Vše začalo před pár lety, kdy jsem pár svých přátel doučovala angličtinu. Jeden můj kamarád si na sebe přinesl rákosku – moji první rákosku. Vysmála jsem se mu. Ta myšlenka, že někoho dospělého vyplácím rákoskou za to, že se neučí nebo nepřinesl domácí úkol, mi přišla směšná. Dokud svou docházku a svou přípravu na hodiny nezačal flákat. On věděl, že dlouho nevydrží sekat dobrotu, jenže ať byly jeho představy jakékoliv, na mě připraven nebyl.
angličtina s rákoskou
Já, která jsem se na každou hodinu svědomitě připravovala, jsem z něj byla zoufalá. Protože se nenaučil slovíčka, museli jsme jednu lekci opakovat i 3x. Když pak nepřinesl další domácí úkol, vzpomněla jsem si na rákosku. „A DOST!“ řekla jsem celá naštvaná „už tě nechci doučovat. Tohle nemám zapotřebí. Ty si choď třeba do jazykovky, já s tebou končím,“ řekla jsem rázem. Chvíli mě zkoušel ukecat, ale já měla jasno. Když ještě chvíli škemral, povolila jsem a rozhodla jsem mu dát ještě šanci. Vytáhla jsem rákosku ze stolu. „Dobrá, buďto si tady za svou lenost necháš vysázet pět a dvacet tvojí rákoskou na holou, nebo už nechoď“. Vykulil na mě své vyděšené oči. „To přece nemůžeš myslet vážně, pět a dvacet je hrozně moc.“ „Myslím!“ odpověděla jsem a v duchu jsem vzpomínala na den, kdy tu rákosku přinesl. Snažila jsem mu dát pár ran přes kalhoty, ale byly takové nesmělé a celé to spíš působilo dost směšně. Jenže teď jsem byla rozzlobená a o to víc odhodlaná. Možná si myslel, že se to bude v tom duchu opakovat, proto nakonec souhlasil a ohnul se přes stůl.
„Kalhoty dolů i trenky!“ zavelela jsem.