Speciální výkon. Fantazie na variace ,,Žižkov,,

1. Praktik vypráví

Kráčím od budovy soudu a pořád se mi tomu nechce věřit… A že už jsem toho v životě zažil. Vždyť mě viděla dnes poprvé a ze spisů jistě o mých zálibách nic nevyčetla. Ale jinak vypadala velmi přitažlivě. Hned, jak jsem vešel do jednací síně, tak mě zaujala. Talár jí činil dominantní a ve svém soudcovském křesle vypadala jako bohyně spravedlnosti. Měl jsem z jednání přeci jenom tak trochu sevřený žaludek, ale nakonec jsem spor s tím udavačským dementem vyhrál.

A zdálo se, že mi je paní předsedkyně nakloněna. Stejně jsem ale po skončení procesu s překvapením vyslechl její pokyn, abych se ještě chvíli poté zdržel v jednací síni. A sám, bez svého právníka, jen s ní. Pak mě odvedla do své kanceláře, posadila se do svého koženého křesla a vlídně se na mě podívala.

,,Víte, spor byl jednoznačný, důkazů jste předložili víc než dost a tak jsem také bez váhání rozhodla ve váš prospěch, ale…“ předsedkyně se odmlčela a podívala se mi s tajemným úsměvem do očí. Pak pokračovala: ,,no, oba víme, že v jednom bodě jste tak docela nemluvil pravdu. Je to tak?“

,,No… já…. totiž…ano .“ vyhrklo ze mně a přemýšlel jsem, jak se to mohla dozvědět, či spíše uhádnout? Ale cítil jsem, že o mně ví naprosto všechno! A tak jsem poslušně poslouchal dál.

,,Za tu malou lež ale musí přijít přeci jen nějaký postih, to je vám jistě jasné. Já jsem tedy nakonec zvolila alternativní trest a myslím, že to pro vás bude velmi vhodné. Samozřejmě vás bude zajímat, co takový alternativní trest znamená, to vám hned také vysvětlím, ale pozor, upozorňuji, není proti němu odvolání!!! V podstatě se jedná o mírnější formu  trestu, který se vykonává v našem detašovaném pracovišti. A tresty, které tam užíváme, jsou velmi podobné těm, se kterými se může setkat zlobivé dítě. Často jsou zcela totožné, ale tam kde je provinění vážnější, tam jsou i tresty přísnější. Může být uložen trest sestávající se z opisování stanovené věty či jiný úkol. Taktéž to může být i trest fyzický.

Já podám návrh, ale teprve tam na místě se rozhodne, jak bude proveden a zda je i dostatečný. A navíc – tresty vykonává vždy osoba opačného pohlaví.“

Poslouchal jsem v němém úžasu.

„No ano, vidím, že jste překvapen. Trest je totiž účinnější, provinilec se pak více stydí a stud je prvním krokem k nápravě. Výkon trestu provádí hlavní vychovatelka.

Již titul  naznačuje, že zde vystupuje do popředí princip ,,dětskosti“. Odsouzený se pak cítí víc jako školák, čekající na svůj trest před kabinetem na svou paní ředitelku, nežli jako dospělá osoba, odsouzená neviditelnou mašinérií státní moci. Trestáme  nikoli za samotné provinění proti zákonům, ale spíše jen za ,,nezbednost“, za pouhé dočasné odchýlení se od obecně platících principů dobra a slušnosti.

Hlavně nesmí chybět pocit porozumění na obou stranách , to je pro věc to nejdůležitější. Trest je vykonán jen pro dobro provinilce, a to bez emocí, násilí a krutosti! Nejde o bolest. Jde o prožitek, aby se trestaný zastyděl. Odsouzená osoba pak přijímá trest s pokorou a jistě se příštích prohřešků vyvaruje. A já jsem pevně přesvědčena, že své potrestání také tak přijmete.

Zde je obálka, kterou předáte příslušné referentce, adresa a telefon jsou tu také. Jste objednán za týden na čtrnáctou hodinu – a hlaste se včas! I to má vliv na další průběh. Tak to by bylo tak vše….máte nějaký dotaz?“ skončila svou přednášku půvabná soudkyně.

„Já… jaký trest mě tedy čeká… myslím, jak jste rozhodla… co… k čemu..“ koktal jsem, ve tváři celý rudý.

,,Vždyť to vidíte na obálce, stojí tam : výchovný institut pro dospělé. No ano. Ale nebojte se, fyzickým trestem se tam rozumí klasický výprask na zadek, a jeho sílu i způsob provedení vám oznámí vaše službu konající vychovatelka. A jak jsem vás poznala, moc nepříjemné vám to nebude, co říkáte? Tak buďte zdráv.“ řekla s úsměvem soudkyně a vypustila mě z pracovny.

A tak teď jdu ulicí, mám pocit, že se mi to jen zdálo…

Jak mohla soudkyně o mně tolik vědět, vždyť jakoby znala mé zážitky s mou paní účou   Štoskovou  a  její kozou  v tělocvičně?

Ale obálka v mé ruce jasně potvrzuje realitu. Naprosto vyveden z míry čtu adresu na obálce : VIPD – Výchovný Institut Pro Dospělé, Řehořova 34, Praha – Žižkov.

Žižkov? Tam že by to prováděli? Tak teď jsem  ještě více zmaten, ale začíná mě o to víc zajímat, co je to za hru…

Jdu a nalézám onu Řehořovu ulici. Jsem na místě. Vejdu do domu. Nahlédnu do jakési kukaně u vchodu a přiblble se ptám na to podivné oddělení. Usměvavá paní ukáže na vchod do velkých dveří. Upoutá mě šipka a pod ní nápis:,, VIPD“. Snažím se sice  o humor, ale cítím tíseň.

Vidím dveře a přepážku s půlkulatým výřezem. Předkládám ženě úřední dokument. Je to příjemná, mladší dáma, na saku má bílou vizitku s velkými iniciálami VIPD a pod ní i své příjmení : pí. Metličková… No výborně!

Metličková krátce pohlédne na papír, usměje se a pronese: ,,Dveře 2108.“

Cestou uklidním alespoň ten svůj zrychlený dech, i když  nepříjemného pocitu okolo žaludku se asi nezbavím. 2108.  Tady to je. Pohled na hodinky, jsem zde včas. Zhluboka se nadechnu a pak pomalu vypouštím vzduch z plic. Odhodlaně klepu na dveře.

„Dále.“

Vstupuji a rozhlížím se po přísně účelově zařízené kanceláři.

„Mám předvolání na čtrnáct hodin.“ říkám a hledím do očí usmívající se mladší blondýnky v přiléhavém černém lesklém kostýmku.

„Ano, jste tu správně. Posaďte se a dejte mi, prosím, občanský průkaz.“

Sedám si na židli u jejího stolu a podávám požadovaný doklad. Krátce se na něj podívá a zvedne své oči k mojí tváři. Vrací mi jej a bere ode mne obálku. Pak čte, lehce se usměje a říká: ,,Paní soudkyně vás již seznámila s principem našeho zařízení, že….výborně. No tak já vám zavolám vaší paní vychovatelku a ta si vás převezme do své péče…“ Opět se usměje.

Připadám si jako významný klient v kanceláři úřednice banky, ne jako adept na výprask. Krátce se odmlčí, a podívá se na mě.

„Neodvolával jste se proti rozsudku? Nic takového tu ani nemám.“

Zamítavě zavrtím hlavou. Sleduji ženu, která již opět pilně studuje moji složku. A zase ten úsměv když zvedne sluchátko telefonu a prstíkem ťuká do číselníku.

,,Ahoj, je tady klient od soudkyně Hrudkové… spis  49  Cm  438 / 99. Dobře.“ Pokládá sluchátko do vidlice A opět ten úsměv.

,,Vaše „vychovatelka“ pro vás posílá svou kolegyni, která jí bude asistovat před výkonem. Počkáte na ní na chodbě.“

Přisunuje mi  nový papír.

Přečtu si text a podepisuji se. Pak jí podávám podepsaný dokument a naše pohledy se na krátkou chvíli setkají. Musím jí připadat asi dost nervózně, protože se na mě povzbudivě usměje a konejšivě promlouvá:

„Nebojte se, není to  nic  tak hrozného. Navíc vám to zřejmě asi ani nebude tak nepříjemné…“ a zase to významné pousmání. ,,Tak se držte !“

Stojím na chodbě a čekám.

Po chvilce se objevila blondýna středního věku, bílá košile s tmavou kravatou a tmavě vínová kožená sukně, v ruce nějaké desky se spisy.  Pohledná tvář s náznakem úsměvu. Co se tady všichni furt šklebí?

Když se nakloní nad stůl, její zadeček se krásně rýsuje pod napjatou lesklou kůží sukně. Narovná se a řekne:

,,Dobrý den, já jsem asistentka paní vychovatelky, jmenuji se Švihálková a mám vás teď na starost. Pojďte, prosím, za mnou!“ vybídne mě mile, opět s úsměvem, jak jinak, a zase mne  vede další chodbou.

Jdu poslušně za ní a nemohu si nevšimnout jejího půvabně se vrtícího zadečku, nádherně se rýsujícího ve vypasované kožené sukni. A automaticky se mi vybaví má paní učitelka Štosková, jak píše na tabuli a její královské pozadí se při tom lehce pohupuje přesně v takové sukni…i když v kalhotách  to bylo hezčí… A nejhezčí bylo, když jsem jí tenkrát tak rozzlobil a musel s ní do kabinetu…Na co já nemyslím.

Jsem opět v reálu a v malé kanceláři. Na pokyn si sedám, proti mně Švihálková otevírá složku a krátce se do ní zadívá.

,,Vidím, že jste byl se vším v podstatě seznámen. Tak teď vás asi nejvíc zajímá, co bude s vámi dál, že? No nemusíte se bát, my vás tady nesníme, jste tu přeci dobrovolně, abyste se nyní mohl očistit od svého prohřešku, nu a my jsme tu od toho, abychom vám adekvátním trestem pomohly.

Jak vám již bylo řečeno paní soudkyní, tresty u nás vykonáváme s láskou a pro dobro trestaných – a ti je od nás také s pokorou a vděkem  přijímají. Většinou. A já jsem naprosto pevně přesvědčena, že u vás to bude také přesně tak.!

No a nyní k vašemu trestu. Byl vám navržen trest fyzický ve formě výchovného výprasku. Výchovný znamená lehčí forma výkonu. Tolik od paní soudkyně. No a na nás je, abychom specifikovaly další, to jest způsob provedení, intenzitu a samozřejmě počet vyplacených ran.

S paní vychovatelkou jsme váš případ pečlivě zvážily a pak jsme společně dospěly k následujícímu.

Vzhledem ke všem nám známým zkušenostem vám z rozhodnutí vaší paní vychovatelky byla dána možnost vybrat si z několika variant. Přiznám se, že se to  zde neděje často, ale zřejmě na ní váš případ  nějak zapůsobil. Po přečtení vašeho jména  se totiž ještě spojila s paní soudkyní, a to také nebývá obvyklé.

Takže verdikt je tento: za prvé  – počet a nástroj – buď pětadvacet klasickou rákoskou, nebo dvakrát tolik koženou plácačkou.

Dále za druhé, vaše poloha při výkonu – v leže na trestné lavici, ohnutí přes koleno, lavici a nebo trestnou kozu.

A za třetí, zda bude váš výprask proveden na obnažené pozadí či jinak. Samozřejmě ale může paní vychovatelka vaše přání vetovat a nakonec rozhodnout jak sama uzná za vhodné. Tak teď vás tu chvíli zanechám a vy si to promyslete.“ ukončila paní Švihálková svůj projev, usmála se a odešla.

No to se mi snad jenom zdá. Ale zase na druhé straně, vždyť o tomhle pořád sním. Přísná dáma s plácačkou, které se musím ohnout přes koleno…

A když to nebude příliš bolet, tak se mi zrealizuje jeden sen. Ale rozhodně to nesmí moc bolet, to mě fakt nikdy nebral. A tomu klíďo podřídím vše ostatní. Nakonec, představa lehké flagelační masáže z ruky pohledné (tedy jak doufám) vychovatelky je mi samozřejmě příjemná. Maně si vybavuji kouzelný text úvahy ,,Masírování a hlazení zadečku jako stimulující prvek“, která mě opravdu oslovila. Ale já tady přeci jsem „za trest“, a ne pro „hezké chvíle“.

Tak znova. Nesmí to bolet, jinak ať si tu se mnou dělají, co jim libo. Podvědomě ale cítím, že jen tak lehce mi to nemůže projít. Ale zase – co ty jejich úsměvy, ty narážky na mou zálibu v lehké submisi – odkud vědí o mých zážitcích s mou  paní učitelkou v kabinetě (a později i u ní doma)? Jsem naprosto zmaten a cítím, že se asi docela rád odevzdám osudu, a – mé paní vychovatelce!

Dveře se otevírají, vstupuje usmívající se Švihálková a kouzelně se táže, jak že jsem se tedy rozhodl. Trochu rozpačitě, ale snad i rozhodně sděluji: ,,Mně je to celkem jedno, jen to nesmí moc bolet.“

A nestačím zírat, když mi pomocnice řekne se šibalským úsměvem, že paní vychovatelka toto předvídala a že se mi v rámci platných předpisů vyhoví. Jen to prý bude trochu delší a s větším rituálem, a možná se neprovede celé, musel bych se  ještě případně jednou dostavit..“

Je mi všechno jedno, jen když nebudou „jelita“. Souhlasně kývu hlavou, že jsem ochoten splnit jejich každé rozhodnutí.

„Tak pojďte za mnou, odvedu vás do výchovného kabinetu a připravím vás k výkonu!“

Šli jsme krátkou chodbou. Po obou stranách bylo několik dveří. Zdálo se mi, že za jedněmi slyším pleskavé zvuky. Že by to byl průběh probíhající výchovy?“

Dorazili jsme k posledním, polootevřeným dveřím a vstoupili dovnitř. Paní zamkla vstupní dveře a mě se sevřel žaludek. Když jsem se rozhlédl po zešeřelé místnosti, zatajil se mi dech.

„Tak se seznamte se s naším výchovným kabinetem. Něco vám k tomu řeknu a pak vás  připravím pro první výkon .“ opět líbezně protáhla paní asistentka .

Pro první výkon, tak to mě jich čeká víc, myslím si a teprve teď si začínám pozorně prohlížet „vybavení“ výchovné místnosti. Jen zírám…

Uprostřed místnosti vévodí masivní vysoká výprasková koza, potažená tmavohnědou oblýskanou kůží. Po stranách má řemeny na přivázání…To snad ne!

Vedle stojí široké kožené křeslo bez opěradla,  je to vlastně masivní stolice. Při mé fantazii vidím, jak na ní trůní paní  vychovatelka, kývá na mne prstem, ukazuje na trestnou kozu a já se poslušně přehýbám… ale ne, zase ta úča Štosková!

Dívám se dál. V rohu je stolec, na něm několik pružných rákosek a vedle leží dvě široké plácačky se silné kůže.  Na stěnách pak další nepřeberné množství „plácadel“. Jistě výchovné nástroje.

Asistentka mne usadí do křesla a opět s tím úsměvem mi ukazuje rákosky i obě kožené plácačku, vysvětluje rozdíly v účinnosti a pobaveně mne sleduje.

„Odložte si do spodního prádla.“ opět líbezně protáhla paní asistentka a na chvilku zmizela za dalšími dveřmi.

Vezmu jednu plácačku do ruky a lehce se s ní plácnu přes zadek. Nic. No jo, ale co když budu „vychováván“ na holou! A co mě naprosto doráží – v rohu na stěně visí lékárnička a pod ní na dalším stolku je tlakoměr! Nad ním velký zvonek s nápisem „MUDr. Plácavá“. Ježíši, to je asi místní felčarka, to mají možná pro případ, když to s někým při ,,výchově „sekne“…

Začínám se obávat a původní euforie z vidiny erotické masáže mizí… Ale co, nějak to dopadne. Vždyť jsou všechny místní dámy tak přátelské a vlídné.

Pomalu se svlékám a po očku se snažím objevit „skrytou kameru“. Ale to asi ne. Nakonec tu stojím ve slipech a nevím, zda si mám sundat i ponožky.

Celou místnost velmi decentně osvětlují dvě lampy na stěnách. Alespoň to nebude na mně při průběhu „výchovy“ tak vidět. Stojím a čekám.

V tom slyším kroky…Dveře se otevírají a v nich…no to je přece… Stojím tu jako naprostý blb a asi se i tak musím tvářit, protože dobře poznávám svou „vykonavatelku“.

Přede mnou nestojí nikdo jiný, než přísná paní vychovatelka, jak ji znám z fotky  na jejím webu.  A se kterou si dopisuji.  Má bílou blůzu, tmavou kravatu a černé přiléhavé kalhoty. Sedá do křesla, v ruce dlouhou rákosku a pobaveně se usmívá.

———————————————————————————————————-.

2. Paní vychovatelka vypráví:

„Řekli mi ten den, že budu mít ještě práci, i když jsem dnes už vykonala několik pěkných a pořádných výprasků a mou „kanceláří“ se nesly téměř po celý dlouhý den důvěrně známé zvuky švihání rákosky a práskavé mlaskání mé kožené plácačky

Nu což, o jednoho zlobivce víc nebo míň, je to jedno. Když mi moje asistentka přinesla do kanceláře nezbytnou kávu Latté a spis, málem jsem se při přečtení jména na rubu kávou polila. Panebože. To je přeci Praktik… Tak to mám dneska doopravdy šťastný den. Předala jsem asistentce potřebné instrukce a podotkla:

„Myslím, že dneska se nám to poněkud protáhne. Tento „klient“ si určitě nebude přát zdevastovat pozadí. A víte co? Dáme mu na vybranou – buď mu vyplatím pětadvacet rákoskou  a nebo dvakrát tolik koženou plácačkou a to na lavici nebo na trestné koze. Můžete se se mnou vsadit, že zvolí druhou variantu. Připravte pána na exekuci, Renatko a můžete jít klidně domů.“

Pak jsem zvedla telefon a zavolala soudkyni, která měla jeho případ na starosti. Domluva byla krátká a jasná.

V kolik že má přijít? Ve dvě?? No už je skoro čas. Vypila jsem rychle kávu, protáhla si ruce a po cestě do výchovného kabinetu beru ze stojanu dlouhou rákosku. Počkej, ty uličníku, já ti dám!

Otevřela jsem dveře kabinetu a stanula tváří v tvář dosud nepoznanému Praktikovi, který ve slipech a ponožkách stojí v mém kabinetu a tváří se jako chovanec Jedličkova ústavu.

Nasadila jsem svůj přezíravý úsměv, posadila se do měkkého křesla a významně švihla rákoskou do vzduchu, což ho očividně přikurtovalo k podlaze, neboť si jí asi představil na svém pozadí.

„Tak, čím začneme?“ zeptala jsem se a on jen mlčky hypnotizoval rákosku v mé ruce.

„Mohla bych tě, jak ti jistě bylo oznámeno, pořádně spráskat touhle rákoskou, co ty na to? Přivázala bych tě k trestné koze a vysázela bych ti pětadvacet na holou. Copak…nelíbí se ti to?“

Praktik se zkroušeně ozval:

„Nechci mít jelita.“

Usmála jsem se na něho a řekla:

„Já vím, jak tě výprasky od žen vzrušují, vím jak se ti líbí být hezky vymrskán ženskou rukou. Proto jsi dnes v mém trestném kabinetě a já jsem ta, která ti udělí pořádný výchovný výprask.“

Obcházela jsem ho přitom v kruzích a hovořila k němu tlumeně, neboť si ráda si užívám svůj hluboce posazený hlas, který v mužích očividně zapaluje vášnivou touhu. I jemu začaly v očích plápolat ony důvěrně známé ohníčky, znamení, že v něm pomalu narůstá vzrušení.

Ukázala jsem rákoskou na druhý konec místnosti:

„Tady mám svou trestnou lavici… no ta se ti bude líbit, celá potažená kůží, tak to máš rád, že? A hned vedle je trestná koza, s tou tě také seznámím, pěkně tě k ní přivážu, ty pořádně vysadíš zadnici a já ti vysázím prvních pětadvacet…Tak popros o výprask!“

Odkašlal, nečekané setkání mu vzalo dech, a tiše řekl:

„Prosím o výprask..“

„Hlasitěji!“

Přidal na síle hlasu:

„Prosím o výprask!“

„Výborně. Můžeš si vybrat, jak tě mám potrestat. No jen se nestyď!“

Zase jsem uvedla svůj hlas do mazlivého hlubokého předení. „Chceš svou oblíbenou polohu? A koženou plácačku? Dvakrát pětadvacet?“

Horlivě zakýval hlavou . Nějak mu z toho všeho vyschlo v krku.

„Tak se připrav, sundej si slipy a lehni si pěkně na mou trestnou lavici na břicho. Ale jestli sebou budeš při výprasku mrskat, přivážu tě řemeny a vysázím ti dalších pětadvacet navíc. Rozumíš?“

Svléká se a já vidím, že upřeně pozoruje můj zadeček v černých kalhotách. Zavrtím s ním a zeptám se:

„Líbí se ti můj zadeček?

Horlivě kývá hlavou.

„Tak mi pěkně řekni, co tě čeká..“

Již svlečený ulehá na kůží potaženou lavici a přidušeně povídá:

„Dostanu napráskáno na holou… „

Beru do ruky lahvičku s olejem a z výšky ho nechám pomalu a po kapkách dopadat na jeho zadek. Pak olej roztírám po kůži a polohlasně vrním:

„To se ti líbí, viď? Natírat ti před výpraskem zadeček olejem, aby se hezky leskl a aby plácačka lépe přilehla.“

Mám v ruce koženou plácačku a lehce s ní jezdím po jeho lesklé zadnici.

„Jsi připraven na výprask? Mám začít s výplatou? Tak ještě jednou popros, a pěkně pokorně, abys směl ochutnat pořádný mastný výprask na mé práskací lavici!“

Zalyká se vzrušením:

„Prosím, pokorně prosím, napráskejte mi…“

Plácačka začne pomalu a rytmicky dopadat na jeho zadek.

„Jedna… dvě…líbí se ti výprask? Tři… čtyři… Miluješ takové výprasky? Pět… šest… vypráskám tě důkladně, neboj!“ vyplácím ho dál  s velkou chutí.

„A teď malá pauza – promasíruji ti tu tvou zadnici..“

Hladím ho po zadečku a on se kroutí pod dotyky mé ruky, která ho laská. A pokračuji dál.

„Jedenáct… dvanáct… musím tě pořádně vypráskat… třináct..  čtrnáct… máš krásně červenou prdelku… patnáct… šestnáct…“

Pobaveně sleduji jeho ruku, která mu jakoby „nenápadně“ zajela pod bříško a evidentně mu začíná pomáhat vychutnávat si můj výprask. Dělám, že si toho nevšímám a pokračuji.

Čtyřiadvacet  – a pětadvacet!

Ještě ho několikrát prásknu přes lesknoucí se mastný zadeček a on se hroutí na lavici pod přívalem závratného orgasmu.

„No to to trvalo. Tak koukej políbit mou ruku a plácačku, že ti udělaly tak dobře.“ A paní soudkyni pošli pětadvacet rudých růží!“