Neteř Kateřina na výprasku u Paní Vychovatelky – 3. část

Rákoska se mě přestala dotýkat, pak přišlo švihnutí a po něm silný štípnutí po celý dýlce dopadu. „Au jedna!“ vyhrkla sem. Bolelo to hodně, ale ne zase tak hrozně, jak jsem se bála. Přišlo další štípnutí a pak další. Pořád to bolelo. Hrozně to štípalo. Ale už ta bolest byla jiná. Cítila jsem, jak ve mně proudí krev a i když je to nepochopitelný, dělalo mi to dobře.

Nevím, jak bych to popsala. Nikdy to asi nepochopím sama. Ta bolest nebyla příjemná. Bolelo to. Ale vždycky když Paní Vychovatelka po pěti ranách přestala a začala mi zadek hladit, věděla jsem, že chci aby pokračovala. Pak zase začala a já si přála, aby přestala a naříkala, protože to hrozně bolelo. Mačkala jsem rukama okraj stolu a snažila se nesplíst počítání.

Uuu čtrnáct, aúú u u u patnáct!“ vyhrkla jsem nakonec. Paní vychovatelka mi zadek zase pohladila a zeptala se mě: „A za co jsi teď dostávala?“ „Za nezodpovědnost,“ odpověděla jsem. „Máš ještě chuť být nezodpovědná?“ zeptala se jako vždycky. „Nemám,“ odpověděla sem taky jako dycky.

Výborně! Zdá se, že na tebe rákoska zabírá,“ pronesla Paní Vychovatelka. „Tak teď se rovnou ještě podíváme na tu tvoji neúctu k mámě,“ pokračovala. „Za to tam máš taky patnáct rákoskou. Tak na to bude nejlepší tady rákoska Vychovatelka,“ řekla a sundala přitom ze zdi rovnou rákosku. Byla o dost silnější než ta předtím. „Teď jsi dostala Asistentkou. To je taková tenká rákoska pro ty lehčí hříšníky. Teď se na tebe podívá Vychovatelka. Ta je tvrdší a bude mít silnější dopad.“

Na chvilku mnou zase prostoupil strach z neznámýho, ale už to na mě tolik neplatilo. Byla sem plná endorfinů a hlavou mi běželo snad všechno naráz. Už jsem nebyla vystrašená. Ten pocit, takové neodolatelné vnitřní vzrušení, co mě ovládal už jako malou, když se řeklo, že někdo dostane na zadek, když jsem viděla v Lotrandovi a Zubejdě, jak nějakej felčar začal dostávat na špalku rákoskou a hlavně, když dostávala ta blondýna Chloe…. Tenhle pocit mě úplně ovládal. Byla jsem vzrušená na maximum, ale současně jsem pořád měla strach. Jedna moje část chtěla Paní Vychovatelce říct, ať přestane kecat a kouká mě začít pořádně řezat a druhá měla strach a chtěla po mě, ať se pokusím nějak tu svoji bolavou prdelku ochránit.

Zase jsem si uvědomila, že na mě kouká Markéta. Ta už se ani nesnažila tvářit soucitně. Hltala nás obě očima a měla úplně uchvácenej výraz. Byla jako já rudá v obličeji a i když jsem nechtěla, všimla jsem, že jí pod oblečením trčí bradavky.

Už jsem jí chápala. Kdyby přede mnou takhle naživo dostávala sexy holka jako já a ke všemu takhle úpěla, taky bych sama snad vytekla.

Všimla si, že se na ní koukám a že jasně vím, co se s ní děje. Už se nenamáhala se soucitným výrazem. Teď se na mě klidně usmívala a očima říkala: „Todle je můj dárek pro tebe.“

Tak to máme dalších patnáct,“ přerušila nás Paní Vychovatelka, která si našich pohledů nevšímala a přiložila mi zase rákosku na zadek, akorát že tentokrát stála z druhý strany.

Všechno se ve mně zase hnulo a já plná emocí čekala, až to štípne a znova ve mně začal stoupat strach z bolesti. A pak to přišlo. Švihnutí a štípnutí přes prdelku, končící až na stehnu. I když před chvilkou jsem se nemohla dočkat, teď jsem znovu vypískla: „Ííííí auaůůů jedná.“ Vychovatelka byla mnohem horší než Asistentka. Bolelo to. Vzrušovalo to, ale zatímco Asistentka ve mně postupně vyvolala touhu celé to prožívat a celý to bylo víc vzrušující, todle zase vrátilo i tu bolest.

A zase to pokračovalo. Počítala sem, naříkala sem, chytala se stolu, odpočívala při pauzách a hlazení pruhovaný zadničky, projížděly mnou endorfiny a současně to bolelo a když mi zrovna dopadala rákoska na prdelku, dycky jsem moc chtěla, aby to už skončilo.

A pak jsem řekla: „Ááchach auu patnáct“ a byl konec. „Vztyk!“ nařídila Paní Vychovatelka. Opatrně jsem vstala a udržovala přitom oční kontakt s Markétou. Ta se teď na mě koukala s klidným, ale přeci jen rošťáckým výrazem. „Můžeš se podívat do zrcadla,“ pokynula mi Paní Vychovatelka.

Popošla jsem a podívala se opatrně přes rameno. Při tomhle pohledu mě sice přepadl trochu strach, jestli se todle vůbec zahojí, ale stejně tak to ve mně vřelo a když jsem si po tom červeném, tvrdém, pruhovaném prostoru přejížděla dlaní, byla jsem úplně stejně i vzrušená. V tom mi přišlo podívat se i dopředu a uvědomila jsem si, že i když se se mnou děje todle všechno, nemám prcinku vůbec vlhkou. Byla jsem vzrušená. Ale nebylo to tohle vzrušení. Nemůžu říct, jestli bylo slabší nebo silnější než, když mi ji někdo zaplní. Bylo to prostě úplně jiné.

Podívala jsem se trochu nerozhodně do místnosti na Marťu a Paní Vychovatelku. Nevěděla jsem úplně co teď přijde. Byl konec.

Máš ten zadek pěknej,“ pronesla napůl vážně a napůl pobaveně Paní Vychovatelka. „Můžu se obléknout?“ zeptala jsem se nejistě a podívala se na tetu. „No, počkej, ne ne ne, ne tak rychle.“ zasmála se Paní Vychovatelka a bylo na ní znát, že si to jak tam rozpačitě stojím vychutnává. „Ještě jsme nevyřešili to, že chodíš pozdě.“

Tohle mnou hrklo. Přece jenom jsem byla psychicky připravená, že tohle už je konec. „Jen ještě hezky pojď sem!“ bylo mi nařízeno. „Takže pozdní příchod. Za to tady dávám deset bez přípravy za každou minutu. A věř mi, že bez zahřátí rukou je to jinej pocit,“ dodala varovně. „Ale sem jsi přišla včas, tak to uděláme tak, že ti dám vybrat. Podej ze zdi tu horní rákosku a rákosku Vychovatelku, tu už znáš.“

Sundala jsem je ze zdi a obě jí je podala. Ta druhá byla ještě silnější a na konci byla zahnutá. „Tohle je Kleopatra,“ řekla mi Paní Vychovatelka. „Ta už je pro větší hříšníky. Tak si můžeš vybrat. Buď ještě deset Vychovatelkou nebo pět tady Kleopatrou.“

Podívala jsem se na tetu. Ta se zatvářila, že odpověď je jednoznačná, ale než mi stačila naznačit, která je správná, Paní Vychovatelka naší oční rozmluvu přerušila. „Teta ti neporadí. Jen si hezky vyber sama.“

Chviličku jsem váhala. Vychovatelkou to dost bolelo a dalších deset jsem už úplně dostat nechtěla. Ale ta druhá vypadala ještě horší. Nakonec jsem si řekla, že bude lepší, když to zabolí pětkrát víc než desetkrát, sice míň, ale pořád hodně.

Tak tu Kleopatru,“ odpověděla jsem nakonec nejistě. Podívala jsem se na tetu. Ta se syknutím zavrtěla hlavou a výraz jasně dával najevo, že jsem si vybrala tu mnohem horší variantu.

Výborně,” schválila moje rozhodnutí Paní Vychovatelka. „Je vidět, že si svoje provinění uvědomuješ a že chápeš, že je to pro tvoje dobro.“ Odložila Vychovatelku na stůl a Kleopatrou poklepala na polštáře na stole. Zase jsem zaklekla na židli, přehnula se přes stůl a nastavila svůj zadeček, aby na něm za chvilku zase začal středověk. Hlavou mi letělo, co že jsem si to vybrala a že jsem si radši měla vybrat to co znám. Vtom jsem si taky všimla, že teta se i se židlí posunula blíž ke mně, aby jí neunikl žádný pohyb mojeho obličeje. V obličeji sice měla spoustu vzrušenýho očekávání, ale teď tam zase bylo víc cítit soucit.

A zase jako pokaždé. Chladný dřevěný pruh na mojich měsíčkách, pak na kratičký strašlivý okamžik nic a pak štiplavý dopad. Jenomže tentokrát byl zase mnohem horší. Zabolelo to tak, že jsem zase vypískla a vzpomněla jsem si poprvé na Malýho ďáblíka. Pořád to nebolelo tolik jako s ním, ale začalo se to pomalu blížit. Navíc Paní Vychovatelka už si celý proces tolik nevychutnávala, a potom co jsem poprvé zapištěla: „Íííí auů jedna,“ jenom klidně konstatovala, že tohle už je cítit jinak a že tohle tu má na ty velký hříšníky a dala se zase do vyplácení. Zbylé čtyři rány vysázela dost rychle za sebou. „Jááááu dva jaůůů, Jááááááůůů dva ohoůůů, Áááááůů tříííí, Ááááháááu čtyříí ooouu, Íííííííáááů pěěěět dost auuu jau jau uhůůů.“

Ani jsem nečekala na vyzvání a po páté ráně jsem se rychle postavila. Začala jsem zase vzlykat a rychle jsem si třela hýždě. Todle opravdu bolelo.

Tak tohle by bylo pravdu všechno,“ oznámila mi klidně Paní Vychovatelka. „Ještě ti namažu zadek mastí.“ Vzala z okna plastovou pixlu a já si z hrůzou uvědomila, že je to ta pálivá mast, jak se o ní píše na webovkách. Po tomhle všem jsem opravdu ještě pálivou mast na bolavej zadek nepotřebovala.

Paní Vychovatelka si nicméně sedla na kanape a naznačila mi, ať se jí zase přehnu přes koleno. Já se ještě chvilku nepohnula, ale když se po mně natáhla, přece jen jsem se tam dobrovolně položila. „Jen hezky pojď. Ta mast je pro tvoje dobro. Je to dezinfekce,“ poučila mě Paní Vychovatelka a pleskla mi trochu té směsi na bolavý místo. Potom mi ji tam rozetřela a i když to první okamžik studilo, vzápětí to začalo silně hřát a chvílema to opravdu nebylo příjemný. Následně mi ještě na zadek přistálo několik plácnutí rukou s několika moudry do života, ale po tom všem už byla ruka neškodná.

S příkazem „Vztyk!“ jsem se znovu postavila a dostala jsem povolení obléknout se. Rychle jsem se vrhla po svojech kalhotkách a rychle jsem si je začala oblíkat.

Tak co, spokojenost? Naplnilo to tvoje představy? Nemáš pocit, že bych tě snad ošidila?“ zeptala se ještě Paní Vychovatelka. „Určitě ne,“ vyhrkla jsem. „Určitě jste mě neošidila,“ dodala jsem pak rychle, aby si tu odpověď nevyložila jinak. Sice jsem to řekla hodně rychle, ale jak bolest po Kleopatře odeznívala a vracela se ona euforie, něco ve mně silně křičelo, že ano a že ještě pár na zadek zasloužím. Při téhle představě mnou projel pocit, že je tady něco špatně a že já jsem opravdu poctivá spankerka. Tohle jsem si nikdy nechtěla připustit ani omylem.
Chtěla jsem si navlíknou kraťásky a zrovna jsem si z hrůzou představovlala, jaký to bude, nacpat tenhle bolavej, nateklej zadek do těhle miniaturních šortek, který jsou zařízlý i tak, když promluvila Markéta a já myslela, že snad špatně slyším. „Já myslím, že by Kačka ještě pár potřebovala. Vidím jí to na očích.“

Zůstala jsem přimražená stát a chtěla tetu probodnout očima, jenže to tak úplně nešlo a já se podívala sice ostře, ale někde tam musela být i vděčnost.

Takže ty myslíš, že bys ještě trochu potřebovala?“ zeptala se mě Paní Vychovatelka a přímo mě rentgenovala očima. Mně do nich zase vyhrkly slzy. Jestli teď přikývnu, tak není cesta zpátky. Jestli přikývnu, jsem spankerka.

Chvíli jsem jen stála s uslzenýma očima a svěšenou hlavou a pak opatrně přikývla. Bylo to jasný.

Teta se na mě usmála a řekla Paní Vychovatelce: „Myslím, že by to ještě chtělo tak patnáct ňákým lehčím řemenem.“ Paní Vychovatelka ochotně přikývla a vzala jeden tenký, dvojitý řemen ze stolu. Markéta mezitím sáhla někam vedle gauče a položila na něj jakýsi veliký polstr trojúhelníkovýho tvaru. „Tak pocem,“ řekla s milým úsměvem, jako by to bylo někde doma na kafi. Opatrně jsem k ní přišla a ona mě navedla, jak se přes něj přehnout. Potom mi sama shrnula kalhotky pod zadek a úplně s klidně si sedla na druhý konec kanape, přímo před můj obličej.

Když viděla můj odevzdaný, uslzený výraz, usmála se na mě a vzala mě za ruce. To se jí určitě moc líbilo. Nemohla si pomoct a nechá mi znova přemalovat zadek jenom, aby mě u toho mohla držet za ruce a koukat mi přímo do očí.

Paní Vychovatelka se mezi nás nemíchala a po chvilince napínání a přejíždění řemenem po půlkách mě začala zase řezat. Už nedělala pauzy a vyplácela jednu ránu po druhé se železnou pravidelností. Bolelo to, ale po tom všem už ne tolik. Byla to přesně ta bolavá bolest, která v člověku vyvolává ono neskutečně vzrušení a současně si přeje, aby to už skončilo. Už jsem rány nepočítala. Ale nikdo mi to nevyčetl. Jen jsem tiše naříkala, tiskla Markétě ruce a koukala se jí chvílema do jejích spokojených očí.

Pak to skončilo definitivně a já se bolestivě zvedla, natáhla znova kalhotky a poodešla abych si s novou, ale tentokrát už ne právě vzrušivou bolestí oblékla šortky na výpraskem i mastí pálící prdelku.

Teta mezitím začala s Paní Vychovatelkou rozprávět a předala ji nějaké bankovky. Pak mě k sobě zavolaly a ještě došlo na několik vět. Paní Vychovatelka mi přikázala, že v zájmu mojí výchovy je potřeba, abych se dostavovala pravidelně, alespoň jednou za měsíc a připomněla Martě, že i ona by se měla brzy zastavit.

Potom jsem se rozloučily a odešly stejnou cestou ven. Venku na mě dýchl čerstvý vzduch. Byla jsem ráda, že zrovna není vedlo a ještě vděčnější jsem byla tetě za to, že mě domů hodí autem, protože červeň s jasnými pruhy vykukovala i s částí mých obloučků z mojich kraťásek.

I tak jsem se celou cestu k autu opatrně koukala, zda-li se za mnou nikdo neotáčí a jednou jsem se si byla jistá, že nějakej kluk si toho mýho zbarvení všim. Ještě štěstí, že to není nikde, kde bych byla často. Vlastně část mě se tam nechtěla už nikdy vrátit. A část mě si už plánovala za co bych zasloužila příště.
Cestou domů jsme toho za celou dobu moc nenamluvily. Já poposedávala na sedačce a Markéta mi jen řekla, že můžu být ráda, že potom nemusím ještě řídit.

Když jsme dorazily domů, Markéta mi slíbila, že mámu na chvíli zaměstná, abych se mohla v klidu proplížit do pokoje a vzít si něco v čem nebude nic vidět.

To se podařilo a když se máma ptala, jaký jsme měly den, odpověděla jsem podle popravdě, že super. Markéta na mně při tý otázce ulpěla pohledem a když slyšela moji odpověď, byla na ní znát nepředstíraná radost.

Potom co se teta rozloučila, mě čekala ještě večeře, při který jsem musela sedět na dřevěný židli. Máma si sice všimla, že se vrtím, ale naštěstí se v tom nějak zvlášť nerejpala.

A pak, když už jsem šla pozdě večer spát, neodolala jsem, a ještě před spaním jsem si znovu pustila svoje oblíbené video a s příjemným brněním v prdelce jsem sledovala, jak Chloe a Abbygail dostávají řemenem přes svoje zadky, stejně jako to odpoledne já.

Tohle je tedy moje zpráva, kterou jsem měla Paní Vychovatelce poslat už před dvěma týdny. Ale co už. Myslím, že při příští návštěvě mě stejně rákoska nemine a moje spankingové já má z důvodu k dalším ranám vlastně radost. A i když mám svoji tetu ráda, moje škodolibé já cítí velké zadostiučinění, protože to ona mě tam přivedla, aby se mohla kochat pohledem, jak její neteřinka dostává na svůj hebonkej zadeček. Teď se i ona provinila, když si nedala pozor, abych já todlecto vyprávění poslala včas. A za to určitě dostane od Paní Vychovatelky na ten svůj vysportovanej zadek poctivou odměnu rákoskou. Doufám, že to bude aspoň patnáct Kleopatrou, který se i přes svoje zkušenosti evidentně bojí.

13 komentářů u „Neteř Kateřina na výprasku u Paní Vychovatelky – 3. část

  1. Luboš

    Moc hezky napsané, díky za vzrušující povídku. Bylo by fajn, kdyby to mělo ještě pokračování 🙂 Sám bych ovšem měl Paní Vychovatelku také brzy navštívit, moje mravnostní poklesky v pracovní době zasluhují potrestat a Paní Vychovatelka to MOC dobře ví 😉

  2. michal

    pekny pribeh, len moc knučania, to predsa tak moc bolieť nemôže… tie baby nič nevydržia… :)))
    ruka , diablik , rakoska , remeň ? pohoda 🙂

    1. Paní Vychovatelka

      Ale Jorne, měl by sis najít čas a přijet se přesvědčit že rákoska Kleopatra má velice důstojnou dvojnici. Už si u mě dlouho nebyl tak to nedokážeš posoudit. Takže Kleopatra je mrtvá, ať žije Kleopatra! 🙂

      1. Jörn

        Ano, Paní Vychovatelko, zajel bych zase jednou rád vám s šuplerou omrknout rekvizity. Covidu ani výprasku se moc nebojím. Potíž trochu je, že jsem to vždycky potřeboval za trest a letos dostávám tak zabrat, že dělám chyby maximálně z únavy. To není úplně dobrá oblast pro výchovné působení.
        Tak mě leda napadá brát to jako takový specifický lázeňský pobyt nebo bychom si spolu mohli zahrát vrchcáby o výprask 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *