Dárek od přítele: Adrenalinový zážitek s intenzivním sebepoznávacím efektem aneb má první návštěva ve VIPD – Nikita

 Od dětství mne provází spankingové fantazie. Reálný výprask jsem ale doposud nezažila. Vymýšlela jsem si různé příběhy, ve kterých dominovala osobnost přísné paní učitelky, která vede nezbedné žáky pevnou rukou a když je třeba, srovná je do latě výpraskem. Dokáže vybičovat jejich potenciál k nevídaným výsledkům. Má stanovena železná pravidla a vidí až do duše. Jak ráda bych s takovou zažila reálnou interakci, jak ráda bych si zaprovokovala na hraně a nechala se překvapit, jaký to bude mít dopad. Poslední dva roky mne toto téma začalo opět silně přitahovat. Tvářilo se to zpočátku jako „nuda“ po čtyřicítce anebo „krize středního věku“ a já doufala, že to přejde. Jenže nepřešlo. Ba naopak, tendence zesilovaly. A pak jsem objevila VIPD a paní Vychovatelku. Vždyť to jsou mé zhmotněné představy! Jenže fantazírovat a udělat reálný krok k činu, to jsou dost různé dimenze 🙂 Vyřešil to můj přítel. Když viděl, kolik protichůdných pocitů to ve mně vyvolává, kdy jedna část chce a druhá se brání, jak nekonečně přešlapuji na místě…nadělil mi tenhle můj osvícený taškář úžasný narozeninový dárek —>

adrenalinový zážitek s intenzivním sebepoznávacím efektem: spankingovou výchovnou lekci u paní Vychovatelky Věry ve VIPD.

Počáteční nadšení se s blížícím datem lekce měnilo v úspěšné vytěsňovací manévry ala víc práce a nabitý diář mě zachrání od myšlenek, že co MĚ to sakra ČEKÁ??? Jsme se zbláznili? To mám jako JÁ skutečně jít do nějaké jakože Výchovné instituce pro dospělé dostat výprask na holou?! What the fuck..pane bože tohle se přece neděje mně? A pak zas.. vždyť je to přesně to, po čem celé ty roky toužím ne? Aaaach ty rozpory.

No, zkrátím to. Ten den samozřejmě nastal. Ufff. Blížím se k Rehořově ulici, samozřejmě na minutu včas, nemíním si zavařit hned na začátku. Navíc když netuším, jak to vlastně bude bolet? Hrozně mi buší srdce a jsem nervózní, ale taky jsem zvědavá co přijde a jak budu reagovat. Jaké to bude? Pociťovat stud a bolest dobrovolně? Ale snad taky přijde reset hlavy a totální zpřítomnění. Něco za něco. No uvidíme.  

Scházím do suterénu. Ráda medituji a zažila jsem různé druhy bdělosti a ponorů, ovšem jít po těch kultovních schodech vstříc prvnímu podání ruky a pohledu do očí: Tak tě tady vítám! To byla bdělost panečku, za kterou by se kdejaký jógin nemusel stydět :))) Pamatuji si každý detail, zvuk, barvu. A pak hned velmi přísný hlas: Přezůvky jsou za dveřmi, odlož si věci a posaď se na židli. No do háje, říkám si pro sebe, ta má grády. Tak to je hustý tohle, tady toho asi moc nevydiskutuju.

Ale jak mnozí nezbedníci ví, následuje příjemné povídání se seriózními informacemi a milým humorem. V téhle lidské atmosféře se postupně uvolňuji. Paní Vychovatelka povídá, ukazuje nástroje. Začíná mi zase docházet, že se to týká mě. Nečtu povídku, nekoukám na film. JÁ jsem ústřední hrdinka, která bude za chvilku hlavní aktérkou téhle spankingové scénky. Do háje! Snažím se na něco stále ptát a oddalovat nevyhnutelné, když mi dojde, že tady vše stejně vede k té tabuli. A pak fakt skončím ohnutá přes koleno, takže … se podvoluji a slyším se říkat: Tak asi začneme co? A hóóóódně dramaticky si povzdechnu. Ano ano, odlož si sako, kalhoty můžeš taky, stejně by se akorát pletly. Červenám se, asi mi uhoří uši, když se rychle otáčím a snažím se zamáčknout do rohu, kde odkládám věci. Zhluboka dýchej, říkám si v duchu. Uff, ještě že od mala sportuji a jsem zvyklá na stres, jenže tohle?! Nejradši bych zmizela. Bohužel teleport ještě neovládám.

Mířím k pověstné tabuli. Stopku tady nemáme, to víš viď? Kývu hlavou. Takže co napíšeš, to dostaneš. Co bys chtěla vyzkoušet za nástroje? /Tady si dovolím mikrosondu do mého života. Jsem nadšená čtenářka a přečetla jsem na netu za ty dva roky snad vše co se dalo najít ohledně spankingu. Poslouchala zahraniční podcasty a zbožňuju  spaning stories z fantasy světa a tak vůbec. Takže hodně načteno, ale praxe žádná./ Tak ze mě vypadlo dost naivně a začátečnicky: Přitahuje mě řemen a rákoska. Aháá, paní Vychovatelka na to, disciplinární předměty. 

A pousmála se. Pousmála se?! Pokračuje jako by to byla konverzace v obchodě při nákupu moštů. Tak jo, řemeny bych vybrala tyhle tři, od nejtenšího po tenhle dvojitý, vidíš, krásný kus co? Tak si piš 3x..deset.. Do háje podruhé. Můj vnitřní hlas začíná být vyplašen 🙂 

Z dálky slyším něco o rákoskách?…Jsem v mlze, stydím se. Takhle tu stát a psát na tu tabuli je hrozné! Cože to říká..? Hlas zesílí..No rákosek tu máme hodně. Tak tyhle tři vezmeme. Zjišťuji, že mi unikl výklad o rákoskách a tím i případná možnost nějak ovlivnit jejich výběr. Jen jsem vytřeštěně kývala a stále nemohla uvěřit, že se to děje. Piš si tedy 3x 10. Zastavím psaní..Jako bych se probudila ze sna…Cože? 3x deset? To snad ne?! Jsem tu poprvé, snažím se paní Vychovatelku obměkčit. Něco si pro sebe zoufale mrmlám a ona na to. Dobře tedy, napiš 25. Jakože pětadvacet rákoskou??? Se zbláznila ne? Píši tu číslovku a říkám si v duchu, že doufám, že moje myšlenky nejsou slyšet 🙂 Jak to dělá, že nakonec provedu co řekne? Zahřátí rukou nepočítáme, to také víš viď? Zase kývám. Tady se odpovídá Ano paní Vychovatelko.. Panenkomarjá, začínám se modlit. Slyším se odpovídat Ano a na to další se nevzmohu :))

Kamera / Klapka / Jedeme!

A už ležím v klasické OTK poloze ohnutá přes kolena paní Vychovatelky. Jízda může vypuknout. Začíná mírně s komentářem: To máme hezkou prdelku. To jsem zvědavá, jaká rebelka dneska budeš. No ty kalhotky stáhneme, ať je to pěkně na holou. Krve by se ve mně nedořezal. Chytám se za hlavu, schovávám obličej do dlaní a říkám si v duchu dost zoufale ne ne neeee. Ozývá se rytmické plácání už na holou prdelku. Stupňuje se intenzita i rychlost a když už si málem rvu vlasy, paní vychovatelka naštěstí na chvilku zastaví, pohladí zadeček a prohodí nějaký komentář. Mám vše jako v mlze, hrozně se stydím a zároveň se směju do dlaní a nějaká má část si to neskutečně užívá. Ta paleta pocitů je neuvěřitelná. Stud, bolest, překvapení, dobrodružství, zvyšující se horko a znovu nápor emocí, červenám se, dýchám, vrtím hlavou.. a ano, začínám se kroutit. Mé představy o vzorném držení pozice jdou k pánu. Načtené informace, že je lepší být uvolněná, než se stahovat, také vzaly za své. Začíná mi jít o přežití. Ego protestuje. Jak se bolest zvyšuje, přemýšlím, že vyskočím, vymaním se. Jenže co pak??? Neeee to vydržím přece. Málem už mi k zadečku vyletěla moje vlastní ruka v touze to skončit, bránit se. Jako by mi paní vychovatelka četla myšlenky, řekne, podej mi dozadu tu volnou ruku. Aaaaa už mi ji nesmlouvavě drží za zády. Tak odsud se zřejmě vzal význam „být v područí“ 🙂 Bože můj, to je smršť! Do háje potřetí. Tohle je teprve zahřátí! Cítím na vlastní kůži, jak pádnou ruku paní Vychovatelka má. Naštěstí vždy, když už je to k nesnesení, jakoby to vycítila, přestane a s nějakým svým typickým komentářem mi dopřává chvilku se srovnat 🙂 Pauzu se slovy, ať se podívám do zrcadla, jak je prdelka už pěkně červená, si tolik neužívám. Zjišťuji totiž, že nesnáším zrcadlo a koukat se na následky toho ponížení! 🙂 

Klasické Vztyk! Malátně se zvedám, motám se jak opilej motýl a snažím se zaměřit na slova: Vezmi polštář…na stůl…židle. Jsem mimo a ptám se: Co mám kam dát, já to nechápu. Mám pocit jako Jeníček v perníkové chaloupce, když se snaží marnit nasednutí na lopatu. No, nějak to vše poskládám, klekám si na židli, ohýbám se o stůl, chytám si hlavu v gestu mé vlastní marnosti a říkám si No do háje. Cos to říkala?! Do háje! Tohle bylo slyšet! 🙂 Můj vnitřní hlas se vydral na povrch! Takováto slova tady nepoužíváme, však on tě ten řemen naučí se správně chovat. Následují instrukce o počítání. Cože??? To budu muset počítat už na první lekci? Pane bože slyším se říkat nahlas. Nějak to ventilovat musím, že 🙂 Prvních pět budeš počítat ty a dalších pět já. Těch prvních pět si počítáš sama, jsem shovívavá. Tím si stanovuješ vlastní rytmus. Děkuju pěkně za starostlivost. 

No.. a čekám.. Hrozně moc chci říct JEDNA a být hrdinka, jenže mám poprvé v životě dostat řemenem. To je strašnýýý. Už se nadechuji.. a slyším se vydechovat.. Nejde mi to říct! Tak zas čekám. Paní vychovatelka čeká. Já čekám. A najednou ze mne vyklouzne Jedna…a ..je to jak několik staletí, to čekání, bože to je doba, než ta rána přistane,  ať dělááá!!! Svist! Auuu syknu.. ale vlastně.. tohle nějak půjde.. Následuje koncert řemenu, mých vzdechů, snahy o počítání. Párkrát zapomenu. Paní Vychovatelka připomene. Samozřejmě přidává navíc za zapomenutí. Najednou ticho. Co se říká na konci? Oh God, snažím se zaměřit mysl. Co se po mně chce??? A někde z dálky šeptá vnitřní hlásek poděkuuuj..NIKDY! Ozve se ego. Děkuju slyším se vydechnout, v hlase je pokora, uvnitř panika. Neee tohle přece nejsem já. A pak úleva a na chvíli KLID. Božský klid a mír. Vděk. Zastavil se čas. Srdce pulzuje, je slyšet tepání vesmíru. A do ticha zazní… Vidíš, že to jde. Přejdeme na další řemen. 

Začíná mi to chvílemi i jít, to počítání 🙂 ale opět se to stupňuje, ach to pálení, štípání a tuny horka. Švihnutí střídá švihnutí. Au. Jako v těch povídkách. Čtení ale nebolí. A zase ticho. Děkuju. Třetí řemen. Strašný. Nabírá to grády. Začínám být zas mimo. Nějak vymumlám Tři a ozve se Neslyšela jsem, že bys počítala. Neeeee já fakt řekla tři! Přídavek, oznámí paní Vychovatelka. Ne. Tohle je KŘIVDA! Křičím v duchu. Sviiist! TŘI vykřiknu dostatečně nahlas! Další rány dopadají, střídají se s pauzami, ale nikdy nevím, kdy co přijde. Mám problémy udržet pozici. Občas se nadzdvihnu, ale ruka paní Vychovatelka mě jemně vrátí zpátky. Zavadím očima o předměty na stole. Vedle mě jsou vyskládané všechny nástroje pro dnešní výprask, slušnej psychologickej manévr na mě účinkuje.. DO HÁJE.. Ještě nemám za sebou ani řemeny a začínají se na mě škodolibě usmívat ty TŘI RÁKOSKY!

A je to tady. Děkuju. Pauza. Než si ji stačím vychutnat už je tu povel. Postav se a běž se podívat do zrcadla, jak se ti pěkně zbarvil zadeček. Prosím neeee, já se na sebe nechci koukat do zrcadla, šeptám si pro sebe. Běž k zrcadlu! Podívej se na sebe a pohlaď si zadeček. Skoro v mdlobách /psychických:)/ se dopotácím k zrcadlu, protože ta intonace, ten hlas mi jinou šanci nedají. 

A už jsem zase ohnutá o stůl a vzduchem sviští první rákoska. Nastává koncert pro paní Vychovatelku a adrenalin pro mě. Vlastně je to spíš směsice obojího pro obě, co jsem si tak všimla 🙂 Čeká mě 25 ran. Zatím je to jen číslo na tabuli, ale nějak tuším, že tohle bude zlomové. U té první – rákosky na holky, se ještě držím. Postupně se to ale přiostřuje. Au. To jde pěkně do hloubky! Nikdy jsem nic podobného nezažila. Zase mám problém udržet pozici. Bože to tak štípe, že se mi bolestí zvednou chodidla k zadečku. Paní Vychovatelka zastaví a velmi jasně mi vysvětlí, že jestli ty nohy nenechám v klidu a zavadí o ně rákoskou, dostanu další dvě přídavkem. Rákoska střídá rákosku, bolest je čím dál ostřejší. Je to šílenýýý. Udělám cokoli, aby to na chvilku zastavila. Ale cokoli neexistuje. Jde to jen dopředu, vstříc dalšímu zasvištění, dalšímu počítání. Ty voleeeee! Povzdechnu si po jedné zvášť svižné ráně. Tak takhle tady nemluvíme. Slyšela jsem dobře? Mlčím. Řekla jsi ty vole? Jo. Potichu ze sebe vysoukám. Tak za to Jo píši 5 navíc. A s radostí to ještě zapíše na tabuli!!! Neeee, prosím ne, ale hrdost mi nedovolí to říct nahlas. Stejně by to nepomohlo. To je zoufalství! Musím se fakt zaměřit na to, co ze sebe vypustím. Dávám ostříží pozor na to zpropadené počítání a odpovídání. A do toho se snažím nějak zpracovat dopad rákosky. Dýchám, kroutím se, vnitřně protestuji, občas se zasměju, chtěla bych se uklidnit, ale takový mistr nejsem. Obdivuji ty vzorné nezbedníky, kteří stoicky přijímají svůj úděl. Jsem holt hérečka dramatička, nemohu si pomoci. Ke konci exekuce se už vařím v pekle žhavého horka a ztrácím kontrolu. Mám okno, zapomínám, jestli mám říct devět nebo deset. Namísto toho, abych aspoň něco zkusila, třeba by to prošlo, začala jsem kalkulovat, abych si případně nepřidala ránu navíc. Najednou vše ztichne a paní Vychovatelka pronese. Neslyšela jsem deset. Jsem ticho a zatínám zuby. To by byla bývala ta poslední desátá! KrucifixtohlesemůžestátjenomMNĚ!!!  Tak přidáme ještě 2, aby ses naučila počítat. Chce se mi klít, ale jsem zticha. Odpočítám to na pokraji sil. Ta poslední je slastně šílená!!! Paní Vychovatelka si na ní nechala záležet. Neslyšela jsem děkuju. Překotně děkuju hned několikrát za sebou. Paní Vychovatelka se směje a já..úlevou.. taky. Máš dost? Zazní otázka. Ano, paní Vychovatelko. Děkuju. Slyším se správně odpovědět 🙂 

Přichází na řadu péče legendární mastí, kterou cítím ještě aspoň hodinu. Má stejnou esenci jako osobnost paní Vychovatelky – pálí i léčí 🙂 Následuje příjemné popovídání s výzvami, co vše bych si příště mohla třeba vyzkoušet 🙂 Všechny návrhy hraji s úsměvem do ztracena a dozvídám se…No, ono až se to usadí, ještě si to rozmyslíš. Slova doznívají a rozbouřené pocity ve mně taky. Loučíme se. Jdu procházkou ulicemi k autu a jsem šťastná. Usmívám se. Mám konečně prázdnou hlavu. Cítím radost a lehkost. Akorát teda zadeček dost pálí a je zbarvený do snad všech odstínů fialové. A v noci nespím na zádech 🙂 Následující den se přistihnu, že se vyhýbám sezení a víc chodím :))

A pak začnu ťukat do klávesnice. Potřebuji se z toho vypsat. Anebo se psaním chci znovu propojit se zážitkem? Zdá se být snem. Opravdu jsem to prožila? Stačí si poposednout a hned se mi vše velmi detailně vybaví 🙂

Říkám si, jak je důležité se pro první spankerskou zkušenost odevzdat do dobrých rukou. Osobnost paní Vychovatelky je jako kaleidoskop barev a kontrastů, který neustále překvapuje. Je svižná a nekompromisní, lidská i citlivá. Baví se snad v každé vteřině. A kolik toho dokáže zinscenovat s lehkostí jí vlastní. Neskutečná energie. Je lepší ji respektovat a podvolit se. Jako když přichází očekávaná surfařská vlna. Zdáli se nenápadně formuje a najednou tě přesahuje a ty víš, že nezastaví. Není dobré jít proti, ale spolu s ní. Občas si lokneš, někdy tě semele, ale když jsi na ní, na té hraně, ta svoboda a volnost ducha jsou totální živou přítomností. Prožíváš všemi smysly. Teď a tady. Doslova.

Dva roky fantazírování o spankingu. Dva roky ostychu, zda je v pohodě, když mne přitahují výprasky. Dva roky vnitřního zápasu objednat se nebo ne? Každému bych přála, aby se odhodlal a šel vstříc zkušenosti, která stojí za to. Ta úleva a radost! Jsem vděčná, že mi přítel umožnil jít za svou touhou. A jsem zvědavá, kam tohle vše dál povede.