Cérka z Moravy a její příběh

První lekce ve VIPD…
– vzpomínky, dojmy, hodnocení, a tak řekněme jedné cérky z Moravy 😀
_________________________________________________________________________

Ahoj nezbedové, 🙂 ráda bych se s vámi podělila o svůj příběh a první zkušenost ve VIPD
u Paní Vychovatelky, a snad i povzbudila všechny ty, kteří váhají, jestli to mají vyzkoušet, a třeba je odrazuje, že jsou zdaleka, připadají si divní, úchylní nebo nějak neví, stejně jako já na začátku, jak skloubit dva zdánlivě neslučitelné světy – ten snový výpraskový, a pak ten reálný život s prací, rodinou, koníčky, povinnostmi, sociálním statusem, zkrátka se svojí identitou – kým jsme a co normálně děláme.
MŮJ PŘÍBĚH
Ani nevím proč, ale už od malinka mě nějakým zvláštním způsobem přitahuje výprasková
tematika. Pamatuji si, že nejdřív to u mě vzbuzovaly některé pohádky obsahující spankingové
scény, z toho jsem byla fakt zmatená, protože jsem vnímala, že je to něco, čeho se normální člověk bojí, ale mě to nějak zvláštně přitahovalo… 🙈Doma jsme se ségrama na zadek nikdy nedostaly, rodiče na nás byli vždycky hodní, a když bylo potřeba, spíš nám radši něco zakázali, než aby nás uhodili. Byli na nás přísní, a rozhodně jsme si nemohly dovolit všechno, ale nikdy se zkrátka neuchýlili k fyzickým trestům. Maximálně nám pohrozili, a když už jsme někdy ze zvědavosti zašly schválně trošku dál, bylo z toho tak jedno plácnutí přes oblečení, nic víc. No, nevím, proč vždycky chce člověk zkusit to, co nemá. Vážně nedokážu vysvětlit, proč mě zrovna tohle zajímá. Měla jsem to takhle v nejranějším dětství – ve školkovém věku. Potom jsem měla několik let takový útlum, kdy jsem na to skoro nemyslela a žila téměř „normálním životem“. Opět to ožilo v 15 letech v prváku na gymplu, a od té doby jsem si vědoma této své zvláštnosti, nějak s tím žiji, řeším to v sobě a snažím se s tím nějak vypořádat. Hodně jsem si o tom zjišťovala a vždycky jsem si kvůli tomu připadala strašně divná, a byla z toho dost špatná. Nicméně postupem času jsem si čím dál víc uvědomovala, že ať chci nebo ne, tohle prostě nikdy nezměním, jednou jsem se tak narodila a nejspíš takhle i umřu, a tak mi nezbývá nic jiného, než i tuto svoji stránku osobnosti nějak přijmout.
Abych toto své zaměření nějak upřesnila, výprask mám odjakživa spojený právě s kontextem výchovy a disciplíny. Jde mi především o psychologii a atmosféru. Je to pro mě hodně i o uvolnění, vyčištění hlavy, adrenalinu, možnosti začít znovu a lépe, a také o odevzdání, odpuštění… Bolest pro mě není primární. Jsem si vědoma toho, že také k výprasku patří, ale jen
do určité míry. A tak osobně uznávám opravdu jen výchovné výprasky v nějakých rozumných
mezích, nic extrémního, bez přehnané nahoty, bez explicitní erotiky. Nějaké drsné praktiky BDSM s kompletním svlékáním, svazováním, bičováním, ponižováním – nic z toho mě nepřitahuje, naopak spíš odrazuje. To je pro mě totiž už úplně jiná sféra, kam bych ani zajít nechtěla (ale pochopitelně nikoho neodsuzuji, proti gustu…však víte, ať si každý dělá, co chce, že ano :-)), nicméně pro mě tohle není. A proto jsem ráda, že jsem asi před pěti lety natrefila na stránky VIPD a Paní Vychovatelku.
Na jednu stranu se mi to zdálo skvělé, na stranu druhou děsivé. Zpočátku mi to přišlo takové
moc přitažené za vlasy, a říkala si, že to snad ani nemůže být pravda, že jde jen o jakési fantazie.
Nicméně díky svědectví lidí, kteří VIPD navštívili a popsali své dojmy a zážitky (především paní
Veronika), jsem tomu začala postupem let více věřit, a nakonec jsem nabyla odhodlání to též
vyzkoušet. Během loňska jsem už měla dvakrát sklon objednat se, ale vždycky jsem na základě
různých životních událostí od toho nakonec upustila. Také mě velmi odrazovalo, že jsem poměrně zdaleka, a tudíž je náročnější to nějak logisticky naplánovat.
Letos v létě, jednoho horkého srpnového dne, jsem se však velmi náhle a spontánně
rozhodla, že do toho fakt jdu. Přiznávám, že mi k tomuto odvážnému kroku, a také k větší
otevřenosti v mailu adresovaném Paní Vychovatelce, pomohla troška alkoholu, protože jsme to
odpoledne měli menší rodinnou oslavu. 🙂 Své pravděpodobně udělal i poměrně nedávný rozchod po roce toxického vztahu, kdy jsem se rozhodla, že budu myslet víc na sebe, a zkusím něco nového, co už chci vyzkoušet delší dobu a ideálně něco bláznivého, čím si dokážu, že něco vydržím 🙂
Komunikace s Paní Vychovatelkou byla už od samého začátku velmi příjemná, přátelská, což mě
určitě také povzbudilo v tom do toho opravdu jít. Jakkoli se to zdá podivné až neuvěřitelné, cítila
jsem k ní důvěru, i když jsme se zatím neviděly osobně (jinak bych do toho přece nešla, ne?) 😀
Termín se pomalu, ale jistě blížil. Byla jsem na jednu stranu ráda, že to vyšlo tak brzo
a těšila se, ale zároveň den ode dne jsem byla nervóznější a nervóznější. Několik dní jsem na to
dokonce nebyla vůbec naladěná, vyčítala jsem si, že co jsem to udělala a celkem dost se bála.
Dlouho jsem to v sobě řešila, ale zároveň nějak vnitřně cítila, že dělám správně a že mi to nijak
neuškodí, že zkrátka nemám co ztratit.
DEN D
Je tu den D. Vyrážím na vlak, který mě odveze do matičky Prahy a po cestě se mi jen honí
hlavou otázky a výčitky: Co se to děje?! Kam to jedeš?! Proč to děláš?! Ty nejsi vůbec normální!!!,
a zároveň i strach ze zpoždění vlaku, a tím pádem z pozdního příchodu do VIPD. Sice jsem tam
měla být s devadesáti minutovým předstihem, ale stejně, ještě přece potřebuji čas najít Řehořovu ulici a dům číslo 34. Tak snad pojede včas, přeji si. Naštěstí to vyšlo (juch!). Po nástupu, než se vlak definitivně rozjíždí vstříc hlavnímu městu, mám strašnou chuť zakřičet: držte mě, než si to rozmyslím!!! Ale nakonec to neudělám, protože se stydím křičet na veřejnosti 😀 Cesta je fajn,  poklidná a celkem ubíhá. Během jízdy mě napadají následující myšlenky:
Hele, přežili to jiní, přežiješ to taky. Také vzpomenu na státnice, které mi trošku připomíná
moje aktuální míra stresu. Taky se s tím nadělalo, a nakonec to bylo celkem v pohodě, přece… – No jo, jenomže tady na tohle se na rozdíl od zkoušek nedá připravit, odpovím sama sobě. A taky jsem tam měla svoje kamarády – psychickou podporu a znala jsem už dobře ty zkoušející. No nevím, jestli bych šla teď radši do VIPD nebo znovu státnicovat… Ta bolest mě vlastně až tak neděsí (jako  trošku jo, ale snad to přece nemůže být až tak strašné, navíc tam jdu poprvé, tak to bude jen trochu, symbolicky přece…) Spíš než bolest mě děsí a vadí ten stud. Nechci se svlékat, nemám to ráda, vadí mi to. Bolest nějak přežiju, ale tohle bude horší. To byly moje naivní představy o výprasku od Paní Vychovatelky…
Po cestě je to velmi zvláštní – na jednu stranu vytěsňuji, co mě čeká a co je vlastně cílem této
cesty – mám dojem, že si jedu jen tak jako na výlet, sleduji krajinku, tento pocit je navíc podpořený nádherným letním počasím. Přemýšlím nad prací, pak zase nad osobním životem, nad mezilidskými vztahy, vrátím se k prázdninovým letním zážitkům nebo vzpomínám na různé věci spojené s městy, kterými projíždíme. Chvilku zase jen nad tím, jak hezky svítí sluníčko. Pak opět přichází zpřítomnění – uvědomění si, co tam vlastně jedu dělat – panika! – uklidňování se, že to nějak přežiju, a že to alespoň vyzkouším a budu mít tu zkušenost. No a při nejhorším, že zjistím, že se mi to nelíbí, a tak už se tam vracet nebudu. Takhle jednoduché to je. Tak o co jde… 🙂 Chvílemi mě přepadají také výčitky, proč jsem zrovna já takhle divná, proč nejsem normální a nemám k výpraskům lhostejný přístup?! Proč zrovna mě to zajímá, přitahuje? Kde se stala chyba? Jaký chromozom má tohle na svědomí? A takhle asi 500x dokola. Taky mám pocit, že je to na mně strašně vidět, že mám snad napsané na čele, kam jedu a co mě tam čeká. Když vlak dojíždí k Praze, je to opravdu divný pocit. Za normálních okolností bych byla ráda, že tu jsem, ale nějak si začínám uvědomovat, že tohle není úplně normální výlet…Tentokrát jsem totiž nepřijela prohlížet památky. Ani do divadla. To je přece trošku nuda, ne?! 🙂 Každý vyráží prohlížet orloj na Staromák, vyfotit si hradní stráž nebo se projít po Karlově mostě. Ale kdo si zajede nechat si nařezat, co?! Tenhle výlet je prostě dost netypický, něco pro fajnšmekry 🙂
Vystoupím z vlaku a zkontroluji čas. Tak, výborně, je to tady akorát, takže mám teď krásnou
hodinku a půl na to, abych se psychicky sebrala a našla Řehořovu ulici a dům čl. 34, pomyslím si.
Moje představa byla taková, že v klídku najdu ten dům, abych byla v pohodě, pak si ještě stihnu
zajít někam poblíž do kavárny, a budu mít ještě dostatek času se duševně připravit. Nicméně, jak to tak bývá, realita byla samozřejmě úplně jiná… Ale vraťme se k mému příjezdu do Prahy.

Vyjdu z nádražní haly a snažím se vydat směr Žižkov. Prvně to zkusím přirozeným
instinktem, k mému překvapení to ale nevyjde. Zbytečně jsem ztratila 10 minut, ale alespoň jsem to zkusila. Pro jistotu tedy vytahuji mobil a zapínám navigaci. Až na to, že Google Maps jsou dnes nějak pro ti mně. Teď se naplno projeví můj orientační „talent“. Sice jsem toho sama už procestovala poměrně hodně, a to o dost větší města než Prahu, ale vždycky, než něco najdu, trvá mi to strašně dlouho. No ale teď jde fakt o hodně! Přece hned napoprvé nepřijdeš pozdě!, říkám si.
Jsem odhodlaná udělat všechno, abych tomuto předešla. Co je na tom – psali, že je to cca 15-20
minut pěšo z nádraží. A já jsem tu 90 minut s předstihem, tak tam musím dojít i s prstem v nose, ne?
No, jenomže vůbec. Už jen trefit správný směr je docela oříšek. Na Žižkově jsem v životě nebyla.
Byť je to od nádraží fakt kousíček, bloudím cca 40 minut, zkouším různé směry. Navigace mi
vždycky nabídne nějakou trasu, tak jí důvěřuji. Nicméně po chvilce zjišťuji, že tady už jsem přece
šla (mimochodem Vrchlického sady jsem prošla asi 20x křížem krážem a už mi fakt dost lezly na
nervy!!!). Proč mě ta navigace nemá ráda?! A jenom vidím, jak se čas doražení do cíle zvyšuje –
najednou je z 18 minut 19, pak 20, až 22 a čas na hodinách se nemilosrdně blíží k onomu času
lekce ve VIPD. Tak takhle to nenajdu ani do půlnoci. No nic, musím využít nějaký dopravní
prostředek. A pak k mému velkému štěstí zahlédnu šalinu (teda pardon, u vás jezdí tramvaje :D)
No, každopádně tento dopravní prostředek s číslem, tuším, 26 měl nadepsaný směr „VIKTORIA
ŽIŽKOV“. Juchů!, zaplesám. Sice to nejspíš nejede přímo na tu ulici, ale alespoň se nějak dostanu na ten zatracený Žižkov, a pak už to tam nějak najdu. Tak rychle koupit lístek a stihnout co nejdřívější spoj, abych pak měla ještě čas na hledání správného domu. Tak rychle, už jede. To je jenom jedna zastávka?! Asi jsem tam mohla přece jenom dojít, ale tohle bude jistější. Paráda, už jsem na Žižkově.
Vystupuji a spěchám hledat Řehořovu ulici. Tak jasně, je to kousíček od zastávky. Jenomže
proč na to jít jednoduše, když to jde i složitě?! Takže jsem klasicky obešla asi půlku Žižkova. Kroků v nohou přibývalo, času ubývalo. Mé tempo postupně začalo být vražedné. Mými protivníky se staly pražské ulice a taky navigace. Výsledek byl takový, že i když jsem na Žižkově vystoupila s poměrně velkým předstihem, k onomu domu číslo 34 jsem doběhla pomalu s vyplazeným jazykem jen pár vteřin před!!! Takže jsem nakonec měla extrémně moc tisíc kroků, ale to vás asi nezajímá. Chápu, to moc vzrušující není. 🙂 Najednou se čas přehoupl a bylo přesně 12:00, takže akorát čas zazvonit.
Ještě píšu Paní Vychovatelce zprávu, jaký že je to zvonek (protože mě prostě nenapadlo se
na ty zvonky podívat, že ano). Myslela jsem si totiž, že to bude nějak šifrované… Pak ale už začínám být nervózní, že to nestihnu, protože odpověď zatím nepřichází. Tak se konečně podívám na zvonky a k mému překvapení je tam dost čitelně a srozumitelně „VIPD“… 🙈Do háje, to jsem jí fakt nemusela psát, si řekne, že jsem úplné retardo, které ani neumí číst. A že ji ještě zbytečně otravuju se zprávou. Doufám, že na mě nebude nějak drsnější kvůli tomu. Nic, už není čas si to promýšlet, můj největší stres v posledních dnech bylo, abych náhodou nepřišla pozdě. Takže konec úvah, jde se na to. Prostě zazvoň. Zazvoň!!!, říkám si O.K. Po lehkém zaváhání to udělám. Co se ozve z mluvítka mi vyrazí dech. Evidentně drsný nekompromisní hlas: Otevři si a běž dolů pod schody (nepamatuju si přesně slovo od slova, protože jsem byla trošku v šoku). Jako jo, mohla jsem čekat, že tam asi nebude zpívat hymnu. Četla jsem přece dojmy a zkušenosti jiných lidí, kde to přesně takhle popisovali. Ale stejně, když už se to stane reálnou situací, je to úplně o něčem jiném. Bylo mi zkrátka jasné, že žádná legrace to tady nebude a že jsem asi zase jednou udělala úplnou blbost. No nic, otevírám tedy dveře a vcházím. Snažím se uklidnit, tak se na okamžik zastavím, abych se alespoň zhluboka nadechla a psychicky se připravila na první setkání s Paní Vychovatelkou, ze které mám respekt už teď, i když na tohle se opravdu nedá psychicky připravit. Můžeš přečíst 10 příběhů, recenzí, ale dokud nevyzkoušíš, nevíš. Běž po schodech dolů!, ozve se znovu. Paní Vychovatelka už asi začíná být trošku nervózní. Možná si myslí, že jsem její výzvu nepochopila. Ale já jsem jenom potřebovala chvilinku času. Odpovím něco jakože: jo, já vím, ale netuším, jestli je to slyšet. Seberu tedy poslední zbytky odvahy a scházím ze schodů. Přesně tam ve dveřích stojí ta, kterou tady všichni popisovali, ústřední postava VIPD – PANÍ VYCHOVATELKA OSOBNĚ! Moje první myšlenka, když jsem spatřila Paní Vychovatelku byla: Ona vážně existuje?!!! Ty jo. Přivítá mě, pozdravíme se, podá mi ruku. Pak řekne velmi stroze – jdi dál, přezuj se a sedni si na židli. Byť velmi obyčejná informativní věta – pouhé sdělení, ale ty emoce, to napětí by se daly krájet. Tak jdu dál a najednou vidím věci a prostory, které znám ze stránek VIPD. Je tu úplně všechno – oranžová pohovka, stůl, židle, tabule, a spousta těch nástrojů, rákosky na zdi, vařečky v nádobě, atd. Takže ten VIPD fakt existuje???!, říkám si pro sebe. Takže ještě pro vás, kteří stále nedokážete uvěřit – ano, je to všechno reálné! Ostatně, přijďte si to sami vyzkoušet. 😉
Je tohle pravda??!, ptá se jedna část mě. Druhá část odpovídá: A co sis jako myslela? Ta první
pochybující říká: Trošku jsem si myslela, že někam dojdu a tam bude někdo, kdo zakřičí „PRANK“!!! –
A chtěla bys, aby to byl jen prank?, ptá se ta druhá polovička. Vlastně asi by mě to trošku zklamalo 😀 Teda trošku víc, konstatuje první část. -Tak vidíš, buď ráda, nekecej a sedej na židli, uzavírá druhá část mě. Přichází Paní Vychovatelka a bere místo na své židli u okna u stolu naproti mně. Ty jo, je fakt hustá, napadá mě, absolutně nekompromisní, už podle hlasu jedné věty – je to až neuvěřitelné.
Jak to dělá? Jak to, že má od samého začátku absolutní autoritu?
Paní Vychovatelka začíná teda hnedka pěkně zostra. Tak proč jsi tady?, položí první otázku.
Začnu něco v tom smyslu, že chodím často pozdě. Aha, takže nedochvilnost. To je ale neslušné! Ale dnes si přišla včas, že?, přikývnu. Jak to?, zjišťuje dál Paní Vychovatelka. Byla jsem tady docela s předstihem, odpovídám. Takže sem sis nedovolila přijít pozdě, že? – Ne… (ale měla jsem fakt namále viz moje žižkovské trampoty :D) Paní Vychovatelka se na mě významně podívá.
Byť je ta atmosféra fakt drsná a jsem z Paní Vychovatelky poněkud nervózní, chce se mi
i trošku smát, přijde mi to na jednu stranu vtipné, až směšné (je to přece jenom jako, ne?!😉), ale zároveň mám fakt respekt. Je to nesmírně zvláštní směs pocitů. Od první vteřiny je Paní
Vychovatelka maximálně v roli. Připadám si, jako bych byla fakt někde na koberečku. A že už jsem těch koberečků zažila. Jsem přece zvyklá, že mi někdo něco vyčítá, domlouvá mi, je na mě někdo naštvaný, v tomhle mám poměrně slušnou praxi… (což mě mimochodem ale vůbec nevzrušuje, normálně z toho bývám dost špatná, ale tady ve VIPD mě to i celkem bavilo :D). Ale nikdy, NIKDY, ty koberečky neskončily výpraskem. Tady to tak ale fakt bude?!!! 😮 Nechci být nijak nezdvořilá nebo snad drzá, ale na otázky Paní Vychovatelky odpovídám celkem přirozeně, automaticky, načež mi je hned na začátku velmi důrazně vysvětleno, jak se tady správně odpovídá: – Ano, Paní Vychovatelko!! Žádné „jo“ a „hm“!!!
A co tam máš dál?, vrací se Paní Vychovatelka k mým nedostatkům. – No, často odkládám
věci. – Jaké?, zeptá se s tázavým, ale přísným pohledem. – Různé povinnosti, které mi jsou nepříjemné
nebo jsou pro mě těžké. A co děláš místo toho? – No, všechno možné, jenom ne to, co zrovna mám,
vysvětlím. Tomu se nějak říká moderně, počkat to slovo. – PROKRASTINACE?! – Ano! dá mi Paní
Vychovatelka za pravdu. To je tady celkem běžné. A co lenost? Nejsi líná? dotazuje se dál Paní
Vychovatelka na mé slabší stránky. – Ne to ne, to si nemyslím. (Možná to vypadalo, že se chci
vyhnout většímu trestu, nicméně odpovídám pravdivě – fakt si nemyslím, že bych byla líná, dělám
toho docela dost nad rámec svých povinností, takže v tomto mám čisté svědomí :-)) – Tak alespoň
že tak, to máš štěstí, to by jinak bylo horší, zkonstatuje Paní Vychovatelka. A dál?, zjišťuje moje další
neduhy. Chvíli se zamyslím, a pak prohlásím, že už o ničem nevím. Paní Vychovatelka se na mě
chvilku mlčky dívá. Nechci jí křivdit, ale mám tak trochu pocit, že mi to úplně nevěří, že si myslí,
že schválně nic neříkám, protože jsou prostě všude kolem rákosky a jiné mučící nástroje. Pak
prohlásí: Ne?, tak tedy dobrá. Na vysvětlenou – ne, že bych si o sobě myslela, že jsem úplně svatá,
ale je fakt, že v tu chvíli mě objektivně nenapadlo nic, co bych tam měla zmiňovat, co by si mělo
zasloužit potrestání. Celoživotně mám největší problém s tím, že chodím všude pozdě a dělám
spoustu věcí a úkolů dost na poslední chvíli nebo pozdě.
Teď přichází něco, co mě poněkud zaskočí: Ty jsi mi psala, že potřebuješ dostat pořádný
výprask, že?! Leknu se. -Ne! To teda fakt ne, takhle jsem to přece nepsala… Chvilku jsem fakt váhala,
jestli to patří k roli, ale pak z toho vyšlo, že si mě Paní Vychovatelka spletla s jinou slečnou, která
měla ten den také přijít. 🙂 (Uff!!!). Ta slečna už měla s výpraskem evidentně zkušenosti a chtěla
to asi zažít ve velkém stylu. Ještě že jsme si to vyjasnily hned v úvodu – já to totiž ještě nikdy
nezažila a bylo to moje výpraskové poprvé. 🙂
Následně mi Paní Vychovatelka položí trošku nepříjemné otázky, nicméně chápu, že to asi
souvisí s tím, proč jsem tady a co se bude dít: Koukáš na videa? Čteš povídky? – Tak něco už jsem
samozřejmě někdy viděla, asi jako každý, odpovím na otázky na tělo. Ale v poslední době už ani moc nekoukám, spíš na Vaše stránky. – Tak to jistě víš, jak to tady probíhá. A slzičky budou?, zjišťuje Paní Vychovatelka. -To nevím, ještě jsem to nikdy nezažila, tak nevím, jak budu reagovat, pokrčím rameny. Následuje rekapitulace toho, jak to ve VIPD vlastně chodí: Takže žádná stopka, co napíšeš, to dostaneš, i kdybys nechtěla, děkuje se, ale můžeš se mnou u toho mluvit. A můžeš si říct, že Ti nějaký nástroj nevyhovuje – počet ran dostaneš, ale klidně jiným nástrojem, upřesní Paní Vychovatelka.
Poslední věta pro mě byla zcela nová informace. I když s těmi nástroji je to nejspíš prašť, jak
uhoď:-)
A kdyby Ti náhodou bylo špatně, musíš mi to říct!, zdůrazňuje Paní Vychovatelka. Ještě
připomene a podtrhne, že to rozhodně nebude jen takové lehké poplácání, protože to ji nebaví!
Bez okolků přiznává, že se ráda pohybuje na hraně – aby z toho taky něco měla. Sama se
charakterizuje jako hodný a fajn člověk se sadistickou duší 🙂 Přesně takhle jsem ji také vnímala.
Pak přichází na řadu představení nástrojů. Nechci, aby to znělo jako patos, ale mám to dost
v mlze 😀 Vybavuji si, že mi Paní Vychovatelka ukazovala nějaké řemeny, rákosky,
a také toho slavného Malého Ďáblíka, dokonce jsem si ho mohla hned osahat, ale vnímala jsem to  všechno jen částečně, byla jsem dost v šoku a pořád přemýšlela nad tím, jestli se to fakt děje a proč jsem se tam přihlásila, když vlastně nemám ráda bolest… :-/
Otázky položeny, nástroje představeny, teď si mě vyzve k tabuli a pak už se půjde na věc, říkám
si pro sebe. A taky z e jo. Tak běž k tabuli!, ozve se rozkaz hned, co na to pomyslí m. Zvedám se ze židle a ve stresu z toho, co budu muset zapsat, tam mířím. Protože po mailu jsme se nedomluvily
nijak konkrétně , jen z e si přijdu vyzkoušet na stroje, takže vůbec netuší m, čím a kolik to bude. Jsem zvědavá , co mi Paní Vychovatelka vybere. Bez promlouvání do duše by se to ale neobešlo: Ty jako chodíš všude pozdě??! A to necháváš ostatní čekat? Víš, jak je to neslušné? Je to nerespektování toho druhého!!! – Ne, tak já když nestíhám, tak napíšu zprávu, že budu mít zpoždění a OMLUVÍM SE, ne, že by na mě někdo čekal třeba 20 minut, aniž by věděl, co se děje… snažím se obhájit. No dobře no, jako chápu, že v dnešní době mobilních telefonů je to snadnější, ale i tak je to velmi neslušné!, vysvětluje Paní Vychovatelka. Já vím, že dojíždějící to mají složitější, sama vím moc dobře, že ty vlaky mívají dost často zpoždění, že za to člověk nemůže, taky bych je někdy zpráskala!!!, prohlásí s úsměvem Paní Vychovatelka, což mě celkem pobaví . 😀 Nicméně úsměv následně vystřídá vážná tvář a opět
nabírá přísnější tón : Ale slušný člověk chodí včas! A to Ti ty pozdní příchody všichni promíjí kvůli
Tvým krásným očím??!, nechce Paní Vychovatelka opustit téma pozdních příchodů . Chvilku se
zamyslím a odpovím: No, většinou jo. Protože jakoby nikdy mě za to nikdo nezmlátil, i když nadšení třeba nejsou. 🙂 Tak tady Ti to teda neprojde!!!, upozorní mě Paní Vychovatelka. Tak si piš:
NEDOCHVILNOST. Vezmu modrou fixu a zapisuji svůj první prohřešek. Jakmile to dopíšu, Paní
Vychovatelka na mě překvapeně kouká a říká : Teda, psací písmo jsem na tabuli už strašně dlouho neviděla, to jsi mě úplně dostala. -Aha, fakt?, pomyslím si, pro mě je to celkem automatické . V hlavě mi běží – možná je to tím, že jsem učitelka, ale nahlas to neřeknu, spíš se jen připitoměle usmívám.
Nevím, asi protože mě napadlo, že je takové blbé říct, že dělám věci na poslední chvíli, chodím
všude pozdě a jsem učitelka. Jako pedagog bych měla být dětem vzorem – přeci jen po nich
vyžaduji určitou disciplínu a jejich pozdní příchody do hodiny mě vážně štvou! A taky, když někdo z nich dělá úkoly na poslední chvíli, i když na to měl dost času… Takže nějak vnitřně vnímám, že když to chci po dětech, měla bych jít sama příkladem… Ale upřímně – bála jsem se, že by za tohle byl nějaký přídavek, přece jenom jsem tam byla poprvé …🙏

Tak si napiš – 2x 10 řemen, rozhodne Paní Vychovatelka. Ty jo, Fakt??!!, běží mi hlavou. No
nic no. Diskutovat o tom nebudu, ale nadšená úplně nejsem. Pak přijde další provinění. Napiš:
PROKRASTINACE. Tady si dej 2x 10 rákoska a 30 vařečka to je taky velmi výchovné. Napiš si 2x 15,
na každou stranu. 30 na každou půlku už by bylo hodně. – Alespoň že tak, je docela hodná, když
pamatuje na to, aby to nebylo úplně moc, pomyslím si. No, a teď Ti dám (výjimečně) možnost jít si sama vybrat vařečku, oznámí mi Paní Vychovatelka a ukáže do výklenku, kde stojí nádoba plná vařeček a různých dřevěných mučících nástrojů. Tak teda vykročím, chvilinku váhám, a nakonec beru tu, o které si myslím, že by to s ní snad šlo zvládnout a vracím se ke stolu. Paní Vychovatelka zakroutí hlavou, zasměje se a prohlásí: Klasika! Že si všichni myslí, že tou nejmenší to nejmíň bolí…
(sice nemám srovnání s ostatními vařečkami, ale mohu potvrdit, že fakt, že je vařečka malá
opravdu NEZNAMENÁ, že by to nebylo tolik bolestivé.) Rány si budeš počítat a za každou várku mi
poděkuješ. To považuji za takovou slušnost. Protože to dělám pro Tvé dobro!!, vyslechnu si poslední
informaci, poslední poučení Paní Vychovatelky u tabule.
Ještě než se definitivně přesunu do klasické zahřívací pozice OTK se Paní Vychovatelka
ujišťuje: Ty jsi mi psala, že nechceš nahotu, že? – Ano, to fakt nechci, odpovídám. Dobře, reaguje
kladně Paní Vychovatelka. Abych to upřesnila, v mailu týden před lekcí jsem Paní Vychovatelku
požádala o to, abych si mohla ponechat vrchní část oděvu, protože je mi nepříjemné se úplně
svlékat, jsem dost stydlivá a vlastně by to pro mě bylo pocitově spíš odrazující. Co se týče spodního
dílu, tak nějak jsem počítala s tím, že bude muset dolů a uvědomuji si, že to k výprasku patří.
Zároveň nemám ráda, když se na to klade až přehnaná pozornost. A protože to má každý jinak –
někdo se potřebuje svlékat, jiný ne, někomu je to jedno, atd., přišlo mi důležité si to nějak ujasnit
předem. Jelikož jak jsem pochopila ze zkušeností kolegů nezbedníků, požadavky se musejí
vždycky říkat dopředu, na lekci už bývá pozdě. A upřímně, jsem fakt vděčná, že Paní Vychovatelka
mou prosbu vyslechla a plně respektovala. No, i když zpočátku to vypadalo na menší
nedorozumění, kdy jsem se trošku zalekla 🙂 – však čtěte dál:
Tak si můžeš sundat ty kalhoty, zněl příkaz. Následuje zděšení. – No, ale já jsem Vám přece
právě psala, že jestli by nešlo začít přes oblečení, a odhalovat spodní část až postupně…, odpovím
9
nejistě. A co s těma kalhotama budu jako dělat?!! kroutí hlavou Paní Vychovatelka. – Ale Vy jste mi odepsala, že to berete na vědomí… Snažím se ještě chvilku oponovat a bránit. No dobře, ale já myslela, že budeš mít šaty!!! To mě nenapadlo, že si vezmeš kalhoty! Vždyť je horko a normálně se nosí šaty. – Ale já to úplně nespecifikovala…., odvětím Paní Vychovatelce. Upřímně, trošku jsem bála, aby to nevyznělo nějak drze či co, ale bylo to prostě tak… 😀 To je pravda, tak pojď sem,
vybídne mě Paní Vychovatelka… Jo, nosím šaty v 98% případů, ale tentokrát mi nějak přišlo
vhodnější začít s kalhotama… Asi nějaký vliv podvědomí. 🙂
Paní Vychovatelka se posadí na kanape a následuje ohnutí přes kolena. Jsem fakt nervózní,
připadám si naprosto blbě. Paní Vychovatelka mě chytne za levou ruku, aby mi přesun do této
ponižující polohy usnadnila. Všimne si ale mého náramku s křížkem, a k mému překvapení se
zeptá: Jsi věřící? – Ano, odpovím, načež Paní Vychovatelka řekne něco ve smyslu: Tak proč ne,
i věřící dívka si může přijít pro výprask do VIPD … Nevím proč, ale připomene mi to hlášku:
„No i skladník ve šroubárně si může přečíst Vergilia v originále!“ 🙂 Hezká prdelka, slyším
pochvalu. Je mi jí líto, ale nedá se nic dělat, je to přece pro Tvé dobro, prohlásí Paní Vychovatelka
nesmlouvavě. Pak chvilku přejíždění po zadečku a začínáme.
Až do této chvíle jsem nevěřila tomu, že by to rukou mohlo takhle moc bolet, natož přes
kalhoty! Už od první rány mnou prostupovala neskutečná bolest, a bylo mi jasné, že budu mít co
dělat, abych tohle nějak zvládla. Paní Vychovatelka je teda od rány. Jestli tohle dáš, budeš fakt dobrá,
říkám si pro sebe. Ano, vím, že jste to sem už psali všichni, ale i tak, nějak se mi nechtělo věřit, že
by to rukou mohlo být až takto drsné. Zahřátí rukou je samozřejmě nepočítaně, takže dopadá
hezky jedna rána za druhou. Jak už tady mnozí psali – v momentě, kdy už je to neúnosné, Paní
Vychovatelka přestane, a dá člověku chvilinku na vydechnutí. Pod to se podepisuji. Pěkné kalhoty,
příjemné, no ale dlouho Ti je nechávat nebudu, rozhodne Paní Vychovatelka. Pak na chvilinku
přestane s vyplácením. Vztyk! Sundej si kalhoty a pověs si je támhle na věšák. Udělám, co se po mně
chce. A podívej se támhle za sebou do zrcadla, jak se zadeček hezky zabarvil do červena. Ty jo. Fakt
bych to nečekala, že rukou přes kalhoty to jde takto udělat. A pak pokračujeme chvíli přes
kalhotky. No, za chvilku je taky sundáme, protože výprask musí být jak??? No přece NA HOLOU,
prohlásí Paní Vychovatelka s neskrývaným nadšením v hlase a stahuje mi kalhotky. Myslíš, že už
je zahřátá?, ptá se Paní Vychovatelka. Řekla bych, že rozhodně, nicméně Paní Vychovatelka si to
nemyslí. Asi jen řečnická otázka, když si na ni odpovídá sama. Ještě není. Tak pokračuje
s vyplácením. Když se rozhodne, že už by to tedy v první fázi mohlo stačit, opět mě pošle podívat
se do zrcadla. Poté přichází na scénu první nástroj – vařečka!
Tak abych to nějak shrnula – bolelo to. Hodně. Postupně dopadlo 30 ran celkem z toho 15
na každou stranu. Během toho jsem si samozřejmě vyslechla domlouvání, že mě to ještě odnaučí
chodit pozdě a odkládat věci. Také v tom stresu zapomínám odpovídat tak, jak se po mně chce.
10
Jak že se tady odpovídá??!! -Ano, Paní Vychovatelko… Ani netušíte, jak strašně těžké je vyslovit tuhle
větu ohnutá přes koleno se staženýma kalhotkama, fakt divné. Přitom to jsou jen tři slova.
Ale zatraceně těžká slova. Jako bych měla knedlík v krku. Ještě mi Paní Vychovatelka nezapomene
zdůraznit, že je na mě ještě dost hodná: Takhle dostáváš s pauzami, no ale kdybych moc chtěla, tak
bych Ti je mohla vysázet tahle rychle za sebou (což i pro mou lepší představu názorně předvede).
Au!!! Celou dobu mám obličej schovaný v dlaních, stydím se, ale nad studem postupně převyšuje
bolest. Prvních 5 si mám počítat sama – můžu si takto udávat vlastní tempo, zbytek už určuje Paní
Vychovatelka a já jen počítám. Jenže tím, že to bylo střídavě na každou stranu zapříčinilo zmatek
v počítání. Počítám 1-4 a Paní Vychovatelka mi oznámí: můžeš klidně 1, 1, 2,2 atd. Jenže to je pro
mě v této neobvyklé a vypjaté situaci příliš složité. Mozek mi totiž postupně vypíná, a nedokážu
se dost dobře soustředit. Tak postupně přestanu počítat úplně: Já už nevím, jsem z toho úplně
zmatená. Paní Vychovatelka se tomu zasměje a prohlásí: Tady u mě zapomínají počítat všichni.
-Tak já to radši vezmu klasicky 1-30 jinak se do toho strašně zamotám, odpovídám. A Paní
Vychovatelka je velkorysá, protože mi připomene: když tak to už byly 4, jo? Ale klidně můžeme začít
od znova, jestli budeš chtít, řekne rozverně. – Ne, 4! A pokračujeme. Chvílemi uhýbám, protože to fakt bolí, celou dobu si zakrývám obličej, mám totiž pocit, že mě to ochrání a pomůže před další
bolestí. Když cítím, že přijde další rána, instinktivně sebou cuknu. Copak, bojíš se další rány??! –
Ano, odpovím nejistě s pokorou v hlase. Tak to je dobře, protože Tě to alespoň naučí, jak se máš
chovat, že nemáš chodit pozdě! A že si máš svoje povinnosti plnit včas! Velmi častá otázka a časté
konstatování Paní Vychovatelky během výprasku. Když mám napočítáno 30, Paní Vychovatelka
k mému překvapení stejně pokračuje s vyplácením, což mě fakt zmátne a říkám si: co to jako je,
vždyť už to bylo 30?! Tak se ptám, načež odpověď zní jasně: A nezapomnělas náhodou na něco??! –
Aha, vlastně, já zapomněla. Děkuji… Teprve potom je Paní Vychovatelka spokojená. Když skončí
tahle část, zadeček je celý červený a mám pocit, že už mám pro dnešek dost. Při představě toho, že
ještě přijde celkem 40 ran, a to takovými nástroji jako je řemen a rákoska, se mi dělá mdlo. Říkám
si, že jsem asi docela přecenila svoje možnosti, a pokud se Paní Vychovatelka ráda pohybuje na
hraně, tak bude dneska nejspíš ve svém živlu, protože na hraně zcela jistě jsem. Můžeš jít k tabuli
a škrtnout si těch 30 vařečkou. Teda pokud je nechceš dostat ještě jednou, zažertuje Paní
Vychovatelka. Určitě ne, a vykročím směr tabule. S radostí si odškrtnu první edici výprasku. Teď
to bude určitě horší, protože řemen i rákoska mi přijdou mnohem děsivější.
Paní Vychovatelka mlčky ukáže na prostor uprostřed místnosti. Asi si tam mám stoupnout?
Udělám to. Udělám totiž všechno, co chce, cítím neskutečný respekt, až mě to děsí. Paní
Vychovatelka vezme ze stolu jeden z řemenů. Prý ten nejmíň strašný a řekne: Nastav ruce. Váhavě
to udělám, ale pak hned cuknu, protože se prostě strašně leknu. Paní Vychovatelka se pousměje a uklidní mě: Neboj, nebudu Tě mlátit do rukou. Tak mi spadne obrovský kámen ze srdce. Tak co jsem si jako měla myslet, že? 🙂 Nastavím tedy dlaně a Paní Vychovatelka mi na ně pokládá již zmíněný řemen, abych si mohla zblízka prohlédnout nástroj, kterým mi za chviličku zdevastuje pozadí. Potom ukáže ke stolu a následuje pokyn: Tak se polož na polštáře a přehni se přes stůl. Prvních pět ran si budeš určovat sama a zbytek já. Nejistě mířím ke stolu. Tak se  nachystej a až budeš připravená, začni počítat. Nechci to zbytečně protahovat, stejně si tím moc nepomůžu. Tak se zhluboka nadechnu a velmi nejistě se strachem řeknu: JEDNA. A přiletí první rána. AU. Strašně to bolí. DVA. Tahle bolí o něco víc, protože dopadne na stejné místo. Takhle to pořád pokračuje,
nebudu vám tady popisovat každou ránu, jednak by to moje povídání vydalo délkou při nejmenším
na seminárku (což se už možná stalo), a pak si taky nepamatuju všechny detaily. Zkrátka to bylo
drsné a bolelo to. Některé rány míň, jiné, většina, víc – byly totiž s větší razancí. Jedna příchozí
rána byla dokonce hranou pásku, což je prý mnohem bolestivější. Promiň, tak tohle jsem fakt
nechtěla, omlouvá se Paní Vychovatelka, což mi při vší té bolesti ukazuje i její empatickou stránku.
🙂 Pak ale dodá: Jestli chceš, nemusíme ji teda počítat. – Ne, tak to ne, hájím se. Nechci být přece
ošizena. 😀 Také se mi dostane pochvaly, že hezky držím 🙂 Když mám za sebou prvních deset ran, slyším pokyn: Vztyk! Zvednu se. Vidím Paní Vychovatelku, jak bere jiný řemen a říká, že tenhle je víc light, s ním budeme pokračovat a opět mi poskytne možnost si ho lépe prohlédnout. Potom přesune polštáře na kanape a pokyne: Tady si klekni a polož se přes ty polštáře. Teď už Ti ta nahota ani tolik nevadí, ne? Horší je ta bolest, konstatuje šibalsky Paní Vychovatelka. No, asi tak nějak.
Souhlasně přikývnu, ale pak radši dodám ano, abych to zase neschytala za nesprávnou odpověď.
Paní Vychovatelka nade mnou chvilku stojí a nic se neděje. Pak mi dojde, že jestli jsem opět neměla začít počítat, tak se zeptám: Mám si to zase počítat první já? – No, jak chceš. – Nevím, odpovím.
Protože jsem už z toho byla fakt zmatená, všechno to děsně bolelo a upřímně jsem nevěděla, co je lepší… Nejhorší je mít na výběr!, zhodnotí Paní Vychovatelka. Tak víš co, ne, já začnu rovnou!
A přiletí první rána. Při počítání si uvědomuju, jak nesmírně těžké je při té bolesti ještě říkat ta
čísla. Ne jenom počítat a myslet si na to, ale vůbec něco vyslovovat. Ta soustředěnost jde do kytek a strašně to bolí. Když je tady poslední rána, opět zapomenu poděkovat (a to už je teď potřetí!).
Opět se pokračuje, přiletí najednou 21., 22. rána… Pak teda řeknu: Ale, vždyť už jsem říkala 20…
Ještě si jako říkám, tak co je, vždyť už to bylo, to jako neumí počítat?! No a Paní Vychovatelka mi
odpoví: To já přece vím, že už to bylo 20, ale něco mi tady chybělo… A vtom mi to dojde. Tak seberu poslední sílu a řeknu takovým načatým hlasem: Děkuji Paní Vychovatelko. Konečně se mi to podaří celou větou. Paní Vychovatelka se pousměje a vypadá teď spokojeně, tak mi dovolí vstát. Jsem úplně mimo. Paní Vychovatelka to na mně asi vidí, tak mi nabídne vodu, ale poděkuji a odmítnu,
protože přece něco vydržím, ne?! 😀 Tak si to běž odškrtnout, teda pokud si to nechceš dát od znova.
Tak vyběhnu a jdu to radši rychle udělat, protože dalších 20 řemenem fakt nedám, navíc když mě
ještě čeká 20 rákoskou…

Pak už se konečně přesouváme k poslední části výprasku, a sice podle mého názoru k té
nejstrašnější, nejobávanější, nejkrutější – k rákosce! Verdikt zněl jasně – celkem padne 20 ran
a budu si je opět počítat. Paní Vychovatelka vezme rákosku a stejně jako u pásku mi ji dá do ruky, abych si ji mohla osahat a seznámit se s ní. Následuje přednáška o tom, kolik jich Paní
Vychovatelka dokáže vysázet za minutu (obdivuhodné, pomyslím si, ale vyzkoušet to nechci!!!).
Ale prý je na jednu stranu škoda spěchat, prý se má výprask pořádně užít a prožít. 🙂 Na rákosku byla indikována pozice ohnutí přes stůl (resp. položení se na polštáře a kleknutí si na židli před stolem stejně jako u prvního řemenu). Byla jsem vděčná, že Paní Vychovatelka rány dávkovala opět po deseti. Na první část výprasku byla vybrána rákoska Asistentka, že je prý nejvíc v pohodě pro začátečníky a nejmíň to s ní bolí. Tak asi ano, ale stejně je to s ní i tak dost drsné. Tak se polož, rozhodne Paní Vychovatelka. Opět prvních pět ran probíhá tak, že si sama počítám a udávám tempo. Během první várky se mě Paní Vychovatelka zeptá: A odkud vlastně jsi?, odpovím jí. – No, já jsem si říkala, že tam slyším takovou moravskou slušnost. Pěkné slovní spojení, které jsem
zatím neslyšela 🙂 Taky mi Paní Vychovatelka připomíná, že můžu být ještě vděčná za tuhle pozici.
Je to pohodlná pozice, že? Protože bys to mohla mít ještě horší, a následně jmenuje různé
nepohodlné, a hlavně ponižující polohy, abych si uvědomila, jak moc je na mě hodná a velkorysá.
Deset ran mám za sebou. Strašně to bolí, už mi vážně dochází dech, mám pocit, že víc nevydržím.
Na řadu ale ještě přichází další rákoska (naštěstí dnes už poslední trestný nástroj) – tentokrát
rákoska na holky a ta je teda za mě fakt příšerná!!! Prý jsou teda i horší, ale tahle mi stačila. Tady
se Paní Vychovatelka zaměřila na intenzitu ran – nejdřív dala (prý) malou ránu. Potom „střední“.
Jako, fakt to bolelo jak nevím co (nechci být příliš expresivní), takže jsem si neodpustila ironickou
poznámku: Aha, prý střední jo?! –No, ano, střední, odpoví Paní Vychovatelka na moji narážku. Chceš vidět, jak vypadá velká rána, abys měla srovnání??!! – Ani ne. – Ještě mě budeš prosit, abych Ti dávala jen ty střední!!! A stejně ta obávaná velká rána přiletí. AUU! No, tak ta střední nakonec nebyla tak špatná, prohlásím. A jede se dál, až do doby, než padne dvacítka. Tady už jsem fakt nemohla od bolesti, až jsem potřebovala dát lehce nohu do vzduchu (měla jsem pocit, že to pak bude míň bolet). Tu nohu dolů! Nerada bych Tě po ní vzala!, namítne Paní Vychovatelka. Tak jsem radši uposlechla, přece jenom, do chodidla bych to schytat nechtěla. Jelikož jsem posledních deset ran
už moc nezvládala, trošku jsem se zkroutila, načež se ozval rozkaz: Jsi nějak nakřivo, zpátky do
pozice!, tak se zapřu a uposlechnu. Kromě klasických všetečných otázek Paní Vychovatelky, na
které musím odpovídat oblíbené „ano, Paní Vychovatelko“ (i když často se zmůžu jen na pouhé
„ano“) mi to ještě Paní Vychovatelka zpestří zmínkou o tom, jak musí někdy někoho, kdo to už
nedává, připoutat. Tohle hned povzbudí. 🙂
V podstatě po celou dobu výprasku mi Paní Vychovatelka opakuje a připomíná následující:
že teda tady mi to neprojde, že je to pro moje dobro, že jí je mě líto, ale že se nedá nic dělat, že si odvyknu chodit pozdě, že se naučím plnit si své povinnosti včas, že se naučím správně odpovídat, že, ví, jak to bolí, ale že je to tak dobře, a že jak moc mě vlastně šetří, protože by to mohlo být ještě daleko drsnější, kdyby chtěla.
Prakticky během výprasku se nějak extra hlasově neprojevuji – nemám to ve zvyku. Byť mě
to fakt strašně moc bolí, už od malinka jsem zvyklá trpět potichu. 😀 Vždycky jsem se styděla nějak
hlasitě projevovat, měla jsem totiž pocit, že tím budu někoho obtěžovat nebo rušit, tak jsem
vždycky všechno radši snášela tiše. Například když jsem byla na škole v přírodě a bylo mi smutno, vždycky jsem plakala tajně, aby o tom nikdo nevěděl. Scény na celý barák nikdy nebyly můj styl.
A zjistila jsem, že u výprasku to mám dost podobně.
Hotovo, mám to za sebou. Přežila jsem. Ještě než mě Paní Vychovatelka dovolí opět se
obléknout, přichází na řadu mastička. Nemáš nějaké alergie?, ujišťuje se Paní Vychovatelka, aby si byla jistá, že mi aplikace mastičky nezpůsobí zbytečné komplikace. – Asi ne, teda nevím o ničem, zní moje odpověď. Výborně! Posléze se Paní Vychovatelka ještě na chviličku vrátí na začátek
– k vyplácení rukou. Po všech těch ranách nástroji to je takové dost nepříjemné, ale zároveň mám pocit, že je to paradoxně lepší než na začátku. Tak co, ta ruka už ani tolik nebolí ne?, ptá se
s úsměvem Paní Vychovatelka. No, ve srovnání s tím zbytkem ani vlastně tolik ne :-), odpovím,
čemuž se Paní Vychovatelka zasměje. Také se bavíme o stopách a o tom, jak dlouho asi budou
vidět. Paní Vychovatelka stále pokračuje v ručním výprasku a připomíná mi, jak se teda mám
chovat, co jsem si měla z této lekce odnést. Na závěr pronese: V téhle fázi už mi všichni říkají:
„já už budu hodná, Paní Vychovatelko!!!“, a přidá několik pádnějších rychlých ran. Doteď nevím,
jestli to bylo jen takové konstatování skutečnosti nebo vybídnutí k tomu, abych to řekla. Ale
protože to fakt hodně bolelo, tak jsem to radši zopakovala, aby pravděpodobnost, že už to skončí, byla vyšší. A opravdu to tímhle, teda po pár rychle po sobě jdoucích finálních ranách, skončilo.
A Paní Vychovatelka mi na konci přišla taková pobavená, rozesmátá. 🙂
Tak máš dost nebo si chceš ještě něco vyzkoušet?, ptá se Paní Vychovatelka klidně, s úsměvem.
Třeba pádlo nebo bič? Tak tohle vážně pobavilo. Už jsem z bolesti fakt nemohla, čehož si určitě
Paní Vychovatelka všimla, a bič a pádlo je asi to nejhorší a nejbrutálnější, co lidská mysl vynalezla,
takže jistě, „strašně ráda“ 🙂 Nicméně oceňuji smysl pro humor Paní Vychovatelky. To je hrozný
co, bolí to a ještě si za to musíš zaplatit že?, říká docela soucitně Paní Vychovatelka, když platím
školné. 🙂
Je to jenom na Tobě, jestli se mnou zůstaneš v kontaktu, doprožij si to a uvidíš, jak budeš nebo
nebudeš chtít, každopádně kdyby sis chtěla cokoliv vyzkoušet, stačí napsat, snažím se plnit přání klientů, pokud to není v rozporu se zásadami VIPD, dodá Paní Vychovatelka na závěr lekce. Pak mi podá ruku se slovy: ráda jsem Tě poznala, a rozloučíme se. Bylo to takové srdečné příjemné rozloučení. Ale tím, jak to celé bolelo, nevím, jak jsem se u toho tvářila, asi celkem blbě. 😀 Bylo mi strašné horko, měla jsem slepené řasy tím, jak jsem si pořád držela dlaně přes obličej, a taky
rozcuchané vlasy. Takže jsem si připadala, jak kdybych za sebou měla nějaký celodenní výšlap
(tak vlastně jo – výšlap na Žižkov viz začátek) :D. V ten moment jsem si totiž vůbec neuměla
představit, že se ještě vrátím, že takovou (a možná i větší!) bolest zažiji znovu. Ale zároveň něco
uvnitř mi říkalo, ať nedělám ukvapené závěry a radši se na to pak podívám s odstupem. Tak jsem se rozhodla nechat to zatím takové otevřené.

DOJMY „PO“
Cesta z VIPD byla fakt zajímavá. Opět mám pocit, že je na mně vidět, kde jsem byla a co jsem
tam dělala. Všechno se mi vrací. Strašně mě bolí zadeček, ale zároveň, přes všechnu bolest
a zděšení z toho, že jsem to fakt podstoupila, cítím i radost. Radost nad tím, že to mám za sebou, ale i že jsem to vydržela a troufám si říct, že i celkem se ctí, že jsem překonala ten strach a fakt se objednala a přijela z Moravy. Také přemýšlím nad tím, co jsem u toho vlastně cítila a co to u mě vyvolalo: Vzrušení? – Vůbec!!! Bolest a to hodně! Ale zároveň jsem strašně ráda, že jsem to dala,
že jsem šla do rizika a zkusila to, jsem na sebe fakt pyšná, připadám si hustě! Bolí to, ale zase
objektivně řečeno, zažila jsem už o dost větší bolesti v životě – operace a všechno co k ní patří,
a třeba bolest osmiček je fakt daleko horší!!! 😀 Takže to asi přežiju. Sice se ve vlaku nesedí úplně super, ale dá se to zvládnout. Mimochodem, vlak měl HODINU zpoždění. Vzpomněla jsem si na Paní Vychovatelku. Když už je problém přijít o minutu později, tak teda nevím, jak by dopadla tato
nejmenovaná vlaková společnost s hodinovým zpožděním ve VIPD? To by nemohli v žádném
případě přežít… 😀
Když se doma dívám do zrcadla, jsem docela zděšená. Jedna obří modřina na pravé straně
a celkově zbarvení do fialova. Den po výprasku to vypadá ještě hůř, jsem ještě celkem v šoku.
Několikrát za den chodím k zrcadlu prohlížet ty stopy a říkám si, že mě Paní Vychovatelka fakt
slušně zřídila. Ale na druhou stranu, jakkoli se to zdá divné, mám z toho vlastně i trochu radost 😀
Od třetího dne už to ani nijak extra nebolí, fakt pohoda. Řekla bych, že to hůř vypadá, než to ve
skutečnosti je. Do týdne jsou stopy pryč. Jenom taková zajímavost – když jsem si po dvou týdnech
oblékla ty stejné kalhoty, měla jsem dojem, že se mi ta bolest vrátila. Trochu silnější sugesce. 😀
Nakonec s lehkým odstupem musím konstatovat, že i když jsem během toho fakt trpěla,
cítím určité naplnění, uvolnění, relax, a asi i vzrušení. A teď už vím, že mě Paní Vychovatelka fakt
šetřila, i když v ten moment mi to tak vůbec nepřišlo, a naopak jsem si říkala, že je napoprvé dost drsná. Ale oproti tomu, co tady zažívají jiní, to byl asi ještě čajíček. Co ale musím ocenit je to, že Paní Vychovatelka přesně odhadla, co jsem schopná zvládnout, i když mě vůbec nezná a byla jsem tam poprvé, a co si může dovolit, abych byla v pohodě, a ještě nějak použitelná. Zkrátka profesionálka!👏

Podtrženo sečteno, moji zkušenost ve VIPD hodnotím velice pozitivně a myslím, že si to
budu chtít zase někdy zopakovat (přece jenom ne úplně moc často :D), ale už se docela těším na
příště 🙂
Nechť jsou tyto řádky povzbuzením pro všechny Nepražáky, kteří se rozhodli po delší době
vyjet do matičky Prahy vstříc poněkud nevšednímu zážitku. Vyzkoušejte, je to bezpečné, diskrétní, profesionální, lidské a myslím, že nemáte co ztratit. Když to ale nevyzkoušíte, nikdy se nedozvíte, jaké to je a připravíte se o skvělý zážitek 🙂