Neteř Kateřina na výprasku u Paní Vychovatelky – 2. část

Vstoupila jsem do malé sklepní místnosti. První co mi proběhlo hlavou bylo to, jak je vlastně malá. Na obrázcích i videích vypadala mnohem větší. Přímo přede mnou byl starý, bytelný psací stůl, za kterým stála bílá tabule. Po pravé ruce malá pohovka, vedle který stál onen výpraskový kozlík a vedle něj skříň. Po levé ruce stálo velké zrcadlo a za zády jsem měla menší zrcádko na zdi, pod kterým stála zdánlivě nevinná židle, o které jsem ale věděla, že je taky určena pro trestání a okamžitě se mi vybavil obrázek asistentky Moniky, jak před ní stojí v puntíkatých kalhotkách a s pruhy na zadečku.

To co mě ale upoutalo nejvíc, byly samozřejmě rákosky, úhledně vystavené na zdi a spousta dalších nástrojů, především vařeček, vystavených v jakémsi výklenku ve zdi.

„Boty!“ ozvala se za mnou Markéta. Rychle jsem udělala krok zpět a vyzula se stejně jako ona. Paní Vychovatelka mezitím kolem nás prošla a posadila se na velkou polstrovanou židli za stolem. „Posaď se, řekla překvapivě vstřícným hlasem Paní Vychovatelka a ukázala na dřevěnou židli před svým stolem. Opatrně jsem přikývla a posadila se před ní. Přitom jsem si všimla, že na stole jsou narovnané všemožné řemeny, od těch maličkých, až po děsivé nástroje s dřevěnou rukojetí. „Ty si můžeš zatím sednout támhle,“ ukázala ještě Markétě směrem ke kanapátku a pak se zadívala na mě.

„Tak povídej, proč jsi jsem dnes přišla?“ obrátila se na mě. „No, já… já…“ zakoktala jsem, „já vlastně… teta mě sem objednala. Podle ní, teda hlavně podle mojí mámy jsem problémová a teta chtěla, abych s ní šla sem.“

„Hmmm… Takže problémová holka. A co si o tom myslíš ty?“ zeptala se mě. „No,… Já si nemyslím, že by to sem mnou bylo nějak špatný. Nechodím za školu, nekouřím, neberu drogy…“ odpovídala jsem zcela po pravdě. „Jenom podle mámy nejsem dost usedlá puťka,“ dodala jsem nakonec skoro až útočně.

„Hmmmm…. Takže podle tebe jsi v pořádku.“ konstatovala Paní Vychovatelka. „A jaký na to má názor tvoje teta?“ obrátila se na Markétu.

„No, nemůžu říct, že by byla vysloveně problémová,“ odpověděla kupodivu. „Je přece jenom dospělá a je fajn, že třeba školu zvládá dobře. To já na tom byla mnohem hůř. Jenomže pořád nakupuje všechno možný a moje sestra přitom sotva vyjde s penězi.“ Při těhle slovech Paní Vychovatelce dost zpřísnil pohled. „Taky imrvére chodí do barů a na diskotéky a Jana přitom dycky trne, kde zase je.“

„To není pravda!“ ohradila jsem se prudce. „Vždycky jí pošlu zprávu nebo jí i zavolám.“

„To je pravda,“ dala mi Markéta za pravdu. Jenže tvoje máma má i tak strach. A navíc kolikrát nepřijdeš domů a jenom napíšeš, že přijdeš až další den. A ségra je pak celá pryč z toho, kdo tě zase kde nabalil a co s tebou udělá.“

„Za to ale já nemůžu,“ snažila jsem se bránit, ačkoli uvnitř mě tohle vždycky taky hlodalo. Máma se o mě opravdu musela často strachovat. „Jsem dospělá a mám nárok na život. Nemůžu být furt zavřená jenom proto, aby byla v klidu. Podívej se na ni!“

Teta jenom pokrčila rameny. „Taková už ona je. V každým případě, definitivně ji odrovnalo to, když v jejím notebooku našla spankingové stránky. Teď má teprve strach o to, co s její dcerou je.“

Paní Vychovatelka až dosud mlčela. Teď však promluvila. „Myslím, že tady máme jasný případ nevychované holky.“ To mně vzalo dech. „Tak to vezmeme podle manuálu,“ pokračovala. „Takže Kateřino, vztyk. Jdi k tabuli a vezmi si fixu!“ nařídila.

Opatrně jsem se zvedla a došla k tabuli. Na spodním ráfku leželo několik fixů a houbička. „Smaž si to!“ bylo mi nařízeno. Když jsem tak činila, všimla jsem si letmo seznamu hříchů někoho přede mnou. Bylo tam dost kolonek a u každé nějaké číslo. U jednoho jsem si stačila zřetelně všimnout nápisu „Lenost 10 rákoska.“ Bylo mi jasné, že Paní Vychovatelka přistupuje ke každému stejně a jako všichni, co o tom psali na webu, budu teď i já vypisovat svoje provinění a psát si k nim rozsudky. I když jsem stále měla pocit, že jsem v nějakém šíleném snu, cítila jsem kdesi uvnitř i čím dál intenzivnější vzrušení, které bylo dost podobné tomu, když jsem se poprvé svlékala před klukem.

„Tak si piš!“ přikázala mi Paní Vychovatelka. Popadla jsem ramdom jednu fixu a sundala z ní víčko. „Počkej!“ zastavila mě. „Červenou ne, vem si třeba zelenou.“ Vzala jsem tedy zelenou fixu a začala psát, jak mi Paní Vychovatelka diktovala.

„Tak za prvé tu máme utrácení,“ Když jsem to slovo napsala, pokračovala. „Dále tu máme nezodpovědnost. Pak neúcta k rodičům, v tvojem případě k mámě.“ Neodvažovala jsem se nic namítat a poslušně všechny tyto věci jsem napsala. „A jako poslední tady máme spankingová fóra,“ pokračovala.

Vyvalila jsem oči. ,,Ale… Todle je přece taky spanking,“ zadrmolila jsem nevěřícně.

„Tohle je především tvoje výchova,“ oznámila mi Paní Vychovatelka stručně. „A slušné dámy se na takovéhle nemravné stránky nedívají. Takže si napiš Spankingová fóra.“

Tohle už na mě bylo trochu moc. „Tak to je ale krávovina,“ vystřelila jsem nerozumně. „Dyť to bych se nemohla podívat ani na ty vaše stránky.“ Byla jsem pitomá. Jako kdybych nečetla, že spousta oněch „hříšníků“ schytala za odmlouvání přídavek.

Markéta tak trochu zalapala po dechu a Paní Vychovatelka klidně pronesla „Ale… Tak slečna nám bude odmlouvat. Tak to si tam ještě připiš Odmlouvání!“

Měla jsem tisíc námitek, ale pohled na tetu, která mě úpěnlivým pohledem varovala, abych se ještě víc nevzpěčovala mě přinutil, abych raději zavřela svoji pusu a napsala co se po mě chce.

„Tak, a teď si piš.“ pokračovala Paní Vychovatelka v diktátu. „Utrácení, tak to bude ruka a malý ďáblík.“ Teta při tom slově silně vzdechla a zadívala se na mě s tím nejhlubším soucitem, až mě z toho zamrazilo. Co to bude za nástroj? Nějakej bič, kterej vytrhne kus zad???

„Dále nezodpovědnost, tak tam si napiš patnáct rákoskou.“ Tenhle moment mnou projelo všechno vzrušení i všechen strach. Rákoska. Jakýsi král výprasků. To nejzajímavější, nejtradičnější, ale prej i nejbolestivější ze všeho co ke spankingu patří.

„A to samý si rovnou napiš i k neúctě k rodičům.“ Aj. Takže ne jen patnáct. Od chvíle, co jsem zjistila kam mě to teta nasměrovala, mi rezonovala myslí fráze „pětadvacet na holou“ a tohle jsem měla spojené hlavně s rákoskou. Dokonce už to fráze „pětadvacet“ ve mně vzbuzovala jakési vzrušení, i když to bylo třeba jen nevinné konstatování výsledku rovnice. Doma jsem tisíckrát slyšela, že dostanu „rákoskou pětadvacet na holou“. Byla to jakási nikdy nenaplněná výchovná fráze, co se nebere vážně. Ale teď to tu najednou bylo až děsivě reálné a děsivě hmatatelné. A ne pětadvacet, ale dokonce třicet.

„Za ty spankingový fóra to bude dalších 25 a mohly bychom si dát řemen,“ zaznělo dále. „No a jelikož jsi u toho odmlouvala, tak si rovnou napiš dalších deset řemenem i k tomu odmlouvání. Ať vidíš, že se nevyplácí odmlouvat, když se někdo snaží pro tvoje dobro.“ Napsala jsem, co se po mě chtělo a pomyslela jsem si, že to její „dobro“ je teda fakt moc hezký.

Teď na tabuli stálo:

Utrácení ruka + malý ďáblík

Nezodpovědnost 15 rákoskou

Neúcta k rodičům 15 rákoskou

Spankingová fóra 25 řemenem

Odmlouvání 10 řemenem

„No, to se nám to tady docela nesčítalo, prohlížela si Paní Vychovatelka spokojeně tabuli. „A máš ještě štěstí, že jsi přišla včas. Za to by si asi měla poděkovat svý tetě. Hodně lidí sem na poprvé přijde pozdě a ještě víc brzo. Za to bys dostala zvláštní trest. Většinou za to dávám deset rákoskou bez přípravy za každou minutu. A bez přípravy, když ještě není zadek zahřátej, to je úplně jiný pocit, než když si tě teď zahřeju rukou. Markéta by ti mohla vyprávět. To vlastně máte štěstí obě. Jelikož tě má na starosti, tak by to schytala i ona.“

„To jsem jí pohlídala,“ vyhrkla Markéta rychle. „Dala jsem nám sraz brzo, protože vím, že ona dycky všude chodí pozdě. A ještě že tak. Samozřejmě jsem na ní musela čekat.“ Neodolala rýpnutí a významnému pohledu (občas přece jenom chytá máminy manýry).

„Ále, podívejme se…“ Vyrazila s potěšeným hlasem Paní Vychovatelka a Marťa úplně ztuhla s hrůzou v očích. „Takže ty jsi ještě přišla pozdě, když jsi věděla, že jdeš za mnou?“ zeptala se Paní Vychovatelka rázně.

„No… Teda… Já…“ Zadrmolila jsem a probodla tetičku nenávistným pohledem, zatímco ona se na mě teď dívala soustrastným, prosebným pohledem a z očí jí zářilo „promiiiiň“.

„Tak o tom si ještě taky musíme promluvit.“ Konstatovala Paní Vychovatelka z zvedla se ze židle.

„Tak Markéto, pojď se prosím posadit sem,“ řekla a ukázala na svou židli za katedrou. Teta se zvedla, s prosebným výrazem prošla kolem mě a posadila se tam, kde ještě před chvílí seděla Paní Vychovatelka.

Ta se postavila přede mě a nařídila mi „Tak, běž si sundat ty kraťásky.“

Jestli jsem se doteď styděla, teď mě ten stud zalil úplně celou. Chvilku jsem tam jen stála se sklopenou hlavou, ale pak jsem přece jen popošla ke dveřím a sundala si svoje džínové šortky. Kromě tílka a ponožek, tak na mně zůstaly už jenom moje obyčejné brazilky a jejich světlá, jemná látka nenabízela prakticky žádnou ochranu.

„Tak pojď!“ ozvalo se za mnou. Paní Vychovatelka se mezitím zeširoka posadila na pohovku a čekala na mě.

Nejistě jsem vykročila a postavila jsem se před ní. Nebyla jsem si jistá, co bude nyní následovat.

„No, jen pojď,“ řekla na můj nerozhodný postoj Paní Vychovatelka, svojí pravou rukou chytila moji levačku a stáhla si mě tak, že mě přehnula přes svoje kolena.

Jestli jsem ještě před okamžikem cítila vzrušení, teď jsem si mohla jenom zakrýt oči studem. Připadala jsem si jako malinká holčička. Vždycky když jsem se koukala na internetu nebo o tom četla, byl trestaný v pozici, kterou musel sám držet a bylo to jaksi jen na jeho vůli, zda se bude podvolovat. Oba dva bývali nazí a na pozadí jiskřil jakýsi erotický náboj. Ale já tu teď byla ohnutá přes koleno úplně cizí, oblečené ženské, jenom v nevinných kalhotkách a od stolu, odkud musel být na můj zadeček perfektní výhled, se na mě určitě koukala moje teta, která mě zná od narození. Tolik jsem se snažila všem dokázat, že jsem dospělá žena, ale teď jsem měla pocit, že jsem se v jejích očích definitivně degradovala do role malé holčičky.

Paní Vychovatelka mi začala jezdit rukou po zadku a začala mluvit o tom, že mám moc hezkou prdelku a já se musela stydět snad ještě víc. Tohle bylo tak neskutečné.

„Takže teď se podíváme na to tvoje utrácení,“ uslyšela jsem nad sebou hlas Paní Vychovatelky. Vzápětí mi na pravou půlku přistála rána. Dost to štíplo a já sebou lehce škubla a trochu hekla. Proběhlo mi hlavou snad milion věcí, ale než jsem si něco stačila utřídit, štíplo to znovu, úplně stejně na levé půlce. „To je abys věděla, že nemáš utrácet máminy peníze,“ připomněla mi Paní Vychovatelka. A vzápětí dopadla další a za okamžik další a pak ještě další dvě. „Když potřebuješ utrácet, musíš si na to nejdřív sama vydělat,“ pokračovala Paní Vychovatelka s kázáním a přejížděla mi při tom po hýždích rukou, což bylo docela příjemné a nějak to ulevovalo.

Vzápětí začala znovu. Bylo to pořád stejné, jenom rány byly čím dál rychleji po sobě a nemohla jsem se zbavit dojmu, že i silnější. Dost to štípalo, ale dokázala jsem se ovládat a nevřískala jsem, ani jsem se nezkoušela prát. Bolelo to, ale nebylo to zase tak strašné, jak jsem si v různých dobách představovala. Rány ale stále sílily a mně uniklo i první „au“. Na moji prdelku dopadaly rány s neskutečnou pravidelností, vždycky na jednu půlku a pak zase na druhou. Potom to vždy na chvíli přestalo a přišlo hlazení a kázání. A pak zase znovu. Sice jsem ke konci už opravdu hekala a nějaké to „jau“ mi unikalo už každou chvíli, ale popravdě jsem se teď styděla víc než to bolelo.

V tom to přestalo znovu. Paní Vychovatelka se mě zeptala „Máš ještě chuť utrácet?“

„Ne,“ špitla jsem ustrašeně. Bylo mi jasný, že kdybych řekla cokoliv jinýho, tak by to pokračovalo.

„To je dobře,“ pravila uznale Paní Vychovatelka. „Zatím to ale možná mě bolelo víc než tebe.“

„To jo!“ pomyslela jsem si.

„Takže teď se na tebe podívá Malý ďáblík,“ pokračovala. V ten moment mi zatrnulo. Myslela jsem, že je to v tuhle chvíli konec a chtěla jsem se zvednout, ale paní vychovatelka mě stáhla zpátky. „Jen ještě hezky lež. Ještě jsme to s tím utrácením nevyřešili,“ zastavila mě. Problesklo mi hlavou, že na tabuli jsem opravdu psala: Utrácení ruka + malý ďáblík.

„S Malým Ďáblíkem se musíš seznámit,“ pokračovala Paní Vychovatelka. „Je to tahleta plácačka,“ řekla a natáhla ruku před můj obličej a ukázala mi v ní jakousi malinkou dřevěnou plácačku, která vypadala jako hodně malá pingpongová pálka.

Po tom, co se ve mně honily nejčernější představy směřující až do středověké mučírny, když jsem usuzovala z toho, jak se Markéta tvářila při tom jménu, najednou ze mě všechen ten děs spadl. Tohle nevinné plácátko. Nedokázala jsem to v sobě potlačit a lehonce jsem se zasmála.

Paní Vychovatelka se zasmála taky a pravila zlověstně a snad dokonce trochu šibalsky „Vypadá neškodně, co?“ a v tom mi sjela rukou za moje kalhotky a začala mi je stahovat dolů. Vyhrkla jsem „NE“ a zkusila ji v tom rukou zabránit, ale byla jsem zadržena. „Jsme tady proto, abychom tě naučily, jak se má mladá dáma chovat a součástí trestu pro mladou dámu musí být i stud.“ Konstatovala Paní Vychovatelka rozhodně a já už se dál ani nebránila a dokonce jsem lehce nadzvedla pánev, aby mi je mohla snadno stáhnout. Znovu jsem si uvědomila, že mimo ní na mě kouká i Teta a studem mi vyhrkly do očí slzičky.

Paní vychovatelka mi ještě chvíli hladila zadeček a pak jsem na něm ucítila zastuzení lakovaného dřeva. Právě mi na něj přiložila Malého Ďáblíka. Hlavou se mi honilo, že celý ten výprask vlastně není nic proti tomu, jak se stydím před tetou a byla bych snad radši, kdybych tam byla sama.

Vtom se ďáblík odlepil od mojeho obloučku a vzápětí na něj dopadl s prudkým plesknutím. V ten okamžik jsem zapištěla „ÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ“ a chytila se rukou za bolavou půlčičku. Štíplo to prostě strašně a já v tu chvíli úplně zapomněla na to, že na mě někdo kouká.

„Paní Vychovatelce se moje ruka na mém zadku zjevně nelíbila, a tak mi ji celkem nekompromisně odsunula. Chtěla jsem protestovat. Vstát a říct že tohle tedy ne a odejít. Jenomže vtom mi přistála stejná rána i na levé hýždi a já zaječela znovu „ÁÁÁÁÁÁŮŮŮŮ, NÉÉÉÉÉÉ.“ Ale v tom už přistála další, znovu na pravou část, která přitom ještě pořád bolela. „DÓÓÓÓST“ zavřeštěla jsem znovu. Ale to už mi na tu druhou dopadl ďáblík znova. „TO NÉÉÉÉ,“ zakvílela jsem.

Paní Vychovatelka opravdu přestala a začala mi moji bolavou prdelku hladit. „Tak takhle by to nešlo.“ pronesla vážně. „V tomhle domě jsou i další lidi a všichni určitě nejsou zvědaví na tenhle řev. Budeš se muset trochu utišit, jinak to budem nuceny řešit jinak.“

Projela mnou hrůza z toho „jinak“ a mezi vzdychy počínajícího pláče jsem ze sebe vysoukala „Dobře,… nebudu… křičet.“

Snažila jsem se být v klidu, jenomže vtom mi Paní Vychovatelka znovu přiložila to dřevo na sedinku a já úplně zdřevěněla. A jak jsem očekávala, nástroj se vzápětí odlepil a za okamžik mně zase projelo zadečkem strašné štípnutí. Vší silou jsem stiskla okraj matrace a vyhrkla jen nepříliš hlasité „au.“ Vzápětí další rána a další „au“. A tak to pokračovalo dál a dál.

„au, au, au, au, au, aú, jaú, jau, jau, jau, oúúú,….“ vzdychala jsem po každé ráně, ale podařilo se mi nekřičet. Bořila jsem obličej do kanape a hlavou mi běželo „Co to tady dělám? Proč jsem se nesvěřila mámě, kam mě teta vede? Jak jsem mohla být tak blbá a nechat se sem odvést?“ O jednom jsem ale byla v ten moment přesvědčená. A to že spanking je vzrušující jen na videu, ale reálně to není nic pro mě.

Paní Vychovatelka dělala znovu pauzy, během kterých mi pozadí hladila a přednášela mi o tom, jak bych si měla vážit máminy práce a já jen v duchu prosila, aby už byl konec.

Potom, když mě po další dávce znovu hladila a já zoufale čekala, kdy ta hrůza zase začne, se mě Paní Vychovatelka znovu zeptala, jestli ještě mám chuť utrácet? Okamžitě jsem vyhrkla že „Ne“. „Dobře“ řekla na to spokojeně a poručila mi ať vstanu. Sáhla jsem si opatrně rukou dozadu a přejela si po bolavých místech. Nadzvedla jsem se a vstávajíce jsem udělala strašlivou chybu, když jsem zavzlykala „auuuu, moje prdel!“

V ten okamžik mě najednou Paní Vychovatelka znovu popadla kolem pasu a strhla si mě zpátky na klín. Než jsem se stačila vzpamatovat, začala mi znovu mlátit na zadek tím ďábelským nástrojem, ale ne jako dosud, klidně, rytmicky a s pravidelnými pauzami. Začala mi ten zadek mydlit hlava nehlava a mnohem větší silou, než doposud! Sice mi tak vypálila jenom asi deset ran, ale byla to snad ta nejdelší chvilka v mojem životě.

„ÚÚÚÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ NÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ,“ začala jsem zase vřeštět, domluva nedomluva, ale tentokrát to nebyly jednotlivé výkřiky po jednotlivých úderech. Vřeštěla jsem jako siréna, divoce kopala nohama a rukama jsem se snažila chytit povrchu kanape.

Ustalo to tak rychle, jak rychle to začalo, ale já jen zůstala ležet. Lapala jsem po dechu a vzlykala jsem. „Tak tohle bylo za to sprosté slovo!“ sdělila mi velmi výhružným tónem Paní Vychovatelka. „Vztyk!“

Celá uslzená jsem vstala z jejích nohou a hladila jsem si bolavý zadeček. V ten moment mi přišlo podívat se na tetu. Seděla stále na židli. Měla jakýsi zasněný výraz, ale když se naše pohledy setkaly, zatvářila se soucitně a až mateřsky laskavě. Nějak tak se na mě koukala máma při očkování, kdy mi vysvětlovala, že to bolí, ale že to prostě musím vydržet, abych byla zdravá.

„Pěkně se ti ten zadek vybarvil,“ ozvala se Paní Vychovatelka. „Můžeš se na něj podívat do zrcadla.“

Otočila jsem se a při tom pohledu mi zatrnulo. Na spodní části mých půlměsíčků teď byly tmavě červené flaky, které ke svým středům přecházely do fialova. „Není to zase tak hrozný jak to vypadá.“ řekla mi Paní Vychovatelka skoro mateřsky. „Tak tohlecto byl Malý ďáblík.“ pokračovala. „Obvykle ho moc nepoužívám. Ale každý nový nezbedník se s ním musí seznámit. Takže odteď už budeš vědět, že pokud nebudeš dodržovat to na čem se tady domluvíme, tohle je trest, který můžeš kdykoliv dostat. Tvoje teta ke mně třeba chodí už dlouho. A poprvé se tu s ním seznámila také. A za celou dobu jsem ho na ní musela od té doby použít jenom jednou.“ Při těch slovech jsem se na tetu podívala a ona celá zrudla. V ten moment jsem si uvědomila, že tu stojím jenom v tílku, dole zcela nezakrytá a přeze všechnu bolest mnou projel i stud a já si honem dala ruce před svoji mušličku.

„Tak dále tady máme nezodpovědnost,“ ozvala se znovu Paní Vychovatelka potom, co si jistě vychutnala moje výměny pohledů s mojí tetou. Vzala židli, na které jsem při pohovoru seděla a otočila ji opěradlem ke stolu. „Tak poď,“ vyzvala mě. „Tady si klekni,“ dodala a ukázala na sedátko židle. Tuhle pozici už jsem viděla na jejím webu mnohokrát, a tak jsem nemusela dál přemýšlet a aniž bych se snažila o nějaký odpor, zaklekla jsem na židli a položila si bříško na stůl. Sice jsem to už viděla, jenomže nikde na těch obrázcích nebyla za stolem Marťa. Koukala jsem se jí vlastně přímo na výstřih a můj stud zase začal sílit. Prosebně jsem se na ní podívala a ona na mě s pochopením pokývla a odstrčila se na židli směrem k tabuli.

„Ještě počkej, jestli chceš, tak si pod sebe můžeš dát polštář,“ nabídla mi Paní Vychovatelka. S vděkem jsem přikývla, znovu se zvedla a sebrala dva molitanové podsedáky z gauče, položila je na desku stolu a znovu zaujala pozici.

Hlavou mi proběhlo, že teď je na řadě rákoska. V ten moment jsem úplně cítila jak blednu, protože jestli bylo todle plácátko tak strašný, tak co se mnou udělá ona legendární rákoska??? Pak jsem si uvědomila, že mi bylo právě řečeno, že ten ďáblík je to nejhorší ,co tu je a zase jsem se trochu uklidnila.

„Tak teď bychom se mohly podívat na ty spankingový fóra,“ konstatovala k mojemu velkému překvapení Paní Vychovatelka.

Vzala do ruky jeden z řemenů. „Tohle se nejlíp vyžene tímto dvojitým řemenem,“ sdělila mi klidně, jako by se nechumelilo (což ono se tedy v červenci opravdu nechumelilo, ale stejně…) a odešla dozadu za mě.

Dokud stála vedle mě, byla jsem relativně v klidu. Jenomže teď, když už jsem na ni neviděla, ale věděla jsem přitom, že je přímo za mým zadečkem a že se mu chystá začít znovu ubližovat, jsem znovu začala mít strach. To že mi muselo být vidět až do kuchyně, na to jsem zase úplně zapomněla.

Vtom mi po pořád ještě bolavém zadku přejel volně držený řemen a já okamžitě věděla, že za milisekundu už mi tam přistane se vší vehemencí. Křečovitě jsem sevřela desku stolu a čekala. Paní Vychovatelka to musela vidět a snad ji to i bavilo, protože mi po půlkách přejížděla klidně dál, dokud jsem se znovu trochu neuvolnila.

Pak ten kontakt rázem zmizel a v příští sekundě se ozvalo zasvištění a po něm následovala rána na můj zadek. Celou svoji osobou jsem se snažila nezačít zase ječet, jenomže po malém ďáblíkovi nebylo tohle najednou ani zdaleka takový Mordor, jak jsem se bála.

„Očekávám, že ty rány budeš počítat,“ ozvalo se mi za zády. Okamžitě jsem si vzpomněla na to, že se o tomhle často všude psalo, a tak jsem rovnou vystřelila „jedna!“ V tu chvilku přiletěla další rána. Vyhrkla jsem „dva“, potom „tři“ a takhle to pokračovalo. Bylo to úplně jiné než předtím. Tohle neštípalo prakticky vůbec. Byla to jakási tvrdá rána přes celý zadek. Jenom na samém konci řemenu, který obvykle dopadal tam, kde už začíná stehno, to obvykle ostře štíplo. Podařilo se mi se ani jednou nesplést a s hrůzou mi šly myslí pasáže, ve kterých se při chybě začínalo od začátku. Po deseti dopadech přišla vždy krátká pauza, během které mi Paní Vychovatelka dělala kázání a hladila prdelku.

Teta ze mě po celou dobu nespustila oči. Střídavě mi koukala do obličeje, střídavě pozorovala Paní Vychovatelku a jindy se nakláněla do strany, aby měla co nejlepší výhled na moji prdelku.

Když jsem napočítala 25 a odpověděla, že už nemám chuť na taková fóra koukat, myslela jsem, že se můžu zvednout, ale bylo mi nakázáno ležet. „Jen hezky vydrž. Zatím jsme vyřešily jenom ty fóra. Vůbec jsme ještě nepodívaly na to odmlouvání,“ zabrzdila mě Paní Vychovatelka.

Následně položila onen řemen, kterým mě do teď trápila a potom co si chvilinku všechny prohlížela, sebrala jeden poměrně široký a řekla: „Ták, myslím že tenhle by ti měl to odmlouvání vyhnat z hlavy.“

Znovu se postavila za mě a začala mi jím jezdit po zadečku. To čekání bylo hrozný. Zase nový nástroj a já zase musela čekat, jak to bude bolet tentokrát. Otočila jsem hlavu doprava a podívala se na tetu. Už se netvářila příliš soucitně. Pozorovala mě se zájmem, jako kdyby byla na nějakým suprovym filmu v kině. Zadívala jsem se jí přímo do očí a na okamžik se i zapomněla před ní stydět. Když uviděla, že se na ní dívám, znovu se na mě zadívala se soustrastným, laskavým úsměvem, nebylo to už ale tak úplně upřímné.

Chtěla jsem s ní svést oční souboj, ale moje soustředění náhle ukončilo uvědomění, že se mojí prdky už nic nedotýká a než můj mozek stačil tu informaci zpracovat se vším co z toho vyplyne, přistála mi další rána a místností se rozlehlo hlučný plácnutí.

„ÍÍÍÍÍ“ jekla jsem, ale podařilo se mi nezařvat úplně na celej barák. Bolelo to víc než tím předtím, ale ne zase vo tolik. To leknutí bylo horší.

„Nic?“ zeptala se Paní Vychovatelka. Honem jsem nepochopila, o co jde. Vzápětí mi došlo, že jsem zapomněla počítat. Než jsem ale stačila vyhrknout jedna, promluvila Paní Vychovatelka znovu. „Tak znova!“ řekla a zadečkem mi znovu projela tupá rána zakončená štípnutím nad pravým stehnem.

„Jednáááá,“ zakřičela jsem honem. „To už je lepší,“ pochválila mě, ale vzápětí to zabolelo znovu. Tentokrát už se se mnou tolik nepárala a rány šly rychle po sobě.

„aau dva, au tři, ou čtyři, au pět, jau šest, aauauau sedm, ááááu osm, íííí devět, aaahaau desééét.“ vyrážela jsem ze sebe.

„Tak co, máš ještě chuť odmlouvat?“ zněla zase stejná otázka. „Néé, nemááám“ vyhrkla jsem už připravená co nejrychleji.

„Dobře,“ řekla na to Paní Vychovatelka spokojeně a hladila mi přitom zadek, za což jsem byla ráda, protože to pomáhalo. Markéta se na mě zase dívala, jako by to byla nějaká reality show a já ji probodla nenávistným pohledem. „Vztyk,“ zazněl znovu rozkaz a já si stoupla. „Běž se podívat do zrcadla ať vidíš jak ten spanking, na kterej se ráda koukáš a ještě potom odmlouváš dopadá.“

Popošla jsem k zrcadlu a podívala se na zadeček. Byl teď červený celý a trochu natekl a ztvrdnul. Znovu mi při tom pohledu vyhrkly slzy a Marťa mi uklidňujícím hlasem řekla. „Neboj. Vypadá to hrozně, ale za pár dní to už ani nebude vidět. Já odsud často chodím s horší omalovánkou,“ dodala a rychle se podívala na Paní Vychovatelku, která na ní napůl vážně a napůl s úsměvem pokývala.

„Tak teď bysme tam měly nezodpovědnost,“ informovala mě Paní Vychovatelka. „Na tu bude asi nejlepší tady tahlecta rákoska,“ pokračovala a vytáhla jakousi celkem tenkou rákosku, zahnutou na konci jako vycházková hůlka. Ohnula ji přede mnou a řekla klidně „Tahle je tenká, pružná, pro tentokrát na tebe budu ještě hodná.“

Nevypadala sice tak hrozně a někde jsem i četla, že tenký rákosky jsou o něco lepší, ale že bych se nebála, to se říct nedá. Trochu se mi roztřásly kolena, ale najednou jsem si uvědomila, že to už není tak úplně jen strachem nebo studem. Někde uvnitř tam ve mně tepalo jakési vzrušení. Něco ve mně se chtělo vrhnout na stůl, nastavit zadek a říct: „A seřež mi ho tak, že si měsíc nesednu!“ Vzápětí jsem znovu dostala strach a proletělo mi hlavou, že jsem se dostala do světa úchylů. A potom zase to, že chci dostat a to co nejvíc.

Nevím proč, ale vzpomněla jsem si na to, když po mě asi před rokem chtěl můj tehdejší kluk, abych mu místo svojí kundičky nastavila svoji prdelku. Když jsme se trošku napitý začali svlíkat, měla jsem úplně stejný pocit. Na jednu stranu jsem byla vzrušená a toužila to vyzkoušet, na druhou stranu jsem měla strach, že to bude bolet. Bylo to tak protichůdný a současně mě tak nějak vzrušovala právě i ta protichůdnost.

Paní Vychovatelka poklepala rákoskou na polštáře na stole a já si opatrně zase klekla a přehnula se přes stůl. Když jsem se podívala na Markétu, tvářila se teď naprosto uchváceně a zírala na nás, jako kdyby to bylo nějaký superdramatický představení.

Paní Vychovatelka mi znovu začala přejíždět rákoskou po obloučkách a já se donutila přestat na tetu koukat a zadívala se před sebe. Pulzovalo to ve mně. Ať jsem kdy viděla cokoliv o výprasku, skoro vždycky došlo na rákosku. Je to jakejsi grál všech spankerů. A teď tu byla ta chvilka, kdy mi poprvé v životě rákoska jezdila po prdelce a já čekala, až se mi do ní poprvé v životě zakousne.

Rákoska se v jednu chvilku zastavila dole na zadečku a zůstala ne něj nehnutě přilepená několik sekund. Bylo mi jasný že se za chvilku odlepí a pak to přesně v týdle linii štípne…

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

2 komentáře u „Neteř Kateřina na výprasku u Paní Vychovatelky – 2. část

  1. Profilový obrázekMichal

    Hm ,co k tomu dodat
    Dej – pútavý
    Stilistika – precizna
    Pocity – sebareflexne
    Celkovy dojem ?
    Absolutne sexi uzasne vzrusuce
    Iste, sucitim so slecnou ale zasluzila si kazde jedno plesknutie a akosi verim ze nebude po kratkej pauze ani posledne… 😉

  2. Profilový obrázekMajjsan

    Jak jsem očekávala, druhá část super.👍 První část samozřejmě také ale jak jde Paní Vychovatelka na věc,tak to lítají hromy blesky.😀😉👍 Soucítím se slečnou a začínám mít víc a víc respekt z návštěvy.
    Au moje prdel bylo od slečny výstižné. 😄☺️😏 Těším se na třetí část.🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *