Inspekce díl III.

Inspekce IMAG3301

(díl třetí – rákoska nakonec)

Paní inspektorka se vzdát nehodlá, drží rákosku ze všech sil. Paní ředitelka je smířená s realitou, musí se pustit a dát přednost vyšší autoritě. V její tváři je vidět zklamání, snad bude moci začít na druhém zadečku. Paní inspektorka pevně uchopuje nástroj do obou rukou a významně ho prohýbá. Je pružný, všechna čest. Chlapci jsou jak omámení, to snad dámy nemyslí vážně, z toho zlého snu se musí probudit.

„Oba dva pojďte sem,“ ukazuje paní ředitelka na místo před svým psacím stolem. „Vezměte si každý jednu židli,“ doplňuje příkaz a chlapci nechápavě berou ode zdi bytelné dřevěné židle. Asi se výprask na chvíli odkládá, bude nějaký pohovor. Kdepak. Paní ředitelka má jiné úmysly. Bere jim židle z rukou a staví je ke svému psacímu stolu, opačně než by někdo očekával. Opěradlo židle se opírá o stůl, vždy v místech kde má stůl šuplíky. „Klekněte si na židli, přehněte se a celým tělem se položte na desku stolu,“ nařizuje. Paní ředitelka kontroluje jejich polohu, je spokojená. Obchází stůl a uděluje hříšníkům kázání: „Doufám, že si oba uvědomujete svůj neomluvitelný čin. Očekávám od Vás, že nadcházející výprask bude pro Vás poučením, přijmete ho s pokorou a nebudete průběh narušovat jako před chvílí. Každý z Vás si rány bude počítat sám. Matematiku doufám umíte.“ Chlapci zarytě mlčí, při pohledu do přísných očí paní ředitelky jim nezbývá než kývnout na souhlas, že pochopili. Oba ví, že nemá smysl odporovat, před zraky mají paní inspektorku, pohrávající si s rákoskou. Je to tady, proč je to jenom napadlo. Paní ředitelka, máchnutím paže s dlaní nahoru, uctivě vyzývá paní inspektorku k zahájení exekuce.

„Je to pohled pro bohy,“ říká si paní inspektorka jako ve snách, pozorujíc ty dva vyšpulené zadečky a jejich ustrašené majitele přehnuté na psacím stole. Krásně to paní ředitelka vymyslela, ale který zadeček si má vybrat jako první? Vzpomíná si na dětské rozpočítávadlo. V duchu přeříkává a chvílemi ukazuje rákoskou na jednoho či druhého z chlapců. Ti jsou jako na mučidlech. „Kamarádi buďme, ale první budeš ty,“ říkají v duchu jeden druhému. Ruka už se zastavila. Tím „šťastným“ vítězem je Martin. „Ne prosím!” křičí, když vidí paní inspektorku přicházet za svá záda. V očekávání přívalu nepříjemných pocitů šátrá po stole a nachází ruku svého kamaráda, pevně ji svírá. Paní inspektorka, vyměřuje správný dopad. Dva, tři lehké doteky na Martinově kůži a teď ten správný rozmach … .

„Hvízd,“ dřevo prořezává vzduch

, to pro chlapce šílený je zvuk.

„Prásk,“ uděluje první políbení, Martinovy se objevují mžitky před očima. To ale bolí, drží se kamaráda a dává se do počítání. Další svištivý zvuk, druhá rána dopadá, Martinova tvář už je zkroucená. „Dvě,“ ozývá se.

Padá třetí, čtvrtá, pátá, šestá, Martin se kroutí po stole, ale nezačal ještě zpívat. Paní ředitelka pozoruje průběh výprasku a je celá nervózní, asi se nemůže dočkat, až přijde na řadu. „Teď já,“ vychází výkřik z jejích úst u desáté rány. Paní inspektorka nehodlá přerušit svoje dílo hned a tak uděluje dalších pět a předává nástroj paní ředitelce. Martinovi přišlo malé přerušení vhod, jinak by už musel křičet. Zadek štípe a pálí, ale Tomáš ho drží pevně a šeptá: „Vydrž ještě chvíli.“ Kdyby jen věděl, za svá záda nevidí a paní ředitelka hodlá začít malovat na čistém plátně.

„Prásk,“ dopadá rána na rákoskou netknuté pozadí. Tomáš je překvapený, je asi na řadě. Paní ředitelka čeká, nic se ale neozývá.

„Někdo tady zapomněl na svoje povinnosti,“ říká důrazně.

„Počítej,“ špitá mu kamarád.

„Jedna,“ ozývá se.

„No konečně, myslela jsem že, neumíte mluvit.“ Ruka paní ředitelky je už napřažená, švihá proutkem s neskutečným nadšením, asi chytla slinu, rákosku však škrtí kdesi v půlce a rány jsou takové nemastné, neslané. Dopadají tak všelijak, křížem přes sebe. Paní inspektorka se na to nemůže dívat a chce poučit kolegyni, jak k výprasku správně přistoupit. Paní ředitelce to však není milé, nenechá se odradit a přes protesty své kolegyně pokračuje v práskání.

„Takhle by to nešlo,“ chytá konečně paní inspektorka, u číslovky devět, protestující kolegyni za ruku a zastavuje její dílo. Paní ředitelka se tváří jako malá holčička, co jí právě rozšlápli bábovičku. Rákosku pustit nechce, ale musí aspoň před žáky zachovat dekórum. Kdyby mohla, asi by vytrhala kolegyni všechny vlasy.

„Ale prosím, paní ředitelko,“ říká mírně paní inspektorka, již pevně svírající nástroj ve svých rukou, když sleduje paní ředitelku se zatnutými zuby a s nepěkným výrazem ve tváři. „Teď Vám předvedu, jak se správně drží rákoska,“ bere si ji za správný konec a cvičně šlehne. Ten zvuk je mnohem ostřejší, než od její předchůdkyně. Ať se chlapci těší. „Rány musí dopadat vždy stejně, pěkně rovnoběžně a zasahovat obě půlky. Musíte pěkně švihat, zadek má dostat řádně zabrat.“ To jsou naprosto nepovzbuzující slova, snad je to jen metafora , říkají si výtečníci, když už je připravena a zlehka se dotýká prutem Tomášova zadku. Ukazuje kam má rána směrovat, teď správný nápřah … .

„Prásk, prásk“ Tomáš sevřel Martinovu ruku vší silou, až mu zbělely prsty. Málem mu vypadly oči z důlků. To není pravda, jak to bolí. Paní inspektorka má mnohem pádnější ruku.

„Vidíte, jak stopa pěkně nabíhá přes celý zadek,“ ukazuje čtyři rovnoběžné čáry na Tomášově kůži paní ředitelce. Ta jen pokyvuje hlavou, musí uznat, na technice paní inspektorky něco je, bude se muset trošku přiučit. Je celá chtivá, paní inspektorka vidí její nadšení a tak ji s úsměvem nástroj předává, ještě že je chlapci nevidí.

„Počítat bude kdo? Snad já?“ ptá se ohromených výtečníků paní ředitelka. Tomáš neví, kde skončil, ty pouhé dvě rány mu daly zabrat víc než všechny předchozí. „Deset,“ šeptá mu kamarád. „Deset, prosím,“ vykřikuje Tomáš.

„No dejme tomu, ale to je naposledy!“ zdůrazňuje paní ředitelka a zaujímá správný postoj.

„Prásk,“ „jedenáct, dvanáct … , patnáct,“ dopadají v nekompromisním rytmu. „Jaúú,“ křičí Tomáš mezi čísly. Ať se paní ředitelka učí na jiném zadku, ten jeho je v jednom ohni.

„Hm,“ pokyvuje paní inspektorka hlavou a ukazuje na druhý zadeček.

„Šestnáct“, křičí překvapený Martin.

„Tak vidíte, jak Vám to jde,“ chválí ránu paní inspektorka. Další a další rány dopadají na určené místo, vědomí hříšníkovo je zasaženo bolestivými pocity, ještě jednu ránu a bude snad brečet. Naštěstí u dvacítky s tím paní ředitelka skončila. Nástroj opět mění majitelku. „Sestersky se podělíme,“ říká si paní ředitelka smířena s průběhem exekuce. Paní inspektorka shora shlíží na oba výtečníky, jak jen jim to má okořenit? Už ví.

„Prásk,“ „Šestnáct, sedmnáct, jaúúú, osmnáct, devatenáct“ říká Tomáš po každém prásknutí. Ta poslední rána byla nějaká divná, vůbec nebolela. To si však Martin nemyslí, přistála totiž na jeho zadku. Volnou rukou jen bezmocně máchl v prostoru, chtěl by si zakrýt zadek, jeho podvědomí tomu však zabránilo. Ještě že tak, už ho čeká jeden přídavek.

Chlapci to těžce prožívají, chybí jakákoliv pravidelnost, nevědí, kdy který z nich něco slízne. Počítají jen s nejvyšší námahou. U Martina se počet zastavuje na pět a dvacítce, Tomáš napočítal stejné číslo. Ty jim ale dávají. Jeden druhého pozorují, ani na jedné tváři není vidět povzbuzující výraz. Nedočkavá ruka paní ředitelky opět svírá ratanové dřevo a zaujatě pozoruje ty dvě nezbedné zadnice. Tak kterou?

„Dvacet šest“, překvapivě ze sebe vyráží Martin. Rány dopadají neskutečným tempem. Začíná hlasitě protestovat, křik ho ale nezachrání.

„Jaú, prosím už dóst,“ křičí. Jeho hlas se posunul o několik oktáv, je mu stěží rozumět.

„Vydrž, jsi přece chlap,“ šeptá povzbuzující slova Tomáš, i když povzbudit by potřeboval spíš on.

„Třicet tři,“ ozývá se prosebně. Paní ředitelka předává rákosku paní inspektorce připravené u druhého zadku.

„Prásk, prásk,“ dvě nádherně sedící rány líbají Tomášův zadek. Je naprosto konsternovaný. Rukou vší silou plácl o desku stolu, jak ho zaskočila nepřipraveného. Kdo povzbudí teď jeho? Rákoska jde zpátky, zbytek série je udělen s takovou rychlostí, že Martin málem nestačí počítat. Křičí, co mu síly stačí, v jeho očích se objevují krůpěje slz, ví, že musí vydržet. Malé přerušení, prvních čtyřicet je poctivě vysázeno.

Tomáš ví, co se bude dít dál. Na řadě je on. Paní inspektorka se nehodlá nechat zahanbit, rány padají jedna za druhou.

„Jaú, prosím néé,“ křičí, jeho hlas nabírá na obrátkách, držíc kamarádovu ruku těžce prožívá každou ránu. Tou poslední ho paní inspektorka dostala, zasáhla ho o něco níž než dřív, tam to bolí mnohem víc. Z jeho úst vycházejí neidentifikovatelné zvuky, má to za sebou. Je konec utrpení, alespoň pro něho.

Na Martina nepůsobí poslední události příliš povzbudivě, při pohledu na úplně vyřízenou Tomášovu tvář se na svůj nášup vůbec netěší. Paní ředitelka ho obchází a připojuje se k paní inspektorce. Dámy to hodlají Martinovy řádně okořenit. Místo aby pokračovaly ve výprasku, rozhodují se změnit polohu nezbedníka.

„Můžete se pustit a narovnejte se,“ zní příkaz. Oba pomalu vstávají, Tomáš si opatrně osahává zadek. „Jau,“ ten ale bolí.

„Oba se postavte sem,“ ukazuje na místo u zdi paní inspektorka. Pak bere do rukou dřevěnou židli a staví ji doprostřed místnosti. „Pojďte sem, Martine,“ nařizuje a ukazuje na místo před opěradlem židle. „Ohněte se přes opěradlo a rukama chyťte nohy židle.“ Martinovy se do toho vůbec nechce, ale hrozba dalšího přídavku ho přiměje k zaujetí příslušné pozice. Paní inspektorka obchází židli k Martinově hlavě, lehce se shýbá a rukama se opírá o Martinovo tělo. Je zajištěný, průběh exekuce narušovat nebude. Martin má fantastický výhled na nádherné nožky paní inspektorky, předtím si jich ani nevšiml.

„Prásk,“ rána s neskutečnou silou zasahuje jeho stehna. Rukama vší silou sevřel nohy židle. Další a další rány ho zasahují na stejná místa.

„Jaú, pomóc,“ křičí. Jeho vědomí blouzní, chce se narovnat, ale paní inspektorka ho drží pevně. Tomáš, pozorujíc Martinův výprask, trpí snad víc než on, každá rána s ním trhne. Pomoct mu rozhodně nemůže. Už je konečně konec veškerému vyplácení, dámy dovolují Martinovy se narovnat. Ten je úplně vyřízený, myšlenky na novou lumpárnu jsou navždy pryč. Jen pomalu se připojuje ke svému kamarádovi a stoupá si ke zdi.

Dámy jsou s výsledky své práce nadmíru spokojené, být hráči na hřišti, asi by si plácly.

„Tak pánové, teď snad víte, že krádež nepatří ke správným skutkům a že podvodem nic nevyřešíte,“ poučuje hříšníky paní ředitelka.

„Ano prosím, my už to nikdy neuděláme,“ slibují oba svorně.

Dámy, při pohledech do jejich uplakaných tváří, jim chtějí věřit.

„Máte nějakou desinfekci?“ ptá se paní inspektorka paní ředitelky.

„Bude stačit kolínská?“ ptá se paní ředitelka.

„Bude. Sem s ní,“ říká paní inspektorka. „Vy dva, tady si stoupněte vedle sebe, opřete se rukama o stůl a vystrčte ty svoje hříšné zadnice.“ Chlapci neví, co se bude dít, výprask přece už dostali a další si nezaslouží, přesto vyhovují příkazu.

„Teď Vám ty zadky pěkně namažu, aby Vás tolik nebolely a pěkně se uzdravily.“

Chlapci si oddechli, konečně má někdo starost o jejich zdraví a už je nechce bít.

„Jaů,“ vykřikl Martin, když cítí, jak se vodička rozlévá po jeho pozadí. Ruka paní inspektorky ho přitlačila zpět dopředu. „Pěkně drž, je to pro tvoje dobro,“ a druhou rukou roztírá tinkturu po postižených místech. Po chvíli provádí stejnou proceduru s Tomášovým pozadím. Tomu to není o nic příjemnější.

Mají to za sebou, můžou se obléct, uctivě poděkovat a tentokrát opustit kabinet dveřmi.

„Nezapomeňte uklidit ten žebřík,“ říká mezi dveřmi paní ředitelka. Ti dva výtečníci přikyvují a odevzdaně odcházejí splnit úkol. Paní inspektorka říká s úsměvem paní ředitelce: „Nové testy Vám přinesu v pondělí a uvidíte, oba dostanou přinejhorším Bé minus.“

Měla pravdu. Martin A mínus a Tomáš Béčko. Do play-off sice postoupili, ale pohár se jim vyhrát nepodařilo. Přesto je má paní ředitelka ráda a ty zlobivé obzvlášť. Teď ví jak na ně.

Konec
Váš Martin

VÝZVA: Pokud chceš takový příběh zažít na vlastní kůži vyplň dotazník v sekci Výprask s Inspektorkou a možná v pondělí 4.5. budeš mít možnost

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *