Neteř Kateřina na výprasku u Paní Vychovatelky – 1. část

Přeji vám dobrý večer vážená Paní Vychovatelko.

Dnes jsem zase po delší pauze navštívila svoji sestru. Bylo úžasné ji i Katku zase vidět a užily jsme si krásné holčičí odpoledne. Když jsem se ale v soukromí Kateřiny zeptala na její zprávu, zrudla a pak se mi přiznala, že vám ji ani po tak dlouhé době pořád neposlala. Okamžitě jsem jí nařídila, ať ji jde napsat a že vám ji ještě dneska odešlu já sama, když na ni ještě stále není spolehnutí.

Její zprávu vám tedy posílám v příloze. Několikrát jsem jí ji vrátila, dokud nebyla opravdu poctivě a hlavně pravdivě sepsaná. Moc se vám za svou neteř omlouvám. Měla jsem na ní i na dálku víc dohlídnout. Jestli se vám ta slohovka bude hodit na váš web, můžete ji tam vyvěsit. Přeju vám moc zdraví a ať za vámi zase můžeme co nejdříve přijít. Katka to evidentně moc potřebuje a i já cítím že bych zase potřebovala usměrnit.

Vaše Markéta

KATEŘININA ZPRÁVA:
Čauky. Já jsem Káťa. Dneska k nám po nekonečný době přijela moje teta a místo abychom si daly vínko nebo pokec, tak mě poslala psát todle slohový cvičení jako kdybych byla ve škole. Dřív jsem si myslela že je fakt super, ale poslední dobou mi přijde že je samej podraz. Takže to vemu od začátku.
Jmenuju se Kateřina, ale mám radši, když mi říkají Káťa nebo Katie. Už od listopadu je mi osmnáct, ale teď se po tom všem musím zase cejtit jako malá holka. Vždycky jsem byla jednička. Ve škole jsem byla vždycky vysoko ve známkování a vždycky ta nejhezčí. Mám krásné zlaté, kudrnaté vlasy a perfektní tělo. Všichni kluci mnou byli posedlý.
Todle ale moje máma nemůže vystát. Pořád ji vadí moje kraťásky, tílka nebo mejkap. Chtěla by abych vypadala jak ona. Vždycky v džínách, žádná elegance. Nedokáže překousnout že mám svůj styl.
V půlce června za náma přijela teta Markéta. Je to tak trochu můj vzor. Je jí už sice skoro čtyřicet, je ale krásně štíhlá, má krásné blond vlasy a za každých okolností je dokonale elegantní. Jako holčička jsem k ní vzhlížela a snažila se být jako ona.
Bylo to jako pokaždé. Máma udělala kafe a začali jsme si vyprávět, co je novýho. Máma se jako obvykle nudila s tím, co zase kdo v práci řekl a podobný blbosti. To teta rovnou spustila sérii historek o různých frajírcích v barech, který jsou z ní dycky hotový a potom přešla ke kabelkám.
Vydržela bych jí poslouchat pořád. Ale měla jsem ještě něco dohodnutý s kamarádkou, a tak jsem se nerada omluvila, že musím na půl hodinky odběhnout.
Když jsem odcházela, bylo všechno v pohodě. Teta dál perlila a máma se nudila. Ona ani nic jinýho neumí. Když jsem se ale vrátila, byla v obýváku tetička sama. A navíc se tvářila vážně a zamyšleně, což se jí moc nepodobá.
Řekla mi, ať si k ní jdu sednout. Zeptala jsem se jí, proč tady sedí sama a nepovídá si s mamčou. Odpověděla mi ,,Tvoje máma se mi tu během řeči začala svěřovat, jak to má s tebou těžký. Prý jsi hrozně do větru a pořád se couráš kdo ví kde.“ Chvíli Jsem nechápala. Jednak jsem pořád stejná a nikdo kromě mámy to nikdy nepitval, jednak zrovna ona by mohla po dvou rozvodech a snad tisícovce známostí pomlčet. Za mlada byla určitě stejná jako já. Nebo ještě divočejší.
,,Taky mi povídala, že co je ti osmnáct, tak se s tebou už vůbec nedá mluvit,“ pokračovala. Pořád jsem nechápala. ,,No a co. Teď už je to na moji zodpovědnost. Teď už jí průser neudělám,“ odpověděla jsem trochu zaraženě.
Markéta se na mě zamyšleně dívala a já nechápala co sleduje. Ona přece nikdy nemoralizovala. Po odmlce pokračovala: ,,Pořád ale rozhazuješ její peníze, který ona stěží vydělá. Já jsem sice za mlada taky byla k nezastavení, ale za svoje.“ ,,Dneska je jiná doba,“ vystřelila jsem okamžitě. K tomu teta nic nedodala. Zadívala se na mě ještě soustředěněji a zeptala se mě na to, co ji evidentně celou tu dobu leželo v hlavě nejvíc. ,,Máma se koukala do tvýho počítače. A v jednom z oken který jsi nechala otevřený bylo veřejný fórum kde se řešil spanking.“
To mě zmrazilo. Tohle ji teda tolik rozhodilo. A ještě o tom vypráví Markétě. Opatrně jsem začala koktal ,,No… to… tendle odkaz mi poslal jeden z kluků co to na mě zkoušej…. Prej si mě zkrotí bičíkem a…. a pokud budu dál neposlušná, tak si mě přiváže…. Stejně jsem ho poslala do háje!“ bránila jsem se.
Teta jen s jakýmsi napůl chápavým a napůl podezíravým úsměvem přikývla. ,,Tvoje máma si teď myslí, že s tebou není něco v pořádku,“ pronesla posmutněle.
I mně v ten moment zatrnulo znovu. Moje máma je sice nudná, ale jinak je fajn a přece jenom, zase ublížit bych jí nechtěla. Honem jsem řekla, že půjdu za ní a že jí to vysvětlím, ale teta mě zadržela. ,,Už jsem jí to vysvětlila. Připomněla jsem jí Padesát odstínů šedi a řekla, že s tímhle teď laškuje každej. Celkem ji to uklidnilo a šla to nahoru rozdejchat. Já jsem jí slíbala, že tady počkám a až se vrátíš, tak že si s tebou promluvím. Že ode mě to líp vezmeš.“
Chvíli jsem váhala jak zareagovat. ,,Ale ty mě za ujetou nepovažuješ? Že ne?“ ujišťovala jsem se. ,,Nepovažuji. Ale spolu s tím, jak žiješ a jak utrácíš je to už i na mě trochu moc.“ odvětila. To už bylo trochu silný kafe. ,,Ale já přece nijak problémová nejsem!“ vyhrkla jsem. ,,Já neberu žádný drogy, ani se netahám s žádnýma nulama. Prostě jenom nechci bej celej život zavřená doma.“
Teta přikývla. ,,Věř mi že tě chápu. Ale teď mě poslouchej. Celou dobu co tu na tebe čekám jsem přemýšlela o tom, jestli ti mám nebo nemám prozradit svoje tajemství. Ale myslím že to můžu udělat. Sama jsem dřív byla dost divoká a poslední roky jsem dost rozhazovala. I díky tomu jsem se musela rozvést. Před pár lety jsem se ale poznala s paní vychovatelkou. Její metodika mě skutečně donutila se nad sebou zamyslet a trochu si přeorganizovat život, aniž bych přestala být sama sebou. Potom co vidím jaké máš vedlejší zájmy si myslím, že i ty přijdeš její metodice na chuť.“
Teď už jsem vážně odmítla věřit svým uším. Teta, moje pohodová teta Markéta, chce abych chodila k nějaký cvokařce nebo co že to mělo bejt! A sama k ní chodí taky! Je to jako nějaká životní koučka nebo prostě šarlatánka co z ní tahá peníze???
Chtěla jsem po tetě vysvětlení, ale ona mě rázně umlčela. ,,Rozhodla jsem se, že tě tam objednám a nebudu s tebou o tom diskutovat.“ pravila nebývala rázně. Na to jsem jí rozhodně řekla, že sama nikam nepůjdu. Teta na chviličku zaváhala a pak přikývla. ,,Ano. Myslím že bude lepší, když tam půjdu s tebou. Asi to bude mít i výchovnější efekt, pokud tam s tebou přijde jeden z rodičů… I když já tvůj rodič tak úplně nejsem.“
Chtěla jsem protestovat, ale teta se zvedla na odchod. ,,Půjdu si teď promluvit s tvojí mámou a pojedu domů. Pak ti napíšu do Messengeru, kdy máme domluvenou lekci.“ ukončila náš rozhovor.
Byla jsem z toho totálně vytočená a když teta odešla, práskla jsem za sebou dveřmi svého pokoje. Ani jsem se s Markétou nešla rozloučit.
Další dva dny mi to sice leželo v hlavě, ale postupně se to začalo ztrácet ve všednosti. Na konci druhého dne od našeho rozhovoru jsme se bavily s kámoškama v baru. Zrovna po mě pokukoval nějakej celkem dobrej chlápek a já přemýšlela, jestli se od něj nenechám pozvat na drink, když mi zamňoukal mobil a já uviděla, že mi Markéta poslala zprávu. Stálo v ní:

Ahojky Katko. Právě jsem dostala odpověď od Paní
Vychovatelky. Máme se obě dostavit pozítří v 16:00.
Budu na tebe čekat v půl čtvrtý na Churchillově náměstí.
Je to vedle Hlaváku, to najdeš. A koukej tam být včas.
Jestli přijdeš pozdě jak máš ve zvyku, tak se nám to
oběma pořádně vymstí!!! Pa

Položila jsem telefon a na chvíli jsem se zavřela do sebe. Probrala jsem se, až když se mě Janina zeptala, jestli jsem v pohodě. Sice jsem se tvářila statečně, ale i tak jsem měla na celý večer po náladě a brzo jsem to ukončila. Ten balič na baru si hold ten večer musel najít jinou madračku.
Druhý den jsem se sice nechala ukecat, a šla s holkama do nákupáku, ale pořád jsem se nemohla soustředit. Když jsem se vrátila domů, nedalo mi to a otevřela jsem notebook. Začala jsem hledat terapeutické ordinace na Žižkově, ale nic moc co by odpovídalo jsem nenašla. Pořád my vrtalo hlavou to slovo Vychovatelka. Nedalo mi to a napsala do vyhledavače ,,Vychovatelka Žižkov“. Hned jako první tři odkazy mi vyskočily jakési stránky ,,výchova a výprask“. Nejdřív jsem to chtěla přejít, ale najednou jsem si přímo v jednom z nich všimla ztučnělého ,,Paní Vychovatelka“! Otevřela jsem ho a v následující chvíli mě probilo pomyšlení, že tohle musí být to, co teta myslela. Pak zavládl zdravý rozum a já si řekla, že to nemůže být ono a hledala jsem dál.
Ať jsem hledala sebevíc, nic podobného tomu co teta proklamovala tam nebylo a čím víc jsem o tom přemýšlela, tím více mě pojímalo pomyšlení, že právě to co jsem před chvíli viděla je to pravé. Vzpomněla jsem si na tetin tajuplný výraz, když mluvila o spankingových fórech, které v mém počítači našla moje máma.
Nedalo mi to a celé webovky jsem prozkoumala. Byly tam stručné popisy onoho Výchovného institutu pro dospělé i jednotlivých nabízených programů. Bylo tam i mnoho různých barvitých příspěvků, a dokonce i působivé fotogalerie a videogalerie. Při jejich prohlížení mnou projížděl mráz, ale i jakési vnitřní hřejivé svrbění, které nebylo úplně nepříjemné.
V tu chvíli jsem to už nevydržela, popadla mobil a vytočila tetino číslo ,,Můžeš mi říct, kam to přesně dem?“ uhodila jsem na ni jakmile to zvedla. Překvapená mojí prudkostí jen stěží něco vyblekotala, ale já na ni udeřila znovu. ,,Nechceš mi doufám říct, že je to ten VIPD?“ Teta chvilku mlčela a pak mi šibalským tónem oznámila ,,To jsi ty stránky musela projít opravdu důkladně, když už používáš oficiální zkratku. No, nebudu ti kecat. Je to ono. Budu se na tebe zítra těšit. A koukej přijít včas. Paní Vychovatelka dává za zpoždění pořádný přídavek. Ahoj brouku.“ A bez dalšího zavěsila. A já znovu zůstala jak opařená.
Celý zbytek dne jsem nemohla myslet na nic jiného. Postupně jsem měla pocit, že půjdu za mámou a všechno jí o tetě povím, vzápětí že zavolám policii a pak že prostě nikam nejdu a Markétu odkážu do patřičných míst. Něco ve mně mi ale našeptávalo, ať to nedělám a ten hlásek tam ve mně zůstal jako jakýsi stín, kterému nejde utéct. Pravidelně jsem otevírala dotyčné stránky a mnohokrát je zase zavírala s tím, že to celé musí být špatný vtip. Nakonec jsem ale šla spát a vůbec nic nepodnikla.
Následující dopoledne bylo nekonečné. Nemohla jsem myslet na nic, psala jsem si s holkama, koukla jsem na nějakej seroš, ale na nic jsem se nemohla soustředit, všechno šlo mimo mě. Několikrát mě dokonce některá kámoška přistihla, že píšu nesmysly a evidentně nevnímám, co úžasnýho mi vypráví. Když bylo po poledni, vyrazila jsem na cestu. Naštěstí doprava byla ten den v klidu, jinak bych se tam nikdy nedostala včas. Proč to musí být tak daleko?
Když jsem konečně dorazila na to náměstíčko naproti průčelí VŠE, bylo právě 15:43. Teta už tam stála. Jako vždy elegantní. Krémová sukně a sáčko, boty na jehlách a stylová kabelka. Bylo na ní vidět, že je dost nervózní. Chtěla jsem ji obejmout na přivítanou, ale ona mě rozčileně napomenula, že jdu zase pozdě, jako kdyby mi to nezdůrazňovala. Pak se se mnou trochu omluvně přeci jen přivítala a bylo na ní znát, že má se mnou soucit.
K soucitu měla jistě důvod. Strašně se mi klepaly ruce i kolena a myslím, že jsem musela být bílá jako stěna. Všechno ve mně se vařilo a já měla každou chvíli chuť otočit se a jít pryč. Něco ve mně mě ale drželo na místě a nedovolovalo mi utíkat za záchranou.
Znovu jsem se na Markétu podívala. To přece nemůže myslet vážně. To chce, abych s ní šla dobrovolně k nějaký ženský, před kterou se budu muset svlíknout a dostanu od ní na prdel rákoskou? To přece není možné. To je nějaký vtip! ,,Teto… To my… opravdu jdeme tam, jak o tom psaly na těch stránkách?“ zeptala jsem se nejnesměleji ve svém životě. Podívala se na mě s výrazem nejhlubšího holčičího soucitu. Usmála se na mě a vzala mě za paži. Nezmohla jsem se na další odpor a nechala se vést jak ovce do jakési dlouhé ulice.
Teta mě cestou popoháněla. Že prý pokud přijdeme pozdě, tak se mnou nebude mít Paní Vychovatelka soucit. Se mnou to ale nic nedělalo. Byla jsem jaksi maximálně odevzdaná.
Teta nakonec zastavila u jedněch dveří a podívala se na zvonek. Pak se podívala na mobil a řekla ,,Jsme tady včas. Máme ještě dvě minuty času. Sem musíš přijít přesně na minutu. Podle Paní Vychovatelky je přijít brzy stejně nezdvořilé, jako přijít pozdě.“ Jenom jsem tumpachově pokývla a čekala co se bude dít dál. Teta sledovala mobil až najednou pronesla ,,Tak jo. Je 16:00. Jdeme na to.“ A zvedla ruku ke zvonku. V tom okamžiku se ve mně cosi probudilo a já se na ni vrhla a vyhrkla ,,Počkej!“. Ale bylo pozdě. Teta už zmáčkla tlačítko zvonku. A mě se zase začaly třást kolena.
Krátkou chvíli se nic nedělo a já v ty okamžiky cítila, jak mi srdce bije jako o závod. Potom se ze zařízení ozval ženský hlas ,,Pojďte dál dámy“ a bzučení oznámilo odblokování dveří. Teta vzala za kliku, otevřela a vstoupila. Já zůstala pořád nerozhodně stát. ,,Tak pojď,“ houkla na mě teta. Teprve teď jsem se pohnula a vešla do domu.
Hned za dveřmi bylo schodiště vzhůru. Teta na mě se soucitným úsměvem kývla a začala stoupat. Já šla odevzdaně za ní. Když jsme vystoupali na úroveň prvních bytů, nešla Markéta překvapivě k dalšímu schodišti, nýbrž rovně někam směrem k suterénu. Během těch pár okamžiků od chvíle, kdy se zabouchly dveře do chvíle než jsme došly na konec chodby se ve vně odehrávalo emoční drama. Jestliže ještě před chvílí jsem byla odevzdaná jako kdybych šla na popravu, teď ve mně začal pulzovat adrenalin. Jak jsme šli, proběhlo mi hlavou snad všechno, od toho že je tohle celý divná úchylárna, co se děje jen na netu, až po všechno co jsem kdy o těhle věcech četla na fórech, viděla v Padesáti odstínech šedi až po jedno video na pornostránce, na které to dvě holčiny schytávali řemenem od třetí za to že zaspali. Tahle myšlenka se mě teď držela a já, ač jsem měla stále strach, jsem ucítila to neodolatelné svrbění jaké mnou projíždělo při pohledu, jak Audrey Knight trestá Chloe Elise a Abbygail Whittaker. Tehdy jsem si to video pustila několikrát po sobě a celou dobu mnou projíždělo neodolatelné vzrušení, které bylo snad ještě silnější, než když jsem trávila noci s chlapama.
Když jsme došli na konec chodby, byl už ve mně tak silný adrenalin, že jsem pevným krokem zatočila za tetou na schody mířící do sklepa.
Teta šla přede mnou a tak jsem hned neviděla, že pod schody někdo stojí. Vzápětí jsem ale zpozorovala, že přímo pod schody stojí v téměř vojenském postoji jakási dáma. Měla na sobě bílou košili, černé punčochy, černou sukni a černé lodičky. A na první pohled z ní šla autorita. Okamžitě mi připomněla přísné učitelky ze školy. Jestli jsem před chvilkou získala sebevědomí, teď jsem zase znejistila.
Vítám tě Kateřino.“ pronesla pevným hlasem. „A tebe vítám taky Markéto.“ usmála celkem přívětivě na tetu. „Tak pojďte dál“ řekla a ukázala na otevřené dveře vedle schodů. Dost nervózně jsem kolem ní prošla. Na okamžik jsem se jí přitom podívala do očí, ale pak jsem musela sklopit pohled. „Co se to se mnou vlastně děje?“ prolétlo mi hlavou. Za normálních okolností jsem vždycky odvážná a nemám strach ani projít Shervoodskou stezkou odvahy před Hlavním nádražím uprostřed noci. A teď se tady klepu jako malá šprtka…

pokračování příště