Uzavření roku paní Veroniky ve VIPD

Tak trochu jsem tušila, že si moji malou vteřinovou provokaci z minule můžu pěkně slíznout. Ale zase na druhou stranu jsem přeci pravidlo paní vychovatelky o včasném příchodu na lekci neporušila – na zvonek jsem zvonila v 17:00. Nějakých dalších 55 sekund je přeci pořád v limitu. Aspoň v žádném zážitku z webu VIPD jsem se nedočetla, že by to někdy paní vychovatelka řešila, ani u mě doteď ne. Protože přijít přesně na 00 vteřin se prostě nedá.

Musím říct, že tohle časové pravidlo je opravdu dost těžko splnitelné, pokud tedy člověk nechce buď „nenápadně“ postávat před vchodem č.p. 34 a s omluvným, rozpačitým úsměvem odmítat nabídky obyvatel domu na vpuštění dovnitř nebo bezhlavě sprintovat ulicí, jak se to stalo mně poprvé. Celkem dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, proč je zakázáno přijít také dřív než v dohodnutý čas. Došlo mi to až při třetí návštěvě, když jsme se po výprasku s paní vychovatelkou trochu zapovídaly.  Najednou paní vychovatelka popadne mobil a polekaně vyhrkne: Já jsem úplně zapomněla, že mi teď od půl má přijít jeden nový nezbeda! Vyskočila jsem skoro stejně polekaně ze židle, protože jsem se s ním opravdu nechtěla srazit ve dveřích do VIPD učebny. Do půl zbývaly už asi 3-4 minutky, takže evakuace byla opravdu rychlá, ale stihly jsme to. Ještě ve dveřích, když jsme se narychlo loučily, jsem paní vychovatelce v legraci řekla: Já ho určitě potkám někde na ulici, tak já mu vyřídím, ať si pospíší, že už na něj čekáte. Když jsem vycházela z domu, opatrně jsem se rozhlédla a spěšným krokem jsem vyrazila ulicí dolů. Proti mně v rozmezí 20-30 metrů šli asi čtyři lidé (což je na tuto ulici poměrně nezvyklý provoz), většinou muži. A najednou jsem ho viděla a byla jsem si jistá, že je to ON, ten nezbedník po mně😊. Jasně ho usvědčila zvláštně zpomalená chůze, jak mu do vymezeného času zbývalo ještě pár minut a nechtěl postávat před vchodem. Z tramvaje jsem paní vychovatelce psala sms, ve které jsem čekatele na první výprask popsala a zeptala jsem se, jestli jsem se strefila. Jj😊😊😊, odpověděla mi paní vychovatelka za nějakých 50 minut, když už to měl evidentně za sebou. Ten měl ale štěstí, že dodržel pravidlo o přesném příchodu! 😊

Ale zpět k mému minulému příchodu. Tak trochu jsem spoléhala, že když mi to u paní vychovatelky minule prošlo, že je to tím uzavřené, takže jsem trochu naivně vše popsala ve svém zážitku, který jsem jí poslala, což se nakonec ukázalo pro můj zadeček jako osudová chyba. No, chybami se člověk učí😊.

Už jsem nepředpokládala, že se zvládnu za paní vychovatelkou do Vánoc zastavit. V práci i jinde začal typický koncorokový maraton a já rychlostí TGV zajela do pracovního tunelu s nadějí, že z něj někdy v posledním týdnu před Štědrým dnem snad zase vyjedu. A podařilo se. Hned při výjezdu z tunelu u pražského Hlavního nádraží, odkud je pracovna VIPD nadohled, jsem napsala paní vychovatelce, jestli by na mě měla ještě před Vánoci čas. Snad jsem tentokrát ani tak moc netoužila po její pádné ruce, jako spíš před svátky a koncem roku popřát člověku, který se během posledního půl roku ocitl, řečeno slovy klasika, v mém kruhu důvěry a doslova intimní blízkosti, kam se opravdu ještě nikdo jiný nedostal😊, protože o této, pro někoho trochu anomální součásti mé osobnosti, doteď nikdo další neví. Ale to je na jiné povídání😊.

Paní vychovatelka mi nabídla termín hned druhý den v 17h. Při výjezdu z onoho pomyslného tunelu jsem v plné palbě také dostala náraz vánoční atmosférou, což mi mé duševní nastavení na lekci poněkud komplikovalo😊. No co už, tak těch pár ran nějak vydržím, vždyť už nejsem žádný spankerský zelenáč😊, říkám si ten den v práci. Ještě v jeho průběhu se termín ve VIPD posune na 17:15 (někdo mi tam vlez😊), abych si nakonec v 16:30, kdy jsem myslela, že mám ještě pohodlnou časovou rezervu, najednou všimla další sms od paní vychovatelky, ve které mi oznamovala, že onen „vlezlý“ nezbeda nakonec nepřijde, a proto se můj termín vrací zpět na původních 17h a klidně mám přijít i dřív, jestli to zvládnu, a hlavně žádné toulání po Žižkově! – Ajejej, tak já vyrážím z práce, uvidím, jak to stihnu, odpovídám a rychle mizím.

Myslím, že tentokrát jsem trhla rekord v rychlosti přesunu z práce do Řehořovy ulici. Hodiny na mobilu nesleduju, protože se domnívám, že i kdybych přišla trochu později, tak to nebude vadit, ale myslím, že do 17h to zvládnu. Už pospíchám Řehořovou ulicí, je tma, jak v pytli, takže pořádně nevidím na čísla domů. Ještě se zastavuju, abych vypnula zvonění na telefonech. Při hrabání mobilů z kabelky mi na chodník spadne taška, ve které nesu dárek pro paní vychovatelku – dvě vlastnoručně upečené a ozdobené perníkové vařečky. Ach jo, obě vařečky jsou samozřejmě rozlomené…mrzí mě to, protože je celý den hlídám jako oko v hlavě, aby se neodlouplo ani trochu zdobení, a teď tohle ☹.  No teď s tím už nic neudělám, a tak pokračuju svižně dál. Kruci, už bych tam přeci měla být, kde je ten dům… jo tak, já jsem ho už přešla, to jsem celá já… Obracím se a jdu zase zpátky. Konečně jsem tady, zvoním a snažím se zahnat rozladění z rozbitého dárku.

Paní vychovatelka mě vítá se svým typicky přátelským úsměvem, ale zároveň je z ní cítit i přísnost. Ty jsi přišla pozdě!  Tak to jsem nečekala. Ale…to není možný… – Tak schválně se podívej na mobil, kolik tam máš.  Chci vytáhnout mobil, ale pak to hned zavrhuju, protože stejně už nezjistím, v kolik jsem zvonila a po schodech do pracovny to taky nějaké ty vteřiny trvá. Tak mávnu rukou, že to stejně nemá cenu ověřovat. Paní vychovatelka se dál usmívá a já věřím, že to nakonec bude v pohodě. Usedám na židli už v celkem dobré náladě, protože se zdá, že od paní vychovatelky to byl jen takový nevinný prank na uvítanou.

Takže, zahajuje konverzaci paní vychovatelka, dneska bych s tebou chtěla probrat, co jsi psala ve svém povídání, hlavně ten tvůj příchod na minulou lekci. A safra…hned tuším, kam paní vychovatelka míří. Ale usmívá se, tak to snad nebude tak zlý. Řekla bych, že to od tebe byla provokace, je to tak? – No, jen taková malá, v mezích zákona…, odpovídám taky s úsměvem. Ale zvonila jsem ještě v 17:00, snažím se o chabou obhajobu.  Ale sem jsi přišla pozdě, zní nekompromisní závěr paní vychovatelky. Jo tak, tak to pravidlo týkající se dochvilnosti platí včetně příchodu až do pracovny, zjišťuju poněkud pozdě a začíná mi docházet, že jsem se ocitla v problému. Ale dneska jsem přišla o 15 minut dřív, snažím se upozornit na polehčující okolnost s nadějí, že bude brána v potaz při stanovení sankce. A paní vychovatelka pokračuje: Já se sice usmívám, ale počkej za chvíli. Kolik že to bylo vteřin? Třicet, čtyřicet nebo snad padesát? – Tak nějak, odpovídám už docela krotce a jen doufám, že si paní vychovatelka nevzpomene, že to bylo celých 55 vteřin, které jsem ji nechala navíc čekat – tady je každá vteřina mínus dobrá. Taky, jak jsem se dočetla, obdivuješ slečnu asistentku Moniku, jak vydržela minutový výprask, tak třeba by sis ho chtěla taky vyzkoušet. A paní vychovatelka se otočí na židli k nádobě s rákoskami, jednu vytáhne a položí ji přede mě na stůl. Ani ne, odpovídám s pohledem na rákosku, která, ač je prý nejtenčí, co tam paní vychovatelka má, tak takhle zblízka tak tence nevypadá, zvlášť když si ji prohlédnu i s brýlemi. Teď mi už do smíchu není, protože z tohoto výprasku mám opravdu obavu. Už jsem si i pohrávala s myšlenkou, že bych si chtěla vyzkoušet výprask bez zahřátí, ale nejdřív v normálním tempu, než se dostaneme na vyšší level. Přeci postupně😊! Tady zase někdo od minule zapomněl, jak se správně odpovídá! Tak si to budeme muset zopakovat, přísně řekne paní vychovatelka. Zdá se, že přituhuje. …ne, paní vychovatelko, odpovím předpisově, protože teď není čas na hrdinství. Paní vychovatelka pořád s úsměvem míří k závěru pro mě dost nepříjemného pohovoru. Tak, milá Veroniko, abys věděla, že provokace se nevyplácí, tak teď si trochu zaprovokuju já. Dneska na tebe budu ještě hodná. Myslím, že na začátek půlminutový výprask rákoskou by ti mohlo stačit, co myslíš? Mlčím a snažím se strávit tuhle předvánoční chuťovku. Nebo bys chtěla 40 vteřin? Zní to sice jako řečnická otázka, ale pro jistotu odpovím: Ne…paní vychovatelko. – Když něco chceš, tak o to musíš umět poprosit. Zatímco paní vychovatelka má stále úsměv na tváři, mě už úplně zmrznul. Ne…prosím… paní vychovatelko. –Hmhm, s typickou intonací vyjadřující spokojenost paní vychovatelka vstává a míří ke mně. Nechce se mi vstávat – dokud sedím na židli, je můj zadeček v bezpečí – ta stejná židle se vzápětí jedinou otočkou o 180 stupňů změní na trestnou rekvizitu, kde mi nebude už vůbec příjemně.

Hezké šaty, pochválí paní vychovatelka mé úzké strečové šaty nad kolena, ty budou pěkně držet nahoře. Dost neochotně se obracím zády k paní vychovatelce a ta mi vyhrnuje šaty nad zadeček a stahuje silonky. Pak jediným pohybem ruky obrací židli opěradlem ke stolu a podává mi z kanape dva polštáře. To už znáš, ne? Přisunuju židli až úplně ke stolu a stojím před ní jako solný sloup. Paní vychovatelka vezme ze stolu rákosku. Kleknout! Ohni se!

Jindy s touto pozicí nemám problém, dokonce ji mám docela ráda, protože se člověk může dobře zapřít a všechnu tu bolest posílat dál do bytelného stolu. Teď se mi do ní vůbec nechce, ale nakonec poklekám na židli a přehýbám se přes stůl. Hned se oběma rukama pevně chytím jeho okraje. Paní vychovatelka neotálí a stáhne mi kalhotky těsně pod bezbranný zadeček. Pak vytáhne mobil, nastaví stopky na 30 vteřin a položí ho na svou židli za stolem, takže ho mám nadosah. Vidíš tam to modré tlačítko? Chytnu se posledního stébla naděje: Nevidím. Paní vychovatelka mi je chvilku ochotná věřit. Ale vidím, přiznám se nakonec. Tak tím spustíš čas, až řeknu. Paní vychovatelka mi pohladí zadeček: No ten je pěkně studený, skoro mi je líto, že ho nemůžu zahřát rukou. Rákoskou to asi nebude úplně příjemné. (Jako by to rukou byla bůhvíjaká lábuž😊). Pak ucítím dotek rákosky a ztuhnu. Paní vychovatelka mi zatím po zadečku rákoskou jen jezdí a dotýká se ho. Držím se křečovitě hrany stolu a čekám na pokyn, který pořád nepřichází. To čekání je nekonečné. Tak takhle by to asi šlo, že? říká paní vychovatelka a párkrát mě velmi zlehka švihne po zadečku. Ale takhle to už má větší dopad, co říkáš? A najednou mi přilítne standardní štiplavá rána, která už opravdu bolí. Zatrne mi při představě, že takových teď dostanu v rychlém sledu do půl minuty. Chytnu se ještě pevněji. Ať už to začne, nebo vlastně skončí, je moje jediné přání. Konečně zazní: Připravená? – Ano, paní vychovatelko. – Teď!

Stačím ještě spustit stopky na mobilu a současně mnou prolítne první strašně ostrá bolest, která se vmžiku rozmnoží do tisíce dalších, až se slévají do jednoho palčivě bolestivého proudu neustále mnou projíždějícího sem a tam v raketové rychlosti. Ta bolest je všudypřítomná a neustále se stupňuje. Najednou se rozblikají červené kontrolky alarmu, jak jsem se ocitla v hraničním pásmu, a vše ve mně křičí, ať ho urychleně opustím.

Deset vteřin.

Tak nevím, jestli mi tím paní vychovatelka chtěla pomoct, ale rozhodně slyšet informaci o uplynulých vteřinách pro mě nebylo vůbec povzbudivé. Naopak. Cítím, že na zbývajících 20 vteřin už nemám dostatečnou rezervu, protože ta má hranice je už nadohled. I když se křečovitě držím hrany stolu, tak se bříškem odlepuju od jeho desky a pomalu se sunu dozadu. V tu chvíli cítím, jak mě ruka paní vychovatelky stlačuje zpátky a pevně mě přidržuje v pozici. Do toho bez přestání na zadeček prší rána za ranou a vnitřní alarm už blázní, bolest je už těžko snesitelná a z nitra se prodere první zasténání.

Dvacet vteřin.

To není možný, teprve. Nic než bolest nevnímám a opět několikrát zasténám. Alarm bliká na nejvyšší obrátky a už mám i halucinaci, protože začne dokonce zvukově signalizovat překročení hranice, kterou jsem chtěla poznat. Aha, tak naštěstí to halucinace není, to je mobil paní vychovatelky, respektive stopky, které se dostaly konečně k nule a ukončily tuhle divokou jízdu. Se zvukem mobilu ustávají rány i bolest, ležím bez hnutí a pociťuju neuvěřitelnou úlevu, že to přestalo. Paní vychovatelka mi hladí zadeček, což snad nikdy nebylo tak příjemné, a spokojeně říká, že už je mnohem teplejší než na začátku. První moje myšlenka je, že nějaký čas už s provokacemi experimentovat nebudu!

Vstávám a jakmile mi začne trochu fungovat mozek, uvědomím si, že strečové šaty drží dobře nahoře nejen vzadu, ale bohužel i ve předu😊 a odkrývají víc, než chci. Tak je honem rychle stahuju, ale jen zepředu, protože už vidím významný pohled paní vychovatelky, ať se neodvažuju pokračovat, protože jsme ještě neskončily. Naopak jsme vlastně pořádně ještě ani nezačaly.

Nechce se mi věřit, že po tom půlminutovém entreé by zadeček ještě nebyl dostatečně zahřátý. Ale paní vychovatelka to odborně posoudila jinak a vyzývá mě k ohnutí přes kolena. Nemám sílu se vzpěčovat a dobrovolně se pokládám do pozice, která byla pro mě při první návštěvě nepředstavitelně zahanbující. Zatímco teď jsem v ní už jako doma a zvědavě se rozhlížím kolem. Přede mnou na kanapi leží kožená plácačka. Přemýšlím, jestli je tam zapomenutá po předchozím nezbedníkovi, nebo schválně naaranžovaná, abych měla inspiraci, co ještě můžeme vyzkoušet. Paní vychovatelka mi docela dlouho hladí zbědovaný zadeček, takže mám dost času na průzkum okolí, kam až dohlédnu (… jo tady je ten kozlík, a hele váha…). Ale za chvilku už dopadají první plácnutí rukou, odpočinek končí. No myslela jsem si, že bychom u té ruky mohly skončit, ale paní vychovatelka je jiného názoru a po krátké přestávce s kázáním o provokacích přichází na řadu ďáblík, kterého se užiju opravdu dosyta. Paní vychovatelka evidentně chce, aby si každý kousek mého zadečku „užil“ a pokrývá ho ranami poctivě opravdu všude. Myslela jsem, že po tom půlminutovém úvodu, to už nebude tolik bolet, ale omyl, bolí to. Dostávám ještě i poměrně dlouhý přídavek za nesprávnou odpověď, která mě vylítne z pusy snad už jen ze zvyku, protože hlava jasně říká: už neprovokuj!

Konečně je zahřátí zadečku uspokojivé a opět se vracím ke stolu do klasické pozice. Stejně jako minule vůbec nevím, jak výprask bude pokračovat, čím a kolik dostanu, což zvyšuje moji nejistotu. Paní vychovatelka mě nakonec aspoň prozradí, že použije jednoduchý kožený řemen, který má prý tu obrovskou výhodu v tom, že se s ním dá, na rozdíl od rákosky, udělit opravdu přísný a dlouhý výprask, aniž by to nějak příliš zmasakrovalo zadeček. Nejsem si jistá, jestli to pro mě má být pozitivní nebo negativní informace…

Čekám na první ránu…a je to tady. Aauu – řemen se bolestivě zakousl do zadečku a já se začínám obávat toho dlouhého, výhodného pokračování ve smyslu 25 + xy zdarma. Tak na tohle dlouho nezapomenu. Paní vychovatelka pomalu sází ránu za ranou, pět z jedné strany, pět z druhé strany, a zase pět z jedné strany a z druhé strany, a tak pořád dokola. Zní to asi možná trochu monotónně, ale omyl, každá ta série se skládá z pěti úplně originálních ran, rozmyšlených co do intenzity i cíle dopadu. Opět si „užívá“ celý zadeček, od jeho nejspodnější po nejvrchnější část. I když je to jednoduchý pásek, tak pálivý dopad se vyrovná klidně i dvojitému a já směřuji tiché steny do dlaní, prohýbám se, napínám nohy a vůbec mám co dělat, abych vydržela plus mínus v pozici. Vždycky když už doufám, že bude konec, tak paní vychovatelka řekne, že teď uvidím, jak to vypadá, když provokuje ona, přejde na druhou stranu a pokračujeme. Je ale pravda, že tentokrát mi hojně dopřává i hlazení zadečku o přestávkách, což je to jedině, co mi to pomáhá přežít. Asi je paní vychovatelka taky naměkko z té vánoční atmosféry, a tak mi štědře naděluje jak rány, tak pohlazení😊. A já začínám docházet k názoru, že klasické psaní vyměřeného trestu na tabuli a počítání bych do budoucna tak úplně nezavrhovala.

Tak ještě prý posledních 25 ran tímhle řemenem, ale najednou bez přestávek. No nazdar, ale konečně vidím aspoň světlo na konci tunelu. A poslední pětadvacítka je odstartována. Naštěstí paní vychovatelka je už milosrdná a po deseti dělá přestávku a hladí. Pak se stane, že jedna rána na rozdíl od ostatních je mnohem horší, hrozně tvrdá, bolestivá a ještě k tomu s dopadem úplně na horní část zadečku. Auu – prohnu se jak luk. Ale ta bylo ošklivá, za tu se omlouvám, kaje se paní vychovatelka a konejší bolavé místo pohlazením. A aby mi to nebylo líto, tak tu nepovedenou ránu na závěr nahrazuje jednou předpisově pálící náhradnicí. Uf, je konec. Ležím přes kolena paní vychovatelky a zadeček je v takovém stavu, že ani necítím, jak mi ho maže pálivou mastičkou. Vstávám a moje první slova jsou: To byla teda síla!

Ještě docela dlouho dobu pak sedíme s paní vychovatelkou a už opravdu ve vánoční atmosféře povídáme o všem možném ze života. Já předávám s omluvou a lítostí rozbitý dárek s tím, že klidně paní vychovatelka může říkat, že ty vařečky o mě přerazila😊. Na rozloučenou si popřejeme krásné vánoční svátky a vše dobré do nového roku a já s úplně volnou hlavou a typickou euforií letím vstříc Vánocům. Sedím ve vlaku, který vyjíždí z tunelu u Hlavního nádraží. V odrazu okna vlaku na pozadí tmy se mi jako v kině promítá minulý rok a je mi jasné, že už navždycky pro mě bude rokem VIPD, rokem s Paní Vychovatelkou. 😊