Zdravím všechny vyznavače SPANKINGU a příznivce VIPD 😘 ❤️ 

Zde je malá ochutnávka příběhu Cérky z Moravy, která se již po čtvrté vydala do víru velkoměsta za Paní Vychovatelkou a její přísnou výchovou a pádnou rukou. A já jí tím děkuji, že se s námi o svůj zážitek zase podělí 😘 ❤️ 

Cérka z Moravy počtvrté ve VIPD péči

Zkusit pozdní příchod nebo radši ne? Tuhle otázku si kladu už od poslední lekce. A čím víc se blíží můj další termín u Paní Vychovatelky, tím častěji se na ni snažím najít odpověď. Co by se mi tak mohlo stát? Něco určitě ano, ale co přesně? Za pozdní příchod mám stanovenou sazbu 15 rákoskou. No jo, jenže platí to i pro VIPD nebo má v tomto ohledu Paní Vychovatelka připravenou nějakou specialitku? Když jsem se ptala, na tohle jsem odpověď (asi záměrně) nedostala… S touto myšlenkou nicméně dlouho koketuji, a nakonec docházím k odhodlání to tentokrát opravdu risknout. Nějak to zkrátka považuji za dobrý nápad. To dám, však co?! Den před lekcí už o tom tolik přesvědčená nejsem… 😄Sice tuto variantu úplně nezavrhuji, ale říkám si, že bych se docela spokojila s tím, kdyby to bylo až někdy v budoucnu. Po celou cestu do Prahy si ve vlaku dodávám odvahy, nicméně jsem pořád tomuto ďábelskému plánu jakž takž nakloněna. To se však mění s příchodem do Řehořovy ulice, kde to na mě zase úplně padá. Ta ulice je prostě celá taková přísná. Už jen ta dvě „ř“ v názvu, připomíná mi to slavné Máchovo „řinčí řetězů hřmot“. Tady by se spíš hodilo „řemenů“… Vysoké budovy, dlouhá šedá ulice, často se tam někdo popere… úplně tam cítím tíhu toho výprasku.😄 Mám chuť svoje rozhodnutí dostavit se k Paní Vychovatelce později ještě poněkud přehodnotit. I když na druhou stranu, ta zvědavost je stále dost silná. Jsem na vážkách. Udělat to nebo ne? Strašné dilema toto! Připadám si jako v pohádce, kdy je hlavní hrdina příběhu postaven před zásadní volbu, kterou musí stihnout vyřešit v určitém časovém limitu. Do lekce ještě zbývá víc než půl hodiny. Ještě mám pořád čas zvrátit svůj neblahý osud. Stačí se dostavit dřív, než se přesypou hodiny. Nic víc. Jak tohle dopadne?🤔 Během procházky ulicí se snažím o vysoce neutrální výraz. Letáky jsem samozřejmě zapomněla doma… 😐 Když procházím kolem TOHO domu, dělám, že vůbec nevím, co se tam odehrává. Moje paranoidita se opět citelně projevuje. Měla bych s tím už konečně něco dělat, fakt diagnóza. 🙈 Třeba mi s tím pomůže právě časté navštěvování VIPD? 😊 Každopádně, můj plán je jasný – někam si zalézt, dát si něco k pití a u toho se už konečně rozhodnout. A protože jsem si předsevzala na svém paranoidním já opravdu alespoň částečně pracovat, vyrážím do podniku, kam jsem zašla už před druhou lekcí. Jsem z toho sice nervózní, ale snažím se uklidnit tím, že už je to cca 3 měsíce, a že si mě už rozhodně nemůže nikdo pamatovat. Je tam úplně ta stejná obsluha. Opět si dávám stejný nápoj – pomerančový džus, dokonce si sedám ke stejnému stolu (takhle hustá a odvážná já jsem!) 😄, zdvořile odmítám, když mi nesou příbor. A hádejte, co se stalo? Vůbec nic! 😄U toho se pouštím do úvah na téma „VIPD a blízké okolí“: Pokud není ten dotyčný stejně založený, tak VIPD ani nezná. Pokud zná, je nesjpíš stejně založený a měl by tím pádem pochopení. 😊 A kombinace obojího, tedy, že zná, ale není takto zaměřený, je snad velmi málo pravděpodobná… 🤔 U skleničky džusu pořád váhám. Teď by se mi hodila nějaká květinka, škoda, že je leden a nic nekvete. Přijít pozdě/včas/pozdě/včas… Tak alespoň zkouším „ententýky“ na různé způsoby. Další variantou je hod korunou, nicméně pořád to zkouším znovu, jelikož ani o jedné z variant nejsem stoprocentně přesvědčená. Finální rozhodnutí si tedy nechávám opravdu až na samý závěr. Postupně se mi neuvěřitelným způsobem zvyšuje hladina adrenalinu v krvi. V 11:52 se stane něco, co opravdu nečekám: přijde mi zpráva od Paní Vychovatelky, že klidně můžu přijít dřív, abych nemrzla a nepřemýšlela nad tím, kdo mě vidí, jsem očekávána! Doslova mě zachránila, protože prostě tušila, co zamýšlím. 😊 Smsky si teda všimnu až malinko později, protože mám nastavený tichý režim. Už se mi totiž stalo, že před lekcí se mnou chtěla kolegyně něco „strašně neodkladného“ řešit a vězte, že před vstupem do „VIPD světa“ mi to vážně nemyslí, nedokážu se soustředit, a už vůbec nemám náladu se vykecávat o blbostech, takže pro jistotu… 😅 A taky se snažím chvilku meditovat a dýchat zhluboka. Úplně mi ta zpráva vyrazila dech. Čtu ji asi 3x a přemýšlím, co teď?! V tu chvíli to vnímám jako šanci, která se neodmítá, tedy šanci zachránit se, oddálit hrozbu, která by mě postihla, kdybych zazvonila později. Najednou je mi líto přijít pozdě. Vždyť je to znamení z nebe! Dneska není vhodný den na pozdní příchod! Ano!!! Teď už to vím, teď už jsem definitivně rozhodnutá: NECHCI přijít pozdě! Nechci naštvat Paní Vychovatelku! Chci přijít VČAS a být vzorná! No jo, jenomže tyto mé úvahy mi zabraly skoro tři minuty, je už nějakých 11:56 a já pořád sedím nad stále nedopitým džusem v podniku u parku… 😮V cukuletu si oblékám bundu, na záda házím batoh a mířím střemhlav k východu. Děkujuuu, na shledanou!!!, volám už za běhu. Potřebuji přeběhnout silnici. Počkat, zrovna jede auto. 🙈 Tak ještě jedno, „výborně“… Tak a teď! Rychle!!!! Makeeej!!! Šviheeej!!! V totálním stresu běžím kolem parku jako blázen, jsem celá zadýchaná, bunda mi dost šustí, teď jsem fakt megálně nenápadná! Rychle juknu na mobil, je 11:58 a já jsem teprve dole ulice pod kopečkem, který se mi teď zdá nějaký větší a ulice nějaká delší… 🤔Alespoň píšu Paní Vychovatelce rychlou odpověď „děkuju, už letím“, kdybych to přeci jen nestihla, aby alespoň viděla, že jsem se jakože snažila. No, i když by mi to stejně bylo platné jak chaloupka v Blatné. Pořád ještě zbývá něco málo času, pospíchám, jak jen můžu, ale dělají se mi mžitky před očima, sotva popadám dech, a začínám mít pocit, že mi nohy těžknou a zpomalují, jakoby se přilepily k chodníku! Hrůza! Stěží se přibližuji, ale nemám dost odvahy podívat se na hodinky. Co když už je pozdě?! 😯 Já to nechci vědět!!! 🙈Už jen kousíček, támhle jak stojí ta motorka před vchodem, to je ono, snažím se zorientovat v prostoru. Tentokrát se vůbec nezastavuju, neprodýchávám, nic nepromýšlím, okamžitě se vrhám na zvonek. Teprve potom se strachem kontroluji čas a pozor – stihla jsem to!!! Minutu před, možná necelou, ale prostě v limitu!!! Obrovské UFFFFFF!!!! Paní Vychovatelka mě pouští dál a podle hlasu je poznat, že je ráda, že jsem to stihla. 👏😊Tím, jak dobíhám takto doslova na poslední chvíli, nemám moc času nad ničím přemýšlet, což má jednu obrovskou výhodu. Než si stihnu uvědomit, jak nesmírně těžké a stresující je pro mě zazvonit a sejít po schodech, jsem už dole, kde opět stojí usmívající se Paní Vychovatelka. Je na ní vidět, že je ráda za to, jak to nakonec dopadlo. 😊 „Vítám Tě,….,četla jsi moji zprávu, že můžeš zvonit dřív? Říkala jsem si, že asi provokuješ, když jsi to nechala až takto na poslední chvíli…“ Přivítáme se a mířím do učebny. Vysvlékám si bundu, boty měním za teplé bačkorky a Paní Vychovatelka ještě s potutelným úsměvem prohodí: „Zatopila jsem, aby nám nebyla zima. No, ale Tobě bude stejně za chvilku horko…“ Už teď, když to říká, cítím teplo rozlévající se po celém těle. Ze všech stran na mě koukají nejrůznější výchovné i trestné pomůcky. Slyším, jak se mi smějí a jak se mezi sebou dohadují, kdo z nich půjde první na řadu. Asi z toho už úplně magořím. 😄 Naštěstí mě z těchto podivných halucinací vytrhává Paní Vychovatelka, která mě, ještě než usednu na židli, častuje pochvalou: „Výborně, máš šaty, takhle se mi to líbí! Vidím, že ses připravila, ne jako poprvé…“, naráží na moji první lekci, kdy jsem se docela vykutáleně dostavila v kalhotách. 😄 Paní Vychovatelka bere své záznamy o mé maličkosti
a k tomu si ještě otevírá mail, ve kterém jsem pod názvem „kniha hříchů“ poctivě vypsala všechny své přešlapy poslední doby. Paní Vychovatelka se na mě dlouze dívá, má svůj typický vychovatelský výraz, ve kterém se snoubí úsměv, přátelské přijetí, přívětivá péče, ale současně bezbřehá přísnost, důslednost a smysl pro spravedlnost, a pouští se do hloubkové analýzy mého svědomí: „Takže cérko, vidím, že zase budu muset být přísná! Čtu tady “nepozornost v práci“ a “odkládání povinností“?!! Co mi k tomu řekneš?“ Pokrčím rameny. Nemám co, prostě stalo se… „A co na to říkají v práci, že si neplníš dostatečně svoje povinnosti? Respektive že je plníš, ale pozdě?! To se jim asi moc nelíbí, ne?“, ptá se Paní Vychovatelka úderně, nicméně její otázka zůstává bez odpovědi, jelikož ji vyhodnocuji jako řečnickou. „Máte pana ředitele nebo paní ředitelku?“, pokračuje v průzkumu. – „Pana ředitele“, pípnu. „Hm, pana ředitele… Co by asi říkal na to, že za svoje chování dostáváš na zadek?!“ Začervenám se. „Vidíš, už se stydíš!“, komentuje Paní Vychovatelka, které prostě nic neujde. 😄„A stydíš se alespoň, když to odevzdáš pozdě?“ – „Ano“…., odpovím stručně a pravdivě… Nicméně to není zdaleka to nejhorší. Co Paní Vychovatelku skoro zvedne ze židle, jsou moje opakující se pozdní příchody. Nejvíc ji rozlítí ten na zkoušku sboru, kdy jsme nacvičovali vánoční zpěvy: „Počkej?! Chceš mi snad říct, že jsi přišla pozdě už čtyři dny po minulé lekci??!!! Ale vždyť to jsi ještě byla fialová!!!“, vyhrkne přísným a pohoršeným tónem. Ouha… Velmi nešikovně jsem totiž k pozdním příchodům uvedla i datum… Nezbývá mi tedy nic jiného než to přiznat. Celý příspěvek →