Cérka z Moravy a její Vánoční návštěva ve VIPD

(Před)vánoční vypráskaný výlet Cérky z Moravy

Když čekám na nádraží a sleduji ceduli, kde u nápisu směru „Praha, hl. nádraží“ každou chvilku vyskočí číslo nástupiště a koleje, už to na mě opět doléhá. Prahu mám teď navždy a nesmazatelně spojenou s VIPD. A protože vždycky cestuji vlakem, tato asociace se týká i prostředí nádraží obecně. Vlakem totiž moc často nejezdím, je to pro mě spíš sváteční záležitost. Časem si z těch svých výletů tedy dost možná vypěstuji něco jako Pavlovův reflex…😄Cesta je tentokrát asi nejkomfortnější ze všech tří posledních, a taky nejrychleji utíká. Možná tomu přispěl i fakt, že jsem si před ní konečně nezapomněla nabít sluchátka. Během jízdy tedy poslouchám nějaké své oblíbené podcasty, písničky a pořady, které mě pohladí po duši. Sice nejsou vůbec tematické k tomu, co mě dneska čeká, ale rozhodně fungují jako skvělá psychická podpora. Také sluníčko, které vidím (a cítím) po několika dlouhých zamračených dnech, mě velmi potěší, a docela optimisticky naladí. Opravdu jsem zatím až podezřele v pohodě, vlastně mě tento můj klid a vyrovnanost i trochu děsí. Co mě však, sice lehce, zato spolehlivě, rozhodí, je odpověď Paní Vychovatelky na moji zprávu. 😄 Vždycky jí totiž dávám po cestě vědět, že s tím počítám a že jsem na ni nezapomněla. Copak o to, Paní Vychovatelka také evidentně nezapomněla. A to nejen na skutečnost, že dnes spolu máme domluvenou lekci, nýbrž i na to, že jsem nesplnila, co jsem jí posledně slíbila – a sice, že už budu chodit včas a budu všechno radši řešit hned. „Výborně, tak ve 12.00!“, stojí ve zprávě. Tím naráží na to, abych se každopádně neopovažovala přijít později. V plánu to nemám, ale člověk nikdy neví, že? Tak vlastně to není nic nového pod sluncem, jsme přece domluveny na dvanáctou. Ale při čtení odpovědi mi rázem dochází, že to zkrátka dnes určitě bude, jak praví klasik, „velký špatný“. V ten moment mě roztřese zima. Musím si zase obléct kabát, ve kterém mi bylo původně ve vlaku horko. Do háje, co jsem si to zase vymyslela, jsem úplný cvok. Proč jsem jí to všechno psala o těch pozdních příchodech? Jak praví lidová moudrost, mluviti stříbro, mlčeti zlato. Teď už je pozdě… Vlak se blíží k cílové rovince. Tak a jsme tu. Vystupuji z vozu a za zpěvu písně „Praha už volá, Praha už volá…!!!“ mířím na Žižkov. 😄

No, jsem na sebe zvědavá, schválně, jestli to alespoň napotřetí trefím nebo to bude zase bojovka? Vy, kteří jste čekali, že budu opět stresovat a popisovat drama o tom, jak jsem to nemohla najít, zatímco se čas neslitovně blížil k pravému poledni, o tom, jak se Řehořova ulice zase mezitím přemístila, a zkrátka se svěřovat se svým antitalentem ohledně orientace v terénu, tak vás zklamu. Tentokrát to totiž bylo už úplně na pohodu! 😊Jinak by to se mnou bylo asi už hodně špatné. 😄Kráčím Řehořovou ulicí s mírně triumfálním pocitem, a před sebou vidím takového švarného jinocha, jak roznáší letáky. To je nápad!!! No jasně, příště si jich taky vezmu s sebou pár z domu, a kdyby šel náhodou někdo kolem, tak budu dělat, že tady mám brigádu. 😊 Vážně by to asi chtělo nějakou rekvizitu, která poslouží jako maskovací manévr. U všech lidí, které v dané ulici potkávám, mám totiž pocit, že ví, co se tam nachází a nejen to. Dokonce také, že tam jdu. Protože co jiného bych tady mohla hledat, ne? Je jedno, že tady někdo bydlí, nebo že jsou tu nějaké hospody a podniky. Naše pozornost je zkrátka upřena na dům číslo 34, v jehož útrobách se nachází VIPD. Třeba se jednou ulice přejmenuje na ulici „U Paní Vychovatelky“. Nebo jen prostě pomocí různých variací na VIPD: „K VIPD“, „U VIPD“, „Před VIPD“, „Za VIPD“… 😊Co se týče mého dalšího programu v těchto končinách světa, mám již svůj systém, který se mi poměrně osvědčil, a tak po procházce ulicí (s nenápadným výrazem, samozřejmě), vyrážím na oblíbený džusík. Tentokrát ale raději jinam, neboť moje paranoidita mi nedovoluje dvakrát vstoupit do téže řeky, respektive do stejného lokálu. Třeba si mě pamatují a už zjistili, co jsem zač. 😄Aaa, zase ona, už má zase termín…? 😄Po celou dobu poslouchám podcast, který mi moc pomáhá být v lepším duševním rozpoložení a mimo realitu (což ovšem budu i zanedlouho, ale zase jiným způsobem). Musím se pochlubit, že dneska jsem to s časem zmákla úplně na jedničku s hvězdičkou! Jelikož před vchodem jsem tři minuty před polednem.
No není to krása?! 😊Takže ne zbytečně brzo, ale zároveň dostatečně s předstihem. Podstatně lepší než tady nervózně postávat deset minut jako minule, nebo přilítnout celá udýchaná jen 30 vteřin před jako poprvé. Naštěstí tudy dneska žádné davy neproudí. Minutu před polednem cítím ve vzduchu, a také ve svém těle, zvyšující se napětí. Klíčové je si nedovolit přemýšlet nad tím, kde to jsem a proč tu jsem. Na filozofování už není čas. Teď je potřeba dělat všechno jen mechanicky a přepnout na survival mode. Tak a je to tady! 12:00. Udělám si rychlé dechové cvičení na uklidnění a přesouvám se ke zvonku. Mým cílem bylo přijít opravdu co nejpřesněji, abych si alespoň trošku vylepšila reputaci. A vypadá to, že se mi to snad i celkem podařilo, jelikož z mluvítka slyším uznalou pochvalu Paní Vychovatelky na moji adresu: „Hm, přesná, to se mi líbí! Tak pojď dál“. S lehkým optimismem a pocitem, že nejsem úplně marná, vcházím do budovy. Tentokrát ale nezapomenu pozdravit a ohlásit se. Na tohle jsem se soustředila od rána, abych to zase neprošvihla, potřebovala jsem přece udělat dojem… 😄

Opět se ocitám na té legendární tmavé chodbě, kde je atmosféra tak hustá, že přes ni skoro nevidím, a pomalu ale jistě se blížím ke schodům. Už abych byla dole, říkám si pro sebe. Ne, že bych se tak moc nemohla dočkat bolesti, která mě zanedlouho čeká, spíš už chci mít za sebou tento, pro mě jednoznačně nejkritičtější, moment. Jakmile ho člověk totiž překoná, dalo by se říct, že má vyhráno. Omlouvám se za ten příměr, ale trošku mi to evokuje řeči o smrti a umírání, poněvadž většina lidí říká, že se ani tak nebojí samotné smrti jako spíš procesu umírání. Já též. Tudíž se mi zde jako největší problém jeví vejití do budovy a sejití dolů do „podsvětí“ za Paní Vychovatelkou. Všechno, co následuje, už se dá přežít relativně s grácií. Paní Vychovatelka už čeká, a opět mě srdečně vítá. Za dveřmi si odkládám věci a přezouvám se. Tentokrát tam má Paní Vychovatelka připravené takové vánoční ňuňavé bačkorky. „No, jen si je obuj, sice se v nich špatně chodí, ale jsou hezký a teplý“, řekne a pak už nastává čas pohovoru. Dojdu ke stolu a opět na mě intenzivně zapůsobí zdejší napjaté klima. „Posaď se u nás“, řekne Paní Vychovatelka, a přitom ukazuje na výslechovou židli naproti sobě u stolu. „Dneska už jsi to konečně našla? Už jsi nebloudila?“, naráží s úsměvem na mou bídnou orientaci ve velkoměstě. –„Jojo, dneska už jsem to zvládla“, odpovím s úsměvem. „Tak to ráda slyším! To máš štěstí!“, usoudí. Uvítací neformální povídání končí, a přechází se k důvodům, proč jsem vlastně tady. „Cérko, cérko, co to je?“, zahájí Paní Vychovatelka pohovor teď už vážným
a přísným tónem. „Ty pořád chodíš pozdě! Vidím, že ses vůbec nezlepšila. Jistě tedy víš, že dneska už budu opravdu přísná!!“, oznamuje mi Paní Vychovatelka. Vůbec nevím, jak se mám tvářit. Vždycky mi tady ten úvod připadá děsně legrační, chce se mi smát, ale zároveň Paní Vychovatelka hraje fakt ukázkově a vzbuzuje přirozený respekt, takže se snažím tvářit seriózně, jenže to mi moc nejde. „Minule jsem sice na konci lekce říkala, že na Tebe není rákoska potřeba, ale omyl! Zjistila jsem, že je nezbytná! Takže dneska ji zase použiju, a je mi jedno, že Tě to bude bolet!“, prohlásí stroze Paní Vychovatelka. Tak tahle věta dokáže s nitrem člověka docela zamávat. „Já myslela, že na Tebe nebudu muset být tolik přísná. Klidně jsme mohly dát jenom preventivně ruku, pak třeba vyzkoušet nějaké nástroje, ale ne. Vykoledovala sis pořádný výprask!“, podotkne Paní Vychovatelka sice klidným, ale důrazným hlasem. Nějak jsem doposud moc nechápala rozdíl mezi výchovným a trestným výpraskem. Stejně bolí oboje, ne? Nicméně po této lekci už vím velice dobře, že tam rozdíl je, a sice významný! „A jak to dopadlo posledně s tím kolegou, jak se Ti s ním nechtělo mluvit? Splnila jsi, cos měla?!“, zjišťuje Paní Vychovatelka přísně. „Ano, to už je dávno hotové“.
–„Tak alespoň něco“, zhodnotí. Kdo jste četli mé minulé povídání, tak si možná vzpomínáte, že po mně tehdy Paní Vychovatelka chtěla, abych jí průběžně hlásila všechny své pozdní příchody i odkládání povinností. Poctivě jsem tak učinila, což se nyní ukazuje jako past. 😄 „Co to mělo být s těma dětma v tom skautu??!!“, vrátí se Paní Vychovatelka ještě k mému dalšímu provinění. „Kolik jich tam máš? Že jsi je nechala čekat?! A dokonce venku! A navíc to nebylo jednou!!!“, řekne pobouřeně. Musím uznat, že má Paní Vychovatelka pravdu. „Přece jim máš být vzorem?! To je vážně „skvělé“, když jejich vedoucí chodí pozdě, to jim dáváš „dobrý“ příklad do života!!! Takhle si budou myslet, že je to normální a budou taky pak všude chodit pozdě! Jak chceš, aby chodily včas, když to sama neděláš?! Za pár let si řeknou, že klidně můžou prokazovat neúctu k druhým jako jejich vedoucí, tohle je prostě trestuhodné!!!“, vychrlí na mě Paní Vychovatelka. Odpověď na tohle nemám. Uznávám, že se to přinejmenším nehodí. A je mi to fakt líto, protože se snažím být dobrá vedoucí, chystat svým svěřencům fajn program a být tu pro ně. Ale chodit včas na schůzky se mi prostě moc nedaří… 😥Nicméně to není všechno. Ještě jednou věcí jsem si dost zavařila: „No, ale teda že jsi nechala čekat paní profesorku, starého člověka, to je vůbec neomluvitelné!!!“, zhodnotí nekompromisně Paní Vychovatelka, která rozhodně neopomene další můj přehmat poslední doby. „Tak starého, to ne, to bych neřekla, stará není“, hájím paní profesorku, ke které mi prostě slovo „starý“ vůbec nejde. 😄 „Dobře no, starého teda ne, ale staršího než Ty určitě? Kolik má paní profesorka?“. Chvíli mlčím. „Asi jako já?“, zeptá se Paní Vychovatelka. „Asi tak nějak přibližně“, odpovím nejistě, protože přesně to nevím, jen odhadem. „No každopádně je to ostuda! A máš fakt štěstí, že jsi nenechala čekat mě, to bych teda byla zlá!“, upozorní mě Paní Vychovatelka. „Ne, tak to jsem si nedovolila“, reaguji, protože jsem tak nějak tušila, že to by nemuselo dobře dopadnout. 😄Potřebovala jsem si alespoň na poslední chvíli nahnat nějaké plusové bodíky, protože od říjnové lekce jsem toho měla na triku fakt hodně. Takhle jsem alespoň mohla argumentovat, že dneska jsem přece přišla včas! 😊 Můj argument nicméně příliš velkou váhu nemá, docela ho přebíjí četnost mých pozdních příchodů poslední doby. „Problém je asi hlavně v tom, že si to nedokážu dobře naplánovat, hůř se mi pracuje s časem, nikdy nechci přijít pozdě, ale potom třeba pozdě vyjdu z bytu, a pak už to nestíhám…“, snažím se vysvětlit Paní Vychovatelce, co je asi jádrem celé problematické situace. „To máš ale hlavně z toho, že děláš všechno na poslední chvíli! Kdybys nedodělávala všechno až nahonem, tak bys to stíhala! A s tím vycházením z bytu si to musíš líp pohlídat! Přece do práce taky nechodíš pozdě?!!“, míní Paní Vychovatelka. –„Ne, to si nemůžu dovolit, to by mě nejspíš vyhodili“, odpovím. „Takže Ty chodíš pozdě jenom tam, kde Ti nehrozí žádné „nebezpečí?!“ – „Je to tak“, odpovím Paní Vychovatelce, která mi dává mimicky najevo, že takhle to prostě nejde!! I když to Paní Vychovatelka hraje fakt výtečně, opět si uvědomím, že je to celé jenom hra, zábavná scénka, a zase mě přepadá chuť smát se, což se však Paní Vychovatelce, která je absolutně ponořena do své dramatické role, příliš nezamlouvá: „Tobě je to k smíchu??!“, zeptá se. Letmo přikývnu. „No, tak uvidíme…“, řekne s potutelným úsměvem, a v tom už vstává ze židle a míří rovnou ke kanapi. Počkat!! Dneska jako nebude zápis na tabuli??!, říkám si pro sebe. Jak se dozvím, kolik čeho bude?! Vždyť nic moc nevím a už se má jít na věc? Možná je to kvůli tomu, že jsem minule Paní Vychovatelce urazila to mazátko namítnutím, že u nás máme lepší?!, probleskne mi hlavou. 😄Ne, to je blbost. Spíš mi chce ukázat přísnost v celé své kráse.
A hluboká nejistota je sestrou přísnosti. V posledním povídání jsem se, možná příliš neprozíravě, svěřila, že zatím mi přišly jako nejbolestivější nástroje rákoska na holky a takový černý tenký řemen. Tak hádejte, čím jsem dostala tentokrát? Bingo! Ale nepředbíhejme. 😉Ještě po cestě mě Paní Vychovatelka chytne za levou ruku, stahuje přes kolena, a okamžitě mě začne rukou velmi energicky vyplácet. A jak je jejím dobrým zvykem, výprask prokládá připomenutím mých poklesků, vysvětlováním správného chování a poučením pro příště. AU!! Fakt to bolí, po pár ranách se už začnu kroutit a snažím se nějak uhýbat. Jenomže to moc dobře nejde. Paní Vychovatelka se tím nicméně nenechá rozhodit, jenom si mě trošku posune a pokojně pokračuje. „Vidím, že Tě to bolí, ale víš co, je mi to jedno, zasloužíš si to“, usoudí. V obou předešlých lekcích začínala Paní Vychovatelka úvodním ručním zahřívacím výpraskem relativně pozvolna. Vždycky nejdříve pohlazením zadečku, v klidu, abych se na to mohla připravit. Ale tentokrát začala rány solit hned zhurta, bez slitování! Než jsem se nadála, už jsem jich měla za sebou několik desítek a pořád to ještě nebyl konec! „Já Ti dám chodit pozdě! A nechat čekat paní profesorku! To je tak neslušné!!! Kdyby to alespoň bylo někde v kavárně. Ale venku na mrazu???!!!“, řekne docela rozčileně. A přiletí několik svižných ran. „Tohle bylo za tu paní profesorku! Já ji teďka zastupuju!!!“ Potom se přeci jen na chvilku uklidní, vyhrne mi šaty, stáhne punčocháče a pohladí trápenou prdelku. U toho se mi snaží dát najevo, že navzdory těm již zmíněným nedostatkům nejsem úplně špatný člověk: „Jinak máš spoustu dobrých vlastností, hodně toho umíš, jsi milá, slušná, já to vím…“. Nicméně po chvilce ji to přejde a vrací se k důvodům tohoto výprasku slovy: „ale ty Tvoje pozdní příchody…!!!“ A velmi rozhodně sází další a další rány. „Chudáčci ty dětičky! Takhle je nechat čekat!“, dostává se Paní Vychovatelka k mé další temné stránce. „A venku v téhle zimě?!“, a stupňuje údery. –„Ne, já si to tentokrát domluvila, aby jim odemknul někdo jiný a mohly čekat v teple…“, snažím se alespoň trochu zmírnit následky mého jednání. „Tak alespoň že tak, to je sice polehčující okolnost“, uzná Paní Vychovatelka. Nicméně… „měla tam být s nimi jejich vedoucí!!!“, zahřmí a do úderů se ještě víc opře. Au, už fakt nemůžu! Po chvilce na mě Paní Vychovatelka vyrukuje se záludnou otázkou: „Myslíš, že by Ti od těch pozdních příchodů mohl pomoct kartáč?“ – „Ano“, odpovím nesměle a dost tiše. Protože ve VIPD to ani jinak neumím. 😄„Hm, tak uvidíme. Vztyk!“, řekne důrazně. Jsem nasměrována do výklenku, kde jsou kromě vařeček vystaveny i kartáče. Teprve teď jsem si jich všimla. Je fakt zajímavé, že si tady pokaždé všimnu něčeho nového. Jsou tam dva dost podobné jen v jiném barevném provedení. „Jeden z nich si vyber, jsou z takového měkčího dřeva, tak to použijeme“. Vybírám takový oranžový a podávám ho Paní Vychovatelce. Ta ještě vezme do ruky ďáblíka, kterého má za sebou na opěradle kanape a řekne: „No, mám je tady připravené, objednala sis je přece“, pronese s takovým tím úsměvem, který jasně šeptá: „hm, máš, cos chtěla“. Jo, je pravda, že jsem si objednala kartáč a ďáblíka. Minule se mi nezdály tak strašné (tak jasně, když to bylo jen pár testovacích ran, a ne vší silou…). Hlavně jsem si o těchto nástrojích chtěla udělat vlastní obrázek. Nicméně teď mám chuť vzít to zpátky. Za okamžik totiž poznám, že to byla osudová chyba a že budu ještě hořce litovat… Na vyzvání Paní Vychovatelky se přehýbám zpět do pozice OTK, a ještě než se stihnu nadechnout, mi Paní Vychovatelka začne mydlit pozadí ďáblíkem. AAAAAA!!! Rány teď nepočítá, asi se dnes na počet nehraje. Prostě mě bude tak dlouho řezat, dokud nepadnu za vlast, honí se mi hlavou. Opravdu to dlouho neskončí, pořád jede dál ve vražedném tempu. Jestli jsem měla pocit a vehementně tvrdila, že na předešlých dvou lekcích to bylo „dost drsné“, tak teda to byl jen slabý odvar oproti tomu, co zažívám tady a teď. Teprve nyní se do toho Paní Vychovatelka totiž pořádně obula. Po chvilce přeci jen udělá pauzu, ale jen na to, aby mohla ďáblíka vyměnit za kartáč. A krasojízda pokračuje. „Když neumíš chodit včas, tak já z Tebe ty pozdní příchody vymlátím!“ A opravdu se o to snaží. A jde jí to. 😄Moje prdelka je terčem několikanásobných úderů dřevěného kartáče v ruce Paní Vychovatelky, která brání paní profesorku a děti před ignorantkou, která je nechává pořád někde čekat. Po chvilce se přeci jen na okamžik slituje a udělá pauzu, a zadeček, který už určitě změnil odstín, mi chvilku hladí. „A aby to bylo se vším všudy a aby ses alespoň trochu styděla…“ je mi úplně jasné, co touhle větou chce říct. A je to tak. Už mi nemilosrdně stahuje kalhotky a opět odhodlaně pokračuje ve vyplácení. „Štípe to, co? To je dobře, vždyť to dělám pro Tvé dobro!“, pronese legendární hlášku, která přeci nesmí nikdy chybět! 😉 „Tohle ještě není trest, jen domluva, trest teprve přijde…“, vyvádí mě Paní Vychovatelka z omylu. Tak pokud tohle ještě není ten trestný výprask, tak jsem vážně moc zvědavá, jak bude vypadat a v čem se bude lišit od tohohle masakru, běží mi hlavou. „A ještě mi to posílá, aby si vykoledovala větší výprask!“, pronese rádoby překvapeně. –„Ale Vy jste chtěla, abych Vám to psala, a já chtěla být fér“, řeknu takovým pohnutým hlasem… „Ale vždyť já jsem ráda, že jsi mi to psala, protože za lhaní by to bylo ještě víc!“, oznamuje mi Paní Vychovatelka, která se nejspíš rozhodla vytvořit mi vzadu umělecké dílo. Chvilku totiž používá ruku, pak vezme ďáblíka, pak zase kartáč, pak zase chvilku ruku, a takhle dle libosti pořád dokola. Asi jako malíř tvořící obraz, který bere do ruky štětec, potom jiný tenčí, střídá barvy, stínování, intenzitu. A navíc Paní Vychovatelka vypadá, že si to užívá. Ale zároveň pořád opakuje, proč to dělá, abych si to dobře zapamatovala. Pak se zeptá klidně, skoro mateřsky: „A není Ti trapné a hloupé chodit takhle pozdě a nechat na sebe ostatní čekat?“ – „Ano…“, odpovím, protože na víc se nějak nezmůžu. Upřímně, je. Je mi to fakt moc blbé… Paní Vychovatelka totiž funguje také jako moje chodící svědomí. I když jsem si chtěla zkusit hlavně kartáč, protože ho mám spolu s vařečkou v takové té „vysněné“ kategorii, zjišťuju, že to s ním fakt neuvěřitelně bolí, vůbec není tak neškodný, jak vypadá, což mám potřebu i zmínit během mydlení: „Au, to strašně bolí!“, postěžuju si. „Tak Tě to alespoň poučí! Vždycky, když se budeš někam chystat a bude hrozit, že bys zase vyšla pozdě, vzpomeň si na ten kartáč, jak moc to s ním bolí“, dává mi Paní Vychovatelka dobrou radu do života. To si myslím, že by mohlo fungovat. Minimálně do doby, než zase všechnu bolest zapomenu. 😄Dopady kartáče už moc nedávám, docela sebou šiju, ale Paní Vychovatelka si z toho opravdu nic nedělá, jede bez pauzy jako kdyby se nechumelilo. Už je to pro mě natolik neúnosné, že poprvé v životě si dám instinktivně ruku dozadu s úmyslem krýt si zadeček a zabránit dalším bolestivým ranám. Paní Vychovatelce tam moje ruka překáží, nijak to sice nekomentuje, ale velmi pohotově ji chytne a drží ji za zády, zatímco pravou rukou pořád pokračuje v úderech. Je to fakt dost zvláštní pocit. Když už se tato počáteční řež blíží k závěru, a mám dovoleno konečně vstát, Paní Vychovatelka se mě s takovým šibalským úsměvem, zato důrazně, zeptá: „Víš, jak je dlouhá minuta???“ –„Ne, prosím…!“, řeknu vyděšeně. Je mi totiž úplně jasné, kam touto otázkou míří… Rozhodně za hranice mých možností. A to tedy fakt ne, to prostě nedovolím! Naštěstí to ale Paní Vychovatelka ví moc dobře, jenom mě chce trošku postrašit. Ironicky se ušklíbne a prohlásí: „To bys nevydržela“. Ne, no. Jsem ráda, že se shodneme. 😄Paní Vychovatelka rychle vyskočí, a jde ke skříni. U toho pronáší: „Tak když chodíš pořád pozdě a prokazuješ nerespekt k ostatním, a zvláště k paní profesorce…“ Ještě než větu dokončí, cosi vytahuje zespoda skříně. „…tak ať se taky trochu stydíš!“, dořekne a v tom vidím, že za sebou vleče…jakousi ohrádku se zrnky hrášku?! Nene, to fakt??!, honí se mi hlavou. Vůbec by mě nenapadlo, že tohle na mě Paní Vychovatelka někdy vytáhne. Minule se zmínila, že tam byl přede mnou jakýsi nezbeda, který si přál klečet na hrachu a vím, že jsem se tomu tehdy zasmála, protože mi to přišlo takové vtipné. Takže jsem docela překvapená, že se mě to teď rovněž týká. Jako jedna z prvních asociací s hráškem mi přijde na mysl Popelka, jejíž reprízy se už zase po roce blíží. 😊 Tak alespoň to bude mít dneska ten správný vánoční nádech! 😊Paní Vychovatelka umístí ohrádku doprostřed místnosti a jsem vyzvána, abych si do ní klekla čelem ke stolu. „No ty šaty si hezky nadzvedni!“, zní další příkaz. Sice to poslušně, i když nerada, udělám, ale zanedlouho jsou zaměstnány i mé ruce, takže šaty áčkového střihu, respektive jejich sukně, padá dolů. Jak prozíravá volba tohoto střihu! Tak co se dá dělat, že? 😄Aby to totiž nebyla taková švanda, jsem ještě vyzvána natáhnout ruce před sebe. Na jednu stranu se mi chce strašně smát, přijde mi to dost komické i prudce absurdní, ale zároveň je mi fakt trapně, celkem ponižující záležitost tohle. Paní Vychovatelka mi na ruce postupně pokládá tři rákosky, které mi představuje, a ještě s nimi pro jistotu výstražně švihá do vzduchu, aby si zajistila potřebný respekt. „Tohle je Asistentka, tu už znáš, tady ta je Tvoje oblíbená na holky, tou se Ti to minule moc líbilo, že?“, řekne ironicky. „No a tahle třetí je rákoska Svoboda, ta už je dost přísná pro pořádné drsňáky.“ Bezva!, křičí mé nitro. Tak a teď se zamysli nad svým chováním, nad tím, jak chodíš pozdě, jak je to neslušné a jak to ostatním způsobuje nepříjemnosti. Zamysli se, kterou myslíš, že by sis zasloužila dostat?“ Pracovna Paní Vychovatelky se zahalí do roušky ticha. Tak nějak tuším, že by ráda slyšela, že mám dostat tou na holky, protože jsem o ní minule prohlásila, že je nejhorší. Nebo tou největší Svobodou, protože byla prezentována jako nejdrsnější. Stejně, jak znám Paní Vychovatelku, použije určitě všechny tři, čili je to asi jedno. Nějak nemám sílu odpovědět, mám jakoby knedlík v krku. Kdybych alespoň byla někde v rohu místnosti, u zdi, ale jsem přímo na ráně uprostřed. Navíc jsem myslela, že si během toho, co mě tady Paní Vychovatelka nechá vydusit, půjde po svém, třeba si přerovnat nástroje nebo se projít po učebně, ale né! 😄 Sedne si na židli hned přede mě, a celou dobu se na mě dívá, a čeká mé odpovědi. Takové divné to je. Víte, co mi to trochu připomíná? Takovou situaci, kterou jsem kdysi zažila ve školce. Tehdy jsem nějak nechtěla dojíst oběd. Nemohla jsem odejít od stolečku, než to dojím, ale to byl docela problém, nešlo to… Tak jsem tam tak dlouho seděla
a připadala si podobně blbě jako teď. Po chvilce si ke mně přisedla paní školnice, která už asi chtěla utřít stůl, a pořád čekala, až to dojím. A nechtěla odejít, dokud nebude prázdný talířek…Po chvilce už povoluji v loktech, diskomfort mě ovládne, a už mě prostě nebaví držet tři rákosky. Samotné klečení mi asi nevadí tolik jako pozice natažených rukou. Paní Vychovatelce se to ale moc nelíbí. „No tak! Co ty ruce?! Hezky je natáhni!“, a hbitým gestem mi k tomu dopomůže. „Ještě nejsi v pozici ani pět minut. Tohle je taky součástí trestu, to Ti má být nepříjemné!“, připomene mi Paní Vychovatelka důvody, proč právě dělám to, co dělám. Po chvilce se ke mně skloní a šeptá mi do ouška: „Tohle je trest za něco, co už se stalo. Protože už jsi pozdě přišla. Minule Tě bolelo 10, tak dneska dostaneš 15. A za každej pozdní příchod od teďka to bude 15 rákoskou. 15 ran. Nebo snad radši 15 vteřin?“, položí skoro řečnickou otázku Paní Vychovatelka. Zakroutím hlavou. „Tak si dobře rozmysli, jestli ještě budeš chodit pozdě!“ Je mi tady na hrachu fakt docela trapně, a tak se dívám převážně do země. Taky mě Paní Vychovatelka zasypává všetečnými otázkami směřujícími k uvědomění a uznání vlastní viny. „Co myslíš, zasloužíš si trest?“ Prvně jen přikývnu, ale to nestačí, tak špitnu: „Ano…“. Ale tohle se Paní Vychovatelce také nezdá jako dostatečné, požaduje odpovědi celou větou! „Tak zasloužíš si dostat?!“, zopakuje svou otázku už zase o kapánek rázněji. – „Ano, zasloužím si to…“, vyslovuji stěží odpověď po chvilce zaváhání. Ach jo, tohle je tak neskonale těžké říct nahlas. Mám dojem, že si to Paní Vychovatelka docela užívá. „Hm, správně! Tak až budeš připravená, poprosíš mě o výprask“, a jako vzor mi předvede, jak si moji prosbu představuje, jak jinak než hezky slušně celou větou. Tak tohle tady ještě nebylo. Už asi začínám chápat rozdíl mezi výchovou a trestem. Zavládne poměrně dlouhé skličující ticho. Mám vyschlo v krku, slyším utíkat čas, a na sobě cítím upřený pohled Paní Vychovatelky, která čeká. Ale musím podotknout, že je velmi trpělivá, ani jednou mě nepobídla, abych se už laskavě vyjádřila. Asi chápe, že to není úplně snadné. Tak tohle je extrémně náročná disciplína. Ještě nikdy jsem o výprask nemusela poprosit. No, jsem zvědavá, jak dlouho tady budu. Připravená nebudu nikdy, takže asi do toho! Ale vyslovit tuhle větu je snad ještě těžší než samotná exekuce. Po nějaké době, která se mi zdá jako tisíc let, se nadechnu a polohlasně vyslovím žádanou větu s pohledem upřeným do podlahy: „Paní Vychovatelko, prosím, abyste mě potrestala za ty pozdní příchody“, řeknu s vypětím všech sil (těch duševních). A na víc se nezmůžu. „Rákoskou“, doplní s úsměvem Paní Vychovatelka údaj, který jí v mé žádosti chyběl.“ Jen přikývnu, protože hlas už mi pro tuto chvíli došel. „Ráda“, odpoví Paní Vychovatelka jako potvrzení přijetí mé žádosti a můžu už konečně vstát. Kuličky hrášku se mi lepí na punčocháče. „Ten hrášek mi tady nechej“, pronese s humorem Paní Vychovatelka a už mě zve ke stolu. „Můžeš si tam dát polštáře, však už to znáš. Znám, a poprvé si je tam dávám sama. Je to skoro jako bych si rovnala dřevo na hranici. Následuje ohnutí přes stůl a vyčkávání, až to přijde. „Dostaneš tedy 15 ran. O každou mě poprosíš a za každou mi poděkuješ“, protože to dělám pro Tvé dobro“. Jak jinak že. 😄 „No a taky proto, abys neřekla, že jsem takový nelida, protože takhle si můžeš určovat pauzy“, seznamuje mě Paní Vychovatelka s výhodami dění následujících okamžiků. Nicméně zase tak jednoduché to není, jelikož ve chvíli, kdy prodlevy mezi jednotlivými údery už trvají na vkus Paní Vychovatelky příliš dlouho, připomíná mi úspornou větou “já čekám!“, že teda do večera tady nebudeme. 😄 „Tak až budeš připravená, můžeš říct: prosím jedna“, oznamuje mi Paní Vychovatelka, která se už s rákoskou v ruce prochází někde za mnou. Minule jsem se svěřila, že nemám ráda počítání, tak teď mám takový double ještě i s prosíkem. Super. 😄Zhluboka se nadechnu a velmi opatrně pípnu: “Prosím jedna“, načež přiletí první ostrá rána. Pak další, další
a další… Každá z nich je výživná. Čím vyšší cifru říkám, tím hůř se mi vyslovuje. Ten hlas je takový hodně načatý, prostě mi to nejde říkat klidně, sebevědomě, když to tolik bolí… „Prodýchej si to“, radí mi během rákoskového koncertu Paní Vychovatelka. Každých 5 je „nečekaně“ jinou rákoskou. Myslím, že jako první přišla na řadu moje „horká favoritka“ rákoska na holky, která mi od minule tolik chyběla. Potom asi tipuji tu hrůzostrašnou Svobodu. Pro ty z vás, kteří jste ji ještě nezkoušeli – je to něco jako pozůstatek středověké inkvizice v českých zemích! Myslím, že poslední byla teprve Asistentka. Paní Vychovatelka se rozhodla zpestřit mi závěr následovně: „Aby sis dobře pamatovala, že se má chodit včas, a hlavně za tu paní profesorku, posledních 5 dostaneš rychle za sebou.“ Co??? Něco mi říká, že to bude hrůza. Mám strach. Tohle jsem ještě nikdy nezažila a neumím si to představit. Ale na výběr nemám. Pevně se chytnu stolu, polknu a jsem odhodlaná to vydržet. Paní Vychovatelka přijde blíž a přidržuje mě za záda, kdyby mě náhodou napadlo opustit pozici.
A pak to vypukne. Sice „jen“ 5 ran, ale tak rychle po sobě, že jsem myslela, že se zblázním. Hotovo, poslední rána, „děkuji“, vyslovím s bolestí, ale i s nadějí, že už to mám za sebou,
a pořád žiju! 😄 Mám pocit, že nic horšího mě dneska už nemůže potkat. Omyl! Ještě se ani nerozkoukám a už se Paní Vychovatelka chopí řemenu ze stolu, který tam pro výstrahu nastražila ještě před mým příchodem. „Podívej, co mám, řemenem dneska taky dostaneš! Tohle je takový vojenský. Ale abys neřekla, tak tenhle dneska nepoužijeme“. Přece jenom se slitovala, pomyslím si. Jde ke své úctyhodné sbírce těchto nástrojů a jeden z nich vybírá. Tentokrát mi ho ale neukáže. Podle pocitu bych tipla, že zvolila právě ten, který se mi minule vůbec nezamlouval. 😄 „Lehni si na pohovku“. Položí na ni polštáře a upřesní, na jakou stranu by se jí to nejlépe hodilo. „Dostaneš teď taky 15“. Lehám si s tím, že to nějak přežiju, že snad rákoska byla horší, protože těch posledních pět už bylo vážně maximum toho, co dokážu snést. Nicméně Paní Vychovatelka naprosto předčila mé očekávání. To by prostě nebyla Paní Vychovatelka, aby neměla zase připravené nějaké to esíčko! 😄Následovala totiž absolutní smršť ran a úderů. Deseti rychle za sebou, úplně bez pauzy. Tohle jsem fakt nečekala! Hned po první ráně zvedám instinktivně nohy do vzduchu směrem k zadečku. Jenže Paní Vychovatelka mi je chytne a nepustí. Tak se chci alespoň krýt rukama, ale ani to nejde. Ty mi sice už nemá jak držet, protože sedí na židli, jednou rukou mi drží nohy a druhou švihá řemenem, tak na mě alespoň několikrát velmi důrazně křikne. Větu „dej ty ruce pryč!!!!!!“, musí zopakovat vícekrát, stupňuje i důraznost a přidává na hlase. Teď se jí bojím. Pod pohrůžkou, že mě jinak bude muset připoutat, je fakt radši dám pryč. Z mé strany je to ale jen reflex, reakce na silnou bolest, žádné naschvály. Tak se chytnu gauče, zabořím do něj obličej
a jenom čekám, až bude konec. „Po desáté ráně dáme pauzu“, oznámí mi Paní Vychovatelka velkoryse. Svůj slib splní. „Aaa deset. Tak si ho můžeš pohladit“. Bez váhání to udělám a Paní Vychovatelka se ke mně taky přidá a dopřává mi chvilku na vydechnutí. „Tak ještě 5“, řekne. Opět se pořádně rozmáchne a vysází mi poslední sérii ran v rychlém sledu. AU!!! Po tomto masakru už se Paní Vychovatelka natahuje pro mastičku. Uff! Jdeme do finále! Jsem docela ráda, že už nejde pro další nástroje. Potřetí, a dnes už naposledy, se přehýbám přes kolena Paní Vychovatelky, která aplikuje léčivou mastičku, a také nějaké to pohlazení na zbitou prdelku. „Mohla jsem Tě ještě poslat přemýšlet nad sebou ke zdi, ale radši si Tě nechám takhle přehnutou, to bude účinnější“, usoudí. „Ta je hezky zahřátá, minimálně o dva stupně oproti těm nohám, které máš strašně studené.“ Ale to by nebylo Paní Vychovatelce podobné, aby opět nezpestřila ošetření zadečku ještě důkladným ručním přídavkem a rekapitulací, toho, co jsme si spolu dnes domluvily. „Takže si budeš myslet na to, kdy vycházíš z bytu, abys na sebe nenechávala ostatní čekat!!! Jasný?!“-„Ano…“, fňuknu. „Protože to přece dělám jenom pro Tvoje…“ -„Dobro“, doplním slovo, které ode mě chce Paní Vychovatelka zjevně slyšet. „Tak tak“, souhlasně přikývne. „Vidíš, když se hodně soustředím, tak Tě i slyším“, naráží Paní Vychovatelka na můj ztišený hlas. 😄„Ale s tím kuňkáním budeme muset něco udělat, na tom ještě zapracujeme. To takhle kuňkáš všude?“, vrací se Paní Vychovatelka k jednomu z témat minulé lekce. –„Ne, to ani ne, tady mi to nejde…“. –„Já Ti dám, že Ti to tady nejde, nechceš mluvit nahlas! Schválně, zasloužíš si ten výprask? Nebo snad ne?“, položí opět mou „oblíbenou“ otázku Paní Vychovatelka. –„Ano“, řeknu. „Ano, zasloužím, nebo ano nezasloužím?“ – „Ano, zasloužím…“, špitnu. „Já neslyším, ještě jednou?!“ Tak takhle si se mnou Paní Vychovatelka nějakou dobu hraje. Samozřejmě u toho nepolevuje v poctivé ruční práci. 😄„Ano, zasloužím“, řeknu. Jenomže Paní Vychovatelka stále dělá, že mě neslyší. Tak jsem nucena to zopakovat ještě malinko hlasitěji. To už naštěstí přijímá jako plnohodnotnou odpověď. Na závěr ještě položí snad nejklasičtější otázku, bez které by rozhodně nemohl být konec: „Tak co? Budeš ještě chodit pozdě?“ Pochopitelně odpovídám, že: „Ne, nebudu!“. Co jiného mám říct? Jestli chci zastavit dopady na moji prdelku, jiná odpověď prostě neexistuje. Jenomže zas tak jednoduše to s Paní Vychovatelkou nepůjde: „A proč bych Ti to měla věřit? To jsi mi slibovala i minule a nedodržela jsi to!!“, řekne Paní Vychovatelka trefně. Bohužel mě v této situaci žádné argumenty nenapadají. Nemám to jak dokázat. „Vážně se už budu víc snažit dávat si na to pozor“… No, co na to říct, Paní Vychovatelka mě prostě chtěla trochu vydusit, ale nakonec se s mým slibem a odhodláním polepšit se přeci jen spokojí
a propouští mě „na svobodu“. 😊„Už si můžeš natáhnout ty kalhotky, ať tady ještě nenachladneš“, řekne s úsměvem Paní Vychovatelka. Tohle mi opravdu nemusí říkat dvakrát. 😄“Ale ještě se předtím podívej do zrcadla, jak se Ti hezky vybarvil zadeček, to by byla škoda se nepodívat“. No, pěkné, říkám si. A opravdu jsem měla tentokrát asi nejvýraznější stopy ze všech tří lekcí. “Máš štěstí, že nekouříš!“, podotkne Paní Vychovatelka. Asi, že bych na tom mohla být ještě hůř. Ještěže na tohle mě neužije. 😊Potom už nastává moje velmi oblíbená část lekce – pokec s Paní Vychovatelkou. 😊 Jednak je obohacující si s ní povídat, a také je to ta chvíle, kdy je už většina bolesti pryč a člověk vidí všechno už jen pozitivně. Je až neuvěřitelné, jakou škálou emocí tady během té hodiny člověk projde. Od strachu, nervozity a napětí před lekcí, zoufalství z neskutečné bolesti, trapnosti, smíchu až po neskonalou radost a nadšení. Nechápu to. Ve vteřině se mi mění nálada, je to neuvěřitelný koktejl emocí a pocitů, který Paní Vychovatelka umí namíchat. Jakmile je evidentní, že už je po všem, bolest opadne a dostaví se euforie a skvělá nálada. Navíc v této části lekce se už není čeho bát. Přísnost Paní Vychovatelky je tatam, už se jen usmívá, teď už mi nemůže nic udělat. 😄 Kromě toho, že se bavíme jen tak o životě, rozebíráme spolu dnešní lekci a pocity z ní. „Dneska jsme vlastně vůbec nedaly vařečku“, vzpomene si Paní Vychovatelka. „Tak nechceš ještě dodatečně?“, zeptá se s úsměvem. 😄–„Dneska už ani ne, děkuji.“ 😄To už by po dnešku bylo asi velké sousto. „Sice jsem si minule k Tobě napsala, že rákoska na Tebe není potřeba. Ale zjistila jsem, že je! Takže to přepisuju – rákoska je potřeba!“, připomene mi ještě Paní Vychovatelka, která něco zapisuje na papír s mým jménem. Vede si totiž záznamy o každém hříšníkovi – něco jako knihu hříchů. 😄 Co říct závěrem? Už vím, jaký je rozdíl mezi výchovným a trestným výpraskem
– velice citelný. Ale velice! Není to ani tak nutně jiné v počtu ran jako spíš v intenzitě jednotlivých úderů. No, a když se k tomu ještě přidají psychologické manévry typu poprosit si o výprask, uznat, že je to zasloužené a klečet na hrachu s rákoskama na rukou, je to opravdu velkolepé potrestání! 😉Když už stoupám po schodech zpět do reality, Paní Vychovatelka stojící pod schody na mě ještě zavolá takovým rozverným tónem: „A můžeš někdy přijít pozdě…“ 😄 – „Tak toho se právě bojím…“, odpovídám.

Schválně, mám? Co myslíte? Mám to risknout? Je to každopádně lákavá nabídka… 😄Vycházím z VIPD a cítím se opět tak nějak povzneseně. Ještě mířím do víru velkoměsta prozkoumávat předvánoční Prahu a nasávat (samozřejmě že jen sváteční atmosféru)!!
Je to fajn, ale upřímně, kdyby nebylo té návštěvy VIPD, tak by mě to asi ani moc nebavilo… 😄Následující dny opět srším energií, překypuji optimismem a všemu se směju. Tento stav mi vydrží ještě dlouho. Okolí se opět diví, z čeho jsem tak nadšená a vysmátá. Také si dovolím malé vánoční ohlédnutí. U svátečního oběda se širší rodinou se u nás, jako ve většině domácnostech, rozebíraly a řešily (nejen) nové pohádky. Došlo nakonec i na Princeznu na hrášku… Asi vám nemusím vysvětlovat, na co jsem myslela. Ty asociace mám teď prostě trochu jinde než ostatní, hrášek pro mě po poslední lekci získal jinou dimenzi… 😄 Jelikož se nacházíme na prahu nového roku, dovolím si být lehce sentimentální a trochu si zabilancovat. 😊 Když si zpětně promítnu uplynulý rok, vidím, že jako jedno z největších a nejlepších rozhodnutí bylo vyzkoušet TO. VIPD je pro mě velmi důležitým životním milníkem, nejen roku 2024. Jsem velmi ráda, že jsem do toho šla, že jsem sebrala odvahu vykročit do neznáma suterénu Řehořovy ulice, za jehož dveřmi se skrývá mé největší tajemství, které jsem kdy měla. Cítím radost a obrovskou vděčnost, a moc se těším na další lekce, které snad nastávající rok přinese. Paní Vychovatelce velmi děkuji za její nadstandardní a profesionální práci, laskavou péči, lidský vlídný přístup, nadšení, které do toho dává, kreativitu a skvělé herecké výkony. Za to, že ví, kolik toho kdo snese, že nikdy nepřekračuje dohodnuté hranice, za to, že má pro člověka i milé slovo, povzbuzení. Myslím, že můžu mluvit za všechny, jsme moc rádi, že jste! ❤A vám všem ostatním přeji hodně radosti (nejen) ze světa spankingu. 😊Také bych ráda povzbudila vás, kteří čtete tyto řádky, vracíte se sem na stránky Paní Vychovatelky, ale stále jste se neodhodlali vyzkoušet TO na vlastní kůži. Nemusíte si připadat divní, každý je svým způsobem divný, tak co? 😄 Jsme v tom spolu. Hlavní je být šťastný. 😊 A pokud vám ke štěstí
a větší spokojenosti pomůže nějaký ten nástroj v rukou Paní Vychovatelky nebo přímo její ruka, tak proč ne?! O to přeci v životě jde! Kromě toho, že se máme chovat k ostatním tak, jak bychom sami chtěli, aby se chovali k nám, máme rozdávat kolem sebe RADOST. A abychom ji mohli rozdávat, musíme ji přece sami pociťovat. Těžko někoho potěšíme, když budeme sami vyprahlí, skleslí, zdeptaní, utrápení, unavení a třeba naštvaní… Každý tu radost čerpá z jiného zdroje, právě tam, kde on sám zrovna potřebuje. A jedním ze zdrojů může být a je i VIPD. Tudíž velké díky za možnost načerpat! 😊Berte tento rok jako obrovskou příležitost zkusit něco nového, odvážného, dobrodružného. Nemáte co ztratit, jen získat. Můžete zažít něco podivuhodného, co vám dodá právě radost, novou energii do života, optimismus, zábavu a zpestření. To přeji každému z vás.
A jako bonus k tomu všemu poznáte úžasně skvělého člověka Paní Vychovatelku Věrku. Chápu, že se bojíte, ale vážně nemáte čeho, všechno bude jen tak, jak si sami budete přát. Paní Vychovatelka vám neublíží, je to velká srdcařka. Tak hurá do VIPD! Neboť jak praví jedno valašské přísloví: Kdo sa bojí, s**e v síni! 😊 Krásný nový rok! ❤