Uličnice Bětka o svém výprasku od Paní Vychovatelky

(věnováno především Paní Vychovatelce, a také ostatním dívkám, které se tak jako já podrobují její přísné i laskavé výchovné péči, zejména Rebelce Monice a nezbedným školačkám Klárce a Lence)

Je letní podvečer, něco po 18. hodině, a já vystupuji z tramvaje a ještě chvilku po jejím odjezdu přešlapuju na ostrůvku. Měla bych vykročit a jednou z ulic stoupat od od té zastávky nahoru, jenže teď, když už jsem blízko u cíle své cesty, se mi nervozitou znovu začíná svírat zadeček, protože si znovu naplno uvědomuju, kam vlastně jdu a proč…

Ti, kteří mě potkávají, vidí jen ženu ve zralém věku, oblečenou ve slušivých letních šatech, a netuší, že se v této ženě skrývá rozpustilá a také pěkně nestydatá uličnice, která se stále ještě až příliš často chová, jako by její věk končil na -náct. A protože si sama se svým chováním neumím poručit, ujala se mého napravování Paní Vychovatelka, ředitelka Výchovného Institutu Pro Dospělé. Právě k ní si teď jdu, po několika měsících, pro svou výchovnou terapii, jedinou, která mi dokáže alespoň na čas napravit hlavu. Nicméně, po nějakém čase vždycky zapomenu, jak mě posledně zadeček bolel, jak jsem ho měla plný jelit a jak jsem plakala, a začnu zase vyvádět. A když už toho provedu opravdu hodně, tlačí mě to na duši tolik, že mi to nedá pokoj, dokud se sama neozvu Paní Vychovatelce a nepoprosím ji o další výchovnou lekci v její pracovně, i když s každým dnem a hodinou, jak se má návštěva u ní blíží, jsem čím dál nervóznější, každou chvíli si podvědomě hladím zadeček a tiše ho předem lituju.

I teď si ho lehce přes šaty pohladím, a nakonec přece jen vykročím. Uvědomuju si totiž, že jsem toho provedla od své poslední návštěvy docela hodně a Paní Vychovatelka toho se mnou bude mít dost k výchovnému probrání. Z vyprávění Rebelky Moniky vím, jak Paní Vychovatelka trestá pozdní příchody, a tenhle trest si dnes opravdu nechci vykoledovat.

Mezitím zjišťuji, že jsem od mé poslední návštěvy poněkud pozapomněla plán žižkovských ulic a jdu tou nesprávnou. Takže musím dojít až na její konec, a pak se ještě kus tou správnou a téměř souběžnou vrátit. Zrychluju krok, a když už konečně stojím před těmi správnými dveřmi, rychle kontroluju čas. Zbývá minuta do doby, kdy jsem u Paní Vychovatelky měla zazvonit, tak natahuju ruku po zvonku a stisknu ho. Ouha!

Na něco jsem zapomněla. Na jedno důležité pravidlo, které pro návštěvy u Paní Vychovatelky platí, a Paní Vychovatelka mi ho hned připomene, jen co se ozve. Měla jsem zazvonit na minutu přesně v určený čas, teď jsem vyzvána, abych tedy ještě počkala a zazvonila znovu v 18:31. A když tak učiním, Paní Vychovatelka mě ve dveřích vítá slovy, že jsem nějak nedočkavá na to, co mě čeká. V té chvíli se ještě pokouším o vzdorný tón (což mě už brzy velice rychle přejde) a ohrazuju se, že jsem myslela, že je špatné se zpozdit, ne přijít dřív. Paní Vychovatelka mě ale vyvádí z omylu: „Ne, Bětko, správně máš zazvonit vždycky přesně v určenou hodinu a minutu. Jedině když ti pošlu SMS, že už tě čekám, tak můžeš přijít dřív. Já se přece na tvoji návštěvu taky potřebuju připravit. To už jsi zapomněla?“ A já raději jen stisknu rty. Ano, je to tak, samozřejmě, vždyť posledně jsem opravdu směla do pracovny Paní Vychovatelky vstoupit o deset minut dřív, protože mi to povolila v SMS. Jenže od mé poslední návštěvy uběhl už skoro rok, tuto novou jsem pořád protahovala a odkládala, protože jsem toho za tu dobu provedla tolik, až mi bylo jasné, že žádné lehké naplácání, o kterém už za pár dnů nebudu vědět, mě nečeká, a mezitím jsem stihla pozapomenout cestu sem i pravidla pro příchod na výchovnou lekci, až příliš jsem se soustředila jen na to, abych se neopozdila…

Paní Vychovatelka naštěstí nečeká na mou odpověď a vyzývá mě, abych se zula a vstoupila. Za okamžik už stojím před ní a jestli jsem v sobě při příchodu měla ještě nějakou suverenitu, tak teď ze mě úplně vyprchala.

To už Paní Vychovatelka přistupuje ke mně a lehce mi přizvedne moje sice ne úplně mini, ale přece jen dost krátké šaty. Potom řekne, že jsou sice moc hezké, ale pro náš výchovný pohovor se nehodí – jsou moc dlouhé a překážely by nám, nebo bych je musela pořád přidržovat. A dává mi pokyn, abych si je svlékla a převlékla se tak, jak jsem jí slíbila, že před ni na začátku výchovné lekce předstoupím. Zavěšuju tedy šaty na ramínko v šatničce hned za dveřmi, a místo nich si oblékám kratičké černé tílko, které mi končí u pasu. Kromě něj na sobě mám už jen kalhotky, ale žádná tanga nebo nějaké kalhotky sexy střižené nebo dráždivě průhledné, u Paní Vychovatelky neplatí, že jsem zralá žena a napohled seriózní dáma, tady jsem prostě jenom malá zlobivá holka, a tak mám i holčičí kalhotky s kytičkami.

Když před Paní Vychovatelku znovu předstoupím, nařídí mi, abych dala ruce za hlavu. Chvilku si mě prohlíží, a pak pochvalně pronese: „Hezké kalhotky.“ A po další chvilce dodá: „Nicméně…“ A to už si ke mně přidřepne zepředu, uchopí moje kalhotky za okraj a pomalu, ale nezadržitelně a zálibně mi je stahuje až ke kotníkům.

Polknu studem a začínají se mi chvět rty. Stojím před Paní Vychovatelkou od pasu dolů nahá a cítím se pokořená a bezbranná jako skutečná nedospělá holčička. A uvědomím si, že jsem si to zase na sebe jednou nastrojila všechno sama. Nedávno jsem Paní Vychovatelce poslala jako čtení pro pobavení takový textík, jmenuje se Manuál pro výchovu holky, a Paní Vychovatelka se dnes zřejmě rozhodla předvést mi teorii v něm obsaženou v praxi. Na můj zadek ještě nedopadla ani jedna rána, a mně už je skoro do breku. Paní Vychovatelka si z toho Manuálu viditelně moc dobře zapamatovala, že už před samotným výpraskem vzbudí v trestané holce opravdu pořádně deptající pocit pokoření a studu, když jí sama stáhne její kalhotky a přikáže jí, aby při tom stála čelem k ní a s rukama za hlavou, a když pak holka po celou dobu trestu musí zůstat v krátkém tílku nebo tričku, které ji dole ani trochu nezakrývá, a není sice úplně nahá, ale má zcela obnažený zadeček a spolu s ním i své nejintimnější místo, cítí se mnohem víc jako trestaná nedospělá holka a je patřičně pokořená už před výpraskem. Teď sama až moc dobře cítím, že ten Manuál ani trochu nelhal, a proklínám se za svůj nápad ho Paní Vychovatelce posílat.

Paní Vychovatelka mi pokyne, abych úplně vystoupila z kalhotek. Pak řekne: „Kalhotky taky odložíme stranou, stejně je už dneska nebudeš potřebovat.“ Vstává z podřepu a na okamžik s nimi mizí za mými zády. Pak se vrací, znovu si stoupne před svůj pracovní stůl, mlčky si mě prohlíží a viditelně si vychutnává můj stud. Cítím, jak se mi můj nahatý zadeček úzkostlivě svírá, a znova si uvědomuju, že to nejhorší ještě ani nezačalo. Vím, že už každou vteřinou se mnou Paní Vychovatelka začne probírat moje chování, a najednou mi projede hlavou: snad se mě nezeptá, jestli jsem byla hodná, protože já bych jí při pohledu na všude kolem připravené trestné nástroje, od vařeček různých velikostí až po mnou nejobávanější rákosky, nejspíš ze strachu zalhala, že ano, že jsem byla hodná holčička, načež by Paní Vychovatelka samozřejmě hned poznala, že to není pravda, protože kdybych skutečně byla hodná, tak bych tu teď nestála před ní, do její pracovny se opravdu nechodí na popovídání u kávy. Nakonec by to ze mě stejně všechno vytáhla, a já bych k tomu všemu, co mě čeká, ještě slízla další výprask za lhaní.

Obávaná otázka nakonec nepřichází.

To ovšem dosud netuším, že Paní Vychovatelka má pro mě na tuto lekci přichystané jedno pořádné překvapení…

V posledních okamžicích toho deptajícího mlčení si ještě znovu naplno uvědomím, že jsem tu s Paní Vychovatelkou sama, a že jen já a nikdo jiný budu za chvíli podrobena její bolestivé výchovné péči. Vzpomenu si, že krátce přede mnou tu v její pracovně byly jiné dvě chovanky jejího Výchovného Institutu, nezbedné školačky Lenka a Klárka, a právě teď na obě hodně myslím. Tiše jim závidím, že tu byly spolu, že mohly jedna druhou povzbudit, dodat jedna druhé sílu tu bolestivou (a v závěru také pálivou) výchovnou lekci vydržet, že si jedna z nich mohla při trestání druhé alespoň na chvilku vydechnout, a že se mohly i vzájemně utěšit a schovat se jedna k druhé, a moc bych si teď přála, aby tu alespoň jedna z nich byla se mnou, abych v tom nebyla tak sama, protože pozornost Paní Vychovatelky tak bude upřená výhradně na mě a ani na okamžik jí neujdu, dokud nebude mému trestu konec. A toho se jistě hned tak nedočkám, protože Paní Vychovatelka si nepochybně z Manuálu zapamatovala i to, že trestaná holka nesmí mít možnost se utěšovat, že už brzo bude mít svůj trest za sebou, naopak má být co nejdéle udržovaná v nejistotě, co ji ještě čeká, a není to ona, nýbrž vždy trestající vychovatelka, kdo určuje, kdy trest končí.

Paní Vychovatelka se už mezitím probírá svými záznamy, jaké prohřešky proti vzornému chování se mnou už při předchozích návštěvách výchovně řešila. Pak je položí zpátky na stůl a přísně se na mě podívá.

„No tak, Bětko, vidím, že dneska budu muset být o hodně přísnější, protože posledně jsi slibovala, že už budeš hodná a nic z toho neuděláš, a zase opakuješ to samé. Takže pojď pěkně k tabuli a napíšeš si na ni, za co dneska dostaneš.“

Vykročím jako svázaná k tabuli v rohu pracovny. Do zad mi ještě zazní: „Smaž si ji.“ Vidím, že na ní ještě zůstal seznam prohřešků nějakého zlobivého kluka, který tu byl přede mnou, na posledním řádku stojí „JEZDÍ JAKO BLÁZEN“ a já se na okamžik proti své vůli dokážu i usmát. Pomyslím si: ještě že nemám auto, kdo ví, jestli bych teď nedostávala i za něco podobného. Ale musím na tyhle myšlenky rychle zapomenout. Raději poslušně mažu tabuli a Paní Vychovatelka diktuje: „Takže si napiš: LENOST A POHODLNOST – v tom jsi se, jak vidím, nepolepšila ani trochu, zase všechny domácí práce odkládáš a děláš je ne hned když je máš udělat, ale až když se ti chce, je to tak?“ a když zahanbeně přikývnu, pokračuje: „A s tím souvisí i to, že pořád protahuješ a odkládáš svoji návštěvu u mě. Já vím, že si chodíš pro výchovu ještě jinam, ale určitě ne tak často, jak si zasluhuješ, když jsi nakonec stejně zase tady u mě. Dál si napiš: NESLUŠNÁ MLUVA. Ano, jak už tady mám zaznamenané, tak zase se nedokážeš ovládat, a když tě někdo naštve, hlavně u tebe v práci, sprostě na něj nadáváš a víš, že bys z toho mohla mít pěkný malér, kdyby tě slyšel. No, a ještě tady máme něco, a to si napíšeš jako poslední: NEMRAVNÉ HRANÍ SI S MUŠLIČKOU.“ Neujde jí moje lehké začervenání a hned mi připomene: „To už jsme spolu posledně taky řešily, že si s ní pořád hraješ, ne? Ty ji snad nenecháš na pokoji ani chvilku. Vidím, že dneska budu muset být mnohem přísnější, posledně jsem tě za to zcela evidentně potrestala málo.“

A to už Paní Vychovatelka sedí na dlouhé sedačce u stěny, poplácá si rukou o klín a řekne jen přísně: „Tak pojď, začneme. Už to znáš, tak víš, co máš dělat.“

Ano, vím to, moc dobře to vím. Ještě jednou si lehce přejedu rukou po zadečku, který už za chvilku nebude vůbec tak bělostný jako při mém příchodu, a pokorně se Paní Vychovatelce ohýbám přes klín.

Paní Vychovatelka mi nejdřív zlehka přejede rukou po zadečku, jistě si vychutnává, jak se mi pod jejími dotyky střídavě svírá a uvolňuje, a pak mě zvolna, ale velmi pádně, začíná tou rukou vyplácet. A má ruku skutečně tak pádnou, že už po pár ranách jsem skutečně jenom malá holčička a plačtivě naříkám. Ale Paní Vychovatelka je nemilosrdná, nevynechá jediný kousek mého zadečku a výprask doprovází připomínáním všeho, kvůli čemu jsem právě ohnutá přes její klín.

„Uličnice… Bětka! … Líná! … Pohodlná! … A neodnaučí se mluvit neslušně! … S mušličkou si pořád hraje! … No, však si o tom všem ještě pořádně promluvíme!“

Opravdu nevím, jak může někdo tvrdit, že výprask rukou nic není. To buď zkoušel jen nějaké lehké laškovné naplácání, a nebo nikdy nenavštívil Paní Vychovatelku. Já mám právě pocit, že už mám dost, a kdyby se mě Paní Vychovatelka zeptala, jestli se už cítím dostatečně potrestaná, horlivě bych přikývla, že ano, a slibovala bych polepšení pořád dokola. Jenže Paní Vychovatelka mě z toho tak lacino vyjít nenechá.

Přeruší můj výprask a nařizuje mi, abych vstala. Říká: „Musím nechat svoji ruku trochu vydechnout, takhle trestám spíš sama sebe, protože mě možná bolí víc než tebe zadek. Takže… co kdybychom teď pokračovaly s Malinkatým Ďáblíkem, Bětko?“

Zálibně se dívá, jak se začínám tvářit zoufale a prosebně. Ano, vím moc dobře, že v téhle úvodní fázi Paní Vychovatelka doplňuje výprask rukou ještě o nějaký nástroj, a už posledně jsem se seznámila s tím malým a zdánlivě neškodně vypadajícím nástrojem, kterým to ovšem bolelo tak, že jsem se rozbrečela jako malá, ještě než můj opravdový trest vůbec začal. Ne, ne, prosím, to ne!!! To jediné se mi teď honí hlavou, ale nedokážu to ani zašeptat.

Pak k mé nepřiznané úlevě mi Paní Vychovatelka oznamuje, že Malinkatého Ďáblíka pro tentokrát vynecháme. Málem bych jí i poděkovala, to ovšem pořád netuším, že mě ještě čeká něco o hodně bolestivějšího než nasekání tím obávaným malým nástrojem…

Pak Paní Vychovatelka říká: „Teď použiju jinou ruku. Ruku v ruce.“ A nejde o slovní hříčku, ale o výstižné pojmenování prvního nástroje, který tu dnes můj zadeček pocítí. Je to malá kožená plácačka ve tvaru úzké ukazující ruky. Ovšem pokud jsem se chtěla domnívat, že jde o neškodnou plácačku toho druhu, které hlavně dělají rámus při pleskání, ale jejich dopady zadeček, obzvlášť ten vytrénovaný na pořádné výprasky, skoro necítí, a není po nich ani pořádně červený, spíše jen zrůžovělý, tak jsem se pořádně spletla. Je sice přece jen o něco snesitelnější než Malinkatý Ďáblík, ale bolí to jí také víc než dost, obzvlášť když už byl můj zadeček zpracovaný rukou Paní Vychovatelky. A tak po pár ranách už znovu tiše naříkám. Nevím, kolik ran jsem dostala, ale Paní Vychovatelka je spokojená – cítím, jak mi její ruka jemně mne zadeček, a slyším její hlas: „No, už máme zadeček krásně červený… A pěkně horký… Vztyk.“

Nemusí ten povel opakovat dvakrát. Poslušně vstávám a Paní Vychovatelka pokračuje: „Jak už dobře víš, tohle bylo jenom pro zahřátí. Tvůj trest za všechno, co provádíš, teprve začne. Takže,“ ukáže na taburet, postavený kousek od sedačky, „tady si teď klekni, a opři se rukama o zem. A otoč se zadkem ke stolu, ať se na něj můžu dívat.“

Och, to nebude moc pohodlná pozice, však ji pro mě také Paní Vychovatelka jistě zvolila i proto, že v takové mě ani nenapadne zkoušet si hladit zadek, jak mívám ve zvyku, když se budu muset oběma rukama opírat o zem.

V této poloze mě Paní Vychovatelka – s výzvou, abych přemýšlela nad svým chováním, protože ho už za chvíli začneme probírat – nechá jen tak dlouho, aby se mi nezačala hrnout krev do hlavy. Pak mi přikazuje, abych vstala, a znovu se postavila před její stůl. Nemusím si už dávat ruce za hlavu, to jsem musela jen při stahování kalhotek, aby mě snad nenapadlo se bránit, ale musím je držet pěkně u těla a nesmím si hladit zadek ani se zakrývat vepředu, protože součástí mého trestu je i stud a musím ho pociťovat opravdu pořádně.

„Takže, co tam máme napsáno jako první, Bětko?“ ptá se Paní Vychovatelka a zahajuje tak můj první skutečný trest, za lenost a pohodlnost. Znovu se nerada přiznávám, že jsem často líná dělat domácí práce a neustále je odkládám, a hřeším při tom na to, že bydlím sama a že mě nikdo nekontroluje. Paní Vychovatelka konstatuje, že něco takového si zasluhuje minimálně vařečku, a vzápětí jednu bere a přistupuje s ní ke mně. S úsměvem mi nabízí, že pokud mi tato připadá malá, může vzít i větší. Honem kroutím hlavou, že ta, kterou Paní Vychovatelka vybrala, je velká dostatečně, a pak mám přikázáno si kleknout na židli a ohnout se přes stůl.

Dostanu tou vařečkou pětadvacet ran, sama si je musím odpočítat a za každou Paní Vychovatelce poděkovat. Jako vždy, první rány přicházejí pozvolna, a v závěru Paní Vychovatelka postupně zrychluje. Přesto, i když můj hlas zní s každou ránou stále naříkavěji, dokážu všech dvacet pět ran odpočítat bez přeřeknutí. Na konci bych si chtěla poplakat a trochu si svůj už slušně bolavý zadeček promnout, ale Paní Vychovatelka mi k tomu raději nedá příležitost. Mám znovu před dalším trestem popřemýšlet o svém chování, ale v jiné poloze než předtím. Musím se postavit k té sedačce, opřít se o ni lokty, co nejvíc se předklonit a pořádně rozevřít nohy.

Hned si uvědomím, že v té poloze je mi zezadu moc dobře vidět moje nejintimnější místo, a pocítím hrozný stud. A Paní Vychovatelka, jako by mi četla myšlenky, hned nato říká: „No, to je tý naší nemravný holce pěkně všude vidět, že Bětuško? Pořád si hraje s tou svojí mušličkou, a jestlipak se jí taky líbí, že ji teď musí takhle ukazovat? To pro tebe přece musí být pěkná ostuda. Stydíš se aspoň trochu za to, že jsi tak nemravná, Bětko?“

„Ano, stydím se, Paní Vychovatelko,“ neotálím raději s odpovědí, a hlas se mi pokořením chvěje. „No, to ráda slyším, že se aspoň trochu stydíš, Bětko,“ slyším hlas Paní Vychovatelky a vnímám, že se blíží ke mně. Ještě několikrát zdůrazní, jaká je to pro mě ostuda, že je mi všude tak pěkně vidět, a najednou…

Najednou ve svém nejintimnějším místě něco cítím. Dotýká se mě tam něco úzkého a plochého, a mně se začínají chvět rty. Paní Vychovatelka teď stojí za mnou a ptá se: „Tak mi teď pověz, Bětko, kdypak sis naposled hrála se svojí mušličkou?“

Po pravdě přiznávám: „Naposledy o víkendu, Paní Vychovatelko.“

Ovšem tím přiznáním ji rozzlobím: „O víkendu?! Ale, a to už jsi přitom věděla, že dneska máš přijít ke mně! No, tak to spolu taky probereme.“

Ukáže mi, co drží v ruce, a já poznávám, co jsem to před chvílí cítila v rozkroku. Je to kožený bičík, a nepochybně výprask s ním také nebude jen tak nějakým naplácáním. Pak ho ale odloží, se slovy, že to moje věčné nemravné hraní probereme až potom, protože bychom neměly přeskakovat. Teď že je na řadě ta moje neslušná mluva a sprostá slova.

Vstávám tedy z nařízené polohy a vyslechnu si přísné kázání Paní Vychovatelky o tom, že slušná dívka nemluví sprostě, i kdyby jí k tomu někdo dal sebepádnější důvod, a že se má umět ovládat. A protože to musí připomínat někomu v mém věku, kdy už bych měla sama vědět, jak se má chovat dáma, bude mi to muset připomenout obzvlášť přísně.

„Takže, Bětko,“ říká mi, „jak jsi mi psala, nejvíc se bojíš rákosky, to jinými slovy znamená, že rákoska na tebe nejvíc platí. A já už na tebe tady mám první rákosku připravenou, podívej se. Slečna Asistentka tady dneska není (při těchto slovech si okamžitě vzpomenu na předchozí výchovnou lekci, kdy jsem od Paní Vychovatelky a Asistentky Moniky dostala pořádný dvojitý výprask rákoskami, a poslední rány šly za sebou tak rychle, až jsem se skoro rozplakala strachy, že se spletu a budeme začínat znovu – naštěstí byly milosrdné a ocenily moji snahu), ale rákoska Asistentka je připravená. A právě tou teď dostaneš dvacet pět za to neslušné mluvení a sprostá slova. Mimochodem, Slečna Asistentka tě pozdravuje, a někdy příště si tě zase vezme do parády společně se mnou.“

I těch pětadvacet rákoskou Asistentkou jsem dokázala zvládnout, aniž bych se spletla při počítání, ale při každé ráně už naříkám tak, že bych obměkčila snad i korejského kata. Ale Paní Vychovatelku ne. Neodpustí mi ani ránu a opět v závěru zrychlí tak, že mám co dělat, abych jí s počítáním stačila.

Po pětadvacáté ráně Paní Vychovatelka odkládá rákosku Asistentku, a sedá si za svůj pracovní stůl. Mně přikazuje, abych si klekla na zem k té sedačce, a ještě než si kleknu, dodá: „A můžeš si dát pod kolena polštářek, ta podlaha tady je dost hrozná a já tě nechci trápit.“

Ano, Paní Vychovatelka umí být nejen přísná, ale i laskavá, a teď právě to znovu ukázala. Vděčně pokládám polštářek na zem a klekám si na něj. Cítím pohled Paní Vychovatelky v zádech, proto držím ruce vzorně u těla a nezkouším si hladit zadeček, protože můj trest ani tak ještě není u konce. A to, oproti hrachu nebo i tvrdé podlaze celkem pohodlné klečení je chvílí oddychu před nadcházejícím nikoli posledním, ale rozhodně tím nejbolestivějším trestem v celé mé dnešní výchovné lekci.

„Vstaň, Bětko,“ slyším Paní Vychovatelku, a když vstanu a předstoupím před ni, dívá se na mě velmi vážně a mluví pomalu, jako by pečlivě zvažovala každé slovo, kterým mě připravuje na následující trest.

„Takže, Bětko, ještě tě musím potrestat za to, že si každou chvíli nemravně hraješ s mušličkou, a dokonce ještě pár dní před návštěvou u mě. Už posledně jsme to spolu probíraly a dostala jsi za to na zadek rákoskou, jenže já jsem už mezitím pochopila, že u tebe je to tak časté a už jsi tomu propadla natolik, že nestačí dát ti za to jenom na zadek. Ty potřebuješ mnohem pádnější a bolestivější ponaučení, že si takhle nemůžeš pořád sama se sebou hrát. Zkrátka, ty ode mě za to nemravné hraní dneska nedostaneš na zadek, tobě dám výprask přímo přes mušličku. Děvčata sice takto nevyplácím a nemyslela jsem si, že to kdy budu muset udělat, ale z každého pravidla je nějaká výjimka, a ty tou výjimkou jasně jsi. Vidím, že ty opravdu hodně potřebuješ nasekat pořádně na mušličku. Snad se z toho aspoň na nějakou dobu poučíš, že si ji nemáš pořád honit, místo aby sis ji schovala pro nějakého chlapce.“

„Dívku,“ opravuju ji okamžitě a snažím se, aby to neznělo vzpurně ani drze, prostě jen jako věcné sdělení.

Předejdu otázkám Paní Vychovatelky připomenutím, že jsem lesbička, a schovávat si moji mušličku pro jakéhokoli chlapce, jak říká, nebo muže, u mě nepřichází v úvahu. Ta zůstává vyhrazena pouze dívkám a ženám.

Paní Vychovatelka proti tomu, že se mi líbí děvčata, sice nic nenamítá, ale i tak trvá na tom, že za to nemravné hraní s mušličkou mě potrestá tak, jak právě řekla. A nejen to. Speciálně o toto potrestání ji mám sama poprosit.

Abych měla ještě chvíli čas si v klidu rozmyslet, jak Paní Vychovatelku o tento nesmírně zahanbující a – jak už ze zkušenosti vím – také velmi bolestivý výprask poprosím, posílá mě stoupnout si do kouta. A dodává, že ji mám o ten výprask přijít poprosit, až se budu cítit připravená.

Znovu si při tom uvědomuju, jak naše přísná Paní Vychovatelka umí být zároveň laskavá. Jsem jí nesmírně vděčná za to, že mi poskytla tuhle oddechovou chvilku před tím nejbolestivějším výpraskem. Snad právě proto ani netrvá dlouho. Jsou to tak dvě, tři minuty, otáčím se k ní z kouta a říkám, že jsem připravená ji poprosit.

Předstupuju tedy znovu před ni a snažím se znít co nejkajícněji, když říkám: „Prosím, Paní Vychovatelko, abyste mě potrestala pořádným výpraskem na moji nezbednou mušličku za to, že si s ní pořád nemravně hraju.“

Přece jen to nedokážu tak, aby se mi hlas nechvěl. Cloumá se mnou strach, a kdesi hluboko uvnitř i nepřiznané vzrušení z toho, co mě čeká…

Paní Vychovatelka je s mou prosbou spokojena, a s úsměvem odpovídá, že jí ráda vyhoví.

Musím zaujmout novou polohu – napůl sedím a napůl ležím na té sedačce, a poslušně rozevírám nohy.

Paní Vychovatelka si bere svůj bičík, se kterým mě už seznámila, a přistupuje ke mně.

„Dostala jsi už někdy výprask přes mušličku, Bětko?“ zeptá se mě.

„Ano, Paní Vychovatelko,“ odpovídám a jen tiše doufám, že se moc nečervenám, protože se hrozně stydím.

„A jakým to bylo nástrojem?“ zajímá Paní Vychovatelku.

Zalovím v paměti, ten výprask se odehrál už před dlouhou dobou a tisíce kilometrů odtud, ale ten nástroj si vybavuji moc dobře.

„Byla to plácačka ve tvaru ruky, Paní Vychovatelko, a měla rukojeť dlouhou jako bičík.“

„A kolik jsi tou plácačkou přes mušličku dostala, Bětko?“ chce ještě vědět Paní Vychovatelka.

„Deset, Paní Vychovatelko,“ přiznávám stydlivě.

„Hm, deset,“ opakuje Paní Vychovatelka, „tak to bylo asi málo, nemyslíš? Protože tě to neodnaučilo dělat takové nemravnosti, nebo možná odnaučilo, ale ne na moc dlouho. Aby sis tedy, milá Bětko, pamatovala opravdu dlouho, že si nemáš pořád nemravně hrát s mušličkou, tak na ni teď ode mě dostaneš tímhle bičíkem pětadvacet. “

Ach ne!

Dvacet pět bičíkem! Takový výprask jsem na mušličku ještě nedostala! Vydržím to vůbec?

Paní Vychovatelka stojí zleva u mě a bičíkem mi lehce přejíždí po mušličce, kterou mi jím za okamžik bude vyplácet.

Ještě předtím k ní ale zvedám oči – a Paní Vychovatelka mi z nich, jak aspoň cítím, právě dokázala vyčíst i něco, co jsem nevyslovila nahlas. Vidí v nich moji pokoru, kajícnost, prosbu, strach, ale hlavně velkou důvěru.

Ano, tím, že jsem Paní Vychovatelce právě nastavila k potrestání moje nejintimnější a nejcitlivější místo, jsem jí dala najevo, jak velkou důvěru k ní mám a jak bezpečně se v její výchovné péči cítím. Jen málokomu bych totiž nastavila k výprasku svoji mušličku. Rozhodně ne žádnému muži, a pravděpodobně ani každé ženě…

„Tak začneme, Bětko,“ říká laskavě Paní Vychovatelka.

A napřažený bičík v její ruce poprvé dopadá na moji bezbranně nastavenou mušličku.

Dokážu odpočítat ránu, ale je to tak ostrá a pronikavá bolest, že tentokrát už to nevydržím a rozpláču se. Ne, nejsem statečná holka, i při obyčejném výprasku na zadek nikdy nevydržím bez hlesu a naříkám už po pár ranách, a teď už brečím jako malá holčička. I když, jak jsem mohla vidět při té někdejší výpraskové lekci, kdy jsem takto byla bita naposledy a tehdy nikoli sama, při výprasku přes mušličku se rozplakala i nejedna dívka, která předtím dokázala i hodně velký výprask na zadeček vydržet statečně. A tak teď každou ránu počítám a děkuji za ni stále uplakanějším hlasem a v přestávkách mezi nimi už nedokážu zadržovat slzičky. Několikrát, když Paní Vychovatelka napřáhne svůj bičík k další ráně, strachy sevřu nohy a hned je poslušně zase rozevřu. A Paní Vychovatelka se usmívá – z mých reakcí teď vidí líp, než když mě vyplácela na zadeček, že se výprasku opravdu bojím a je tedy pro mě skutečným trestem.

A tak s brekem dopočítám až k pětadvacáté ráně. Cítím slzičky na svých tvářičkách, cítím, jak mě mušlička pálí a vidím, jak je celá červená. Ne, teď si s ní určitě hrát nebudu…

Vracím se do kouta, kde jsem stála předtím, a ukázněně stojím, jak mám, držím ruce u těla, i když bych si moc chtěla svoji pálící mušličku a svůj bolavý zadeček pohladit a trochu jim ulevit, ale bojím se Paní Vychovatelku znovu rozzlobit. Už i proto, že nevím, co mě ještě čeká…

Za okamžik se to dovídám. Znovu před Paní Vychovatelku předstupuji.

„Bětko,“ říká, „probraly jsme spolu všechny tvoje prohřešky proti správnému chování a za všechno jsi byla potrestaná. Ale protože jsi opravdu zlobivá holka a viditelně ti nestačí jen jedna domluva, tak je teď spolu ještě jednou všechny probereme, aby si na svoje přišla taky rákoska Vychovatelka. S tou už jsi se seznámila, takže jistě víš, že se ještě máš na co těšit.“

Neeeeeee, já už nechci, vždyť už teď mě zadeček tak bolíííí, chce se mi plačtivě zaprosit, ale vím, že bych si tím nepomohla, a jediné, čeho bych asi dosáhla, by bylo, že by mi Paní Vychovatelka ještě navýšila trest. A tak jen se s tichým fňukáním pokládám podle pokynů Paní Vychovatelky na bříško na tu sedačku, podkládám se polštářkem, abych měla pořádně vystrčený zadeček, a se znovu rostoucím strachem a vzrušením čekám na to, kolik jich ta moje bolavá zadnička rákoskou Vychovatelkou dostane.

Paní Vychovatelka se zatím posadila na taburet, na kterém jsem klečela po zahřívacím výprasku, zlehka mi rákoskou poklepe na zadeček a znovu slyším její hlas:

„Bětko, podívala jsem se do záznamů, a posledně jsi rákoskou Vychovatelkou dostala dvacet pět ran. Vidím, že to nestačilo. Takže co myslíš, kolik bys jí teď měla dostat? Zase jenom dvacet pět? Nebo si zasloužíš dostat dvakrát tolik?“

Zoufale polknu, protože vím, že Paní Vychovatelka chce slyšet jedinou odpověď, ale mně se do ní moc nechce. Někde v hloubi duše moc dobře vím, že si přísnější potrestání zasloužím, když jsem se nepolepšila a zase prováděla všechno to, kvůli čemu jsem posledně dostala, ale nahlas to přiznat a požádat o přísnější trest mi moc nejde. Jenže Paní Vychovatelka je zvyklá na své otázky slyšet odpovědi, a tak ji už slyším jak mě, o poznání přísnějším hlasem, vybízí: „Odpověz, Bětko, čekám!“

Pokorně, ukňouraným hláskem, ale přece jen odpovídám: „Zasloužím si dostat padesát, Paní Vychovatelko.“ A tiše pobrekávám.

Paní Vychovatelka mě pochválí, že si uvědomuju, že si zasloužím být potrestána přísněji, když jsem se nedokázala polepšit. A to už rákoska Vychovatelka dopadá na můj bezbranně vystavený nahatý zadeček, a Paní Vychovatelka tentokrát nechce slyšet jen počítání a poděkování za každou ránu. Vyplácí mě a u toho mi klade otázky: „Budeš ještě líná a pohodlná?“ „Budeš ještě mluvit neslušně?“ „Budeš si pořád hrát s mušličkou?“ A já pokaždé ubrečeným hláskem odpovídám: „Nebuduuuu, Paní Vychovatelkooo!“ Po každé desáté ráně udělá Paní Vychovatelka malou pauzu, aby si moje zadnička trochu odpočinula před další nadílkou (nebo abych se nemohla tak snadno těšit, že už za chvíli budu mít výprask za sebou?) a já si pokaždé schovám obličej do dlaní a jen kajícně brečím a brečím.

A Paní Vychovatelka znovu ukazuje, jak umí být přísná i krásně laskavá. Slyším ji, jak říká: „Jen si plač, holčičko.“ Takhle ke mně několikrát promluvila, už když jsem plakala při tom bolestivém výprasku přes mušličku, a teď tak ke mně promlouvá znovu, najednou není z jejího hlasu slyšet žádná přísnost, a ta větička zní tak krásně laskavě a konejšivě, že mám až pocit, jako by mě právě pohladila. A opravdu se teď cítím jako holčička, které se Paní Vychovatelka věnuje s mateřskou přísností i laskavostí, cítím, jak jí na mně záleží, a najednou vím, že svůj výprask vydržím až do konce, protože toužím Paní Vychovatelce udělat radost, alespoň tím, že ač jsem holčička opravdu zlobivá, umím si přece jen své nesprávné chování uvědomit a poslušně přijmout svůj zasloužený trest, i když při něm jako právě teď pláču, naříkám, a v slzičkách slibuju polepšení. Je mi při tom na dušičce moc dobře – právě tohle povídání s Paní Vychovatelkou během výprasku dělá – alespoň pro mě – ty její výchovné lekce tak krásné, že se pro ně nakonec stejně vracím, i když vím, jak moc mě bude zadnička bolet a jak ji budu mít zmalovanou, až budu odcházet. Kdyby mi stačilo jenom to nasekání, koupila bych si nějakého výpraskového robota. Jenže ten by ke mně nikdy tak krásně nepromlouval, neměl by v sobě onu mateřskou přísnost a laskavost, neuměl by dát najevo, že mu na mně záleží.

Padesátá rána je tu a můj poslední výprask je u konce. Ale můj trest ještě ne.

„Tak, Bětko, a jako přídavek k tvému trestu pro tebe mám dnes něco nového. Zpravidla po výprasku posílám děvčata klečet nebo stát do kouta, ale při tom už zadeček odpočívá a může se začít vzpamatovávat. Ty bys ho ale měla ještě znovu pořádně pocítit, aby sis všechno ještě jednou pěkně uvědomila. Takže, posaď se sem.“

A ukazuje na vysokou trestnou židli, která tu také stojí připravená, a já jsem původně čekala, že mi Paní Vychovatelka nařídí se přes ni ohnout pro některý výprask, jako Rebelce Monice. Ale ne, Paní Vychovatelka přišla na to (možná i díky tomu Manuálu, ve kterém je jedna část věnovaná dodatkovým trestům), že se ta vysoká dřevěná židlička dá použít i jinak.

Ouvejky, tohle ale nebude vůbec příjemné! Paní Vychovatelka si pro mě ten dodatkový trest vymyslela velice šikovně. Už jsem samozřejmě zažila, že jsem se po výprasku musela posadit nahatým bolavým zadečkem na tvrdou židli, stoličku, nebo na nějakou drsnou podložku. Ale ty všechny byly nízké, takže jsem se mohla opírat nohama o zem a šikovně se občas natočit tak, že alespoň na jedné polovině zadničky jsem nemusela sedět naplno a mohla jí trošku ulevit. Ale tady budu mít nohy ve vzduchu, a na zadečku budu muset sedět plnou vahou, tohle nijak neošvindluju. Ach jo, kdybych tak radši směla ještě jednou do kouta… Ale Paní Vychovatelka má asi za to, že mi to stačilo v přestávkách mezi jednotlivými výprasky.

Dosedám co nejopatrněji, ale přesto tiše zanaříkám, když na té židli spočinu naplno. Není to opravdu pohodlné ani trochu, tvrdé dřevo té vysoké židličky mě do bolavého zadečku pořádně tlačí, a moje pálící mušlička o sobě také dává vědět. A to bych měla být ještě asi ráda, že to sedátko nemá drsný povrch, to by můj zadeček trpěl ještě víc…

Paní Vychovatelka, která se znovu posadila naproti mně za svůj pracovní stůl, mi ovšem nenařídila posadit se na trestnou židli proto, abych na ní jen tak seděla. Mám znovu přemýšlet o svém chování, ovšem nikoli mlčky. Vzápětí sice slyším, že za chvíli bude muset Paní Vychovatelka moji dnešní výchovnou lekci ukončit, a proto mě nemůže na té židli nechat sedět tak dlouho, jak bych si zasloužila, ale v tom zbývajícím čase ode mě chce slyšet, jak jsem se ze své dnešní lekce poučila.

„A teď mi, Bětko, pěkně řekni, že už nebudeš zlobivá holčička a co už nebudeš dělat,“ vyzývá mě, „podívej se ještě jednou, za co jsi dneska dostala a pověz mi to pěkně jedno po druhém.“

„Už nebudu zlobivá holčička, Paní Vychovatelko,“ vypravím ze sebe, už ne tak uplakaně jako když jsem slibovala při výprasku, ale přece jen se mi hlas ještě chvěje.

„A to znamená co, Bětko?“ usmívá se Paní Vychovatelka.

„Nebudu líná a pohodlná,“ Paní Vychovatelka pochvalně přikývne, a já pokračuju: „nebudu mluvit neslušně, a nebudu si pořád hrát s mojí mušličkou, Paní Vychovatelko.“

„Správně, Bětko,“ souhlasí Paní Vychovatelka, „tak mi to celé ještě jednou pěkně zopakuj.“

Opakuji tedy ještě jednou, co všechno už nebudu dělat, a Paní Vychovatelka mě tentokrát vyzve:

„Tak, a teď mi to všechno řekni opačně, tedy naopak co budeš dělat.“

Touhle výzvou jsem poněkud zaskočená, a to tak, že se dokonce ve svých slovech zamotám a honem narychlo hledám správný začátek. Paní Vychovatelka se ale ani trochu nezlobí, a dokonce se chápavě usmívá.

„Není tak lehké obrátit to v opak, viď?“ říká shovívavě. „No tak, pěkně si znovu uvědom, jak se projevuje tvoje lenost a pohodlnost, tvoje neslušnost a tvoje nemravnost, a jistě na to přijdeš a řekneš mi, co budeš dělat.“

Snad právě tohle její chápavé a laskavé pobídnutí způsobuje, že přece jen najdu slova.

A tak tentokrát slibuju: „Budu pilná a každou domácí práci udělám hned, když ji mám udělat, budu mluvit slušně, a (tady přece jen ještě neznatelně zaváhám, než najdu správná slova ohledně mého ne-hraní si s mušličkou) budu se chovat jako mravná dívka.“

„No, to zní krásně a vznešeně,“ pochvaluje si Paní Vychovatelka, „skoro by se k tomu ještě mělo dodat: k tomu mi dopomáhej Bůh.“ Hned ale zakroutí hlavou: „Ba ne, jeho bychom do toho neměly tahat, protože tohle všechno jsou světské věci. Hodně světské věci.“

Vstává a přistupuje ke mně.

„Myslím, Bětko, že tvůj dnešní trest můžeme ukončit. Už můžeš slézt. A pojď ke mně.“

Opatrně slézám s trestné židle a přistupuji k Paní Vychovatelce. Přišel okamžik, kdy jí poděkuji za zasloužené potrestání, ale já myslím i na to, že bych se také ráda k někomu přitulila, vyplakala se, našla útěchu. Znovu myslím na Klárku a Lenku, jak se pak pěkně utěšily navzájem, ale já tu s sebou žádnou kamarádku, ke které bych se mohla přitulit, nemám…

Nabírám dech, abych Paní Vychovatelce poděkovala, ale dokážu říct jen pár slov a znova se rozpláču.

A tak mě nakonec Paní Vychovatelka schová do náruče a nechá mě, abych se přitiskla k ní. Hladí mě a konejšivě ke mně promlouvá: „No tak, Bětko, ty přece víš, že já to s tebou myslím dobře, že mi na tobě záleží,“ opakuje, a každé její slovo je teď pro mě pohlazením.

Vděčně pláču dál a je mi při tom krásně. Jsem teď u Paní Vychovatelky schovaná, v bezpečí, a očištěná od všeho, co jsem provedla.

„Já už budu opravdu hodná, Paní Vychovatelko, slibuju,“ říkám tiše a polykám slzy.

Paní Vychovatelka mě jemně pustí ze svého objetí, trochu poodstoupí a dívá se na mě. Usmívá se.

„A jak dlouho, Bětko?“ ptá se.

A já znovu nepatrně zaváhám. Tak ráda bych jí slíbila, že už pořád a že už mě nikdy nebude muset poučovat rákoskami ani ničím jiným o správném chování. Ale nedokážu to ze sebe dostat. Cítím, že bych slibovala něco, co stejně nedokážu splnit, a myslím i na to, že Paní Vychovatelka možná ani sama nechce něco takového slyšet. Vždyť jaké by to bylo, kdyby se všichni její nezbedníci a nezbednice napravili tak dokonale, že už by nebylo potřeba její výchovné péče? Vždyť pak už by si k ní pro potrestání nikdo nechodil a jí by se po nás stýskalo… A hodná Paní Vychovatelka mě nenutí, abych jí slibovala něco, co bych stejně nesplnila, a nakonec odpoví za mě:

„Budeš hodná tak dlouho, dokud si budeš pamatovat, jak moc jsi dneska dostala, je to tak, Bětko?“

„Ano, Paní Vychovatelko,“ přikyvuju horlivě, a dokonce se už dokážu i lehce, trochu uličnicky, usmát.

„Myslela jsem si to,“ pokyvuje hlavou Paní Vychovatelka a nemusí nic dalšího říkat, aby bylo jasné, že si moc dobře rozumíme. Dříve či později – i když tentokrát chci sama věřit, že později – zase na správné chování pozapomenu a budu se muset do její pracovny ředitelky VIPD opět vrátit na novou výchovnou lekci…

„Tak pojď ještě sem,“ říká Paní Vychovatelka a znovu si sedá na tu sedačku u stěny. A když vzápětí vidím, co drží v ruce a jak se u toho usmívá, jen zalapu po dechu. Ach ne! To je ta protivná koňská mast, kterou jsem už moc dobře poznala při mé poslední návštěvě. Naivně jsem se tehdy domnívala, že je to něco jako heřmánková mastička, kterou si doma vždycky ošetřuju zadeček po výprasku, a že tedy má mému zadečku ulevit. A velice brzy jsem poznala, jak moc jsem se mýlila. Jako by mě zadek už tak nebolel, potom mě ještě pěkně pořádně pálil a nezbavila jsem se toho pálení až do večera.

Přesto se teď k Paní Vychovatelce poslušně natáčím zadečkem a nechávám ji, aby mě tou mastí ošetřila. I když o ošetření tu podle mě vůbec nejde. Paní Vychovatelce jde spíše o to, abych si až do večera opravdu pořádně připomínala, že jsem dnes byla na výchovné lekci u ní. Ale copak by mi to bolavý zadek a pálící mušlička nepřipomínaly i tak? Bouřím se v duchu, ale jen v duchu.

Protože i když to nesnesitelné pálení už začínám pěkně pociťovat, tak na druhou stranu je příjemné cítit, jak se mě teď ruce Paní Vychovatelky, které umějí tak bolestivě vyplácet, jemně dotýkají a jak můj zadeček něžně mnou…

A pak už je opravdu konec. Smím si znovu natáhnout kalhotky (i když bych to snad nejraději ani nedělala), a obléknout si místo krátkého tílka šaty, ve kterých jsem přišla. Paní Vychovatelka mi na odchodu nezapomene připomenout, že pokud se moje chování nezlepší, bude můj trest příště přísnější, a pak už se opravdu jen loučíme a já odcházím.

Čeká mě kamarádka, ke které mám přijít na návštěvu, a která ví, že k ní přijdu od Paní Vychovatelky. Hned po příchodu, protože je na to hodně zvědavá, jí ukážu, jak můj zadeček po výprasku vypadá, a pak po celou dobu návštěvy u ní sice dokážu sedět, ale jen díky tomu, že šikovně poposedávám. A ač od ní odcházím poměrně pozdě, pořád ještě cítím tam dole tak intenzívní pálení, že si na cestu domů stahuju kalhotky a jdu domů naostro. Lehký větřík mi občas moje šaty lehce vzdouvá a můj pálící zadeček a pálící mušlička se při tom příjemně chladí. Musím jen dávat pozor, kdyby zafouklo nějak silněji, protože právě tyhle šaty mají tendenci se při tom zvedat… no, hodně vysoko. Už několikrát jsem to zažila, nejčastěji na eskalátoru v metru, kdy se mi při chůzi dolů právě takhle zvedly. Jednou mi ve stejném okamžiku začal sjíždět i batůžek s ramene, a nevěděla jsem, co dřív chytat…

Když dojdu domů, už je skoro půlnoc, ale mastička Paní Vychovatelky stále ještě účinkuje. Proto, když jdu spát, uléhám na bok, abych zadečku i mušličce co nejvíc ulevila.

A malý dovětek. Když po dvou týdnech a dvou dnech, které uplynuly od mé návštěvy u Paní Vychovatelky, jdu do kosmetického salónu na brazilskou depilaci, hezká a milá kosmetička mě upozorňuje, že mě to tam možná bude nepříjemně pálit a bolet, a abych jí neváhala povědět, pokud to pro mě bude nesnesitelně nepříjemné. Odpovídám jí s úsměvem, že věřím, že to zvládnu, ale neříkám jí (také proto, že se vidíme poprvé), že jsem tam dole nedávno zažívala něco mnohem bolestivějšího i pálivějšího, jen tiše myslím na to, co by na to asi říkala… A opravdu, ve srovnání s tím výpraskem bičíkem i s účinkováním koňské masti jsem si tu brazilskou depilaci užívala jako příjemnou slast…