Ležím přehnutá přes kolena paní vychovatelky a poslouchám důvody, proč dnes budu potrestaná mnohem přísněji než minule. Napnutě čekám, až to začne, obličej mám v dlaních a v hlavě se mi opakovaně ozývá, co tady zase dělám a že vlastně nechci zažívat žádnou bolest. Jenže v tenhle moment už je na to pozdě. To jsem si měla rozmyslet před tím, než jsem opět napsala paní vychovatelce a objednala se sem. Rozhodně teď už by mi přišlo přinejmenším zbabělé říct, že jsem si to vlastně rozmyslela, že žádný výprask nechci a utéct, což z této polohy stejně ani nejde. Jinak jsem ale zatím v klidu, maximálně pociťuji lehce zvědavé adrenalinové napětí. Nedokážu to vysvětlit, ale jako by mi u paní vychovatelky vždy najednou přestal fungovat senzor strachu a pud sebezáchovy. A nedokážu pochopit, proč se té bolesti, která mě čeká, nebojím, když např. u zubaře bych potřebovala nejlépe celkovou narkózu už jen při preventivní prohlídce.  Celý příspěvek →