Paní Veronika, její návštěvy a její myšlenky

Ležím přehnutá přes kolena paní vychovatelky a poslouchám důvody, proč dnes budu potrestaná mnohem přísněji než minule. Napnutě čekám, až to začne, obličej mám v dlaních a v hlavě se mi opakovaně ozývá, co tady zase dělám a že vlastně nechci zažívat žádnou bolest. Jenže v tenhle moment už je na to pozdě. To jsem si měla rozmyslet před tím, než jsem opět napsala paní vychovatelce a objednala se sem. Rozhodně teď už by mi přišlo přinejmenším zbabělé říct, že jsem si to vlastně rozmyslela, že žádný výprask nechci a utéct, což z této polohy stejně ani nejde. Jinak jsem ale zatím v klidu, maximálně pociťuji lehce zvědavé adrenalinové napětí. Nedokážu to vysvětlit, ale jako by mi u paní vychovatelky vždy najednou přestal fungovat senzor strachu a pud sebezáchovy. A nedokážu pochopit, proč se té bolesti, která mě čeká, nebojím, když např. u zubaře bych potřebovala nejlépe celkovou narkózu už jen při preventivní prohlídce. 

Tohle je moje už čtvrtá návštěva, letní úlet se překlopil do podzimu a já se stala pravidelným abonentem výchovných lekcí u paní vychovatelky😊. Ještě před pár měsíci bych si nedokázala představit, že něco takového zažiju v reálu, a když jsem odcházela z první lekce, byla jsem přesvědčená, že byla i poslední. Jenže celý zážitek ve mně dozníval naplno až v následujících dnech a najednou mi bylo jasné, že to chci zopakovat. Zkrátka to se mnou dost zamávalo po všech stránkách. K různým důvodům se přidal jeden, který mě dost překvapil – chtěla jsem zažít a zjistit, jak to vypadá na hranici bolesti, kterou už nebudu kontrolovat – jaké to je a jak budu reagovat. Opravdu jsem netušila, že jsem až takový masochista😊 

Jenže nejen pro mě bylo velkým překvapením, že mám ty své hranice bolesti nastavené trochu dál, než jsem já i paní vychovatelka předpokládala. I paní vychovatelka se mi přiznala, že si to vůbec neužije😊, když se při výprasku vůbec neprojevuju a počítám jako by to byla největší nuda (což tedy ale nikdy nebyla😊). Mně bylo líto tě uhodit, když jsem tě poprvé viděla, ale teď…teď mě tě líto už vůbec není! svěřila se mi paní vychovatelka po druhé lekci. Na té třetí už raději počítala za mě😊. Nevím jak, ale pořád se mi dařilo tu bolest zvládat, nějak ji k sobě nepouštět. I když to vlastně vždycky bolelo a s každou návštěvou čím dál víc, protože paní vychovatelka vytahovala postupně (už jsem význam toho „postupně“ pochopila😊) čím dál silnější karty, co se týče počtu ran i nástrojů, tak pořád jsem měla rezervu v dosažení těch mých hranicí. Musím ale říct, že paní vychovatelka, i když samozřejmě tahá za delší konec provazu, hraje fér a s neuvěřitelnou empatií volí intenzitu a kvantitu výprasku tak, aby ty své nezbedníky úplně neodrovnala. Vůbec nepochybuju o tom, že kdyby chtěla, tam mě „položí na lopatky“ natotata.

Nakonec jsem došla k závěru, že to bude v té mé hlavě… Bylo to docela zajímavé. Nejintenzivněji jsem vše prožívala před a po návštěvě u paní vychovatelky. To byla neuvěřitelná škála stavů, pocitů, emocí, které se ve mně jako vír točily a stahovaly moji pozornost jedním směrem – do Řehořovy ulice😊. Jakmile jsem však zazvonila na zvonek VIPD, všechno z těch předchozích pocitů zmizelo a já cítila adrenalinové napětí jako při únikové hře v kombinaci s euforií. Nevím proč, ale jakmile jsem dosedla na výslechovou židli a paní vychovatelka zahájila výchovný pohovor, tak jsem se vždy také úplně odbourala, jen s vypětím všech sil jsem překonávala záchvaty smíchu a očima jsem po stěnách, vystavených nástrojích i na stropě hledala něco, co mě donutí alespoň trochu seriózně odpovídat na otázky.  

Tak ještě se díváš na ty spankingové stránky?, chtěla vědět paní vychovatelka. Následovala různě dlouhá odmlka, než se mi podařilo zkrotit smích do přijatelné intenzity, abych řekla: no, už je to o dost lepší, ale pořád ještě ne úplně. – Tak počkej, tak je to lepší, nebo ne? – No, už se koukám jenom na ty Vaše😊Paní vychovatelka pobaveně reaguje: To mně sice lichotí, ale slušné dámy se na takové stránky nedívají. A na co tam koukáš? – No, na všechno možné, ale kolikrát, když je otevřu a zjistím, že tam nic nového není, tak je hned zase zavřu. – Takže ty vlastně dneska dostaneš výprask za koukání na videa, která tam ještě ani nejsou, uzavřela výslech paní vychovatelka a přehnula si mě přes koleno. 

V podobném duchu to pokračovalo při výprasku rukou, kdy se to už začalo podobat konverzaci u kafe. Hned při druhé lekci paní vychovatelka začala řešit můj pozdní příchod z minule. Při první pauze, aby řeč nestála, se mě zeptala: To chodíš všude pozdě? Ještě jsem se úplně nevzpamatovala po prvních pádných ranách, ale zalapala jsem po dechu a ohradila jsem se: To vůbec, já chodím naopak všude včas. – No, ale minule jsi tu včas nebyla! – Já jsem tu byla právě hrozně brzo! – Tak jak to, že sem si přišla pozdě? Přemýšlím, jak co možná nejstručněji popsat, jak to minule bylo, protože na nějaké čtvrthodinové vypravování teď není prostor – paní vychovatelka má už určitě ruku odpočatou na další zahřívací várku. Ále, poflakovala jsem se tady po okolí, shrnula jsem do jedné věty okolnosti mého pozdního příchodu, abych to už víc nezdržovala. Tak ty ses tu poflakovala…?!?, pronese paní vychovatelka pobaveně a ohodnotí mojí upřímnou odpověď dalším, dost štiplavým přídavkem. 

Nebo. Zase jsem v horizontální poloze a jsem potěšená, že tentokrát jsem si už všimla, jak mě tam paní vychovatelka dostala (normálně mě chytla za levou ruku a stáhla k sobě přes kolena, to jsem fakt doteď nezaregistrovala). Paní vychovatelka mi vyhrnuje sukni a jen tak „na půl žerdi“ stahuje silonky a kalhotky. Najednou i přes tmavě šedé silonky zaregistruje opravdu velkou modřinu. Co to tady máš zase za modřinu? Zase jste byli na kolech? – Ale ne, to mám od psa. – Co to máte prosím tě za psa? – Takového divočáka, chtěl si jen hrát a trochu mě při tom rafnul, odpovídám po pravdě a dodám: Já se vlastně dokážu zrasovat docela dobře sama, tak vlastně nevím, proč chodím ještě sem. – No, ještě že máš ty zásoby heparoidů, ty využiješ i jindy, zkonstatuje paní vychovatelka a přidělává k té psi modřině ještě i ty své, abych měla doma o co pečovat.

Fakt je, že člověk s každou návštěvou získával zkušenosti, jak to probíhá a co může čekat. Jenže paní vychovatelka je opravdu kreativní a vždy přijde s něčím novým. Tak třeba při třetí návštěvě, kdy mě čekala už dost velká nálož v podobě 2×25 ran rákoskou a 25 ran řemenem (o ruce, ďáblíkovi a vařečce ani nemluvě) mi paní vychovatelka dala právo první volby rákosky, čehož jsem maximálně využila a vybrala si Ňuňu (tak přeci to ještě se mnou není tak zlé😊). Paní vychovatelku to, vzhledem k dosavadnímu průběhu výprasků, docela překvapilo, ale mou volbu respektovala (samozřejmě, že si to posléze dodatečně vynahradila😊). Jenže Ňuňu při rozcvičování ve vzduchu rupla, ale ještě pořád z ní zbyl dostatečný kus, aby ji paní vychovatelka na mě vyzkoušela. Přehnula jsem se přes stůl, paní vychovatelka mi upravila sukni a kalhotky, aby se vůbec dalo kam strefit a začala mě vyplácet. Jelikož jsem neslyšela vyzvání, abych to počítala, nic jsem neříkala. Po druhé ráně se paní vychovatelka trochu udiveně zeptala:  Budeš si to počítat? Drze jsem si dovolila odpovědět otázkou: Mám? Paní vychovatelka ale nečekaně řekla: Víš co, já to dneska budu počítat za tebe, ty se soustřeď na rány. Vypadalo to jako win-win situace: paní vychovatelka neuslyší moje „znuděné“ počítání a já se na to počítání nebudu muset koncentrovat, což zvlášť při padesáti ranách potěší. Jenže samozřejmě, že to mělo háček. Nejdřív jsem hned na začátku schytala o pět navíc (ty první dvě nepočítané rány se nepočítaly a pak jsem dostala o 3 víc za „asi jo“). No, ale pořád to bylo jenom rákoskou Ňuňu, která je fakt v pohodě.:). Jenže po 10 ranách paní vychovatelka řekla, že teď bude už vybírat ona a začala rákoskou na holky, pak na kluky a posledních 15 bylo Vychovatelkou, kdy už jsem fakt toužebně vyhlížela číslo 50. Už štípla 49. a najednou paní vychovatelka prohlásila: A teď uvidíš, jak to může vypadat, když počítám já! Čekám, co bude. Rákoska švihne, bolestivě štípne a zazní znovu „49“.  No ještě štěstí, že se paní vychovatelka na 49 nezasekla delší dobu, hned další už je finálních 50. Pak to pokračovalo s řemenem, ale takovým tím dvojitým, který k mému překvapení opravdu dost bolel. A kdybych nedávala pozor, jak paní vychovatelka počítá, tak by mi klidně natáhla o 5 navíc, protože se uprostřed výprasku najednou zeptala: Tak nevím, jestli to bylo 11 nebo 16? (no samozřejmě že 16!). A mně dochází, že svěřit paní vychovatelce počítání není vždy výhra, jak by se na první pohled mohlo zdát.  

Opravdu velkou výzvou ale pro mě bylo respektování rozdělení rolí a k tomu adekvátní chování. A to nejsem v životě žádný kverulant – hezky dodržuju (většinou), co se má, ve škole jsem vždycky byla taková ta slušňačka oblíbená u učitelského sboru, a kdyby nebylo mého zapletení do VIPD výchovy, tak bych řekla, že žiju skoro příkladný život😊 (to si dělám legraci, samozřejmě). Ale z výše popsaných scének asi jasně vyznívá, v jakém duchu výchovné lekce probíhaly. Po druhé návštěvě, když jsem paní vychovatelce psala pravidelný update o účincích proběhlé lekce, jsem jí naznačila (nerada), že si mě asi bude muset srovnat do latě, ale že jak, na to že bude muset přijít sama. Trochu jsem se zhrozila, co jsem to vlastně nabídla, ale ani já jsem přesně nevěděla, co na mě bude účinkovat, i když samozřejmě nějaké tušení, jakým směrem se vydat, jsem měla. Ale přeci nebudu sama dobrovolně dávat návod na mé potrestání! Paní vychovatelka se tu a tam snažila ze mě vymámit, které nástroje ve mně budí respekt, a které bych si proto (to tedy fakt nevím proč😊) chtěla vyzkoušet. No, to Vám přeci nebudu říkat, odpověděla jsem, odhodlaná bránit své know-how do roztrhání těla. Rentgenové oči paní vychovatelky mě ale proskenovaly skrz na skrz a já kápla božskou: No, ta vařečka byla dost nepříjemná. – No jo, však já jsem si tady u vařečky udělala minule tečku, spokojeně si potvrdila paní vychovatelka, že získala další indicii k mému umravnění.   

No ale šlo to těžce. Na třetí návštěvu, hned po vyhlášení výzvy ke srovnání do latě, jsem šla se smíšenými pocity a už jsem si velké šance nedávala. Byla jsem přesvědčená, že teď už mě paní vychovatelka dostane. Úspěch se částečně dostavil. Už při výprasku rukou a následně ďáblíkem jsem došla k přesvědčení, že pokud paní vychovatelka má v ruce takový zákeřný nástroj, jakým Malý ďáblík je, a do rytmu docela rychlých ran mi opakuje však-já-tě-na-u-čím-jak-se-sprá-vně-od-po-ví-dá! – že je opravdu lepší a o dost méně bolestivé říct prostě: ano/ne, a ne “asi jo”, “asi ”“”, “hm”, a já nevím kolika různými způsoby se dá ještě vyjádřit souhlas nebo nesouhlas. Jenže jakmile jsem takové ohrožení necítila, tak kázeň byla ta tam, ale dost často to bylo opravdu jen spontánní a nezáměrné. Nezapomenu, jak jsem se při druhé návštěvě po celém výprasku na otázku, jestli si myslím, že trest byl dostatečný, aby se mé chování zlepšilo, opravdu zamyslela a upřímně jsem odpověděla: Asi jo. V tu chvíli jsem si neuvědomila, co má taková odpověď za následek: 5 rychlých rákoskou navíc. Au.   

Co už mi ale dělá větší potíže, je odhalování, a to i přes to, že výprask jsem vždy měla spojený s výpraskem na holý zadeček, a i tak jsem to chtěla. Jenže cokoliv navíc je už problém. Ještěže paní vychovatelka to vyhrnování sukně a stahování kalhotek sama ráda zajistí. Jenže…hned po výprasku rukou na první lekci, sotva jsem vyskočila z jejího klína, jsem si kalhotky okamžitě zase natáhla, sukně spadla sama. Paní vychovatelka se na mě překvapeně dívá, ale nic neříká, jsem tu přeci jen poprvé. A u výprasku přes stůl si mě musela znovu svléknout. Při další návštěvě v té samé situaci už paní vychovatelka zasáhla (koho by to taky pořád dokola bavilo, zvlášť když stáhnout ještě i silonky už není tak snadné) a přísně řekla: Já jsem ti snad dovolila se obléknout?  – Ne-e, vykoktala jsem. Tak si ty kalhotky zase hezky stáhni. A sukni si pěkně podrž vyhrnutou a běž k tabuli! To se mi opravdu nelíbilo, ale poslechla jsem. I když při psaní trestu na tabuli, mi ta sukně stejně pořád nějak padala, prostě když má člověk plné ruce psaní, tak si ještě při tom nestihá držet vyhrnutou sukni, že jo.  

 Hranice bolesti – to je téma. Na jednu stranu, jsem chtěla, aby mě tam paní vychovatelka dostala. Ale na druhou stranu jsem se tomu bránila skoro jako Mistr Jan Hus (když už jsme nedaleko toho Kostnického náměstí) a urputně jsem se přemáhala, abych nevydala ani hlášku, teda hlásku. Přeci se nedám tak snadno!, říkala jsem si. Paní vychovatelka si mně pak stěžovala, že to není žádný požitek, když ze mě nedostane ani jedno au.  A nabízela mi různé atraktivní možnosti, jak toho dosáhnout: třeba, co kdybych přišla příště znovu pozdě? No, to se už nestane, ujistila jsem ji. Nebo nechtěla bych si vyzkoušet minutový výprask jako slečna Monika? No, to v žádném případě!!! (A musím říct, že mám ke slečně Monice velký respekt, že něco takového podstoupila). No, nic, tak nezbývá, než využít standardní možnosti a nástroje – silnějších řemenů, rákosek (i když jsme zatím vždy skončili u Vychovatelky), dokonce jednou i tawse (ale to byly jen 2 rány). Však já si tě dostanu, kde tě potřebuju mít, slibuje paní vychovatelka a já nepochybuju, že to dokáže. Rozhodně jsem ale cítila, že k hranici se kvapem blížím v případě rychle za sebou následujících ran, ať je to čímkoliv. Naštěstí ale šlo vždy o maximálně tři, čtyři rány a pak následovala přestávka. Ale, pst, ať to paní vychovatelka neslyší😊 (i když ona to určitě moc dobře víJ). 

Příště pokračování – s podrobnějším popisem čtvrté návštěvy

 

1 komentář u „Paní Veronika, její návštěvy a její myšlenky

  1. Michal

    skvele 🙂 , neboj pani Vychovatelke o strachu z rychleho vyprasku nič neprezradim 🙂 . Ani to že by mala použiť ozaj velku varechu aby bol zadoček aj tvoja nezbedna ,,oslobodena,, dušička maximalne spokojna 🙂
    Prajem ti vela krasnych spankingovych zažiťkov 🙂 Tešim sa ako opíšeš svoje pokorenie hranice slasti a bolesti. 🙂 🙂 🙂 Pretože riešim uplne rovnaky problem 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *