14:00, přesný čas kdy se dvě nezbedné školačky, Lenka s Klárou, které mají menší problém s kázní, musí dostavit do ředitelny. Obě tuší, že návštěva ředitelky nebude příjemná. Každou vteřinou nervozita stoupá. Ani jedna nechce zazvonit na zvonek, ale už vůbec nechtějí přijít ani o minutu pozdě. Lenka tedy s rukou, která se třese, zazvoní na onen zvonek, z něhož se později ozve paní ředitelka, která je pozve k sobě dál.
Tak a jsem tu s dalším zážitkem z mé pracovny.
Nedávno mě oslovil chlapec (vlastně muž kolem padesátky), ale pro mě to jsou vlastně všichni nezbední chlapci. 🙂 Byla to jeho první návštěva, ale konečně našel odvahu mě oslovit a splnit si tak svůj spankingový sen. Chtěl se cítit zase jako malý zlobivý chlapec, co zaslouží za vyučenou. Má partnerku, tak nemůže mít stopy po rákosce, ale rád by zažil opravdový výprask. Předem jsme se dohodli, že tedy použiji jen ruku a řemen a budeme doufat, že to zadeček nějak nepoznamená. A též téma, za co by měl dostat? Vymysleli jsme to společně. Chtěl se vyhnout písemce z matiky a nahlásil, že je ve škole bomba. Bohužel pro něj v telefonní budce u školy je pro takové případy skrytá kamera a tak místo domů putoval rovnou do ředitelny.
Paní Vychovatelka si poradí s každým nezbedníkem
Musím přiznat, že jsem byl už docela dlouho fanoušek stránek paní Vychovatelky. Přitom nejsem žádný masochista, ani sadista. Víc mě láká hra dominance a submisivity, ovšem z webu jsem měl pocit, že jde pouze o ten výprask – bolest, což určitě nepatří mezi moje představy. O to větší bylo moje nadšení po zjištění, že se pletu. Přes e-mail jsme se s paní Vychovatelkou snadno domluvili a ona vyšla vstříc mým přáním, ačkoliv zadek mám červený pěkně. Ale popořadě.
Tak dnes mě čeká výprask, říkám si. Je to vzrušující pocit, který se mísí s příjemným strachem, zvlášť když si vzpomenu, že na mě bude čekat nejen paní Vychovatelka, ale i slečna asistentka Monika. Přicházím v předstihu a zvoním o 2 minuty dříve, což se ukáže jako chyba. Paní Vychovatelka mi proto vzkáže, že si mám počkat dalších pět minut. Jsem pěkně nervózní, hra začíná.
Celý den jsem myslel jen na večer a na výprask, který mě čeká od řídi. Nikdy před tím jsem rákoskou nedostal. Měl jsem strach a do toho čas strašně rychle letěl.
Nezadržitelně se blížila sedmá hodina a já si uvědomil, že vůbec nevím, kde se nachází ta místnost. Ve výchováku, tak se mezi námi říká řádu, je napsáno v sutérenu, vedle samotky. Ale kde to je? Rychle jsem se běžel zeptat na pokoj kluků. Začali se smát: „Ty vole, jestli příjdeš pozdě, tak si užiješ. Pozdní příchody říďa nesnáší. Rychle bež na konec chodby, po schodech dolu a první dveře vlevo.“
Celý udýchaný jsem doběhl do sklepa a stál u dveří. Ale co teď? Mám zaklepat, nebo pro mě příjde. Jak to mám do pytle vědět. Když nezaklepu, tak příjdu pozdě a když zaklepu, tak to bude taky špatně. No nic, zkusím zaklepat…
Škola mě nebavila a tak jsem chodil s klukama často za školu. Když už jsme do školy šli, tak to byly samé lumpárny. Naposledy nás chytili, jak kouříme na záchodě.
Moje teta, která se o mě ve městě stará, si se mnou už nevěděla rady. Přišel jsem jednou večer domů, samozřejmě pozdě, a teta mi bez jakýchkoliv řečí přísně řekla: „Sbal si věci! Zítra odjíždíš.“ V duchu jsem si říkal: „Hurá vracím se k nám na vesnici, bylo na čase.“ Odpověděl jsem nadšeně: „Ano teto, hned si jdu sbalit věci. Jsi moc hodná, že mě posíláš zpátky k nám.“ Moje teta nic neříkala. Jen se na mě dívala a tak nějak divně se ušklebovala. „Už je asi taky ráda, že pojedu domů,” říkal jsem si.
Odešel jsem do pokoje a začal si balit věci. Za chvíli přišla teta a zeptala se mě: „Ty nejsi zvědavý, kam jedeš?“ Díval jsem se nechápavě na tetu a nejistě jsem odpověděl: „No přeci domů.“ Teta se usmívala: „Ne, ne, Františku, domů nejedeš.“ Stál jsem jak opařený s otevřenou pusou. Teta pokračovala: „Zítra ráno odjíždíš, ale do Výchovného institutu na převýchovu. Už dále nemám na ty tvoje lumpárný náladu. Když to nejde po dobrém… Vždyť ty víš. Zabal si jen nejnutnější věci. Oblečení tam stejně dostaneš erární.“ Krve by se ve mně nedořezal.
Letní pohádka
Na jedné pražské základní škole vypuklo zoufalství mezi pedagogy. Žáci na druhém stupni už byli tak drzí a arogantní, že nikdo nevěděl, co si s nimi počít. Nejen, že se neučili, nedělali úkoly, ale sprostota k učitelům i k sobě navzájem už nešla vydržet. Běžným školním trestům se smáli nebo je ignorovali.
Na poradě vedení školy o tom poněkolikáté všichni debatovali, opět zcela bez výsledku, až si ředitel vzpomněl, že mu kamarád vyprávěl o zážitku, kdy dobrovolně dostal výprask na zadek v jakémsi výchovném zařízení na Žižkově. Několik dnů sice nemohl sedět, ale splnil si svůj sen a vše popsal tak, že to nejde srovnat s ničím, kdy dostal na holý zadek jako dítě.
Ředitel o tom opatrně a bez podrobností řekl kolegům. Ti se mu nejdříve vysmáli: „Ty asi chceš být vyhozen a jít do basy, co? V dnešní době, kdy ti parchanti mají víc práv než my! Kromě toho pak na nás pošlou televizi, bude to na internetu, přijede inspektor, ombudsmanka a řešit to bude kdoví kdo! Proboha ne!“
Dobrý den přeji všem svým spankingovým příznivcům. Myslím, že tento dopis patří do „manželské nápravny,“ i když se nejedná o manželský pár, ale o role vedoucí a podřízeného. Uvedený podřízený Lukáš měl nařízenou výchovu ve VIPD již dříve a myslím, že mu prospívala, ale zanedbával svou výchovu. Chápu, má to z Opavy daleko, ale nebyl u mě na koberečku více jak rok a z 
toho vyplynul tento detailní dopis od jeho vedoucí paní Jemné. Některé nástroje a počty si sice upravím pro potřeby trestaného, ale myslím, že byla paní vedoucí velice konkrétní ohledně jeho přísného potrestání. A protože to myslí se svým podřízeným dobře, uvolnila ho na celý den z práce, prý je jeho náprava důležitější. V úterý bude provedena jeho exekuce za asistence slečny Moniky a doplněny fotografie, aby se paní Jemná mohla přesvědčit, že výprask a náprava byly provedeny řádně. Co myslíte? Je dobré, že se nadřízení starají o dobro a výchovu svých podřízených? Zde je onen dopis.
Vážená paní ředitelko.
Po velmi dlouhé době se na Vás opět musím obrátit s prosbou o přísné potrestání mého podřízeného Lukáše. V poslední době až moc zvlčel a je potřeba napravit jeho tvrdohlavou palici, nebo budu nucena ho propustit.
Zde uvádím stále se opakující prohřešky:
Na základě výzvy o Vaše letní sénáře si dovoluji publikovat jedno velice povedené a vymazlené předvolání nezbedníka k výkonu trestu. (jména byla změněna) a k výkonu nastupuje právě dnes odpoledne. Co myslíte jak to skončí ? 🙂
Níže podepsaný rychtář obce Žižkovské z královského města Pražského rozhodl ve věci provinilce Nezbedného Miloslava, policejně hlášeného tamtéž
I) Provinilci se ukládá, aby se v předem sjednané lhůtě dne 24.8. t.r. dostavil do slavného ústavu VIPD na Žižkově a dobrovolně se podvolil tomuto výchovnému výprasku na holou zadnici od milostivé paní ředitelky :
a) – v poloze přes koleno rukou (počet ran dle úsudku paní ředitelky – tzv. na zahřátí)
b) – na pohovce v poloze na břiše nejméně 25 ran koženou plácačkou
c) – v poloze na stole nejméně 25 ran koženým řemenem
d) – dle uvážení paní ředitelky doplněk trestu nejméně 5 ran rákoskou (tzv. na pamětnou)
II) V případě, že se výše jmenovaný nedostaví ve stanovený den
1. Praktik vypráví
Kráčím od budovy soudu a pořád se mi tomu nechce věřit… A že už jsem toho v životě zažil. Vždyť mě viděla dnes poprvé a ze spisů jistě o mých zálibách nic nevyčetla. Ale jinak vypadala velmi přitažlivě. Hned, jak jsem vešel do jednací síně, tak mě zaujala. Talár jí činil dominantní a ve svém soudcovském křesle vypadala jako bohyně spravedlnosti. Měl jsem z jednání přeci jenom tak trochu sevřený žaludek, ale nakonec jsem spor s tím udavačským dementem vyhrál.
A zdálo se, že mi je paní předsedkyně nakloněna. Stejně jsem ale po skončení procesu s překvapením vyslechl její pokyn, abych se ještě chvíli poté zdržel v jednací síni. A sám, bez svého právníka, jen s ní. Pak mě odvedla do své kanceláře, posadila se do svého koženého křesla a vlídně se na mě podívala.