Hazard – „ Zúčtování“

Hazard – „ Zúčtování“

Před časem jsem byl poprvé u paní Vychovatelky ohledně kursových sázek. Dostal jsem tehdy důkladný výprask a považoval tím věc za vyřízenou…

O to víc mě překvapilo, když mi v lednu přišel mail od paní Vychovatelky, v kterém se dotazovala, jak to vypadá s mým sázením a jestli už jsem si vystavil „účet“ za minulý rok! Přiznám se, že mě to trošku zaskočilo, ale dobrá,…. začal jsem počítat a ve finále jsem došel k ne příliš přívětivému výsledku. – 32 500 Kč!!!

Trochu jsem váhal, jestli nemám raději malinko zalhat, ale nakonec jsem šel s pravdou ven. Čekal jsem odpověď, ve které mi bude vyměřen trest i nástroje, kterým bude výprask udělen, ale omyl…

Bylo mi sděleno, že vzhledem k tomu, že ochuzuji svou vlastní domácnost, zasluhuji nařezat tím vším, co najdu doma a kolik, to, že se „dohodneme“ na místě!

Jisté, ale je, že se mám tentokrát opravdu na co těšit!

Malinko mě to překvapilo, ale na „hru“ jsem přistoupil a začal se doma rozhlížet. Takže: vařečka, pravítko, pásek, tenounká rákoska, rákoska smyčka a důtky – hrozivá, prvorepubliková relikvie po prarodičích, kterou se vždy pouze vyhrožovalo.

Obratem jsem paní Vychovatelce sdělil nalezený arsenál. Její odpověď působila spokojeně a dohodli jsme se na dni i hodině „návštěvy“, nicméně o počtu a provedení nepadla ani minimální zmínka….!

Asi šest dní, které mě dělily ode dne „D“ jsem měl o čem přemýšlet, ale na druhou stranu už to bylo trochu jiné, než poprvé. Už jsem věděl kam jdu, za kým jdu, nicméně jsem stále nevěděl, co mě čeká…

Ve smluvený čas jsem zazvonil na zvonek označený VIPD a vzápětí byl vyzván, přísným hlasem ať jdu dál….

Ve dveřích mě čekala paní Vychovatelka oblečena v elegantní černé sukni a bílé blůze.

Kdo zažil, tak ví, že se jde okamžitě na věc…. Takže ve chvíli už jsem seděl před katedrou a zpovídal se ze svých hříchů. Následně paní Vychovatelku zajímalo, co že jsme to s sebou přinesl. Po prohlídce zmiňovaných nástrojů vypadala opravdu spokojeně, načež mě vyzvala, abych si odložil až do trenek. Nicméně každý, kdo už podobnou návštěvu někdy zažil ví, že trenky, nebo u holek kalhotky vám paní Vychovatelka nechá pouze proto, aby vám je mohla vzápětí stáhnout, protože výprasky dává zásadně na holou!!!

A tak se to samozřejmě dělo i tentokrát… Paní Vychovatelka se pohodlně usadila na sedačce, následně jsem se jí musel položit přes klín a už to jelo! Ale žádné nástroje! Pěkně rukou a to paní Vychovatelka opravdu umí. A nepočítá se! Plácá, plácá a plácá vám zadek, tak dlouho, že máte pocit, že to snad nikdy neskončí…

Snad až teprve, když jí začne bolet ruka, vezme si prvního pomocníka. Tentokrát to byla vařečka… Stejně tak, jako u ruky, opět se nepočítalo. Když už jsem měl pocit, že se to skoro nedá vydržet, došlo k malé pauze. To však pouze proto, aby mi bylo promluveno do duše ohledně mých prohřešků a také proto, že došlo k výměně vařečky za kvalitní celuloidové pravítko. Zároveň došlo i ke změně polohy. Paní vychovatelka mě vyzvala, abych zaujal polohu zvanou „wheelbarrow“. Jde snad o nejpotupnější polohu, kdy jste na klíně trestajícího obkročmo, hlavou dolů…., prostě velká ostuda… A šlo to dál. Jedna štiplavá rána za druhou a já začínal mít pocit, že mi zadek snad shoří. Ve chvíli, kdy jsem měl skoro pocit, že už to nevydržím a začnu prosit zazněl povel: „ Vztyk“

Samozřejmě, že jsem vyskočil jak na pérku a okamžitě jsem byl vyzván, abych si klekl na kobereček. Okamžitě jsem to udělal, nečeš jsem dostal držet tenounkou rákosku mezi nařezanými půlkami a druhou, „smyčku“ držet na předpažených rukou. Ale žádný časový limit. Nic!

Držel jsem, co to šlo, skoro se klepal, ale vydržel dalšího pokynu. Tím bylo, abych si klekl na židli a přehnul se přes katedru. Paní Vychovatelka si vybrala pásek a suše řekla: „ Pětadvacet“. Ani si nevzpomínám, jestli u nich opravdu zůstalo, nebo jestli to bylo s přídavkem, ale paní Vychovatelka si pásek, byť poměrně úzký, ale pevný pochvalovala. Ale o dlouhý odpočinek samozřejmě nešlo. Za chvíli už jsem ležel na sedačce ohnutý přes jakýsi polstrovaný trojhran. (viz. foto výše) Tentokrát si paní Vychovatelka vybrala důtky a ve finále sama uznala, že to už je opravdu moc… I tak jsem ale pár schytal. Nicméně o konec ale nešlo. Okamžitě jsem byl vyzván, abych se předklonil a čekalo mě dalších 25 rákoskou – „smyčkou“

Opět se ale „nepočítalo“. Jen náhodně, a to jako i předtím se paní Vychovatelka zeptala: „Kolik?!“ A měl jsem to štěstí, že jsem stejně tak, jako ona počítal přesně!

Začínal jsem si uvědomovat, že vzhledem k tomu, že nástrojů ubývá, i výprask se blíží ke konci. A co že zbývalo? Pouze tenounká rákoska. „Tak to už jde“ říkal jsem si naivně….

Paní Vychovatelka dala nohu na sedačku a vyzvala mě, abych se jí přehnul přes koleno, což znamenalo, že jsem visel ve vzduchu, přehnutý přes její koleno a připadal si jako kus hadru. Když si mě náležitě upravila, řekla: „ Tentokrát to nebude 25, teď dostaneš opravdu pořádně!!!“ Na to mě začala řezat tou tenkou rákoskou. Jeden švihanec za druhým dopadal na můj holý zadek v tak rychlém sledu, že jsem sám brzy zapomněl počítat…. Ale paní Vychovatelka pokračovala tak dlouho, že bolest byla taková, že jsem sám od sebe začal naříkat a prosit, ať už mě neřeže, že už to nikdy neudělám! I paní Vychovatelka už viděla, že mám dost, nicméně ani to jí neodradilo od toho, aby mi s patřičným komentářem ještě trochu nepřidala.

Konečně konec! Byl jsem rád, že už je po všem a hladil si seřezaný zadek.

Následovalo oblékání, během kterého jsem si vyslechl pár rad týkajících se sázení a rychlý odchod…