Ahojky nezbedové! Téměř po dvou měsících jsem se vrátila na místo činu. Měla jsem toho dne naplánovanou pracovní schůzku, a tak mi přišlo fajn propojit to s návštěvou VIPD. Protože být v Praze a nezajít za Paní Vychovatelkou je jako kdybyste tam ani nebyli, skoro by to byl hřích! 😉 A také jsem k takové daleké cestě potřebovala tu pravou motivaci… ☺
A je to znovu tady. Co to zase vyvádíš?!, říkám si pro sebe, když ještě za tmy vyrážím
z domu. Úplný blázen prostě. Mám zapotřebí přidělávat si takové nervy? Zřejmě ano. Holt za blbost se platí, jak říkávala naše matikářka. Po cestě na nádraží mě v šalině zaujme jeden plakátek – je to pozvánka na Krampus show s úderným sloganem: „přijď se bát“.
To jako fakt?!, pomyslím si. Haha, lidi jsou divní… Aha vlastně, to říká ta pravá, někdo, kdo je právě na cestě do VIPD… Taky se vlastně jedu bát, i když zcela jiným způsobem… 😄 Oproti první návštěvě VIPD jsem už mírně klidnější, nicméně výčitky a filozofování nad životem, marností, absurditou celé situace a vlastní úchylností mě neopouští ani tentokrát. Fakt magor, nadávám si při nástupu do vlaku. Jízda naštěstí ubíhá celkem rychle, snažím se opět vytěsnit, co se bude dít o pár hodin později a myslet na něco hezkého. Ale vždycky si vzpomenu, že to vlastně bude hrozně trapné a bolestivé. Jaké to může být podruhé? Určitě drsnější než poprvé! Paní Vychovatelka mi totiž v mailu slibovala, že bude přísná, když se ta nedochvilnost nezlepšila. Ale nic konkrétního jsme si neřekly – tedy čím a kolik to bude, nevím, nechám se překvapit. Ještě po cestě píšu Paní Vychovatelce zprávu, kde potvrzuji svoji dnešní účast. Autokorekce slov mi nakonec „cestu“ změní na „těsto“, čehož si pochopitelně všimnu až po odeslání smsky… Tak co už, alespoň to snad trošku odlehčilo situaci. 😄Cesta utekla poměrně rychle, a vlak se opět nezadržitelně blíží k pražskému hlavnímu nádraží. Cítím takové zvláštní napětí, ale zároveň i radost a úlevu z toho, že jízda proběhla bez komplikací. Když zahlédnu ceduli se směrovkou na Žižkov, úplně mi zatrne. Začínám si zase uvědomovat reálnost, přítomnost a hmatatelnost celé situace. Vystupuji z vlaku a spěchám po schodech dolů. Minule bylo úplně šílené, jak jsem to tady zdlouhavě hledala a bála se pozdního příchodu, vracím se ve vzpomínkách k první lekci. Tentokrát je ale můj příjezd do Prahy přece jenom o něco klidnější. Už si pamatuji z minula trasu do Řehořovy ulice, takže dneska se to obejde bez přehnaného stresu z bloudění po Žižkově. 🙂 Teda, abych to uvedla na pravou míru, myslela jsem si, že si to s přehledem pamatuji. Když ale dorazím do cílové čtvrtě, zjišťuji, že zas tak horké to nebude. Nejprve vykročím sice téměř najisto, nicméně se opět zamotám v labyrintu žižkovských ulic. Asi bych potřebovala fáborky jako na táboře při bojovce. 😊 Napětí roste, čas běží…
Do háje! Moje nervy! Kde je ta ulice?! Celý příspěvek →