávám poslední rány. S očekáváním vyhlížím konec. Když tu paní Vychovatelka začne s tím svým výchovným domlouváním. Tak co, už máš dost, budeš si to pamatovat? Jsem zticha. To mám jako co odpovídat?! Polemizuji v duchu. Přistane jedna velmi výživná. Auuu! Vykřiknu. Už ne prosím! Na něco jsem se ptala. Stačilo ti to? A jede dál jako by se nechumelilo. Už máme konec PV! Děkuji! Snažím se upozornit a ukončit tuhle výživnou řembičovou nadílku. Další rána dopadá s toutéž otázkou. Tak co, Nikito, poučena? Ještě budeš brát mobil do ruky, kdy nemáš? Ještě máš chuť provokovat Paní Vychovatelku?!? Jedna má část se propadá do zoufalství, chce se podvolit a ukončit boj. V mysli bliká záchranný alarm a červeně zářící pobídka: stačí jen vyslovit Ano, už mám dost 🙂 —> Jenže z opačné strany nitra stoupá a dere se naštvání, vztek, hrdost a rebelie. Nevím odkud se zase na scénu propašovalo to mé ego? Zrovna teď se jako nepodvolím? Kde je můj pud sebezáchovy?! Náhle se zastaví čas. A ticho.. je větší než ticho. I ty rákosky na zdi, které někdy tak vibrují a potutelně se usmívají, zpozorněly. Paní Vychovatelka se ke mně nakloní. Přiblíží se až k mému uchu. Vsadím se, že si tenhle okamžik vychutnává. Tak už máš dost?! Slyším, jak mi buší srdce. Hlavu v dlaních. Neeee já nemohu! Nemohu se takto pokořit. Prostě NE! Podívej se na mě! Zazní hodně blízko a opravdu přísně. Nikito, podívej se na mě! Schovám si hlavu ještě hloub do dlaní a vrtím hlavou. Bože to je tak absurdní situace! Zadek mi asi uhoří. Červenám se studem. Auuuu. Vykřiknu, když mě paní vychovatelka chytne za ucho a nemilosrdně mi otáčí hlavu k ní! Neee. auuu, postěžuji si. Snažím se vykroutit, ale no way. Drží mě pevně. Naše oči se střetnou. Vzdor narazí na přísnost, nadřazenost i pobavenost. Je to síla. Ve vteřině zkrotnu. Když řeknu, podívej se na mě, tak se na mě podíváš! Jasné?! Velepřísně na mě PV. Ano, paní vychovatelko, zakoktám. Tak pět posledních za tenhle tvůj výstup. Zavřu oči. Nádech výdech. Prostor pro diskuzi nula. Odpočítám a odevzdaně poděkuji.

CORNER TIME

Stoupni si zase támhle ke zdi. Ruce slož za záda takto do pozice, ukazuje. A zkus sebou nešít. Víš co, klekni si. Po tom zážitku s řembičem jsem docela unavená a krotká. Mám se nehýbat, klečet s rukama za zády, ale uvnitř se toho tolik děje. Těch emocí! Vracím se v myšlenkách k řembiči a nechápu, jak se to celé seběhlo. Kolik to bylo vlastně ran? Nějak se to vymklo ne? 🙂 Myšlenky ustávají, emoce si sedají. Klečím, ego si dává šlofíka. Obklopí mě sametový konejšivý klid. Mír ve mně i kolem mě. A PV tak jemně do ticha praví: Teď je to ono, vidíš, že to jde.

ZNOVU VAŘEČKA

Tak vztyk a pojď hezky ještě ke mně. Zvednu se, paní vychovatelka ve své typické pozici, nožka opřená o gauč, v ruce VerVu a poklepává na koleno. Vyvalím na ni oči, to jako vážně? Pojď pojď. Ještě máme nevyřízené účty. Ty vaše smilíky a provokace! Nee prosím, já už nechci tuhle velkou. Smlouvám naléhavě. Vždyť jsme JEN kuly pikle po mailu. A ty smilíky, to je celé taky taková iluze. Nějaký obličejík s jazýčkem. A ještě docela roztomilý přece 😜 Já ti ukážu iluzi, pobaveně na mě PV. Ani nevím jak, ocitám se ohnutá přes koleno a čekám. Tak kolik dostaneš? Dvacet? Třicet? Spekuluje nahlas PV. Vyhrožuje. Účinek to na mě má. Neudržím se potichu. Ach joo! Já už nechci…opravdu..prosííím, slyším se kňourat. PV se mi vysmívá za zády, já to úplně vidím tohleto! A já nebožačka tady teď zas bezmocně vystavená. Vře to ve mně, strach, napětí z čekání. Zpropadené pitomé jazýčky! Skoro už začnu litovat 🙂 …Auuu! Neee. Auuu! Dopadají první ostré výchovné. A už to jede. Já vám dám provokovat paní vychovatelku! Domlouvat se na mě, vymýšlet kulišárny! A ty smilíky! Doufám, že tě aspoň na chví-li přej-dou! Ano, ano, přejdou. Auu! Já už ani nevím jak vypadají! 🙂 Auuu! Prosím, paní vychovatelko, dost! Omlouvám se! Prosím! Bolí to tak, že bych slíbila cokoli 🙂 Lapám po dechu, proklínám se i modlím zároveň. Nesnáším vařečky! A PV mě dál odhodlaně zpracovává krásně do rytmu mého úpění, škemrání a omluv. Nikdo nic nepočítá. Bože to je marnost! Pokusy se vykroutit jsou vždy zmařeny. Jak to dělá? Jak mě udrží? Do toho mi ještě domlouvá, baví se, je přísná a zároveň se směje i rozčiluje a sází jednu za druhou. To je typický VIPD spicy mix naší paní Vychovatelky. Tak! Ještě jednu závěrečnou! A tu si vychutnám! Auu! Zavyju. Děkuji, paní vychovatelko. Oddychnu si. V děkování jsem po dnešku už skoro profík 🙂

DOZVUK

Tak pojď, poklepe o kolena a ukazuje mi mastičku a kartáč?! Co si vybereš? Pobaveně se usmívá. Musí to být? Zeptám se plná adrenalinu a taky odhodlání po tomhle výprasku neuhořet. Co myslíš? Mlčky ukážu na mast a vyčerpaně uléhám do OTK. 

Myslím, že už nebudu odporovat. Uvažuji nahlas. Vážně, dodávám. Cítím, že vaše výchovná lekce zabrala 🙂

A na jak dlouho? Směje se Paní Vychovatelka.

Tak co, stačilo ti to dneska?

Neeee, tuhle otázku už mi prosím nepokládejte! 

Tak stačilo? 🙂