Z deníku Paní Vychovatelky – Hlášená bomba

Tak a jsem tu s dalším zážitkem z mé pracovny.

Nedávno mě oslovil chlapec (vlastně muž kolem padesátky), ale pro mě to jsou vlastně všichni nezbední chlapci. 🙂 Byla to jeho první návštěva, ale konečně našel odvahu mě oslovit a splnit si tak svůj spankingový sen. Chtěl se cítit zase jako malý zlobivý chlapec, co zaslouží za vyučenou. Má partnerku, tak nemůže mít stopy po rákosce, ale rád by zažil  opravdový výprask. Předem jsme se dohodli, že tedy použiji jen ruku a řemen a budeme doufat, že to zadeček nějak nepoznamená.  A též téma, za co by měl dostat? Vymysleli jsme to společně. Chtěl se vyhnout písemce z matiky a nahlásil, že je ve škole bomba. Bohužel pro něj v telefonní budce u školy je pro takové případy skrytá kamera a tak místo domů putoval rovnou do ředitelny.

„Tak podívej Pavlíku,“ oslovila jsem ho rovnou jen vstoupil do mé pracovny. „Víš proč jsi tady?“ Chlapec stál na koberečku uprostřed místnosti docela zmatený, bylo na něm vidět, že má strach. Rozhlížel se kolem, kde po stěnách jsou vystaveny výchovné nástroje jako jsou mé oblíbené rákosky, pádla, kartáče, vařečky a na stole už čekal pevný kožený vojenský řemen. Zavrtěl hlavou na zapřenou, jako že ne a svěsil hlavu. Zatím si troufá, pousmála jsem se a pokračovala. „Hlášení bomby je obecné ohrožení, tudíž trestný čin, věděl si to?“ Zavrtěl hlavou a koukal dál někam do země.  „To znamená, že to musím hlásit na policii a samozřejmě tvým rodičům! Rozumíš, co bude následovat?“ „Prosím nééé,“ zamumlal, jako by se probudil ze snu, zvedl hlavu a upřel na mě prosebný výraz. Měla jsem ho tam, kde jsem ho chtěla mít.

„Dobrá, vzhledem k tomu, že o tom zatím vím jenom já a žádný bombový útok jsem nehlásila, můžeme to řešit interně ruční domluvou. Přiznáváš tedy, že jsi se chtěl vyhnout velké písemce z matematiky, a proto jsi nahlásil, že je ve škole bomba?“ zeptala jsem se přísně. „Ano a je mi to moc líto a slibuji, že už to nikdy neudělám,“ vysoukal rychle ze sebe a doufal, že mu to odpustím.  Ale tak lehké to mít nebude, i když je to docela šikovný a roztomilý žák. „Dobrá, přiznání je sice polehčující okolnost, ale tvé chování nemohu přejít bez trestu. Souhlasíš s tím, že tě musím nějak potrestat, aby se to už nikdy neopakovalo? Za své chování musíš převzít zodpovědnost!“ Stále na mě koukal s prosebným výrazem v očích. „Ano paní ředitelko,“ špitnul. Pochopil, že nemá cenu zapírat. Takové nezbedníky já respektuji, když už ví, že není vyhnutí a musí přijmout trest za své provinění a to byl i tady případ Pavlíka.

”Přistup k tabuli a piš: Vyhýbání se povinnostem – 25, hlášení bomby – 25.” Když to psal, bylo vidět že se mu třesou ruce.  „Ještě si to můžeš rozmyslet, buď policie nebo výprask, co si vybereš?!?“ Chvilka ticha, jen lehce zaváhal. „Výprask prosím,“ zazněla jeho odpověď. Někdy je těžké se rozhodnout pro bolestivější, ale kratší a jednodušší řešení. K mému potěšení si vybral správně, kdo by chtěl podstupovat celé to papírování s bombou, že? 😉 „V tom případě kalhoty dolů a nástup k výkonu trestu!“ zněl můj rozkaz a chlapec se neochotně svlékl do slipů. Sedla jsem si pohodlně na pohovku, Pavlíka vzala za ruku a zkušeným pohybem jsem ho donutila, aby se přes má kolena ohnul a našpulil zadek. Na mých nohách jsem cítila, jak mu zrychleně skrz hruď buší srdce, ať už vzrušením nebo strachem, kdo ví. Pohladila jsem mu zadeček a stáhla jsem mu slipy. Na obranu pevně sevřel půlky. „Snad sis nemyslel, že bych tak závažný trest prováděla přes slipy?“ zkonstatovala jsem nahlas s lehkou jízlivostí v hlase a PLÁC. Plácla jsem ho poprvé přes zadek. Úplně sebou škubl, jako by dostal ránu elektrickým proudem. PLÁC, PLÁC, začala jsem ho vyplácet rukou přes půlky, až to pěkně pleskalo. „Já ti dám vyhýbat se povinnosti chodit do školy, PLÁC, PLÁC. Jednou mi za to poděkuješ, PLÁC, PLÁC, vždyť je to jen pro tvoje dobro, PLÁC, PLÁC.“ A už jsem mu sázela jednu za druhou, pěkně střídavě na každou půlku. Chlapec kňučel a kroutil se, bylo vidět, že ho to bolí. „Bolí to?“ zeptala jsem se po chvíli a pohladila mu zadeček. „Ano paní ředitelko, štípe to jak čert,“ odpověděl skoro plačtivě. „To je dobře, protože kdyby to nebolelo, dělala bych něco špatně,“ odpověděla jsem uspokojivě a znova jsem se pustila do vyplácení ještě s větší razancí a možná i rychlostí. Já když se totiž do něčeho pustím, dělám to naplno a s nadšením a takovéto vyplácení, to mi panečku rozproudí krev. Bylo toho nepočítaně, 50? 60? Kdo ví, chlapec sebou mrskal, ale vydržel. No a já mu pro jeho dobro samozřejmě, nakládala a vštěpovala smysl pro zodpovědnost, až mu zadeček svítil a žhnul, jak rudá žárovka. “Tak co ještě se budeš vyhýbat svým povinnostem, PLÁC, PLÁC?” „Ne, paní ředitelko,“ rychle ze sebe vysoukal. „Budeš už zodpovědný a pracovitý, PLÁC, PLÁC?“ „Ano budu, slibuji, paní ředitelko.“ To byla hudba pro mé uši. Ještě naposledy pohladit zadeček. „Vztyk!“ zněl další rozkaz. Chlapec vyskočil, jak čert z krabičky, asi se bál, abych si to ještě nerozmyslela. Rukama si hned hladil bolavý zadek. Pomalu jsem vstala a upravila si sukni.

„Tak to by byla ruční výchovná domluva, teď nás čeká ještě trestná část. Podej si ten řemen! “ ukázala jsem na stůl. Prosebně se na mě zase podíval s rukama na rudém zadku. „Nebo to mám hlásit na policii?“ zeptala jsem se už podrážděně. „Ne prosííííím,“ zaškemral a hned se natáhl pro opasek. „Je to pěkný starý dobrý kožený vojenský řemen,“ podotkla jsem a poplácal jsem si s ním o dlaň. „Jsi připraven nést následky za svůj nezodpovědný a hloupý čin?“ zeptala jsem se ještě naposled. Musela jsem si být jistá, že s tím chlapec pro své dobro souhlasí. „Ano, paní ředitelko“ odpověděl smutně. „Tak tedy dobrá…“ Vzala jsem židli a opřela jsem jí opěradlem o stůl, prstem jsem na ní ukázala. „Kleknout!„ Bez řečí poslechl. „Teď si lehni na stůl tak, aby byl zadeček pěkně vyšpulený!“ nařídila jsem mu a pěkně si ho rukou srovnala a nastavila. Nic nenamítal, jen poslouchal. Co mu také zbývalo? „V této pozici budeš po celou dobu trestu. Protože je to tvůj první trest a věřím, že si z něj vezmeš ponaučení, vyplatím ti nejdříve 25 ran řemenem na jednoducho a druhých 10 ran na dvojato. Ale varuji tě, pokud porušíš školní řád a skončíš u mě v pracovně vysázím ti rovnou 25 ran rákoskou na nezahřátý zadek. Stejně tak pokud neudržíš pozici a já si tě budu muset uvázat na trestný kozlík, vysázím ti rovnou 25 rákoskou, rozumíme si?“ „Ano, paní ředitelko,“ zněla jasná odpověď. A tak jsem se jala vyplácet i trestnou část. Pro začátek jsem použila můj starý, už pěkně použitý vojenský řemen, jehož hrany už otupil zub času a důkladné používání. Práskal pěkně a chlapci jsem neustále vpravovala do paměti, že nesmí zanedbávat své povinnosti, ke kterým přibylo i počítaní ran. Bohužel pro něj (bohudík pro mě) mu to moc nešlo, a tak jsem mu vyplatila i něco navíc. Za což asi mohlo malé rozptýlení v podobě krátkých přestávek pohlazení zadečku za odměnu, že hezky drží. I když u toho vzdychal a prosil, že už bude hodný a pozorný, tak držel opravdu příkladně. Vůbec jsem ho nešetřila a řemen práskal jednu za druhou. „25,“ zazněla úlevná slova od chlapce a já jsem mu za to pohladila tu jeho krásnou spráskanou prdelku. „Jak se říká?“ zeptala jsem se přísně. „Děkuji paní ředitelko,“ rychle odpověděl a už chtěl vstávat. „Ale Pavlíku, teď jsme jen v části tvého trestu,„ něžně až škodolibě jsem se usmála, když jsem jeho tělo tlačila zpět do pozice proti desce stolu a proti jeho vůli. „Prosíííím Né, paní ředitelko, já už to nikdy neudělám,“ začal prosit skoro plačtivě. „To doufám Pavlíku,“ řekla jsem mírným hlasem a chopila jsem se druhého koženého řemenu, který je přehnutý, a tak má na prdelku důraznější dopad než ten jednoduchý, protože dopadá dvojitou vahou. „Kolik s ním máš dostat?“ zeptala jsem se s pobavením v hlase. „Prosím ještě deset,“ odpověděl příkladně. Dobrá, tak počítej od pětadvaceti dál.“ Napřáhla jsem se a PRÁSK, „26 uááááá,“ zahalekal Pavlík a snažil vstát. Což mě trochu rozlítilo. „Tak takhle by to nešlo Pavlíku,“ řekla jsem a přitlačila jsem ho zpět. Podíval se na mě tázavě až vyčítavě. „Tady hrajeme podle mých pravidel,“ sebrala jsem ze stěny jednu krásnou rákosku a položila mu ji přes lopatky. „Pokud spadne Pavle, tak s ní dostaneš 25 bez milosti a to mi věř, že budeš mít zadek samé jelito, že si na něj týden nesedneš!“ hrozila jsem mu naštvaně (naoko). Pavlík na to nic neřekl, jen bylo vidět, jak se křečovitě chytl hrany stolu. Věřila jsem mu, že to vydrží. A já se jala pokračovat. PRÁSK 27, PRÁSK 28,…, pěkně jedna za druhou. Už se to obešlo bez jakýkoliv dalších incidentů. Pavlík počítal a držel, až mu klouby zbělaly, ale rákoska na jeho zádech se ani nehla. „35, děkuji paní ředitelko,“ prohlásil vítězoslavně, i když s perličkami potu na jeho čele. „Výborně,“ pochválila jsem ho a sundala mu rákosku ze zad.

„Ještě počkej, že jsi to tak hezky vydržel, namažu ti prdelku mastí, co prokrvuje a tím pomáhá proti tvorbě hematomů.“ Vzala jsem si svou Koňskou mast s chilli a pěkně jsem mu ji roztírala po rudých půlkách. Bylo vidět, že to se Pavlíkovi líbilo nejvíc, ale až do chvíle než zjistil, jak ta mast působí. „Aáááá, to pálí paní ředitelko„, začal překvapeně naříkat po chvilce. „To je v pořádku Pavlíku,“ odpověděla jsem škodolibě. „To má pálit, aby sis to ještě na cestě pamatoval!“ „A teď se koukej obléknout, než si to ještě rozmyslím a pár ran ti přidám!“ „Děkuji paní ředitelko.“ Kouknul na mě šibalským pohledem s lehkým úsměvem na tváři, pohladil si zadeček a spěchal se obléknout.

Než jsem si stačila umýt ruce, už byl zpátky oblečený, oči mu zářily a na tváři mu hrál krásný velký úsměv. „Teda to byl výprask paní ředitelko, takový jsem ještě v životě nedostal. Těch posledních deset jsem myslel, že nevydržím a vyskočím z kůže. Jsem moc rád, že jste mě donutila je vydržet,“ vyprávěl nadšeně. A když mi předával školné, ještě několikrát poděkoval.  Já se uvnitř dmula pýchou a uspokojením, že se mi zas jednou podařilo vykouzlit nádherný klukovský úsměv na tváři muže, který si ještě umí hrát na malého zlobivého chlapce.

„Potěšení bylo i na mé straně,“ odpovídala jsem na jeho díky, když jsem mu ještě ve dveřích hladila jeho rožhavenou prdelku. A věřte mi, je to vážně cítit i přes kalhoty, jak sálá.  🙂

PS: Někomu stačí málo, aby dosáhl svých hranic, stačí mu ruka a řemen, někomu vařečka, jiného uspokojí jen Rákoska, nebo Tawse. Každý potřebuje pro svůj úsměv něco jiného a já se ráda pohybuji na jeho či její hranici. 🙂