Výchovný institut Kamenný dvůr – kapitola druhá

Pokračování výchovy nezbedníka Františka v Kamenném dvoře (první kapitola zde)

Celý den jsem myslel jen na večer a na výprask, který mě čeká od řídi. Nikdy před tím jsem rákoskou nedostal. Měl jsem strach a do toho čas strašně rychle letěl.

Nezadržitelně se blížila sedmá hodina a já si uvědomil, že vůbec nevím, kde se nachází ta místnost. Ve výchováku, tak se mezi námi říká řádu, je napsáno v sutérenu, vedle samotky. Ale kde to je? Rychle jsem se běžel zeptat na pokoj kluků. Začali se smát: „Ty vole, jestli příjdeš pozdě, tak si užiješ. Pozdní příchody říďa nesnáší. Rychle bež na konec chodby, po schodech dolu a první dveře vlevo.“

Celý udýchaný jsem doběhl do sklepa a stál u dveří. Ale co teď? Mám zaklepat, nebo pro mě příjde. Jak to mám do pytle vědět. Když nezaklepu, tak příjdu pozdě a když zaklepu, tak to bude taky špatně. No nic, zkusím zaklepat…

Ozvalo se dále a já vkročil do místnosti, kde byl velký dřevěný stůl, za ním seděla paní ředitelka, vpravo trestný kozlík, ve velké váze různé rákosky, vedle další bicí nástroje a tabule na psaní. „Jdeš pozdě!“ řekla ostrým toném paní ředitelka. Nechápal jsem proč a následně udělal velkou chybu. „Ale vždyť jsem přišel přesně,“ řekl jsem. „A dost!!!“ zařvala na mě paní ředitelka a stejně hlasitě a hlavně rychle mi pokládala otázky: „Za co máš výprask? Kolik ran? Nástroj? V kolik si tu měl být? Co máš mít na sobě?“ Bál jsem se cokoliv říct a jen jsem zašeptal: „V sedm…” „Už mlč. Nechci víc slyšet!“ přerušila mě. „Svleč se a nech si jen trenky. A rychle! Nehodlám tady s tebou strávit celý večer!“ Rychle jsem se svkléknul do trenek. „K tabuli!  Co si ode mě dnes při nástupu dostal za úkol???“ „Promiňte paní ředitelko.“ „Ty si ze mě děláš legraci? Za co máš dostat 25 ran rákoskou? Ty si to nepamatuješ?“ křičela na mě paní ředitelka. V tu chvíli bych si nevybavil ani jak se jmenuju, natož co bylo dopoledne.

„K tabuli, vem si křídu a piš:

Exemplární trest

1. Pozdní příchod o 3 minuty: 30 ran řemenem,
2. Nesplnění úkolu od paní ředitelky – prostudování Výchovného řádu: 25 ran vařečkou.”

Měl jsem studený pot na čele, nechápal jsem proč pozdní příchod, ale radši jsem se na nic neptal. „Není ti to jasné? Ve Výchovném řádu je vše napsáno. Vzhledem k tomu, že si se ho neuráčil ani otevřít, tak to těžko můžeš vědět!“ „Budu na tebe ale hodná,“ pokračovala paní ředitelka ironicky, „a vysvětlím ti to.” Chovanec se na výprask dostavuje vždy 5 minut před vykonáním, pouze v trenýrkách a nikdy neklepe!“ „Děkuji Vám paní ředitelko. Je mi to moc líto…“ „Teprve budeš litovat! Piš:

3. Neuctivost k paní ředitelce 25 ran rákoskou z toho 5 ran těsně pod zadek.”

Paní ředitelka mě odvedla do vedlejší místnosti se slovy: „Tady počkáš, než tě zavolám. Těš se!“ „Ano paní ředitelko, těším se…“ odpověděl jsem, aniž bych si uvědomil, co jsem řekl. V tu chvíli bych odsouhlasil úplně všechno. Hrozně jsem se bál, strašně mi bušilo srdce a kdybych mohl, tak uteču. V místnosti byla tma, ale než jsem se nadál, ozvalo se nahlas zpoza dveří: „Pojď dál.“ Sotva jsem otevřel dveře, tak paní ředitelka pokračovala: „Ke stolu, ohnout a rukama se drž okraje stolu!“ Ohnul jsem se, zadek vystrčený a až teď jsem si všiml řemene na kraji stolu. Nebyl tam jen jeden, ale několik. Jeden silný, druhý tenčí a taky tam byly připraveny rákosky. Jedna strašně tlustá. Tou jako mám dostat? Strašně jsem se bál. „Paní ředitelko, prosím, já už budu hodný,“ řekl jsem ustrašeně a než jsem to pomalu dořekl, tak jsem měl spodky dole. „Za tohle to bude všechno na holou“, nekompromisně řekla paní ředitelka. „Dále tě upozorňuji, že budeš počítat každou ránu. Uděláš-li chybu, začnu od začátku. A jestli se pustíš stolu a budeš strkat ruce na zadek, tak tě přivážu a dostaneš jednou tolik!.“

Paní ředitelka vzala do ruky ten nejsilnější řemen, rozmáchla se a na mou zadnici dopadla první rána. Je to dobrý, pomyslel jsem si, zase tak moc to nebolí. V ten moment dopadla druhá rána a já se málem pustil, jak to zabolelo. Plesk, plesk, plesk „tři, čtyři, pět“. S každou další ranou to bylo horší a horší. Zadek mě hrozně pálil. Kdyby alespoň nebyly ty rány tak rychle za sebou. Pevně jsem se držel a počítal: „Patnáct, šestnáct, sedmnáct,…, dvacetčtyři, dvacetpět.” Paní ředitelka na chvíli přestala. Bezva, pomyslel jsem si. „Kolik jich je? Není ti rozumět jak fňukáš. Takže začneme od začátku?“ zeptala se tak nějak zlomyslně. „Prosím ne, paní ředitelko. Omlouvám se. Už se to nestane.“ Švih dvacet šest. Dal jsem si už velký pozor, aby mi bylo rozumět. Třicet… Zadek jsem měl v jednom ohni a byl jsem rád, že už je těch třicet ran za mnou. „Panáček neumí děkovat? Takže ještě 10,“ rázně utla mojí úlevu paní ředitelka. Zatnul jsem zuby a dopadla další rána na můj zadek. Třicet jedna, třicet dva,…, čtyřicet. Tentokrát jsem si dal velký pozor, abych nezapomněl: „Děkuji Vám paní ředitelko za výprask řemenem.“

„Tak, co máme dále, ty jeden nezbedníku?“ zeptala se mě paní ředitelka a aniž by chtěla, odpověď dodala: „Hmm, pětadvacet vařečkou, podej si vařečku a dělej!“

No dobrá, podej si vařečku, to se lehko řekne, ale kde ta vařečka je? Ať jsem se díval, jak jsem se díval, tak jsem jí nikde neviděl. „Paní ředitelko, prosím promiňte, kde je ta vařečka?“ zeptal jsem. „Nikde jí nevidím.“ „Bodejď bys jí viděl,“ odpověděla mi paní ředitelka a pokračovala: „Vařečka od slova vařit. Tak kde asi tak bude?“ „V kuchyni, paní ředitelko.“ Stál jsem dál a nevěděl jsem, co mám dělat. To mám jako jít nahoru do kuchyně pro vařečku a ještě k tomu skoro nahý? „Schválně zdržuješ? Kde jsi před tím čekal? Jdi tam a podej mi vařečku!!!“ hodně hlasitě řekla paní ředitelka. Šel jsem do té místnosti a rozsvítil jsem. Aha, nalevo je malá kuchyňka. Šel jsem ke kuchyňské lince a uff, ulevilo se mi, v druhé zásuvce jsou vařečky. Ale kterou mám vzít? Velkou, střední nebo malou? Když vezmu malou, tak mě pošle pro větší a když vezmu velkou, tak to bude víc bolet. Tak vezmu tu střední. Ta bude v pohodě, horší jak ten řemen to být už nemůže.

Paní ředitelka již čekala sedící na židli uprostřed a já jí podal vařečku. „Dobře sis vybral chlapče,“ pronesla a já si říkal, proč jsem si dobře vybral. „Tak ohnout přes koleno!“ přikázala.

Nástroje

Ohnul jsem se a v tu chvíli začalo peklo. Dopadla první rána a hned druhá, snažil jsem se zvednout, dal jsem ruku na zadek, ale paní ředitelka mi jí chytla, dala na záda a pevně držela. Nemohl jsem se skoro hnout a rány dopadaly na zadek, jedna nahoru, další na stejné místo, pak zas skoro pod zadek… Strašně to pálilo, bolelo… Prosil jsem o slitování, sliboval, že už to nikdy neudělám, ani jsem nevěděl co už neudělám, ale hlavně ať už to přestane. Snažil jsem se utéct, ale marně. Paní ředitelka má velkou sílu. Pak přestala a se slovy: „Jak to, že si nepočítal? Takže to je nepočítaně!“ „Ne, prosím, prosím, už ne. To hrozně bolí, prosím.“ Paní ředitelka byla nekompromisní a řekla: „A proč myslíš, že to asi dělám? Aby se ti to líbilo?!?“ Další rány dopadaly na zadek a já se modlil, ať už to peklo skončí. Kdybych alespoň věděl, kolik jich zbývá, ale dopadaly další rány. Paní ředitelka přestala a já jsem rychle poděkoval, neboť další rány vařečkou bych už nepřežil. „Tak z 25 ran jsme to měli nepočítaně. Vztyk, jdi si kleknout do kouta, ruce za hlavu a přemýšlej, za co jsi to dostal.“ Klečel jsem v koutě a říkal si jak to, že to tou vařečkou tak bolí a že už budu vážně hodný, abych znovu nedostal.

„Pokračujeme! Vztyk a přines trestný kozlík! Je tam v rohu,“ přerušila paní ředitelka moje přemýšlení. „Vzhledem k tomu, jak si vyváděl při výprasku vařečkou, budeš u výprasku rákoskou připoutaný. A jen tak mimochodem rákoska je můj oblíbený nástroj.“ Postavil jsem trestný kozlík doprostřed místnosti místo židle a čekal na další pokyny. „Ohni se přes kozu, ruce dolu!“ Paní ředitelka mi připoutala ruce a pak nohy ke koze tak, že jsem se nemohl ani hnout. Už tak bolavý zadek jsem měl ohnutý a vyšpulený nahoru. Byl jsem úplně bezmocný a hrozně jsem se bál. Rákoskou jsem totiž nikdy nedostal a co dokázala paní ředitelka s vařečkou… „Tak, čeká tě třetí část tvého trestu. 25 ran rákoskou! A teď mi nahlas řekni za co to je!“ ostře spustila paní ředitelka. „Paní ředitelko, je to za…“ rychle jsem se podívat na tabuli, abych to nespletl „je to za to, že jsem k vám byl neuctivý.“

Paní ředitelka vzala do ruky rákosku, párkrát s ní švihla do prázdna a pak to přišlo švih a rákoska dopadla na můj už tak rozsekaný zadek, vytryskly mi do očí bolestí slzy, chtěl jsem se zvednou, tahal jsem za pouta, ale nešlo to… Počítání bylo absolutně nemožné, neboť jsem křičel, prosil, sliboval. Švih a dopadla druhá rána, snažil jsem se dostat z pout, strašně jsem křičel a prosil. „Takto to nepůjde!!!“ zakřičela paní ředitelka a odešla někam stranou. „Otevři pusu! Dostaneš roubík. Nebudu tady poslouchat to tvoje fňukání a řvaní! A mimochodem. Dostaneš jednou tolik, jelikož nemůžeš počítat. Takže to máme kolik?“ Snažil jsem se odpovědět, ale místo toho jsem jen něco zamumlal. „Milý zlatý, je to 50 ran!“… a švih třetí, čtvrtá, pátá, šestá… Trhal jsem sebou, snažil jsem se prosit, ale přes roubík mi nebylo rozumět. Netušil jsem, jak to rákoskou hrozně bolí. Rány dopadaly jedna za druhou a já ztratil přehled, kolik ran jsem už dostal. A najednou paní ředitelka přestala a položila rákosku na stůl. Hurááá pomyslel jsem si. Už to mám za sebou. Najednou se ozvalo zase švihnutí do prázdna. Nebyl to tak vysoký tón… „Takže to máme 30, takže ještě 20 a budeš to mít za sebou! Na závěr dostaneš touto silnou rákoskou,“ řekla paní ředitelka a dala mi rákosku před obličej, abych si jí mohl prohlédnout. Ta rákoska byla opravdu hodně silná a určitě to s ní bude hodně bolet. A taky že bolelo, ale jinak než před tím. Tentokrát to byla taková tupá bolest. Paní ředitelka dělala mezi švihy delší pauzy, abych si asi ty rány užil, nebo nezničil pouta. Dostávaly totiž hodně zabrat. Byla to tak intenzivní bolest, že i kdybych chtěl, tak bych ruce a nohy neudržel v klidu. Taky jsem se pokoušel prosit, ale naprosto zbytečně. Ten roubík fungoval perfektně. Tedy ne pro mě… Aby toho nebylo málo, přišlo ještě posledních 10 ran rákoskou těsně pod zadek. Brečel jsem bolestí, křičel jsem, těchto 10 ran bolelo ještě mnohem víc než ty předešlé. Už prosím dost…

Paní ředitelka přestala a stručně mi jen řekla: „Máš to za sebou a ani to moc nebolelo, že?“