Výprask tety Markéty – 1. část

Dobrý den Paní Vychovatelko,
Jak jste si přála, posílám vám v příloze zprávu z mojí poslední návštěvy. Jsem moc ráda, že se vám Katčin popis tolik líbil. Tak snad se vám bude líbit i tohle. Ještě jednou děkuji za péči, kterou jste mi věnovala a slibuji vám, že jí zase dlouho nebude potřeba.
Moc vás pozdravuju a přeju hodně zdraví
Markéta

Markétina zpráva:

Celé to začalo asi dva týdny po tom, co jsem vzala Katku na její první návštěvu k paní Vychovatelce. Ještě ten večer, potom co jsem ji odvezla zpátky k Janě, jsem měla sto chutí napsat SMS a objednat se na nejbližší termín a úplně mi při tom pomyšlení vibrovalo tam, kde si normálně sedám a kam se zaměřuje péče paní Vychovatelky. Nakonec ale přišel přítel a já měla jiný věci na řešení než svoji výchovu.

Potom to celý nějak zapadlo do každodenního života a já to nechala být. Jenomže před pár dny jsem se nutně potřebovala cestou domů zastavit v lékárně a já už toho měla ten den přitom až dost. Lékárnu mám sice po cestě, ale parkoviště je od ní nějakých pět minut a mně se nechtělo chodit ještě ze všeho na procházku, hlavně ne ve vysokých podpatcích. Abych se vyhnula dalšímu trestu podotýkám, že na řízení si beru espadrilky. Ty sice nejsou špatný, jenže s tím, co jsem měla na sobě, bych byla zralá na módní policii.

Nakonec jsem to teda riskla a zastavila přímo před lékárnou, kde je zákaz stání. Samozřejmě že v lékárně byla zrovna fronta a samozřejmě že zrovna v tuhle chvíli musela jet kolem městská policie. Když mě tehdá přepadli na mostě, tak se mnou akorát sepsali záznam. Ale když jenom na chvilku zastavím tam kde bych neměla, to jsou hned akční. Když jsem vyšla, měla jsem za stěračem pokutu za pět stovek.

Nejdřív jsem samozřejmě měla vztek a celou cestu domů nadávala. Ta pětistovka mi v podstatě může být ukradená, ale to že vám ji takhle uzmou člověka naštve už z principu. Domů jsem přijela pěkně rozmrzelá. Bylo to celkově frustrující. Nejenže jsem přišla o peníze, ale taky jsem zase udělala další věc, ze kterou bych se měla zodpovídat paní Vychovatelce.

To mi připomnělo, že by už byl vážně nejvyšší čas se objednat. Seznam už byl docela dlouhej a já opravdu nechtěla, aby na něm přibývaly další položky. Oni teda přibydou stejně, ale když budu mít mezi návštěvami moc dlouhou pauzu, paní Vychovatelka mě stejně šetřit nebude a vypočítá mi všechno, co jsem mezitím provedla. Takže když to bude moc dlouho, bude to pak taky hodně dlouho bolet.

Vzala jsem teda mobil a napsala zprávu. O chvíli později jsem už věděla, že v pondělí mě čeká spočítání všech mých hříchů. To teda bude začátek týdne.

V pondělí jsem si to v práci zařídila, abych mohla jít dřív domů. Odešla jsem v poledne, dala si oběd a vyrazila domů. Dala jsem si sprchu, převlékla se a zase sedla do auta. Do Prahy je to docela daleko, ale co se dá dělat. Hlavou mi už teď běželo, co všechno jsem za poslední dobu provedla a co mě to dnes odpoledne čeká. Samozřejmě jsem se snažila myslet na řízení, ale postupně mi to přeci jen čím dál víc šlo na mysl. Nebude to moje první návštěva. Ani druhá, ani třetí, ani desátá. Už znám paní Vychovatelku delší dobu a její procedury mi pomáhají udržet se v rozumných mezích. To ale nic nemění na tom, že její procedury taky dost bolí, i když to asi jaksi mají. Sice je to další z mnoha návštěv, ale nikdy jsem si nemohla být úplně jistá, kolik mi bude nakonec vyměřeno za mé přestupky ran, ani jakými nástroji to bude. Stalo se mi, že jsem byla dokonce snad i trochu zklamaná, když jsem dostala menší trest, než na jaký jsem se cítila. A taky se mi stalo, že jsem za svoji chybu schytala mnohem tvrdší trest, než jsem si v nejhorším scénáři představovala a já si ho musela poctivě vytrpět.

Tentokrát to ale bylo ještě o trochu jinak. Posledně jsem tam byla poprvé, ne jako napravovaná nezbednice, ale jako doprovod a dospělý dozor. A snad jsem se také nechala až moc unést. Celý život jsem strávila po boku mužů, ale kdo by odolal tomu, když mladá holčina dostává na zadek?
Nakonec jsem přeci jen dorazila do Řehořovy ulice a po chvíli se mi podařilo i zaparkovat. Bylo právě čtvrt na pět. Tak akorát. Upravila jsem se a vyrazila pomalu dolů, směrem k těm dveřím, u kterých musím pravidelně čekat. Vážně by mě zajímalo, kolik lidí z okolí ví o tom, že se ve sklepě toho domu schovává Výchovný institut pro dospělé a kolik lidí se tak běžně kouká z oken na lidi, co tam zdánlivě nevinně postávají a čekají na svoji nápravu.

Pomalu jsem došla na místo. V ulici bylo naštěstí mrtvo. Podívala jsem se na mobil. Bylo právě 16:23. Začala jsem tedy pozvolna korzovat ulicí. Neuplynula ale ani minuta a mobil mi zavibroval. Psala paní Vychovatelka a ve zprávě stálo: „Markéto, jestli jsi někde poblíž, tak už můžeš jít.“

Dost mi zatrnulo. Věděla jsem, že se paní Vychovatelce občas nechce čekat a zavolá si člověka na kobereček dřív. Ani tohle pro mě nebylo poprvé. Ale je to vždycky narušení. Tady před institutem jsem se vždycky na věc postupně duševně připravovala, nechala si postupně narůstat množství adrenalinu v krvi a nervózně sledovala čas. Když přijde takováto zpráva, najednou vám zatrne. Najednou je to tu!

Chvilinku jsem se ještě koukala na mobil, pak jsem ho vypnula a vyrazila ke vchodu. Zazvonila jsem a hlas paní Vychovatelky mě vyzval ať jdu dál. Otevřela jsem dveře a pomalu vyrazila k učebně. Tenhle kousek cesty je vždycky jako poprvé. V člověku se to hrozně vaří, na jednu stranu se hrozně těší, na druhou stranu má strach z toho, jak moc to bude bolet a jak se člověk každým krokem přibližuje, je to čím dál horší. Když vyjdu první schody, už úplně cítím brnění v celém zadku i v mojí berušce. Potom zahnu na schody vedoucí dolů ke kanceláři paní Vychovatelky a uvidím ji tam stát v tom jejím kostýmku a pevném postoji a začínám se zase cítit jako malá holka.

„Vítám tě Markéto,“ přivítala mě paní Vychovatelka a podala mi ruku. „Pojď dál,“ dodala a pokynula mi ke dveřím. Vstoupila jsem do učebny. Zula jsem si boty a postavila se doprostřed místnosti.

„Tak povídej, proč jsi tady?“ zeptala se mně rovnou. Nezdržovala se formalitami. Ví, že čas bude potřeba později, až dojde na trestání mých neduhů. „No, já…“ začínám opatrně. Z paní vychovatelky jde autorita a rákosky na zdi a řemeny na stole mi připomínají, že všechno, k čemu se přiznám bude za chvíli krutě potrestáno. Jenže když se nepřiznám, tak jsem tady vlastně zbytečně. „…já jsem dostala pokutu,“ odpovím opatrně. „Hmm… pokutu. A za co jsi tu pokutu dostala?“ zeptala se mě paní Vychovatelka. „Za špatný parkování,“ odpovídám se svěšenou hlavou. „Stála jsem na zákazu stání.“ „A proč jsi tam stála?“ pokračovala v bodu paní Vychovatelka. „Musela jsem do lékárny,“ odpovím. „A proč jsi nezaparkovala někde, kde se to smí?“ probodla mě přísným pohledem. „Nechtělo se mi jít pěšky,“ špitla jsem.

„Takž prostě obyčejná lenost,“ zhodnotila paní Vychovatelka celou věc. „A kolik jsi za to dostala?“ pokračovala v rýpání do mého dopravního přestupku. „Pět set korun,“ odpovídám opatrně. Vím kam její otázka směřuje. Vzápětí to zazní. „Doufám, že jsi kvůli tomu nepřekročila limit?“ zazní otázka, které jsem se bála. Mám s paní Vychovatelkou dohodu o mojem utrácení. Mám stanovenou měsíční částku, kterou nesmím překročit, jinak mě za to čeká trest. Do pěti tisíc je to 10 tenkou rákoskou za každou načatou tisícikorunu, o kterou jsem limit překročila. Pokud bych překročila o víc jak pět tisíc, dostanu 50 tenkou rákoskou za těch prvních pět a z dalších pěti se mi za každou načatou počítá deset silným řemenem. A pokud bych to přetáhla ještě o víc jak o deset, čeká na mě padesát tenkou rákoskou za tu prvních pět, padesát silným řemenem za dalších pět a za každou další načatou pak dalších deset Kleopatrou. Neumím si představit, že bych to někdy přetáhla třeba o dvacet, nebo dokonce třicet tisíc. Asi bych potom musela na plastiku zadečku, který by mi byl úplně zničen. Když jsem tuhle dohodu asi před třemi lety uzavírala, nedělala jsem si z ní příliš velkou hlavu a hned napoprvé to přetáhla o víc jak jedenáct tisíc. Potom, když jsem přehnutá přes stůl napočítávala dvakrát do padesáti a rákoska a řemen mi ničily zadeček, přísahala jsem si se slzami v očích, že už nikdy limit nepřekročím ani o korunu, i kdybych měla chodit v pytli od brambor. A když mi pak bolavé hýždě začala zpracovávat ještě Kleopatra, už jsem jen řvala jak malá holka a byla jsem odhodlaná nosit po zbytek života dvoje džíny a osm trik jako to nosí Jana.

„Překročila,“ špitnu opatrně. „A o kolik jsi překročila?“ zeptala se mě paní Vychovatelka přísně. „O šest tisíc,“ odpovím. „S pokutou nebo bez?“ zazní další otázka. „Bez ní,“ špitnu. „A kolik to bylo i s ní?“ „S ní už přes sedm,“ odpovím skoro se slzičkami v očích. „A kvůli čemu jsi ty peníze utratila?“ Nemůže paní Vychovatelka nechat věc jen tak být. „Kvůli botám,“ odpovím. Ani se nesnažím zapírat. „Byly v nějaké slevě?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Nebo jsi je potřebovala na nějakou akci?“ znovu vrtím hlavou. „A byl tu nějaký jiný důvod, proč ten nákup nemohl počkat?“ Zavrtím hlavou potřetí a paní Vychovatelka si povzdechne.

„Tak co tam máš dál?“ zeptala se mě. „Co kluby? Chodíš tam teď?“ pokračovala s výslechem. „Byla jsem tam jednou,“ odpovídám tiše. Vím, co bude po té otázce následovat. „A chovala jsi se tam jako dáma?“ zazní další otázka přímo na tělo. „Tancovala jsem. A jeden chlápek tam na mě během tance sahal,“ přiznávám. „A ty?“ zeptala se mě paní Vychovatelka. „Nebránila jsem se,“ přiznávám. „Už jsem měla něco upito a sama jsem se na něj vinula.“ „Máš ještě pořád přítele?“ zněla další otázka. „Ano,“ odpovím se svěšenou hlavou. „No, tak takhle by se dáma chovat neměla,“ zní hodnocení paní Vychovatelky.

„A jak to vypadá s odvykáním kouření?“ zazní další obávané téma. „Dodržuješ plán, co ti doktor sestavil?“ „Ano,“ odpovídám. Ale i mně to zní neupřímně. A paní Vychovatelka je na to teprve odbornice. „Ani jednou jsi ho neporušila?“ zní přímá otázka. Ano, tady je problém.
„Ano.“ přiznávám. „Jednou jsem ho porušila.“ „A proč jsi to udělala?“ „V tom klubu jsem se trochu rozjela,“ připouštím. „A nějak jsem to neřešila.“

„No, vidím, že s tebou zase budu mít spoustu práce,“ zhodnotila celou věc přísně, ale snad i trochu poťouchle paní Vychovatelka.

„Takže teď si běž sundat sukni,“ nařídila mi. Toho jsem se bála. Hrozně nerada píšu na tabuli, když nemám nic na sobě. A na tabuli ještě není ani čárka.

Jen co jsem se vrátila, dostala jsem příkaz svléknout si i kabátek. Když jsem si ho svlékala, doufala jsem, že tím to už skončí. Zbývalo mi už jenom top tílko, podprsenka a kalhotky. Doufala jsem, že u toho už zůstane. Strašně nerada píšu na tabuli dole zcela nechráněná. Ale doufala jsem marně. Jen jsem se vrátila do místnosti, už jsem se vracela a musela jsem si stáhnout i kalhotky. Jak mě mohlo napadnou brát si černou krajku? Kdybych si vzala normální, třeba by mi bylo dovoleno si je nechat.

Vrátila jsem se a chvěla se studem i strachem, abych nemusela odložit i ostatní a nemusela tam postávat zcela nahá. Naštěstí k tomu ale nedošlo. Paní Vychovatelka mi nařídila, ať jdu k tabuli.

Vzala jsem fixu a začala psát.
• Nechávání se ohmatávat – ruka + vařečka
• Utrácení – 50x tenká rákoska + 20x silný řemen
• Kouření – 2×25 plácačkou na koberce
• Pokuta za špatný parkování – 25 Vychovatelka

Zatímco jsem to postupně vypisovala, klesalo moje sebevědomí na dno. Čekal na mě zase jednou opravdu tvrdý výprask. Paní Vychovatelka klidně seděla v křesle, diktovala jednotlivá provinění a vynášela rozsudky, zatímco já jsem je rozechvělou pravačkou vypisovala a levačkou jsem si zakrývala svoje nejchoulostivější místečko a snažila se přitom nemyslet na to, že tam vzadu mě nezahaluje vůbec nic.

Když jsem dopsala tu pokutu, odsoudila mě za ni paní Vychovatelka k pětadvaceti rákoskou Vychovatelkou. Sykla jsem, ale poslušně jsem to napsala. Vím, že odmlouvat se nevyplácí. Paní Vychovatelka by mi při prvním náznaku revolty nařídila napsat tam místo 25 rovnou 50. A já dostávám touhle rákoskou opravdu nerada. Tenká rákoska bolí, ale tak příjemně. Vychovatelka ale už umí člověka i opravdu potrestat. A paní Vychovatelka nevidí dopravní přestupky ráda. Mohlo být ale hůř. Nepotkalo mě naštěstí žádné z místních strašidel. Malý ďáblík, pádla, prádelní vařečka, hodně tvrdé rákosky nebo tawse zůstaly pro dnešek na svých místech. Alespoň tímhle jsem se mohla utěšovat.

„Tak to bychom měly tvoje provinění,“ oznámila mi paní Vychovatelka. „Ale ještě tu máme jedno,“ sdělila mi slavnostně. Ztuhla jsem. Co dalšího na mě ještě dneska čeká? „Uvědomuješ si, na co jsme zapomněly?“ zeptala se mě paní Vychovatelka. Najednou jsem byla ve strašně prekérní situaci. Na tabuli už svítil dost dlouhej seznam na to, aby měl můj přítel celý příští týden co hladit. A teď jsem měla čekat další trest a ještě ke všemu si na něj vzpomenou. A to je vždycky zlé. Pokud si nevzpomenu, čeká mě určitě bonus, protože si svoje provinění evidentně dostatečně neuvědomuji. Rychle jsem proto začala pátrat v paměti.

„Čekám! Pořád ještě čekám,“ popoháněla mě paní Vychovatelka. Už se znova nadechovala a já už slyšela, že mi nařídí napsat si dalších deset rákoskou za neuvědomělost, když jsem si najednou uvědomila, co má asi paní Vychovatelka na mysli. Obvykle si takovou odpověď rozmyslím, protože pokud si připomenu něco jiného, než má paní Vychovatelka na mysli, tak mě skoro určitě nemine trest ani za to. Jenže jelikož už jsem dlouho váhala a paní Vychovatelka se už nadechovala na vynesení rozsudku, honem jsem vyhrkla: „Kateřina! Měla jsem dohlédnout, aby vám to napsala včas.“

„Správně,“ pochválila mě paní Vychovatelka. „A víš, co si za to podle svojí neteře zasloužíš?“ zazněla otázka.

Váhala jsem odpovědět. Pamatovala jsem si, co tam Katka bez mojí vědomosti propašovala. Když jsem si to na stránkách paní Vychovatelky přečetla, myslela jsem nejdřív že ji přetrhnu a potom že ji sem odvleču za vlasy a nechám těch patnáct Kleopatrou vysázet jí, na tu její drzou prdel!!! Myslela jsem, že se tomu paní Vychovatelka jen zasměje a potom je na příští návštěvě poctivě nasází naší Kačence za to, že kopala jinému jámu. Ale paní Vychovatelka to evidentně vzala vážně.

Opatrně jsem odpověděla: „Napsala tam, že bych si za to zasloužila patnáct Kleopatrou.“ Paní Vychovatelka se na mě teď dívala vyloženě pobaveně. „Sama bych tě asi za to potrestala jenom Vychovatelkou. A když koukám, kolik toho tam už máš, tak bych asi zůstala tak u deseti. Ale Kateřina si myslí, že její výchovu zanedbáváš ještě podstatněji. Takže si tam napiš Nedostatečný zájem o výchovu neteře a připiš si k němu 15 Kleopatra,“ nařídila mi a bavila se mým zoufalým a současně nenávistným pohledem. Tohle mi ještě Katka zaplatí!!!

Napsala jsem to na tabuli a paní Vychovatelka se zvedla ze židle a posadila se na kanape. „Tak jdeme na to,“ řekla a natáhla ke mně ruku. Jdeme na to. Tahle fráze je tak ponižující. Jako kdybych byla malá holčička, který maminka právě vysvětlila, že za to a to musí dostat nabacáno, ale že to dělá jenom proto, že ji miluje a ať jdou tedy na to, ať to mají obě za sebou. Celá tahle jedna věta s člověkem zahoupe víc než celý stání u tabule.

Natažená ruka chytila tu moji a paní Vychovatelka si mě nekompromisně přehnula přes koleno. Dolehla jsem a po zadečku mi začala jezdit její ruka. Výprask měl právě začít! Nejdříve mi po zadečku jenom jezdila její ruka. Pak přišlo první plácnutí a s ním první štípnutí. Vzdechla jsem a než jsem se nadála, přišlo další. Rány dopadaly jedna za druhou a mezi nimi mi Paní Vychovatelka vysvětlovala, že není správné, aby na sebe nechala dáma jen tak hmatat a že když se některá slečna či dokonce paní jako dáma nechová, je potřeba jí to důrazně vysvětlit. Když mi nevadí, aby na mě sahali cizí muži, dotknou se mě i její ruce a potrestají takové chování.

Bolelo to dost, ale věděla jsem, že brzy přijde na řadu vařečka a to bude ještě horší. Rákosky mají možná slavné jméno a ten správný švih, ale vařečkou to může bolet ještě víc, když se na ni přitlačí. Snažila jsem se na to nemyslet, zírala do gauče a snažila se přetrpět silné štípání tam vzadu.

Potom to přišlo. Musela jsem si stoupnout a vybrat si jednu z vařeček. Paní Vychovatelka jich tam má opravdu hodně. Já si vždycky pokud možno vybírám nějakou větší. I když to zní neuvěřitelně, tak větší vařečkou to bolí méně než tou malou. Malá je sice malá, ale Paní Vychovatelka je s každou pádná stejně a velká dopad jaksi rozloží. Tou malou je to skoro jako tvrdou rákoskou, jenom dopadá pouze na jedno místo a ne v dlouhém pruhu. Ovšem pozor. Ta prádelní je ještě horší. Ta vám přeplácne celý zadek a vy budete moct jenom naříkat.

Vybrala jsem si jednu přiměřenou a poctivě předala. Pak jsem se celá nervózní zase přehnula a s křečovitě zavřenýma očima a ocelově staženou prdelkou čekala, až mi po ní přestane vařečka jenom jezdit a přistane na ni. Pak to přišlo a já přeze všechno soustředění vyhrkla první „Au“. A pak další rána a pak další a já vyráželo jedno „jau“ za druhým. Paní Vychovatelka sice nejdříve vedla klasický výklad, ale postupně už bylo všechno vyřčeno a tak ubývalo přestávek, zato se zvyšovalo tempo výprasku. V poslední fázi už mi Paní Vychovatelka na zadek vyloženě mydlila jednu za druhou a já místo jednotlivých povzdechů přešla do plynulého nářku. Podvědomě jsem začala lehce kopat nohama, rukama jsem se snažila chytit polstrování kanape, ale Paní Vychovatelka měla pevné sevření a žádné slitování. Křičela jsem a Paní Vychovatelka mi důrazně přednášela, že se opravdu nemám nechávat kdovíkým ohmatávat, protože tohle jsou následky.
Naštěstí to nakonec přece jenom skončilo a já si s úlevou, ale i už se slzami v očích začala hladit zadeček.
Paní Vychovatelka mě ale nenechala moc času na odpočinek. Přikázala mi ať si jdu svléknout i zbytek oblečení (JEJDA!) a pak ať se okamžitě vrátím…