Co tvá hlava nedomyslí,
to tvůj zadek neunese.
Tak, jsem tu s ochutnávkou mého nejnovějšího výtvoru o dvou nezbednících. Doufám, že před pokračováním četby si poslušně nasadíte palčáky. Jako obvykle rozjezd nic moc, ale potom … ajajaj.
Inspekce
Internátní škola paní ředitelky Thomasové byla vyhlášená široko daleko svým individuálním přístupem k potřebám svých žáků. Mimoškolní aktivity, kromě mnoha jiných, zahrnují zejména kriketové družstvo, hrající nejvyšší ligu starších žáků. Na úspěchy svého sportovního týmu je ředitelka, Carol Thomasová, mimořádně hrdá a zakládá si na tom, že její žáci excelují nejenom ve sportu, ale skvěle zvládají i učivo.
Blíží se konec školního roku, ligová sezóna je v plném proudu a ve škole se připravuje vše na srovnávací testy, nutné jako podklad pro přijetí žáků na university. Tým je jen krok od postupu do play-off, ale hlavní opory, Tomáš a Martin, mají poněkud mezery ve vzdělání. Stačí jen malé zaváhání a budou ze sportovních aktivit vyloučeni. To rozhodně nehodlají dopustit, vždyť ve hře je nejen postup jejich týmu, ale i možnost získání stipendia na univerzitě s nejlepším týmem v zemi. Proto se musí riskovat úplně všechno, rozhodli se. Jednoho čtvrtečního odpoledne, když je celá škola účastna kulturního před stavení, musí získat otázky a odpovědi srovnávacích testů plánovaných v nejbližších dnech. Paní ředitelka byla tou dobou zaměstnána něčím jiným a její pracovna v prvním patře osiřela, chybějících dvou lumpů si snad nikdo nevšimne. Jde se na věc.
Tomáš, je informovaný. Petr, jeho spolužák z lavice, viděl testy nachystané na stole paní ředitelky. Okno do zahrady je otevřené a Martin ví, kde má školník žebřík. Za bílého dne, berou ho potají z kůlny a přikládají k oknu kabinetu. Tomáš šplhá na horu, prolézá oknem a mizí v útrobách pracovny.
„Máš něco?“ ptá se nedočkavě Martin. Nic, žádná odpověď. Nevydrží to a šplhá za Tomášem. Ten prohledává, co může, když jeho zraky upoutal sekretář stojící v rohu za dveřmi. Tam by to mohlo být. Trochu odborného násilí a už je otevřený, oba se dávají do hledání.
Tou samou dobou vyrušila paní ředitelku, ze snového poslechu smyčcového kvarteta, její zástupkyně. Je tady nečekaná návštěva, paní inspektorka ze zemské správy. No co naplat, bude se muset věnovat něčemu jinému. Povinnost je povinnost.
„Dobrý den, vítám Vás u nás. Co pěkného Vás k nám přivádí“, usmívá se na paní inspektorku.
„Na chlapecké škole v sousedním městě došlo k úniku otázek srovnávacích testů, budeme je muset všechny vyměnit. Kde Vy je máte?“ ptá se paní inspektorka.
„U mě v pracovně. Jsou v naprostém bezpečí“, odpovídá. „Můžeme se přesvědčit.“ Paní inspektorka jen pokývne rukou na souhlas a tak se tedy ruku v ruce vydávají ke dveřím kabinetu. „Já se svými žáky problémy nemám. U mě se nepodvádí“, říká paní inspektorce. Ta zarytě mlčí, ledy se prolomit nepodařilo, asi se chce přesvědčit na vlastní oči. Paní ředitelka vkládá klíč do zámku. Včera ho školník opravil, zámek šel těžko a dveře skřípaly. Ještěže tak, jak by při tom vrzání vypadala.
Otevírají se dveře. Zpoza nich se ozývá nějaký šustot, okno je dokořán. Přece ho zajistila, to byl takový vítr? Paní inspektorka vchází za ní a zavírá dveře. Co to jen za nimi je.
„Tak u vás máte samé hodné žáky?“, říká jízlivě paní inspektorka při pohledu na ty dva výtečníky s paklem testů v rukou. „No vidím, že testy jsou v naprostém bezpečí“, konstatuje. Paní ředitelku jako by přejel vlak a snad dal i zpátečku. Tohle od nich nečekala. Taková drzost a opovážlivost. Jak z toho ven?
„Co vy dva tady hledáte?“
ptá se paní ředitelka. Ti dva přistižení výtečníci se nezmohli ani na slovo, jako myši zahnané kočkou do kouta hledají cestičku jak uniknout. Dveře jsou zavřené a stojí u nich paní inspektorka. Okno je daleko a z prvního patra se jim skákat nechce. „Hned to položte zpátky“, nařizuje paní ředitelka přísně. Tomáš se rozhodl přece jenom zkusit se ztratit. Jak mu papíry vypadly z rukou, odhodlal se ke skoku k oknu. Bohužel přímo do náruče paní ředitelky. „Kampak tak rychle“, říká paní ředitelka stojíc Tomášovi v cestě. Není úniku. Tomáš udělal krok vzad, mimo dosah rukou paní ředitelky.
„Tak vy dva, toto je hrubé porušení školní kázně. Rozhodně se rozlučte s další reprezentací školy a nevím, zda Vás nebudu muset vyloučit“, říká rozezleně paní ředitelka.
„Ale prosím, jsme v posledním ročníku, přece nám nezkazíte celý život“, prosí Martin.
„Na to jste měli myslet dřív, než jste vešly do mé kanceláře“, říká paní ředitelka přísně.
„Moc prosím. My jsme to neudělali jen kvůli sobě. Jen jedna špatná známka a náš tým by nemohl postoupit do finále ligy. Už bychom nesměli hrát“, prosí Tomáš.
„To mě vůbec nezajímá“, říká paní ředitelka, snažíc se zachovat rozhodnost před paní inspektorkou. Ta, pozorujíc průběh výslechu, všechny přítomné překvapila.
„Jako velká fanynka Vašeho týmu bych nechtěla ohrozit jeho vítězství v poháru. Myslím, že by to šlo vyřešit jinak.“ Paní ředitelka je viditelně překvapená, snad to není zkouška jejího smyslu pro spravedlnost. „Paní ředitelko, máte pomůcky předepsané nařízením 122 zemské školní rady?“ ptá se paní inspektorka. Paní ředitelka chvíli neví, co se po ní chce, až když inspektorka naznačí švihnutím paže přes tělo, vzpomíná si na oběžník.
„Samozřejmě, někde tady budou“ a začíná hledat ve skříni. Martin s Tomášem ani nedutají, absolutně nevědí, která bije. „Mám je“, vyrazí ze sebe paní ředitelka vítězoslavný výkřik a cosi vytahuje ze dna skříně. Na psací stůl pokládá dvě jakési dřevěné destičky a dlouhý tenký, zahnutý prut. Ty destičky moc asi k ničemu nejsou, je v nich plno děr, v jedné menších, v druhé větších.
„Tak vidíte, jste připravena řešit nastalou situaci těmi nejvhodnějšími prostředky“, konstatuje paní inspektorka s úsměvem a bere si hříšníky do prádla. „Tak, máte dvě možnosti. Buď Vás necháme vyloučit ze všech škol v zemi a skončíte přinejlepším jako popeláři, nebo se pokusíme napravit Vaše chování jinak, společným úsilím. Martin s Tomášem nevidí jinou možnost, málem upadají na kolena, souhlasily by se vším, jen ať je nevyloučí. „Tak dobře vy dva, teď se pěkně svlékněte“, říká paní inspektorka. Martin s Tomášem se na sebe nechápavě dívají, proč by se měli svlékat před cizí ženou? No musí uznat, že na svůj věk, je docela kočka, ale svléknout, nikdy.
„Tak pánové, kalhoty dolů, neslyšeli jste paní inspektorku!“, zní příkaz paní ředitelky svírající v rukách jednu z podivných destiček.
„Ale proč, prosím?“ zní nechápavá odpověď.
„Proto“, odpoví paní ředitelka a plácne se děrovanou destičkou o dlaň druhé ruky.
V hříšnících hrklo jak ve staré lokomotivě, až teď jim to došlo, to jiné řešení znamená ručně, stručně.
„To přece nemůžete“, křičí oba téměř jednohlasně.
„Ale můžu. Buď vás za vaše skutky pěkně vyplatíme, nebo vyloučení“, říká paní ředitelka přísně.
„Přesně tak“, přizvukuje paní inspektorka.
V chlapcích by se krve nedořezal, jsou bledí jako stěna. Jeden kouká na druhého. Na Martinovi je vidět, že je smířený s osudem a jeho ruce směřují k přezce pásku. Tomáš však tak odevzdaný není. „Počkej, přece si nenecháme naplácat jako malí“, šeptá Martinovi. „A co jiného“, odpovídá Martin odevzdaně.
„No, co jiného?“ ptá se paní inspektorka, která se mezi tím zmocnila druhé plácačky s o něco většími otvory.
„Plác“ šílený zvuk se rozléhá po místnosti, paní inspektorka to trochu přehnala, se zatnutými zuby třepotá postiženou rukou ve větru. Martin si z toho málem ucvrknul do kalhot, to ho čekají ale pěkné věci. Tomáš pořád nepřekypuje ochotou, ale přísné pohledy obou dam ho přece je přesvědčují, aby zahájil odkládání své školní uniformy. Paní ředitelka mezitím důkladně zavírá okno pracovny, nemůžou přece rušit právě probíhající umělecké představení. Martinovy kalhoty padají ke kolenům, Tomášovy jen chvíli po nich.
„Ven z kalhot, šup, šup“, pobízí je paní ředitelka a uklízí veškeré svoje věci z pracovního stolu. Těm dvěma není evidentně do řeči, jejich duši svírá strach z nepoznaného, už stojí v místnosti jen ve spodkách a košile s kravatou vypadá při tom poněkud nepatřičně.
„Košili taky“, lakonicky prohodí paní inspektorka, přidávajíc si svou trošku do mlýna. Chlapci, jakoby nevěděli jak rozvázat uzel na kravatě, nějak jim to trvá. Paní inspektorka je čím dál nervóznější. „Když jste v tom, tak trenýrky dejte dolů hned“, zní její příkaz. To ty dva výtečníky, majíc na sobě už jen ponožky, trenýrky a tílko dostalo. Ne už nehodlají pokračovat. „Tak co bude!“ ptá se paní ředitelka. Martin neochotně a velmi pomalu stahuje poslední chabou ochranu svého pozadí.
„Zrádče!“, osopí se Tomáš na svého druha v nastávajícím utrpení.
„Tak už vidím, kdo půjde první“, prohlásí paní ředitelka, hledíc do Tomášovy ustarané tváře. Ten na rozdíl od svého kolegy se nehodlá se svými spodky rozloučit.
„Pojď pěkně ke mně“, vyzývá ho paní inspektorka. Tomáš otočí hlavu k Martinovi, ten mu nemůže nijak pomoct a pořadí si s ním vyměnit rozhodně nehodlá. Ortel je nevyhnutelný, přes svůj až panický strach se dává do pohybu. „Když neumíš poslouchat, tak tě to musíme naučit“, konstatuje paní inspektorka, sotva k ní Tomáš došel.
„Prásk“, štiplavá rána dopadla napříč přes trenýrky. Tomášovi se zkroutila tvář a jeho ruce zakryly nebohý zadek. „No když už tam máš ty ruce, tak si stáhni spodky. Ať už si z nich ven“, přikazuje paní inspektorka. Tomášovi se vůbec, ale vůbec nechce. Co naplat, trenky musí dolů. Neví, co si má chránit dřív, jestli zadek či mužství vystavené zrakům obou přítomných dam. Ruce dopředu, nařizuje instinkt a nechává lehce rudnoucí pozadí bez ochrany.
Paní ředitelka se tváří přísně až hrůza. Plácačka v její ruce budí respekt. Pár zadečků si to náramně užije a paní ředitelka je nehodlá nechat dlouho čekat.
„Jen pojď ke mně,“ vyzývá paní ředitelka Tomáše. Ten cítí za svými zády paní inspektorku, připravenou mu v nuceném postupu v případě potřeby pomoci. „Stoupni si tady a polož se celým tělem na desku stolu,“ říká ukazujíc na místo, kde před tím stála její židle. Tomáš velice neochotně zaujímá požadovanou polohu. Jeho lehce růžovějící zadek je vystrčen dámám na odiv. Paní inspektorka na něj hledí, zaujatá nádherou mladistvé, téměř panenské pokožky. Jen jeho zadeček ještě trošku pohladí, nejdřív rukou a pak i pomocí plácačky. Kdyby nebylo těchto nepříjemných okolností, moc by se mu to asi líbilo.
„Tak, začneme,“ říká paní inspektorka. „Budeme se střídat, jedna za druhou.“
Martin pozoruje tyhle přípravy a výraz na tváři jeho kolegy mu příliš odvahy nedodává. Teď jejich zadky poznají, že provádět nepravosti se nevyplácí.
„Plesk,“ první mířená rána zasahuje Tomášův zadek. “Plesk,“ druhá od paní ředitelky ji rychle následuje.
„Plesk,“ třetí, čtvrtá, pátá, šestá, sedmá.
Tomáš to nemůže vydržet, z jeho úst se linou podivné zvuky. S další ránou strčil ruce plácačkám do cesty. Paní ředitelka, tou dobou na řadě, pohotově zastavuje exekuci.
„Ruce pryč a hned,“ nařizuje.
„Prosím, já už nemůžu,“ prohlašuje nebohý Tomáš.
„Ty ruce dopředu, nebo to bude dvakrát tolik,“ nařizuje paní ředitelka přísně.
Ta slova působí jako magnet, velmi pomalu dává ruce podél těla. Paní inspektorka se na to nemůže dívat a obchází stůl. Bere jeho ruce do svých a natahuje je dopředu.
„Pojďte sem,“ vyzývá Martina. Ten krčíc se u zdi, by byl nejradši neviditelný. „Budete mu držet ruce. Běda když ho pustíte, to si s vámi pěkně vyřídíme,“ zní příkaz. Martin, ač nerad, přebírá ruce svého spolužáka a přitlačuje mu je k desce stolu. Paní inspektorka se vrací na své místo, hrozíc svým nástrojem Martinovi. Bude držet, co mu síly budou stačit.
„Teď Vám dáme čtyřicet spravedlivých ran. Kolega Vám je bude pěkně počítat,“ vyhlašuje paní inspektorka ortel nad nešťastníkem. Martin na srozuměnou přikývl, v Tomášově tváři se mísí bolest, strach a překvapení z nařízeného počtu. To přece nevydrží.
„Plesk,“ plácačka uděluje první políbení z rukou paní ředitelky.
„Jedna,“ ozývá se z Martinových úst. Dámy pokračují.
„Plesk.“ „Jaúú,“ neudržel se Tomáš. „Pět,“ doplňuje Martin. Snad zažívá větší utrpení než jeho právě trestaný druh. Musí sledovat jeho bolestivé projevy. Za chvíli je také na řadě.
Další a další rány dopadají na Tomášův zadek. U třicítky toho má zjevně dost. Krom křiku začíná sebou pěkně házet. Na tvářích obou dam se vybavuje pobavený úsměv. Padly si do noty. Tenhle výprask je učiněný koncert.
„Plesk“. „Třicet pět“.
„Jaúú. Prosím dóóst,“ křičí nebohý Tomáš a snaží se vytrhnout svoje ruce z Martinova sevření a ochránit postiženou část těla. Ten je ale pustit nehodlá, hrozba zostřeného výprasku na něj silně působí.
„Plesk“. „Třicet osm“. Už jen dvě. Dámy na chvíli přerušují představení, blíží se finále. Paní ředitelka kývla na paní inspektorku. Ta vkládá veškerou sílu do své poslední rány.
„Plesk“. Tomášova pravá noha míří ke hvězdám. „Třicet devět“. Přichází poslední. Dámy sledují s uspokojením svoje dílo, Martin bez příkazu nehodlá Tomáše pustit. Ten by si chtěl co nejdříve půlky promnout a to příšerné pálení zmírnit. Konečně přichází pokyn, Martin ho pouští. Tomáš se pomalu postaví a tře si pálící pozadí. Jeho tvář vypadá jako při prohře poháru v poslední vteřině utkání. Na řadě je Martin.
Srdce mu bije o závod, žaludek má až v krku. Asi mu bude špatně. Dámy mezitím obcházejí stůl, každý z nich má své místo. Paní inspektorka lehce poklepe nástrojem na konec stolu. Martin ví, co se od něj čeká. Tam patří jeho ruce a zadek řádně vystrčit.
„Prosím já nechci,“ vydralo se z jeho úst. Dámy ho nevnímají. Jsou zaujaty jeho bělostnou pokožkou. Aspoň zatím.
„Teď službu kamarádovi pěkně oplaťte. Držte mu ruce a pěkně počítejte,“ říká paní ředitelka Tomášovi a vyzívá paní inspektorku k první ráně. Dámy jsou zdvořilost sama, čest prvního políbení přenechává paní ředitelce. Ta se zlehka dotýká plácačkou Martinova pozadí, přejíždí po něm sem tam. Už se napřahuje a … .
„Plesk,“ první štípající rána zasahuje celou plochou Martinovu panenskou pokožku. „Jedna,“ ozývá se.
„Plesk“. „Dvě“. Martin se prosebně dívá na svého kamaráda. Jako by on s tím mohl něco dělat.
„Plesk, plesk,“ další a další přibývají. Dámy bubnují v úžasném rytmu.
„Plesk“. „Jaúúú,“ poprvé ze sebe vyrazil Martin. „Dvacet sedm.“ Konec utrpení v nedohlednu.
„Plesk.“ „Jaúú, prosím, už néé,“ křičí. „Třicet čtyři,“ doplňuje Tomáš, pozorujíc výraz na Martinově tváři, vzpomínky na jeho výprask jsou více než živé. „Jau, jau,“ otřásá se v duchu odporem.
„Plesk“ „Jáááúú,“ úpí Martin a ze všech sil se snaží vytrhnout ruce z Tomášova sevření. Pravé ruce se podařilo osvobodit, ale Tomáš ji pohotově přirazil ke stolu. K zadku se ani nepřiblížila. Už jen dvě, snad jsou poslední.
„Plesk,“ paní ředitelka řádně přitlačila. Pod Martinem se podlamují kolena. Ještěže leží na stole, jinak by už byl na zemi.
Paní ředitelka dovoluje povolit sevření. Martin se nemá k narovnání. Obě dámy sledují výsledek svojí práce s patřičným zaujetím a sebeuspokojením.
„No, tak teď víte, že vstupovat do cizí kanceláře bez dovolení se nemá, je Vám to jasné?“
„Ano paní ředitelko,“ přizvukují oba hříšníci.
„Teď se oba postavte sem,“ ukazuje paní ředitelka na místo v rohu svojí kanceláře, kde stojí sekretář s pro ně tak lákavým zbožím. Oba poslušně následují její pokyny a staví se na určené místo. „Otočit ke zdi,“ zní příkaz. Oba současně se otáčejí, vystavujíc svoje červené zadečky oběma dámám. Paní ředitelka nabízí paní inspektorce kafíčko. Ta s díky přijímá a kabinetem se nese libá vůně právě umleté kávy. Dámy spolu debatují, pro chlapce to jsou nekonečné minuty ponížení.
„Otočte se vy dva nezdárníci,“ říká paní inspektorka. Chlapcům se moc nechce, přece raději vystaví svůj zpráskaný zadeček než svoji chloubu. Nu co naplat, otáčí se a jejich ruce kryjí choulostivá místa.
„Tak teď už víte, že bez dovolení se do cizí kanceláře vstupovat nemá,“ konstatuje paní inspektorka. „Ale zůstává nám tady ještě jeden závažnější přestupek. Pokus krádeže.“ Chlapci nevědí, jak mají reagovat, mají si snad sami říct o další nepříjemný výprask? Ne to rozhodně neudělají, ať se stane co má se stát, na těch dvou ženách je teď rozhodnutí. To ticho přerušila slova paní ředitelky: „Tak dobře, abyste to neměly tak jednoduché, naložíme Vám každá dalších dvacet.“ Paní inspektorka je s rozsudkem evidentně spokojená, dopíjí kafíčko a jen pokyvuje hlavou. Chlapcům se při těch slovech podlomila kolena, jeden podpírá druhého.
„Další výprask, prosím, zasloužíme si ho, ale snad ne tolik,“ ozývá se tentokrát Martin.
„No když tolik nechceš,“ říká potutelně paní inspektorka. Martin zaplesá, snad se mu dámy podařilo přesvědčit, dostanou míň.
„Tak pro tebe padesát,“ vysloví se překvapivě paní inspektorka.
„To ne prosím,“ křičí Martin.
„Chceš snad šedesát,“ říká paní ředitelka. Martin má zvyšování dost. Vrtí hlavou.
„Padesát mi bude stačit, prosím,“ řekne odevzdaně.
„Tak žádné odklady, jdeme na to. Abych nezapomněla, tentokrát to bude rákoskou,“ informuje hříšníky paní ředitelka. V chlapcích by se krve nedořezal, jsou vyplašení až hrůza, ten neznámý, podivný nástroj vypadá hrozivě. Dámy se na sebe významně podívaly. Rákoska je jen jedna, která z nich bude mít tu čest? Ani jedna se nemíní smířit s druhou rolí, obě po ní skočili současně. Paní ředitelka ji však drží za kratší konec, ten se brzy bude ocitat na dvou nebohých zadečcích. Obě na sebe vrčí, jsou jako dvě kočky, co se perou o jednu myš. V chlapcích jejich nadšení nevzbuzuje žádnou radost, dámy si to přejí řádně užít a chlapecká kůže má být plátnem pro jejich umělecké dílo…
Pokračování příště
Martin
P.S. Psaní poslední části mi zabralo celé nedělní dopoledne a ještě není úplně hotová. Tak se těšte.