Výprask tety Markéty – 2. část

Pokračování povídky Výprask tety Markéty – 1. část zde

Sama dala na stůl polštář, poklepala na něj tenkou rákoskou a já si chtě nechtě musela kleknout na židli a připravit se na nejhorší. Vlastně to ale nejhorší nebylo. Zadek už jsem měla zahřátej a tenká rákoska sice v první fázi sice taky fakt bolí, ale pak to přejde na bolest vzrušující, nabíjející, takovou, která děsí, ale současně po ní člověk skrytě touží. Jenomže mě jich teď nečekalo jenom nějakých pětadvacet, ale padesát. A to už není tak příjemné. To je opravdu tvrdý trest.

S těmihle myšlenkami jsem čekala na ten tanec, zatímco mi Paní Vychovatelka jezdila po zadku rákoskou a dopřávala mi tím, aby mnou strach prostoupil až do konečků prstů. A pak pochopitelně dorazily první švihnutí, první štípnutí a první vyjeknutí. A po nich hned následovaly další. Kroutila jsem se na stole a počítala rány. V první fázi to byla skutečně ta pravá spankerská euforie, jenomže pak už toho začínalo být dost a já si zase začala uvědomovat, že jsem tu za trest a ne za odměnu.

Rány přicházely v pravidelných várkách po deseti a mezi nimi jsem dostávala jako malá kázání o tom, jak bych měla hospodařit. V jednu chvíli se mě navíc Paní Vychovatelka zeptala, jaké boty že mi za tohle stály? „Vzlykajíce jsem odpověděla,” že to byly lodičky. Paní Vychovatelka se mě zeptala kolik stály a já jí přiznala, že čtrnáct tisíc. Paní Vychovatelka se mě na to úplně stejně jako přítel zeptala: „Co na nich bylo tak speciálního?” „Odpověděla jsem jí stejně jako jemu: „Že vlastně nic, ale že byly prostě perfektní.” Nemohla jsem si pomoct. Jenže zatímco můj miláček si na to jenom povzdechl, tak Paní Vychovatelka se mě zeptala: „Jestli jsem si v tu chvíli uvědomovala, že překročím limit?” Odpověděla jsem po pravdě: „Že, ano.” Měly jsme v tu chvíli za sebou právě třicet. Paní Vychovatelka znovu začala, ale přidala na tempu, čímž udělala z už tak dost velkého utrpení hotový horor a namísto, aby po dalších deseti skončila, pokračovala ještě dalších deset a pokud jsem se nespletla, přidala ještě dvě navrch. Potom přestala a pronesla: „Tak to bysme měly čtyřicet. Opravdu ti to stálo za to?“ Tiše jsem vzlykla, že ne a ani se neodvážila protestovat, že jich bylo právě padesát. Paní Vychovatelka nemá ráda, když se porušujou její nařízení a ještě víc nesnáší, když se to děje vědomě. Těch vpašovaných deset bylo trestem právě za to.

Posledních deset ran jsem si musela odpočítat a poslouchat přitom kázání o tom, jak moc nevychovaná jsem, když limit překračuju dokonce vědomě.

Po vyslovení čísla deset jsem pocítila na kratičký okamžik strašnou úlevu, jenomže mě na zadečku vzápětí přistálo další štípnutí a já překvapeně vyhrkla: „Ne! Dost!“ Nepomohlo to a štíplo to ještě jednou, načež mě Paní Vychovatelka ujistila, že ty zbylé dvě jsou už jen pro její radost.

Zadeček mě pálil, ale čas na oddech jsem nedostala. Paní Vychovatelka mi řekla, že trest za utrácení si musím vybrat naráz, abych si plně uvědomila míru svojeho provinění. Potom sebrala ze stolu jeden z řemenů. Byl to opravdu silnej, jako vojenskej řemen a na konci měl dřevěnou rukojeť. Paní Vychovatelka mi ho ukázala a sdělila mi: „Že s ním trestá jen ty větší nezbedníky, ale protože se pořád nechci poučit, tak nemá na výběr.” Potom na nic nečekala a přesunula se za mě. Já jsem zavřela oči, sevřela desku stolu a odevzdaně čekala, až to začne. A nečekala jsem dlouho. Na prdelce mi přistála první rána a já mohla jen vyhrknout. Tímhle řemenem to bylo hotový utrpení. Paní Vychovatelka už rány vysazovala dost rychle za sebou. Já jsem celá uslzená chvíli naříkala, chvíli křičela a chvíli bědovala. Ty blbý boty bych v tu chvilku fakt nejradši vyhodila do popelnice.

Nakonec ale i tohle skončilo a já si mohla na chvilku odpočinout. Potom jsem zase musela zakleknout za stůl a čekalo na mě dalších pětadvacet za to špatný parkování. Rákoska Vychovatelka je už docela dost tvrdá a já uslyšela větu, kterou tady chci slyšet snad úplně nejmíň. „Tak a aby sis úplně uvědomila, jak moc nebezpečnou věc jsi udělala, tak těch pětadvacet dostaneš hezky najednou!“ Z tý věty jsem se málem rozbrečela, ale nezbylo mi než zůstat klečet a hezky poslušně nechat zadek nastavenej trestu. A že ten teda byl! Rákoska mě štípala po zadečku a několikrát i na stehnech jako blázen a já jenom naříkala, bědovala a dneska poprvé jsem začala mezi ranami a jednotlivými výkřiky Paní Vychovatelku prosit, aby skončila. Jenomže moje „néé“, „dost“, „už dóst“ samozřejmě s Paní Vychovatelkou vůbec nic neudělaly. Takové prosby je určitě zvyklá poslouchat a jen tak na ni nezapůsobí.

Poslední z trestů za moje vlastní provinění bylo porušení odvykání kouření. Paní Vychovatelka ho trestá stylově plácačkou na koberce. Tuhle část trestu mívám vlastně docela ráda. Je to takový ten správně bolestivý trest, který potěší každý spankerský zadek. Normálně bych si ho docela užila, jenomže tentokrát už jsem za sebou měla sečtení velkýho množství hříchů a představa dalších padesát už ve mně žádné vzrušení rozhodně nevyvolávala.

Nebylo ale vyhnutí. Odsunula jsem židli (plácačkou se dostává obvykle tak, že se ohnete přes stůl bez židle, tak nějak je to zažité a už to k tomuhle nástroji prostě patří) a zase jsem se přehnula. Paní Vychovatelka mě nejdřív plácačkou chvilku po zadečku hladila a několikrát mi k mojemu leknutí projela studeným ratanovým výpletem i mezi půlkama. Když to tam zastudilo, to jsem vždycky nadskočila nad stůl, ale zase se hned uvolnila. My dámy prostě máme velikou tendenci si svůj zadeček chránit.

No a potom mi začaly na bolavá místa dopadat rány. Měla jsem z toho strach, ale nakonec to ani potom všem nebylo tak strašné, jak jsem se bála. Plácačka dopadala skoro na celou plochu mého zadečku a uvolňovala ono příjemné teplo, které člověkem po výprasku prostupuje. Dokonce mi ani nedošlo, že Paní Vychovatelka udělala jenom jednu pauzu po prvních pětadvaceti. Ke konci to sice už zase začalo opravdu bolet, ale bez toho by to prostě stejně nebylo ono.

Když to skončilo, mohla jsem si pohladit zadeček a skoro jsem zalitovala, že už tam nejsou ty krásné proužky, které nechává poctivá rákoska. Věděla jsem ale, že se tam zase vrátí a toho jsem se právě bála. Chlapi mají Kleopatru rádi. Jenže tu, jakou má Paní Vychovatelka, nemůže mít rád snad nikdo. Dlouhá, silná, zahnutá rákoska, která vám už po pěti ranách zaručí, že si měsíc nesednete.

Paní Vychovatelka mi zase přisunula židli zpátky na svoje místo, sundala Kleopatru ze zdi a labužnicky s ní švihla do vzduchu. Při tom hlubokém švihu mi zase ztuhla krev. Takhle to teď patnáctkrát narazí na můj zadek.

Paní Vychovatelka poklepala na polštář na stole a já si opatrně zase klekla. TOHOHLE BUDE KAČENA DLOUHO, DLOUHO LITOVAT!!! Za tohle ji zajistím prdel seřezanou tak, že si nesedne až do maturity!

Paní Vychovatelka mi začala kázat o tom, jak nezodpovědně jsem se zachovala, když jsem se nevěnovala svojí neteři a já jsem trnula a říkala si, ať už to začne, protože tohle čekání bylo ještě horší. Zadek už jsem měla jako řešeto a tohle neteřinčino finále mě už opravdu děsilo. Pak ten okamžik přišel. Rána přes celý můj zadek nejdřív příšerně štípla a potom chviličku hrozivě pálila. A potom přišla další a po ní další. Paní Vychovatelka mi kázala, rákoska švihala, můj zadek hořel a já ječela, naříkala, vzdychala, bědovala a proklínala Kačku a litovala, že jsem jí kdy svoje tajemství prozrazovala.

Pak ale rákoska dopadla po patnácté a potom ještě pro škodolibou radost Paní Vychovatelky ještě po šestnácté a bylo po všem. Hladíce si zadeček jsem se šla podívat na tu paseku do zrcadla a to, co jsem v něm uviděla byla fakt síla. Následně jsem se šla obléknout. Kalhotky jsem chvilku držela v ruce a nakonec si je (když jsem se ujistila, že to Paní Vychovatelka nevidí a neudělá z toho další provinění proti dámským mravům) raději hodila do kabelky.

Oblečená jsem došla zpátky ke stolu a zaplatila školné. Potom mi Paní Vychovatelka pokynula, abych se posadila na židli, což jsem s nemalými obtížemi a důkladně stisknutýma nohama udělala. Požádala mě, abych vyřídila její pozdrav Katce („To určitě! Ten tomu frackovi vysázím na prdel, jen co se mi dostane do ruky!“ myslela jsem si a poposedla si na i díky ní fakt dost bolavém zadečku.) a pak si se mnou chvíli povídala jako normální dáma s dámou. Potom jsme se rozloučily a já slíbila, že návštěva určitě nebude hned tak honem potřeba a Paní Vychovatelka mě pobídla, abych s tím ale příliš neotálela, jinak že se mi prohřešky zase moc nakumulují. Potom jsme se rozloučily a já se vydala domů.

Cestou k autu mi studený vzduch pod sukní docela příjemně ochladil moje bolavá místa a já si v duchu pochvalovala, že jsem si je nechala holá. Samotná cesta domů byla poněkud náročná, tak jako vždycky. Kožená sedadla v autě jsou sice krásně měkká, ale i tak je dlouhá cesta na takhle seřezaném zadečku jedno utrpení, i když proti trestu samotnému už je to jen bolestivá vzpomínka.

Doma na mě už čekal přítel a nemohl se dočkat, až mi bude moct bolavý zadeček pohladit. Musím se smát, když si vzpomenu, jak rozpačitý byl potom, co jsem byla u Paní Vychovatelky poprvé od našeho seznámení. Teď mám dokonce pocit, že se na den mého bolestivého utrpení dokonce těší a že nikdy nemá můj zadek rád tak, jako když se vrátím od Paní Vychovatelky. Hladil mi ho celý večer a když jsme šli spát, nedal mi pokoj, dokud jsem ho nenechala, aby mu věnoval všechnu svoji péči. A než jsem potom usnula, šly mi hlavou myšlenky na to, jak nejlépe Katce těch patnáct Kleopatrou vrátit.

Takže jako posledně naše holčička, tak i já teď vkládám na konec svojí zprávy žádost, aby ji na příští návštěvě stihl trest za to, že kopala jinému jámu a myslím, že by to chtělo aspoň takových pětadvacet Malým Ďáblíkem!