Cérka z Moravy zpět v Praze aneb druhá návštěva VIPD

Ahojky nezbedové! Téměř po dvou měsících jsem se vrátila na místo činu. Měla jsem toho dne naplánovanou pracovní schůzku, a tak mi přišlo fajn propojit to s návštěvou VIPD. Protože být v Praze a nezajít za Paní Vychovatelkou je jako kdybyste tam ani nebyli, skoro by to byl hřích! 😉 A také jsem k takové daleké cestě potřebovala tu pravou motivaci… ☺
A je to znovu tady. Co to zase vyvádíš?!, říkám si pro sebe, když ještě za tmy vyrážím
z domu. Úplný blázen prostě. Mám zapotřebí přidělávat si takové nervy? Zřejmě ano. Holt za blbost se platí, jak říkávala naše matikářka. Po cestě na nádraží mě v šalině zaujme jeden plakátek – je to pozvánka na Krampus show s úderným sloganem: „přijď se bát“.
To jako fakt?!, pomyslím si. Haha, lidi jsou divní… Aha vlastně, to říká ta pravá, někdo, kdo je právě na cestě do VIPD… Taky se vlastně jedu bát, i když zcela jiným způsobem… 😄 Oproti první návštěvě VIPD jsem už mírně klidnější, nicméně výčitky a filozofování nad životem, marností, absurditou celé situace a vlastní úchylností mě neopouští ani tentokrát. Fakt magor, nadávám si při nástupu do vlaku. Jízda naštěstí ubíhá celkem rychle, snažím se opět vytěsnit, co se bude dít o pár hodin později a myslet na něco hezkého. Ale vždycky si vzpomenu, že to vlastně bude hrozně trapné a bolestivé. Jaké to může být podruhé? Určitě drsnější než poprvé! Paní Vychovatelka mi totiž v mailu slibovala, že bude přísná, když se ta nedochvilnost nezlepšila. Ale nic konkrétního jsme si neřekly – tedy čím a kolik to bude, nevím, nechám se překvapit. Ještě po cestě píšu Paní Vychovatelce zprávu, kde potvrzuji svoji dnešní účast. Autokorekce slov mi nakonec „cestu“ změní na „těsto“, čehož si pochopitelně všimnu až po odeslání smsky… Tak co už, alespoň to snad trošku odlehčilo situaci. 😄Cesta utekla poměrně rychle, a vlak se opět nezadržitelně blíží k pražskému hlavnímu nádraží. Cítím takové zvláštní napětí, ale zároveň i radost a úlevu z toho, že jízda proběhla bez komplikací. Když zahlédnu ceduli se směrovkou na Žižkov, úplně mi zatrne. Začínám si zase uvědomovat reálnost, přítomnost a hmatatelnost celé situace. Vystupuji z vlaku a spěchám po schodech dolů. Minule bylo úplně šílené, jak jsem to tady zdlouhavě hledala a bála se pozdního příchodu, vracím se ve vzpomínkách k první lekci. Tentokrát je ale můj příjezd do Prahy přece jenom o něco klidnější. Už si pamatuji z minula trasu do Řehořovy ulice, takže dneska se to obejde bez přehnaného stresu z bloudění po Žižkově. 🙂 Teda, abych to uvedla na pravou míru, myslela jsem si, že si to s přehledem pamatuji. Když ale dorazím do cílové čtvrtě, zjišťuji, že zas tak horké to nebude. Nejprve vykročím sice téměř najisto, nicméně se opět zamotám v labyrintu žižkovských ulic. Asi bych potřebovala fáborky jako na táboře při bojovce. 😊 Napětí roste, čas běží…
Do háje! Moje nervy! Kde je ta ulice?! No, skvělé, takže tady budu zase hodinu pobíhat jak úplné pako a kdo ví, jestli to vůbec stihnu. Naštěstí ale něco v té hlavě zůstalo – zjišťuji, že zas tak neschopný člověk nakonec nebudu, a také ještě nějakou časovou rezervu mám.
A tak Řehořovu ulici nakonec přeci jen najdu, což mě upřímně upokojí. Když se podívám na mobil, je dokonce teprve 11:20, ideálně se ještě někam uklidit, no, hlavně být nenápadná, ale zároveň zůstat někde v dosahu, abych se zase nakonec nezamotala ve zdejším bludišti. Mým útočištěm před lekcí se tedy stává lokál na rohu ulice u parku. Když vcházím dovnitř, sedí tam jen několik štamgastů zaneprázdněných konzumací polévky. Děkuju, jíst nebudu, dám si jen pomerančový džus. Na jídlo teď nemám absolutně pomyšlení a popravdě ani pít se mi nechce, vlastně nechci nic, špatně se mi polyká. Prostě jen potřebuji zabít čas. Pan vrchní se na mě dívá fakt divně. Vypadám nějak podezřele? Asi se tvářím divně. Protože je mi divně, tak jak jinak se mám tvářit?! Jsem taková vycukaná. Vždycky usrknu džus a hned na to zkontroluji čas. Rozhlížím se po prostoru. Pak zase
– trošku se napiju, a kouknu na mobil, takhle pořád dokola. Čas kontroluji asi tak 10x za minutu. Možná si myslí, že chystám nějaký atentát či co. Pane, nebojte se, já nejsem teroristka, já si jenom jdu nechat zničit pozadí tady poblíž, a musím tam přijít přesně
– říká můj vnitřní hlas. 🙂 Vědí místní a třeba tenhle pan vrchní, že je kousek odsud VIPD? Je na mně poznat, že tam mám namířeno? Jojo, pochopili jste správně, jsem lehce paranoidní. Pro jistotu platím hned – jednak to snižuje podezření z toho, že chystám přepadení, a taky z ryze praktických důvodů – co kdyby mě to pak nějak zdrželo a nestihla bych rychle vyběhnout… Třeba by na mě zrovna neměla obsluha čas a nechala mě čekat,
a tím pádem bych riskovala pozdní příchod. A to fakt nechceš! Už slyším Paní Vychovatelku, jak by na to asi reagovala – že to jsou jen výmluvy. Přece jenom na pozdní příchody do VIPD se (zatím) necítím… Zjišťuji na vlastní kůži, že včasný příchod k Paní Vychovatelce je hlavně o tom, jak si to člověk dokáže přesně naplánovat, vypočítat, a také o tom, jak rychle umí běhat, jelikož asi nikdo nebude stát půl hodiny před tou budovou, všichni se zdržují někde poblíž, ale zase musí dávat pozor, aby to nepřetáhli, byť o jednu minutu. To už prý stačí k tomu, aby to Paní Vychovatelka patřičně ocenila. Z hospody vyrážím v 11:45, samozřejmě se snažím být co nejvíc diskrétní. 😄 Jelikož je to odsud k domu č. 34 v Řehořově ulici kousíček, volím pomalé vycházkové tempo. Mohla jsem sice zůstat uvnitř déle, protože s největší pravděpodobností bych ten kopeček stihla vyběhnout v daleko menším časovém limitu, ale už jsem byla natolik nervózní, že jsem zkrátka nevydržela tam jen tak nečinně sedět a čekat. Zároveň se ještě mohlo přihodit tolik věcí a situací, které by se mi mohly připlést do cesty. Radši už půjdu, ať se alespoň v rámci možností uklidním. U domu s velkým „D“ jsem 10 minut před polednem. Pochopitelně dělám, že se mě tady vůbec nic netýká a že jsem se tu ocitla vlastně úplnou náhodou. Chvilku se procházím tam a zpátky, abych na sebe moc neupozorňovala dlouhým postáváním na chodníku, pořád hledím do mobilu kvůli času. Sem tam někdo projde kolem mě. Dělám, že řeším něco strašně důležitého a snažím se ani mrknutím oka nedat na sobě vědět, že mě čeká něco naprosto šíleného. 😄 Bohužel se mi to ale moc nedaří, spíš působím, jako kdybych se odhodlávala vykrást banku. Těch deset minut nebere konce. Přežilas to poprvé, přežiješ to podruhé, chlácholím sebe samu. A poprvé je to přece tak milionkrát horší. Snažím se dýchat zhluboka a neztrácet optimismus, ale příliš úspěšná nejsem. Když zbývají poslední tři minuty, najednou se v ulici vynoří podezřele víc osob, než je obvyklé. Ze své minulé zkušenosti, a také z povídání kolegů nezbedníků jsem vydedukovala, že se nejedná o příliš frekventovanou a vyhledávanou ulici. Do háje! Co tady všichni dneska dělají?! Tady je to jak na Václaváku! Poslední minutu už nedávám. Pochybnosti v mé hlavě nabírají na obrátkách a mám opravdu co dělat, abych to ustála a nezdrhla. Konečně, 12:00, na jednu stranu jsem ráda, že už nemusím čekat a víc se trápit, na druhou stranu nejsem ráda, protože už je čas. Čas vejít do jámy lvové. 😄Tak jo, jdu zvonit, ať to stihnu. Když se přibližuji ke vchodovým dveřím, ještě se naposledy rozhlédnu. Směrem od parku si to zrovna štráduje jakási výprava, vypadá to na mnohopočetnou rodinku. Tady je dneska tak rušno, rychle zazvoň a zalez dovnitř, než projdou kolem… Stisknu zvonek, načež se ozve výzva Paní Vychovatelky: „Tak pojď dál, už na Tebe čekám“. Uff, je to tady… Otvírám dveře a vcházím. Bezkonkurenčně nejhorší moment je scházení ze schodů. Už se to nedá vzít zpátky… Asi 200 tepů za minutu. Pod schody už na mě čeká Paní Vychovatelka. Atmosféra na mě opět dolehne, tak pozdravím lehce ztišeným hlasem. Paní Vychovatelka neztrácí čas, hned, co ji spatřím, mě odrovná ironicky laděnou otázkou: „Když jsi venku a mluvím na Tebe, je to slyšet?“ – „Je…“, odpovím nejistě. „Že jsi vůbec nepozdravila ani se neohlásila!“, řekne rázně. Jej, hned je něco špatně, a to ještě ani v té středověké mučírně fyzicky nejsem, to nám to pěkně začíná, pomyslím si. Takže to hned bude brát, že se neumím chovat slušně… Tak se snažím Paní Vychovatelce vysvětlit situaci: „Já myslela, že stačí, když se pozdravíme až tady osobně…“  Paní Vychovatelka to asi vzala, už se k tomu totiž nijak nevracela. Poněkud mě vyvedlo z míry, kolik bylo na té ulici lidí, a tak jsem radši rychle zalezla dovnitř… Ale příště to napravím a stihnu rychle pozdravit. 😊 Paní Vychovatelka mě ale mile vítá podáním ruky a nadhodí: „Čekala jsem, jestli budeš provokovat a přijdeš pozdě…“ Ne, tak zatím na provokace tohohle typu nemám ani kuráž ani nervy…😄A jsem pozvána dál… Tak, už zase, řeknu si pro sebe, když spatřím všechny ty nástroje všude kolem… Připadám si jako nějaký vyhlášený recidivista, který se opakovaně vrací za mříže. Už to znám, už vím, co mám udělat, takže se vyzuju, vklouznu do bílých papuček, vysvléknu si kabát, šálu a mířím ke stolu. Paní Vychovatelka pokyne na židli, abych se posadila. A začíná pohovor, respektive promlouvání do duše. Opět se mi chce smát, přijde mi to celé komické.  Zároveň však autorita z Paní Vychovatelky natolik vyzařuje, že mě to za chvilku přejde. A vím, že za několik málo minut mi do smíchu opravdu nebude. Paní Vychovatelka začíná tradičně zhurta: „Takže Ty pořád chodíš pozdě, že?!“ – „Ano“, odpovím. „Podívejme! A ta prokrastinace se teda taky nezlepšila?!“, řekne přísným hlasem. – „Ne“, přiznám. „Pořád odkládáš věci?“ – „Hm, ano.“, odpovím. „A jaké?“ – „Různé povinnosti, které mi jsou nepříjemné“, vysvětlím. „Ale stejně je přece musíš jednou udělat, akorát tím ubližuješ sama sobě, když na to musíš pořád myslet a nemáš klid, než to uděláš. Jsi masochistka?“, položí údernou otázku Paní Vychovatelka. – „Tak asi jo, když jsem tady“, rozhlédnu se po místnosti a zasměju se. „Ano, Paní Vychovatelko, se tady odpovídá!!“, připomene mi Paní Vychovatelka zásady slušného chování ve VIPD. „A co to bylo s tím, jak jsi psala, že máš být pro někoho vzorem? To jsi tady minule šikovně zamlčela! A ještě jsi tam psala, že posledně jsem si Tě spletla s někým, kdo chtěl přísný výprask a že Ty ho nechceš.“ – „No, to platí pořád“, zareaguji. „Tak ale dneska budu přísná! Minule to bylo spíš výchovné, dneska už trestné! Žádné zlepšení od minule tam není, tak mi řekni, proč bych na Tebe měla být hodná?“ Tak tady jsem fakt trpěla žalostným nedostatkem argumentů. Stejně bude všechno znít jako výmluvy. A ty Paní Vychovatelka, jak jsem měla tu čest poznat, bytostně nesnáší! Paní Vychovatelka je opět v roli a na všechno reaguje velmi obratně. Vedení rozhovoru s provinilcem je evidentně její silnou stránkou. Připadám si jako u soudu – všechno, co řeknete, může být nakonec použito proti vám. Ještě také rozebíráme, co dalšího za práci v životě dělám, s čímž bude souviset i další promlouvání do duše. „A tam chodíš taky pozdě?“, zní další dotaz. – „Ne, tam si to nemůžu dovolit“, přiznávám nesměle. Paní Vychovatelka se na mě významně podívá. „Aha!! Takže když víš, že nemůžeš, tak chodíš včas, ale když Tě nikdo nekontroluje, tak na to kašleš a klidně si přijdeš pozdě?!“ Přikývnu. „Tak to je teda „pěkný“, kroutí hlavou Paní Vychovatelka. „Tak víš co, vždycky, když přijdeš někam pozdě, napíšeš mi o tom zprávu, aby ses alespoň před někým styděla!“ Jak jsem pochopila, všechna takováto korespondenční oznámení se nejspíš pak sečtou při další lekci a promění se v bolest nějakým nástrojem?! Téma pozdních příchodů necháváme na chvilku (ale opravdu jen na chvilku), spát, a snažíme se přijít na nějaké mé další nedostatky. „Takže nekouříš a nepiješ asi, že?“, tipuje Paní Vychovatelka. – „Ne, nekouřím a nepiju“, odpovím. Respektive neopíjím se a nepiju často, ale úplný abstinent nejsem, když je nějaká příležitost, dám si ráda, ale předpokládám, že to bylo myšleno ve smyslu nadměrné konzumace alkoholu. 😊 A cigarety mi naštěstí opravdu dost vadí. „Tak vlastně kromě těch pozdních příchodů a toho odkládání povinností jsi vlastně celkem slušná cérka, že?“, zhodnotí s úsměvem Paní Vychovatelka. Zas taková rebelka teda asi nebudu, no. 😄 Asi je se mnou celkem nuda, možná by bylo zajímavější, kdybych měla delší výčet těch nedostatků. Ale na druhou stranu, vážně si nechci vymýšlet nějaké pohádky, na začátku jsem do toho šla s tím, že všechno bude vycházet z mého reálného života, a tak nebudu říkat, že jsem denně v lihu, když to není pravda… 😄Taky spolu ještě probíráme nějaké praktické záležitosti z naší e-mailové komunikace. V podstatě se jednalo hlavně o oblast (ne)svlékání. Záleželo mi na tom, abych se nemusela nikdy úplně svlékat, protože stud zkrátka není moje parketa, a jsem spíš příznivcem takové určité decentnosti.  Stažené kalhotky jsou pro mě absolutní strop, už to musím překonávat. Paní Vychovatelka ale respektuje moje přání, chápe a ubezpečuje mě, že po mně nebude nikdy vyžadovat, abych se svlékala. Takže alespoň lehce jsem se uklidnila. 🙂Přichází vyzvání k tabuli. Ta byla tentokrát popsaná od předešlého nezbedníka. Beru tedy houbu a pouštím se do mazání, jenže opačnou stranou, na což Paní Vychovatelka velmi pohotově zareaguje: „Obráceně. Jako učitelka bys to teda mohla vědět!“, prohlásí s ironickým zabarvením v hlase. Fakt dobrý stěr! 😄 Paní Vychovatelka je expertka na stěry, fakt mě baví. Je velice pohotová, dokáže vás lusknutím prstu setřít
a zahnat do kouta. Však si mě u tabule následně pěkně vychutnala, ještě se k tomu dostanu. „My máme u nás ve škole lepší“, snažím se obhájit svoji blbost. „No jo, vy máte lepší…“, řekne opět ironicky Paní Vychovatelka. Když je tabule smazána, může přijít na řadu vynesení dnešního rozsudku. Ještě před tím mě ale Paní Vychovatelka upozorní, že tentokrát bude přísná. „Dneska budeš rozhodně mít fialovej zadek! Ale tos měla i minule, že?“ – „Ano“, odpovím. „A jak dlouho byly vidět stopy?“, zjišťuje Paní Vychovatelka.
– „Týden“, odpovím. „Hm, týden. A jak to vlastně máš s těmi nástroji? Kterého se nejvíc bojíš? Vím, že Tě minule bolelo všechno, ale stejně…“, odpoví si Paní Vychovatelka částečně sama ještě než stihnu reagovat. – „Fakt nevím, opravdu všechno bolelo, asi to zatím nemám úplně vyhraněné“, odpovím. Ale můžu vám prozradit, že po této druhé lekci se to nejspíš změnilo – více se mi to vyjasnilo. Ale o tom později. 😉 „Dobře, no, tak si piš: „Prokrastinace“. A pod to: „pozdní příchody“. Taky se mě zeptá: „Co z těch dvou Ti přijde horší?“– „Nevím, no, prokrastinace spíš ubližuje mně a pozdní příchody ostatním?“, odpovím nejistě. „Dejme tomu“, souhlasí Paní Vychovatelka. Zapisuji svoje prohřešky
a s napětím očekávám, kolik za ně vyfasuju. A teď to přijde jo. „Tak to bude 200 ran řemenem a 200 rákoskou…“, řekne s ledovým klidem a bez mrknutí oka Paní Vychovatelka. Co??!! Nedokážu uvěřit vlastním uším, jakože minule to bylo 20 + 20 a to zpřísnění je hned o nulu? Takže příště to jako budou 2000 + 2000??!!, honí se mi hlavou. Nevěřícně se podívám na Paní Vychovatelku. Ta se začne smát mému zděšenému výrazu, který evidentně mluví za vše. Naštěstí to byl jen nevinný vtípek Paní Vychovatelky. Ozve se rána – výprask ještě ale nezačal, to mi padá jen obrovský kámen ze srdce. 🙂 Následně se ale Paní Vychovatelka přestane smát a opět s přísností sobě vlastní položí následující otázku: „Tak co by sis za to dala?“ – „Jako nástroj nebo počet?“, zeptám se. „Klidně obojí. Ale teď ten nástroj“. Najednou se v místnosti rozhostí hrobové ticho. Přemýšlím, a fakt nevím, co mám odpovědět.“ Já čekám!“, řekne Paní Vychovatelka netrpělivě… Tahle chvíle mi připadá nekonečná. Očividně se po mně chce, abych něco řekla. Ale co? Všechny nástroje mi přijdou hrozné. Řemen nechci, ten bolí strašně. Rákoska ale taky, nechci si dobrovolně říkat o tyhle dva brutální nástroje, těžko říct, který bolí víc. Ale když neřeknu nic, Paní Vychovatelka mi vybere sama a bude to ještě horší. „Tak co?! Čím by sis za to dala?!“, zopakuje svou otázku Paní Vychovatelka, kterou už čekání na mé vyjádření evidentně nebaví. Nakonec se rozhodnu pro nástroj, který se mi přece jen zdá o poznání snesitelnější. Tak se nadechnu a nejistě řeknu: „Třeba vařečku“. – „Třeba vařečku?!“, zopakuje mou odpověď Paní Vychovatelka. „Dobře, vařečka je určitě vhodná, výchovná“. Vařečkou mě to sice posledně taky bolelo, ale tak čím to nebolí, že? 😄 Přece jenom ve srovnání s rákoskou a řemenem je taková mírnější, i od pohledu méně děsivá. „Tak si za tu prokrastinaci napiš: ruka + vařečka“, rozhodne Paní Vychovatelka. „A za ty pozdní příchody to bude 20 řemenem a 10 rákoskou“. Tak přece na ně došlo, probleskne mi hlavou. Ale zase na druhou stranu – 20 řemenem jsem už přežila minule, tak to přežiju zase, a 10 rákoskou je vlastně taky lepší varianta, protože poprvé to bylo 20, takže ve finále to nevypadá přísněji než posledně, tak snad to tady dneska zvládnu bez větších následků. Ale Paní Vychovatelce to radši připomínat nebudu, aby si to ještě nakonec nerozmyslela…🙂 „Tak si běž vybrat vařečku“, vyzve mě Paní Vychovatelka a ukáže do výklenku, který už dobře znám. „No, hezky se podívej, kterou myslíš, že by to dneska mohlo fungovat“. Minule jsem vypočítavě vybrala tu nejmenší a bylo mi řečeno, že to neznamená, že to s ní nejmíň bolí, tak jsem se rozhodla vybrat jinou, abych měla srovnání. Zase úplně velkou jsem neměla odvahu vzít, tak jsem nakonec sáhla po takové střední. Paní Vychovatelka je s mým výběrem zjevně spokojená, výstražně si s ní poklepe o dlaň a prohlásí: „Takovou dubovou sis vybrala, já myslím, že s tou to půjde hezky důrazně“… A jde se na to. Paní Vychovatelka se přesouvá
k pohovce, po cestě mě ještě pochválí, že tentokrát nemám kalhoty. 🙂 „Polepšila jsem se“, odpovím. Paní Vychovatelka se posadí na kanape a řekne nekompromisně: „Ohnout!“ Chytne mě za levou ruku a pomáhá mi s přesunem do té, mně již známé, ponižující pozice. Jej, tak už jsem zase tady… Pak mi chvilku přejíždí po zadečku a u toho mi opakuje, proč dneska zase dostanu. A pak to začne, na zadečku mi přistane prvních několik ran. Už od začátku jsou udíleny s maximální razancí. Už jsem od minule pozapomněla, jaké pecky Paní Vychovatelka umí. Po chvilce mi Paní Vychovatelka vyhrne lacláčové šaty a pokračuje přes punčocháče… Jinak látka opravdu moc nekryje, přes oblečení to taky dost bolí. Dopady ruky na zahřátí střídá na chvilku vařečka, i když ran rukou je víc. Po chvilce mi Paní Vychovatelka nařídí, abych vstala: „Stoupni si tady přede mě čelem ke zdi“, rozhodne. Následně mi stáhne punčocháče a vracím se na pokyn do polohy OTK. A jede se dál. Po chvilce mi stahuje i kalhotky se slovy, že výprask musí být jak? „No přece na holou“, odpoví sama sobě se zjevným potěšením Paní Vychovatelka. To je prostě tak divný pocit, fakt nemám slov, neskutečně trapné, tak si radši schovám obličej do dlaní a mám ho tak téměř celou dobu. „Nahotu nevyžaduji, určitě tady můžeš být oblečená, ale zadeček, ten tady u mě odhalíme vždycky“, ujišťuje mě Paní Vychovatelka. „Hezká prdelka“, prohodí a pokračuje v důrazné ruční domluvě doprovázené opakováním mých prohřešků: „Já Ti dám odkládat povinnosti! Když neví, jak se má chovat, budeme jí to muset důrazně vysvětlit!“ Teprve teď při druhé lekci jsem si všimla, že Paní Vychovatelka ve svém promlouvání do duše často používá třetí osobu singuláru, což zvyšuje napětí celé situace a člověk si pak fakt připadá jako nějaké děcko. „Povinnosti se mají plnit včas! Však já Ti ještě ukážu!“, přechází Paní Vychovatelka opět do druhé osoby. „Máš tam teď něco, co musíš udělat a co odkládáš?“ – „No, mám“, odpovím. „A co?“ – „Mám spolupracovat na jednom projektu
s jedním nepříjemným člověkem, ale vůbec se mi do toho nechce, nechce se mi s ním komunikovat…“, snažím se v pauzách mezi údery vysvětlit svoji aktuální situaci. „Tak to je vždycky složité, když se musí komunikovat s někým nepříjemným“, uzná Paní Vychovatelka jako by mi rozuměla. „Tak to prostě naplánuj a pak mu jenom oznam, jak to bude a hotovo, postav ho před hotovou věc“, radí mi Paní Vychovatelka zkušeně. 😄 Je to zrovna takový, s prominutím, buran, který uznává jen svůj vlastní názor a je s ním tudíž těžká domluva, ale pokusím se, když mám teď takovou motivaci, pomyslím si… 😄 „A do kdy to máte splnit?“ – „Do příštího čtvrtku“, odpovím. „Takže zítra tomu chlápkovi zavoláš, jasný?! (rána), domluvíte se spolu! (rána) a do příštího čtvrtku to budete mít hotové! (rána) Ano??!!“ (tři údery za sebou). – „Ano…“, odpovím opatrně. Oslovení „Paní Vychovatelko“ se mi opět nepodaří vyřknout… Zjišťuji, že na tomto bodě bych měla ještě zapracovat.  Paní Vychovatelka stále pokračuje v ruční domluvě. A dlouho to ještě neskončí. Je ale pravda, že dá vždycky několik ran a pak pauzu, abych se mohla trošku vzpamatovat a zadeček mi pohladí, takže se to dá vydržet, zkrátka pozná, kdy je to pro člověka na hranici únosnosti. Když už si Paní Vychovatelka potřebuje trošku odpočinout, vezme do ruky vařečku. „Počet jsme vlastně neurčily, že? Tak dostaneš pětadvacet!“, prohlásí. A frčí jedna za druhou, i když s přestávkami, abych se mohla chvíli nadechnout. „Tu nohu dolů!“, přikáže mi, když instinktivně zvedám levou nohu mírně do vzduchu. Mám totiž pocit, že mě to ochrání. Pro jistotu ale radši poslechnu a dám nohu poslušně tam, kam mám. „Bojíš se další rány, že?“ – „Ano“, odpovím už celkem zdrchaně. „Ale to je dobře, to Tě alespoň naučí, že nemáš odkládat svoje povinnosti a že je všechno lepší udělat hned!“ Občas kvůli bolesti přirozeně uhýbám, což se Paní Vychovatelce moc nezamlouvá a komentuje to slovy: „Copak, chceš se se mnou snad prát?!“ – „Ne…“ Paní Vychovatelka si mě tedy vrátí do pozice a nerušeně pokračuje. Rány vařečkou rytmicky dopadají na zadeček. „Štípe to, co? Ale to je dobře, to je přece pro Tvoje dobro!“, usoudí Paní Vychovatelka. Dubová vařečka má zkrátka grády, no. Většina ran dopadá pomaleji, střídavě, s pauzami, nicméně na okořenění – aby to nebyla taková „nuda“ jsou některé vysázeny rychle po sobě. Au! „Chceš ukázat, jak umím být přísná?“ –„Ne, prosím“, odpovím prosebně. „Dobře, když tam bylo to kouzelné slovíčko, tak tolik přísná teda nebudu“, rozhodne se Paní Vychovatelka velkoryse. Rány vařečkou nepočítám – pokyn k počítání jsem nedostala a upřímně je to tak pro mě lepší. „Počítáš si to?“, ptá se v průběhu výprasku Paní Vychovatelka. – „Ne“, odpovím. „Dobře, tak já to budu počítat sama“. A konečně dopadá pětadvacátá rána. Hotovo, mám to za sebou. Tak úplná lambada to nebyla, ale ve srovnání s tím, co následovalo, se to dalo zvládnout celkem se ctí. 🙂„Vztyk!“, ozve se rozkaz Paní Vychovatelky. Zvedám se, ale trošku se mi zamotá hlava. „Pomalu, hlavně pomalu“, řekne Paní Vychovatelka, která mi pomáhá vstát a nařídí mi prohlédnout si zadeček, který už pozměnil barvu, v zrcadle. „Tak a teď si stoupni támhle vedle zrcadla čelem ke zdi, ruce podél těla a přemýšlej o svém chování! Já si zatím vyberu řemen“. Stojím tam s vzadu vyhrnutými šaty, fakt zvláštní pocit. Postupně se mi vynořují vzpomínky z dětství. Počkat, tohle jsem už přece někdy zažila, že jsem musela někde v rohu místnosti přemýšlet nad tím, co jsem udělala špatně a vrátit se, až budu vědět, co na tom vlastně bylo špatně. Ale teda abych to uvedla na pravou míru – kompletně oblečená a bez výprasku. Stát tady se staženýma kalhotkama, s už bolavým zadečkem a s vědomím, že přijde něco ještě mnohem horšího, je pro mě dost neobvyklé. Ale objektivně řečeno, stokrát radši budu chvíli přemítat u zdi, než abych to schytávala nějakými brutálními sadomasochistickými nástroji typu biče, apod. 😄 Paní Vychovatelka hledá ten nejvhodnější řemen pro moji prdelku. Už si asi vybrala. „Tak už víš, co uděláš?“, ptá se mě očekávajíc mou odpověď. „Zítra zavolám tomu člověku, se kterým mám spolupracovat na tom projektu a domluvíme se…“ „Výborně!,“ ohodnotí moje rozhodnutí Paní Vychovatelka. Potom přistoupí ke mně s vybídnutím, abych dala ruce před sebe. Moc to nechápu. „Ne, takhle ne“, pousměje se Paní Vychovatelka. Myslela jsem totiž, že mě chce bít u té zdi. 😄  Sice jsem se toho lekla, ale nechtěla jsem to bojkotovat, už minule jsem pochopila, že s Paní Vychovatelkou je lepší spolupracovat.  „Takhle, nastav ruce“, řekne Paní Vychovatelka
a názorně mi to předvede. „Obráceně“. –„Jo aha…“ Já to nepochopila… Tak nakonec se přece jenom pochopíme. 😊 Opět jako minule mi Paní Vychovatelka dává do rukou řemen, který prošel jejím výběrem, abych věděla, s kým budu mít za chvilinku tu čest. Dobrý den, těší mě. 😄 Paní Vychovatelka naaranžuje na pohovku polštáře a vybídne mě, abych se přes ně položila. Tak nádech výdech a ať to máme za sebou, neboj, to chce klid, zvládneš to jako minule, uklidňuju sebe samu. Ležím a se strachem čekám na první ránu. „AU!“, je to tady. Vím, že to minule bolelo, ale že tolik??! „Ta sedla, co?“, komentuje Paní Vychovatelka první úder. Další na sebe nenechá dlouho čekat. Najednou mě napadne, jestli jsem neměla počítat? Dneska teda o počítání ran nepadlo ani slovo, ale pro jistotu se zeptám. Paní Vychovatelka mi dá prakticky na výběr, nicméně prohlásí: „Určitě jako učitelka ráda počítáš“. – „Tak matiku zrovna ráda nemám“, odpovím.  „Hm, nemáš ráda matiku, tak nevadí, já to budu počítat za Tebe, ale pozor, někdy se přepočítávám a dávám jich víc…!“, varuje mě Paní Vychovatelka. Je to risk, ale upřímně, když si můžu vybrat, radši nepočítám a soustředím se na rány. Počítání je u té bolesti fakt náročné. Šlehy řemenu dopadají prakticky jenom na pravou stranu, což je fakt děsné. Opět instinktivně zvedám levou nohu, což se Paní Vychovatelce moc nelíbí a neprodleně podotkne: „Myslíš, že když tam dáš tu nohu, tak se netrefím?!“ Posléze přiletí taková obzvlášť nepříjemná rána hranou pásku.  „Au“, fňuknu. „No, chtěla jsem dát malou… to mi moc nejde“, pronese s humorem Paní Vychovatelka a pustí se do čtení mých myšlenek: „Nejradši bys utekla, co?! Ale neuděláš to, protože víš, že je to pro Tvoje dobro!“ Paní Vychovatelka také není spokojená s hlasitostí mých odpovědí: „Co je to za kuňkání??!!!“ Nevím, čím to je, ale u Paní Vychovatelky se mi přirozeně ztlumí hlas o několik decibelů, takže je v podstatě utlumeně slyšet jen polovina toho, co říkám… „Hezky nahlas, aby Tě slyšeli i v posledních lavicích!!!,“ vybídne mě důrazně Paní Vychovatelka. „V posledních lavicích Tě takhle nemůžou slyšet!“, usoudí. Tak naštěstí mám jen menší skupinku sedící do „U“ (jazykáři znají 😊), takže většinou mě slyší (i když někdy dělají, že ne 😄). „To takhle kuňkáš i ve škole???“, zní další otázka Paní Vychovatelky, které zřejmě mé tišší odpovědi nedají spát. – „Ne…“ pípnu. „NAHLAS!!!“, křikne na mě Paní Vychovatelka. „Mně to tady nějak nejde…,“ snažím se vysvětlit svoje důvody. „Tak ono Ti to tady nejde…. Mám Tě donutit mluvit nahlas??!!“, ptá se Paní Vychovatelka s řemenem v ruce. S ním je nebezpečná. Snažím se tedy přidat na hlase, ale upřímně se mi to moc nedaří… 😄 Po deseti ranách, které jsou ale ve většině případech udíleny s pauzami na vzpamatování se, Paní Vychovatelka přestane a vyzve mě, abych vstala a přehnula se přes polštáře z druhé strany, aby to nebylo levé straně zadečku líto. 😊 Pro tuto příležitost Paní Vychovatelka mění dosavadní řemen za jiný. Prý za lepší, protože je tenčí. Ale upřímně, byl naprosto šílený! Sice takový tenký černý, ale nevím, co to bylo za materiál, tohle jsem vůbec nezvládala. Když dopadne první rána, instinktivně si pohladím zasažené místo a opět fňuknu. Paní Vychovatelka udělá pauzu
a ptá se: „Tady to bolí?“ A ukazuje na dané místo. Přikývnu. Tak mi to místo taky empaticky pohladí, a pak se opět rozmáchne a pokračuje ve výprasku. Jenomže tenhle řemen fakt těžce nedávám. „Au! Tenhle je horší, je horší!“, neudržím se a bez skrupulí opakuju, co si
o této výchovné pomůcce myslím. „Ale vždyť je takový tenký, podívej“, ukáže mi Paní Vychovatelka, s kým mám nyní tu čest. „Tenčí už nemám…“ – „Ale je horší!!!“, trvám si na svém. „Je horší?!“, zopakuje Paní Vychovatelka jako by mě imitovala. Ale je hodná, protože tento příšerný nástroj vyřadí ze hry a výprask dokončuje předchozím řemenem, který byl přece jenom o kapánek snesitelnější. „Já Ti dám chodit pozdě!“, opakuje. „Je to neslušné
a já pozdní příchody nesnáším!“, zdůrazňuje Paní Vychovatelka. „Vidíš, jak se bojíš? Máš respekt, že?“, říká Paní Vychovatelka a švihá u toho do vzduchu tím prokletým nástrojem, zatímco sebou vždycky cuknu. Když už máme stanovenou dvacítku za sebou, Paní Vychovatelka se ke mně skloní a zeptá se: „Tak co? Ještě máš chuť chodit pozdě? Podívej se na mě a odpověz“, vybídne mě a znovu zopakuje svoji otázku. Rovnou předesílám, že svoji odpověď jsem si měla zatraceně dobře rozmyslet! Aniž bych se chtěla jakkoliv vymlouvat, snažím se upřímně vysvětlit svoji situaci s pozdními příchody: „Já nemám nikdy chuť chodit pozdě, ale prostě mi nějak nevyjde přijít včas…“ Tak tahle věta se mi stala osudnou. Rozčilená reakce Paní Vychovatelky následovala velice rychle: „Co prosím???!!! Jak nevyjde???!!! Slyšela jsi teď tu výmluvu???!!!“, zvýší na mě hlas. Takhle důrazně a hlasitě mluvit jsem ji zatím ještě neslyšela. Úplně se jí chvilkama bojím. „Mně to asi taky nevyjde!!!!!!!“, křikne Paní Vychovatelka, načež se pořádně rozmáchne a přiletí několik svižných bolestivých ran – řemenem a myslím, že i rukou… Obličej mám schovaný v dlaních a chce se mi brečet. Snažím se to ustát, ale nějak se mi slzy derou do očí. Je to takový můj reflex, když na mě někdo zvyšuje hlas… 😥 Po chvilce to naštěstí ustane a Paní Vychovatelka se mě znovu zeptá, teď už klidně: „Tak co teď? Budeš se ještě vymlouvat? Máš ještě chuť chodit pozdě?“ – „Ne, nebudu, pozdní příchody jsou moje vina a chuť chodit pozdě nemám.“ Zdá se, že s touto odpovědí je Paní Vychovatelka už spokojená. Ufff!!! Tak tohle bylo dost drsné. Řemenová část nechť je tímto považována za ukončenou. Před námi je ještě 10 ran rákoskou. Paní Vychovatelka mi dovolí vstát. Zase se mi trošku motá hlava, takže mám pocit, že vstávám jak po flámu. Pak Paní Vychovatelka přečte další moji myšlenku: „Budeš si říkat, co to tady zase dělám?!“ Odpovím jí, že přesně tohle si říkám už od rána. Paní Vychovatelka se tomu s pochopením zasměje. 🙂Posléze již přemisťuje polštáře – jeden na stůl a druhý na židli, abych to měla pohodlnější a vyzývá mě, abych si klekla na židli a položila se přes stůl. Moc se mi do toho nechce. „Jen se polož, bříškem na polštář, ať je zadeček hezky vystrčený“, rozhodne. Paní Vychovatelka se postaví přede mě vedle tabule, a ještě na chvilku se vrátí k tomu, že mluvím tiše, a že bych asi měla ve škole víc „křičet“. „Jmenuji se… Igor Hnízdo!“, pronese důrazně legendární a tematickou hlášku s rákoskou v ruce, což mě upřímně pobaví. Kam se Igor Hnízdo hrabe na Paní Vychovatelku! 😄 Pak ještě prohodí něco, že rákosky už jsou ve školách zakázané. „No, škoda…“, řeknu, čemuž se Paní Vychovatelka pousměje. Samozřejmě to myslím s nadsázkou 😊. No ale na druhou stranu – když si vzpomenu na jednoho nejmenovaného drzého žáčka, který mi fakt leze na nervy – neustále vyrušuje, nedělá úkoly, je úplně mimo a nenosí pomůcky…, úplně od věci by to nebylo… 😄 Rákosky už jsou připravené na stole. „Tady jsem Ti vybrala dvě“, ukáže mi Paní Vychovatelka: „Tuhle tu tenkou – Asistentku, ta si myslím, že Ti bude stačit, a pak ještě teda dáme těch dalších pět touhle tou na holky.“ (Fuj, tu jsem okusila i minule, au, au, au!). Paní Vychovatelka bere první rákosku a stoupne si za mě. Ležím ohnutá a čekám, až to přijde. A je to tady, první rána zabolela. Au! „Bolí to, že? Úplně cítíš, jak Ti ta bolest projíždí celým tělem?!“, popisuje fundovaně moje pocity Paní Vychovatelka. – „Ano“, odpovím načatým hlasem. A už se chystá na další ránu. Ještě párkrát výstražně švihne do vzduchu, aby si ověřila, jak moc se bojím dalších ran.  Prvních pět ještě jakž takž zvládám, když ale přichází na scénu rákoska na holky, jsem v koncích. To je tak neuvěřitelná bolest prostě! Nejradši bych ji zlomila a vyhodila z okna! S tím černým tenkým řemenem jsou to za mě zatím dva nejhorší nástroje, které jsem vyzkoušela. Předpokládám, že Paní Vychovatelka je hrdá majitelka ještě daleko horších mučících nástrojů, nicméně osobně mi zatím stačily tyto dva… Těch posledních pět ran už moc nedržím v pozici, fakt mě to megálně moc bolí, citoslovce „au“ už je velmi frekventované a nějaká ta slzička ukápne. Ale musím říct, že mě tady Paní Vychovatelka dost šetřila. Vážně jsem měla pocit, že především u této poslední části výprasku je Paní Vychovatelka taková mírnější, hodnější, nedává už takové pecky. Dokonce si nakonec stoupne blíž – vedle mě, aby se nemusela tolik rozmáchnout a umožnilo jí to dávat menší rány, asi abychom to už měly za sebou. Evidentně se mnou soucítí. Děkuji! 😊Nakonec jsem i tuto část výprasku přežila bez větší újmy a na řadu přichází ještě ošetření zadečku. Paní Vychovatelka se posadí na kanape, opět si mě stáhne přes kolena a aplikuje léčivou mastičku. „Jak jsi ji vnímala minule? Ještě hodinu jsi ji cítila, že?“ odpoví si Paní Vychovatelka na svoji otázku, a já jen musím souhlasit. Je fakt, že ta hodina po lekci byla celkem výživná… Po její aplikaci se ale Paní Vychovatelka vrací k ruční domluvě se slovy, že „se musí ta mastička pořádně zapracovat“. 😄 A taky si ještě vezme na pomoc svoji kamarádku vařečku. Zřejmě měla pocit, že jsem dneska dostala málo a že ve finále tolik přísná nebyla, tak se to ještě snaží na poslední chvíli dohnat a vynahradit mi to 🙂
A aby mi to asi nebylo líto, ještě nakonec sáhne po dalších dvou dřevěných nástrojích, které jsem dosud nezkoušela – po kartáči a proslulém Ďáblíkovi! Ale opravdu jen na otestování. Kartáčem to byly asi čtyři rány a Ďáblíkem dvě, abych měla srovnání s vařečkou. Kdybych to tedy měla nějak zhodnotit, tak ten kartáč se mi zdál asi nejvíc v pohodě, v závěsu za ním vařečka, Ďáblík byl jednoznačně nejhorší.  Ale zároveň byl lepší než ten černý tenký řemen a rákoska na holky. Paní Vychovatelka se ještě nakonec vrací k ruční domluvě, zřejmě ji to baví, a opakuje mi, co jsem si měla odnést z dnešní návštěvy: „Takže neodkládat povinnosti, zítra vyřešíš s tím kolegou, co máš a budeš chodit včas!!! Je to jasné?“ – „Ano!“ Na závěr přidá několik pádnějších ran, aby se mi to lépe zapsalo do paměti a dovolí mi vstát a natáhnout si už kalhotky. To udělám rychlostí blesku. 🙂 Tak stačí Ti to takhle?, zeptá se Paní Vychovatelka s úsměvem. – „Ano“, odpovím s rozhodností. „Máš trošku rozmazané oči, jak jsi plakala, nechceš si to tady u zrcadla upravit? Nebo se jít opláchnout?“, nabídne mi Paní Vychovatelka. Nakonec si přece jenom jdu umýt ruce a pokusím se trošku poupravit, i když moc dobře to nejde. Řasenka je voděodolná, normálně celkem drží, ale tady to nedala. Navrhuji, aby firma Maybelline vynalezla nějakou supr variantu, která zvládne i návštěvu VIPD… 😄 No co, kdyžtak pak řeknu, že mě dojalo, že jsem zase v Praze, a že na mě dýchla historie, kdyby se někdo ptal… 😄 Ještě si u toho povzdechnu: „Nevím, jestli se teď zvládnu tvářit seriózně…“ Paní Vychovatelka se tomu zasměje a ujistí mě, že „určitě ano“. 😊 Pak mi ještě nabídne, abych se posadila naproti ní ke stolu a povídáme si o tom, co se mezi těmito stěnami právě odehrálo. Teď už bez obav, bez stresu, s vnitřním klidem a sluncem v duši. 😊Paní Vychovatelka už není vůbec přísná jako na začátku. Je milá, vstřícná, usmívá se, už se jí nebojím. 😄 Zajímá ji, jak jsem to vnímala, prožívala. Víc mluví Paní Vychovatelka, která se mě doptává, protože zjišťuji, že o těchto věcech mi ještě nejde moc dobře mluvit, daleko snadnější je pro mě písemná forma sdělení. 🙂 Také mi prozrazuje různé možnosti, co by se eventuálně příště dalo dělat, a taky probíráme případné pozdní příchody do VIPD. Hodně mě uklidnilo, že všechno je ryze individuální a není pravidlem, že by člověk musel vyzkoušet úplně všechno – ať už do intenzity nebo nástrojů. Když si oblékám kabát
a loučíme se, ještě pronesu, že se teď musím tvářit nenápadně… Protože mé paranoidní já má klasicky pocit, že má napsané na čele „VIPD“…😄 Paní Vychovatelka mě ještě ubezpečí, že to na mně není vůbec vidět a že je to jenom naše tajemství. Během lekce je Paní Vychovatelka sice přísnost sama, ale umí být i velmi empatická, starostlivá a hodná. 😊 Z VIPD odcházím s takovou lehkostí, cítím se svobodně, jako znovuzrozená, prostě skvěle. Mám strašnou chuť chodit, chodit a chodit. Klidně bych šla pěšky až k nám na Moravu, haha. 😄Vůbec se mi nechce na tu schůzku, kde budu muset sedět (tak jasně, že, nejenom kvůli tomu, že to vzadu přece jenom trochu bolí…), ale i z toho důvodu, že takový zážitek potřebuju nějak rozchodit. Na Václavák jdu teda pěšky, a konečně se mi povede trefit už pěší variantu ze Žižkova, příště se mi určitě podaří dorazit do VIPD hned napoprvé, věřím tomu. Už je ze mě prostě skoro Pražanda. 😄Připadám si, jako kdybych vylezla na nějakou horu. Everest to sice ještě není, na to budu muset víc trénovat, docházet za Paní Vychovatelkou častěji a zdolávat větší překážky, ale takový Praděd je to zcela suverénně! 😄 Sice se třeba na začátku člověku moc nechce, je to náročné, zdá se mu konec v nedohlednu, bolí ho nohy, záda od batohu, prostě celé tělo, je unavený, zpocený… Ale nakonec to dá! Má ze sebe dobrý pocit, užívá si ten krásný výhled, má vyčištěnou hlavu a je prostě hrdý, že něco dokázal a že překonal sám sebe.
A konečně taky udělá něco pro svou fyzičku, pro svoje tělo a duši 😊 Takže si myslím, že ta dnešní bolest stála za to. Tentokrát to paradoxně nebylo přísnější než minule, ale asi mě ty rány těma dvěma autoritativními nástroji – řemenem a rákoskou, bolely víc než poprvé, taky jsem hůř držela v pozici. Lekce pro mě byla tentokrát především hodně o emocích. Asi nepotřebuji kdovíjak zmlátit, je pro mě důležitá atmosféra, a ta byla teda naprosto top! Na jednu stranu je skvělé, že to nikdo neví, že je to tajemství, jenom mezi mnou a Paní Vychovatelkou. Ale někdy je fakt těžké dělat jakoby nic a reagovat neutrálně i po tom všem, co člověk prožil a prožívá… Například když se vás někdo blízký večer po návštěvě VIPD zeptá: „Tak co, jak jsi se dneska měla?“ – „Parádně!“ – „Tak to je super…“ Jojo, kdyby tak věděli, jaká je toho příčina… Další den v práci jsem již od Božího rána totálně naspeedovaná navzdory extrémně časnému budíčku. Mám prostě nesmírně dobrou náladu a pořád se směju. Všemu. Kolegyňka se ptá, co, že jsem dneska tak, cituji,  „vytlemená“. 😄 – „No, co Ti mám povídat, je mi báječně…“ Už teď se těším na další výlet do Prahy ať už spojený s pracovní povinností nebo bez ní…😊