Čtvrtý výprask paní Veroniky

A tak je tu první dušičkový listopadový den a já si domlouvám další, už čtvrtou lekci u paní vychovatelky.  Co se týče mého nemravného chování a sledování nestydatých stránek, je to katastrofa, tedy nijak se to nelepší.  Cítím se provinile a vracím se ke svému původnímu červnovému odhodlání nechat se opravdu potrestat.  Jenže k tomu je potřeba nejen paní vychovatelčiny pádné ruky, ale také mého pokorného sklopení hlavy. Termín mám na zítra na 17,00 hod. Ale jak to zaonačit, aby paní vychovatelka věděla, že to tak chci. Tak jsem se rozhodla jí to raději napsat:

Dobrý den, jak se blíží termín u Vás, chtěla bych Vám říct, co nevím, jestli bych dokázala, až budu u Vás osobně. Tak Vám to raději píšu, i když ani to mi nejde lehce. Chtěla bych Vás, Paní Vychovatelko, poprosit, abyste mě nešetřila a opravdu přísně mě potrestala včetně toho, abych respektovala, jak se k Vám mám chovat.

 Bylo to poprvé, co jsem použila velká písmena v oslovení a nevěřila jsem, že to uvnitř s člověkem tak pohne. Když jsem očima procházela zprávu, abych zkontrolovala pravopis, tak tuto jednu větu jsem měla opravdu problém přečíst po sobě znovu a měla jsem tendenci ji raději přeskočit.  A při představě, že to říkám paní vychovatelce do očí, mi naskočila husí kůže. Zprávu odesílám večer a hned vzápětí doufám, že paní vychovatelka třeba nebude na mailu a nepřečte si to. Ale ráno už svítí odpověď: Ahoj Veroniko, beru na vědomí a budu se na tebe moc těšitJTo „beru na vědomí“ bylo jako rána soudcovského kladívka, která potvrdila ortel. Šmarjá, co jsem si to zase vymyslela, já jsem úplný blázen, říkám si celý den v práci. Naštěstí mám tolik práce, že moc nemám kdy to víc prožívat a o půl páté vyrážím na Žižkov vstříc Paní Vychovatelce a mým hranicím.

 Sedím v tramvaji směr Žižkov, už je po třičtvrtě na pět, mám to dneska konečně opravdu akorát😊. Cestou v hlavě provádím inventuru vybavení pracovny paní vychovatelky a před očima úplně živě vidím, co mě může čekat. Ale zase proč se dopředu stresovat, že. Ještě vypínám zvonění na mobilech, abych je pak nehrabala z kabelky někde na ulici ve tmě. Ale podívejme, nová sms od VIPD, copak se děje? Paní vychovatelka píše, že můžu klidně přijít o pár minut dřív, když už budu poblíž. Odpovídám, že to mám tak, tak, ale pokusím se. Třeba si budeš chtít vyzkoušet ten minutový výprask rákoskou na zahřátí😊., láká mě paní vychovatelka. Jako za odměnu, že přijdu včas? Tak to já radši přijdu akorát😊odpovídám. Ale, slečna se snaží být vtipná, to chválím, ale ne. Za trest, když přijdeš byť i o minutu pozdě. Esemesková konverzace v mé hlavě definitivně přehodí výhybku směrem k únikové hře „Výprask u paní vychovatelky“, jejímž cílem je v časovém limitu cca 60 minut unikat před něčím, kvůli čemu tam člověk jde, chce to a ještě za to i zaplatí😊Už bohužel mladá paní😊, už letím!, odpovídám rychle a opravdu přidám do kroku, protože už je 16,59 a já jsem teprve na počátku Řehořovy ulice. V tu chvíli se mi hlavě zrodí nevinný nápad, jak to trochu pro paní vychovatelku udělat napínavější. Vytáhnu smarta a otevřu si hodiny, kde jsou nejen minuty, ale i vteřiny. Už stojím před vchodem a nechávám plynout vteřiny po 17:00. Až když je 17:00:55, tak zvoním. Pojď dál. Dveře zabzučí, uklízím mobil a rychle se vydávám známou cestou do suterénu s pocitem úplně malého, nepatrného vítězství😊.

 Ale, ty jsi přišla pozdě, ne? vítá mě paní vychovatelka. S naprostou jistotou trvám na tom, že jsem přišla včas, protože bylo ještě pořád 17.00, když jsem zvonila, a paní vychovatelka to už nerozporuje. Pohovor je tentokrát velmi rychlý, že ani nestačím zahřát židli.

Tak podívej, dosavadní výchovná terapie nepřináší žádné zlepšení, a navíc pořád nevíš, jak se tady máš chovat, přestože jsem ti to už několikrát vysvětlovala. Tak to dneska uděláme jinak. Minule ti nevyhovovalo, jak jsem počítala, tak dneska to nebudeme počítat vůbec a na tabuli nic psát taky nebudeme. Nestačím si ani uvědomit, co to prakticky bude znamenat a paní vychovatelka už míří ke kanapi a cestou provádí inspekci mého oblečení. Tak si vyhrň tu sukni a otoč se! – Já bych si ještě aspoň sundala svetr, navrhuju nesměle. Dobře, tak si ho běž sundat. Za chvíli se vracím jen v černém tričku, úzké džínové sukni a šedých silonkách. Tak sukni nahoru a pojď! Paní vychovatelka na mě vyjela tak zhurta, že jsem úplně zapomněla, že mi dělá problém odhalování, a poslušně vyhrnuju sukni. V tu chvíli si uvědomím, že mám pořád ještě brýle, které na výprask prostě nechci mít. Tak co je? Paní vychovatelka je už hodně netrpělivá. Já bych si ještě sundala…brýle… Paní vychovatelka vzdychne, co má se mnou dělat. Jsem otočená zády se vykasanou sukní a paní vychovatelka mi z kanape stahuje silonky, protože vleže to nejde tak snadno. Pak si mě zkušeným chmatem rovná přes kolena a časová smyčka se uzavírá.

Ležím přehnutá přes kolena paní vychovatelky, mám obličej v dlaních a v duchu si vyčítám, co mě to napadlo psát paní vychovatelce takový e-mail, kterým jsem jí v podstatě dala volnou ruku. Kalhotky, které se mi zlehka zařezávají, paní vychovatelka ještě trochu povytáhne a začne velmi svižně a bez slitování vyplácet jednu ránu rukou za druhou. Už od začátku to dost štípe a intenzita narůstá. Za chvíli mi paní vychovatelku stahuje dolů i ty kalhotky, aby se mohla rozmáchnout po celém zadečku. Do toho, aniž by udělala obvyklou přestávku, vkládá kázání o správném chování. A už jsem konfrontována se situací, kdy musím odpovědět na otázku a potvrdit, že jsem pochopila, co se ode mě žádá. …ano… – Ano??? – Ano…paní vychovatelko, rychle ze sebe vysypu. Správně, spokojeně pronese paní vychovatelka a pokračuje ve výprasku.

Musím říct, že umění paní vychovatelky při výprasku rukou je opravdu obdivuhodné. Fakt to strašně štípe, že se střídavě koušu do ruky a střídavě bořím obličej do kanape…ale…tohle snad už ani není ruka. Sakra, co to je? Taková hrozně ostrá bolest od něčeho, co neznám. Pátrám v paměti, ale ne, tohle jsem ještě nezažila, Ďáblík bolí trochu jinak, ale dost podobně. Schytávám to opravdu fest, zvlášť když se mi opět nepodaří správně odpovědět. Ale je pravda, že už se to dost výrazně zlepšilo. Paní vychovatelka zkoumá, jestli jsem už dost zahřátá, snažím se ji přesvědčit, že určitě ANO😊. Jsem vybídnutá, abych to sama otestovala, sahám si na zadeček a znovu potvrzuji správnou provozní teplotu pro další výprask. Paní vychovatelka mi chytne ruku a zkonstatuje: No jo, ty je máš studený, to takhle nejde správně poznat. A výprask tím strašným, neznámým nástrojem pokračuje. Konečně to ale ustane a můžu vstát. Ohlídnu se se na kanape a tam leží dva kartáče. Aha.

Sama si dávám na židli a na stůl podsedáky, „abych to prý měla pohodlné“😊a na vyzvání se přehýbám přes stůl. Tentokrát paní vychovatelka nemusí nic upravovat, protože džínová sukně drží nahoře sama jako přilepená a už vůbec si netroufám se jakkoliv oblékat. Paní vychovatelka je za mnou a jen periferně zahlédnu, jak bere něco ze sekce řemenů, tawse atd. Je docela nepříjemné, že vůbec nevím, čím dostanu. Že neznám počet ran, mě ani tak netrápí, protože pro mě stejně cokoliv nad 50 je už astronomické číslo a opravdu nechápu, jak jsem už několikrát mohla absolvovat výprask čítající i skoro 100 ran. Kdyby mi tohle někdo řekl před první návštěvou, tak si poklepu na čelo a řeknu, že se zbláznil, protože tohle já nikdy nepřipustím. Ale že nevím, jaký nástroj paní vychovatelka použije, je pro mě mnohem horší. Ani to, co má v ruce, tentokrát nepřiloží k zadečku, jak to vždy dělává, abych to mohla nějak odhadnout. A najednou uslyším švih vzduchem a vzápětí ucítím hrozně pálivou bolest na zadečku. No to je snad nějaký bič, nebo co. A znova. Ssss, au, vyjde mi z úst. No teď už sebou docela házím, čelem jsem přilepená k tvrdé desce stolu a ruku už mám pokousanou, jako od toho našeho psa. Ran není mnoho (aspoň, jak to zpětně odhaduju, já to opravdu nepočítala), ale každá je originál, přesně mířená a v přesně nastavené intenzitě, takže každá je fakt výživná. Vlastně ani nevím, co jsme si při tom povídaly😊, protože tou bolestí došlo k úplnému resetu mé paměti.  Já se tedy zapojovala jen velmi stručně ve smyslu „Ano, paní vychovatelko“ a „Ne, paní vychovatelko“, víc jsem opravdu nezvládala. Pak tento horor končí a já si všimnu, jak paní vychovatelka položí vedle mě dvojitý řemen, o kterém prohlásila, že je její oblíbený. No, to je vidět, tedy cítit. Tím jsem, myslím, dostala už minule, bolelo to dost, ale takhle tedy ne.

A dostáváme se k rákoskám. Tady je výhoda, že vidím, jak je paní vychovatelka vybírá přede mnou z nádoby za stolem. No…vidím…bez brýlí jen odhaduju, kterou zrovna drží v ruce (já si příště ty brýle asi už nebudu sundávat😊), Ňuňu to ale rozhodně není. Nakonec v ruce paní vychovatelky zůstává Dračí rákoska. Paní vychovatelka zajde za mě, takže zase nic nevidím a už jen čekám. Tentokrát si už paní vychovatelka pohraje s přikládáním rákosky na zadeček, očekávání roste a švih. Jauvajs! A znovu a znovu, pokaždé do jiné části zadečku a tentokrát poprvé i těsně pod nebo úplně nahoru. Už toho začínám mít dost. Nohy, které normálně propínám jen do špiček, se natahují nebo přilepí směrem k zadečku. Pak dojde ke střídání za rákosku na holky a na konec i na Vychovatelku. Tu mi paní vychovatelka navrhne, co kdybychom zkusily alespoň půlminutový výprask a začne mi opravdu svižně, i když zlehka, sázet jednu ránu za druhou. Tak to už odcházím (skoro): Ne, ne, děkuji! Rychlé rány, opravdu ustávají a výprask pokračuje až do konce už v „normálním“ tempu. Nevím, kolik to mohlo být ran, ale neřekla bych, že víc než jindy, ale kvalitativně to tedy bylo o něčem jiném. Zjistila jsem, že doteď jsem byla zatím jen v mateřské škole.

Vstávám, trochu se mi třesou kolena, i když to asi není vidět. Paní vychovatelka mi položí kontrolní otázku, co jsem si z dnešní lekce odnesla. V hlavě mám prázdno, nejsem schopná dát dohromady jednoduchou smysluplnou větu, tak řeknu, že to ještě nevím. Tak jistě tušíte, že to jsem neměla říkat (i já jsem to tušila). Tak ty nevíš?! Tak si běž vybrat vařečku! Pomalu se vleču se k výklenku a bez brýlí se snažím zaostřit, kde je ta malá, ale paní vychovatelka důrazně přikáže, ať je neprohlížím a nějakou si vytáhnu. Tak nejblíž je taková kulatá, ani velká, ani malá. Tak tuhle pěkně kulatou sis vybrala, ta se zrovna pro tvůj zadeček hodí, pronese paní vychovatelku už na kanapi a já už skoro padám přes její kolena. Pěkně rytmicky mi paní vychovatelka vysvětluje, proč jsem dneska dostala a končí znovu stejnou otázkou o účelu dnešního výprasku. Že Vás mám oslovovat paní vychovatelko, shrnu poučení. Ne, opravuje mě paní vychovatelka, že už víš, jak se tady máš chovat!

Výprask končí a můj malý pocit vítězství z počátku je ten tam. Ale hlava zůstává pořád nastavená na únikovou hru a já se zase jen směju společně s paní vychovatelkou. Tak třeba tu hlavu napraví někdy příště😊.

5 komentářů u „Čtvrtý výprask paní Veroniky

  1. Michal

    Dostal som super nápad pre pani Vychovavatelku, ako potrestať tuto nezbednicu. Mila Veronika mi isto odpusti ale je to pre jej dobro 🙂 Keďže sa rada mila Veronika pozera na spankerske videa a nema problem s nahotou , isto pozna Wheelbarow 🙂 🙂 🙂 a ku tomu ešte bonus ,, Ďiablik,, 🙂 . Prepač Veronika ,žmurk

  2. Michal

    Veru mila Veronika, ty si teda čislo 😉 Ale rozumiem ti elmi dobre , som totiš uplne ro naky 😉 mne nejake počitanie a rečičky hlavu nenapravia. Len razna ruka a palivy nastroj, kym sa po tyzdni bolaveho sedenia neutvrdim v tom že vyprask je presne to čo človek potrebuje 😉 Nabuduce navrhujem Rovno minutovy vyprask a priputat na kozlik 😉 to bude potom ,jazda,, 😉 krasna poviedka ,Ďakujem

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *